Artalk.cz

TZ: Jan Nálevka

Jan Nálevka / Index / kurátor: Jiří Ptáček / Drdova Gallery / Praha / 11. 11. 2017 – 13. 1. 2018

Martin Polák

Jan Nálevka: Index

11. 11. 2017–13. 1. 2018

Lucie Drdova Gallery

Křížkovského 10, 130 00 Praha 3

www.luciedrdovagallery.com

Za spolupráci děkujeme fotografům

Hynek Alt

Tereza Havlínková

Václav Kopecký

Martin Polák

Ondřej Polák

Tomáš Souček

Jiří Thýn

Komentovaná prohlídka

Zapsal Jiří Ptáček

Kurátor: Dobrý den, vítám vás na komentované prohlídce prázdné galerie. Pochopitelně jsem rád, že nás je málo, protože při vyšší účasti by se Drdova Gallery příliš zaplnila. (neopětovaný smích) Je nás patnáct a to je tak akorát.

Návštěvník 1: Dvanáct. S vámi je nás dvanáct.

Kurátor (popuzeně): No, tak dvanáct, na tom tolik nesejde…

(o poznání klidněji) Jak vidíte, ona ta galerie zas až tak prázdná není, k tomu se ale dostaneme později. Nejdříve vám představím autora.

Mluví o Janu Nálevkovi jako o vizuálním umělci střední generace, který se hlásí ke klasickým konceptuálním přístupům. Popisuje jeho zdrženlivost k rukopisu a odstup, který ho vede k opětovnému promýšlení konceptu ready-made. Opakovaně zmiňuje jeho zájem o téma prázdna a zdůrazňuje, že v jeho tvůrčí činnosti lze vysledovat linii „konstruování prázdna“…

Návštěvník 1: Prázdná galerie není nic nového.

Kurátor: To máte pravdu, v podstatě to je zavedený žánr konceptuálního umění. Pokaždé ale vede naši pozornost k jinému okruhu témat.

Návštěvník 1: Takže?

Kurátor: Takže myslím, že v našem případě jde o odlišné zkušenosti s nějakým místem. Jedna je ta naše fyzická, druhá je zde parafrázovaná fotografiemi v rámech na stěnách.

Návštěvník 2: A ty dělal Jan Nálevka?

Kurátor: Ne, ne, ty si nechal připravit od fotografů, kteří zde v minulosti pořizovali fotodokumentace výstav. Nálevka každému pouze vybral jeden starší snímek a pak ho požádal, aby se pokusil o jeho co nejvěrnější zopakování, jenže tentokrát v prázdné galerii.

Jako fotografy jmenuje Hynka Alta, Terezu Havlínkovou, Václava Kopeckého, Ondřeje Poláka, Tomáše Součka a Jiřího Thýna.

Návštěvník 1: A Martin Polák…

Kurátor: Toho jsem už říkal, ne?

Návštěvník 1: Neříkal. Říkal jste Ondřeje Poláka.

Kurátor (opět popuzeně): Dobře, tak jo. Takže ještě Martin Polák. Abych byl korektní, bylo to šest fotografů a jedna fotografka. (neopětovaný smích) A každý to nafotil jinak. Všichni měli odlišné technické vybavení a fotografovali jinou výstavu, všichni se ale také soustředili na interpretaci konkrétní situace. Přijde mi důležité, že fotografická dokumentace není neutrální výkon, ale vždy subjektivně odstíněný výklad.

Návštěvník 1: Ale zas až takovou svobodu fotograf nemá, ne?

Kurátor: Řídí se zadáním, kterým je nafotit výstavu… Ale to možná odbíháme od toho podstatného. Na naší výstavě je ale asi důležité, že prázdná galerie s fotografiemi prázdné galerie obrací pozornost k instituci galerie.

Návštěvník 2: A ty fotografie tedy popisují její prostor?

Kurátor: Do jisté míry ano, ale prázdný interiér by vám fotograf zdokumentoval trochu jinak…

Návštěvník 2: Takže o co jde?

Kurátor: Z fotografií podle mého názoru vypozorujete, že na nich něco nesedí. Vedle toho, že neodpovídají klasickým dokumentacím interiérů, je na nich vidět, že jsou různě koncipované a různě technicky provedené. Myslím, že je dost důležité, že jaksi nedrží pospolu. Že se hodně liší v přístupu a provedení. Ani umístění v rámech nebo umístění v galerii nepodléhá nějaké konkrétní logice.

Návštěvník 1: Takže to je nesmysl…

Kurátor: Takhle bych to neposuzoval. Vlastně jsou to snímky, kde původní pozadí vystupuje do popředí a upozorňuje na úlohu fotografického zpracování „zprávy“ 
(prsty naznačí uvozovky) o kulturní události.

Návštěvník 1 a návštěvnice 3 odcházejí z galerie. Zastaví se před výlohou a zapálí si cigarety.

Kurátor (se znatelnou úlevou): Takže ještě jednou, Nálevka vycházel z významné úlohy fotografické dokumentace při zprostředkování kulturní události, jakou je výstava. 
Je fakt, že valnou část výstav poznáváme právě jejím prostřednictvím. Na mnoho z nich nepřijdeme, třeba ani nemůžeme, pouze se s nimi seznámíme na Instagramu nebo Facebooku. Obecně vzato s inflací kulturních událostí a rostoucím vlivem síťových platforem, kde fotografie sdílíme, narůstá význam fotografické dokumentace jako paralelního života výstav, ale také celých institucí. Kus dějin umění je už teď dějinami výkladu reprodukcí, tedy výkladu podle výkladu. Jednou bych chtěl umět lépe rozpoznat, jak fyzickou podobu výstav ovlivňuje představa budoucích reprodukcí. Myslím, že k tomu už dochází. I když to není téma, takové jsem už tedy také viděl, tak k tomu může – dokonce bych řekl musí – docházet podprahově.

Z kanceláře vstoupí do výstavního prostoru galeristka.

Galeristka (omluvně): Nenechte se rušit.

Projde místností a vklouzne do dveří od zázemí.

Kurátor: Fotografická dokumentace modeluje rovněž naše povědomí o galerijní instituci, podílí se na jejím společenském statusu, na její prestiži. Když máte odpudivou fotografickou dokumentaci, tak to snižuje obraz vaší instituce v očích veřejnosti. (rozrušeně) Jako kurátor se můžete strhnout a není vám to nic platný.

Návštěvník 2: To je ale dost smutné, ne?

Kurátor (stále více rozrušeně): Bohužel. Fotograf je v tomto ohledu opravdu hodně důležitý. To bych vám mohl povídat… Třeba vloni v Brně… to bylo taky s Nálevkou… to to… to bylo strašný… instalace výstavy se nám moc nepovedla a fotkama to zazdili úplně…

Ze zázemí je slyšet zvuk kávovaru.

Kurátor (vrací se k rozvážnému tónu): Jan Nálevka se k transformující se roli fotografické dokumentace nestaví kriticky. Určitě to není nějaká explicitní kritika. Pouze na ni poukazuje revizí těch starších dokumentárních fotografií, kdy fotografům říká, aby se při focení v prázdné galerii přiblížili fotce, kterou tam dělali s nějakým uměním, a tak zdůrazňuje relaci mezi institucí a jejími obrazy, tedy všelijak šířenými reprodukcemi. 
Za běžných okolností se totiž soudí, že fotograf dokumentuje „umění v galerii“ (prsty opět naznačí uvozovky), jenže obrazně řečeno fotí celé institucionální prostředí s jeho pravidly, zvyklostmi a cíli. A jak jsem naznačil, i dokumentace je součástí tohoto institucionálního prostředí a jeho fungování. Na Nálevkových fotkách je to přitom vidět tím víc, že na nich umění není.

Návštěvník 2: Takže to je site-specific?

Kurátor: Víte, že bych neřekl? I když se to na první pohled zdá. Za splnění minima podmínek lze novou verzi této výstavy uskutečnit i v jiné instituci. V podstatě je asi jedinou podmínkou, aby tam výstavy v minulosti dokumentovalo více fotografů. 
Jinak by nešlo vyzdvihnout tu mnohost a neslučitelnost při vytváření obrazu instituce.

Galeristka se vrací zpět do kanceláře s kávou v konvici.

Galeristka (omluvně): Pardon.

Návštěvník 2: Ale je trošku absurdní stát v galerii a dívat se na její fotky.

Kurátor: Takovou smyčku Nálevkova díla obsahují často. Tím se tato výstava drží tématu prázdnoty. A myslím také, že jde hodně o to, jestli absurdnost budete nahlížet negativně nebo pozitivně. Já za ní vždy tuším humor. Takové pomrkávání, které nelze jednoznačně vyložit jako výzvu ke spiklenectví, ale ani jako nekontrolovaný tik. Pochopitelně není vůbec špatně, když se k tomu postavíte jako k absurditě svého druhu. Ještě nějaké otázky?

Ticho, že by se dalo krájet.

Kurátor: Takže vám moc děkuji za pozornost. Galeristka vám připravila malé pohoštění v kanceláři, tak se tam můžeme přesunout.

Návštěvníci přecházejí do kanceláře. Připojují se k nim také návštěvník 1 a návštěvnice 3.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *