Artalk.cz

Děcka z východního bloku

Umělkyně a hudební publicistka Andra Chitimus navštívila Prahu letos v červnu, v rámci rezidence uskutečné ve spolupráci s rumunským časopisem Revista ARTA, kde byl následující příspěvek původně publikován. V Praze se zaměřila na přesahy a souvislosti mezi současnou klubovou scénou a výtvarným uměním. Své zážitky ze setkání se členy kolektivu A.M. 180 , djským uskupením Blazing Bullets a klubu NEONE volně mixuje se svými zkušenostmi ze své domácí (bukurešťské) scény i aktuálního světového dění na poli klubové hudby.

21167628_1620737764635936_4086352924164746503_o

Východní Evropa byla pro mě vždycky trochu zvláštní; možná je to směs nového a hluboce známého, co nám znemožňuje vnímat jednotlivé její oblasti zcela odděleně. Zaprvé je tu společná historie ztělesněná železnou oponou, nedávná komunistická minulost a sdílená zkušenost útlaku následovaná revoltou, jež je pevně zakořeněná v našich myslích, i pokud jde o mladší generace. Za druhé je zde středověká slovanská historie a pohádková germánská architektura, díky níž jsou východoevropská města snadno rozpoznatelná. Na druhou stranu mezi Rumuny a našimi maďarskými, polskými nebo českými přáteli existují podstatné rozdíly, které mají co dělat s naším románským dědictvím a hluboce zakořeněnou koloniální frustrací projevující se upřeným pohledem směrem k Západu.

Už když jsem se dívala z okna letadla před přistáním, připadala mi Praha jako naprostý protiklad betonové pustiny, jakou je Bukurešť – místo všudypřítomné šedé byly vidět hnědočervené střechy a nekonečná zeleň. České hlavní město působí spíš jako z pohádky Wese Andersona než post-socialistická noční můra. K rozvoji české kultury taky významně přispěla blízkost Berlína a Vídně – čeští umělci působí víc cool, vyznají se, mají přehled a tomu odpovídají i různé pražské výstavní prostory. Zatímco v Bukurešti získáte celkem slušné povědomí o umělecké scéně během tří dnů a půl tuctu návštěv místních galerií a muzeí, v Praze vám předhodí art mapu čítající kolem čtyřiceti galerií, muzeí a nezávislých výstavních prostor, což pro mě bylo naprosto zdrcující.

Člověk by si myslel, že je zapotřebí víc než tour po galeriích a několik setkání k tomu, aby pochopil složitosti cizí umělecké scény, ale pro cvičené oko je celkem snadné rozpoznat, jak se věci mají. Jestliže v Rumunsku si neustále stěžujeme na obsesivní připodobňování sebe sama k Západu a snahu synchronizovat lokální dění s určitými trendy, většina českého umění, které jsem měla možnost vidět, byla ochromena úzkostnou touhou působit jako součást globálního trhu. Díky lepší produkci a podpoře současného umění ze strany státu a lokálních samospráv je výsledek esteticky přitažlivější, ale postrádající jistou troufalost, která může vzejít jedině z prekarity a krize.

17311339_445102765837115_2785818722448355999_o

Dlouho jsem byla ve světě umění spíš turistkou než jeho plně zainteresovaným členem, částečně kvůli mé chronické znuděnosti pramenící z nezdravého množství času stráveného v uměleckých institucích. Jádro mého zájmu leží tam, kde se galerie potkává s tanečním parketem. Říká se, že všichni jsme svým způsobem spojeni s každým šestým člověkem – všimli jste si někdy, že ať už jste přijeli kamkoli, automaticky jste vyhledávali povědomé struktury a vzorce? Nejde jen o to, že v podstatě v každém místě na světě najdete McDonald, ale když se podíváte pozorněji, zjistíte, že skoro všude je taky centrum jógy, diskotéka a obchod s koblihami – snad i uprostřed pouště. Díky globalizaci mají naše společnosti tendenci replikovat se v rámci makro-ekosystémů celosvětového měřítka. Když přijdete do klubu, děcka budou mít na sobě Niky – až tak jednoduché to je.

Když jsem hledala průniky mezi uměleckou scénou a alternativní klubovou kulturou, překvapilo mě, že i když jsme v Rumunsku v této oblasti docela napřed, Češi jsou o světelné roky dál. Moje pátrání ze začátku nešlo zrovna hladce; česká spojka, kterou jsem díky výměnnému programu získala, byla neskutečně milá, ale pole jejího zájmu bylo velmi jasně vymezené a pro mě metodologicky cizí. Její kontakty i doporučení se ukázaly jako užitečné, ale celý můj výzkum vyžadoval nakonec výrazně víc času, než jsem předpokládala. Vídala jsem se jen s umělci, nevěděla jsem, že historikové umění na party nechodí. Možná proto, že jsem rozmazlená silným spojením mezi uměleckou a klubovou scénou v Rumunsku, předpokládala jsem, že budou věci jednodušší. Přece jen jsme v Bukurešti zažili dekádu večírků a festivalů elektronické hudby v muzeu současného umění a každý druhý DJ nebo producent, kterého znám, studoval v ateliéru multimédií na umělecké škole. Zkrátka, nic není samozřejmé. Ani v zemi Lunchmeatu, Easterndaze a MeetFactory (kde jsem byla ubytována), multifunkčního prostoru s galerií, rezidenčním programem a hudební dramaturgií spojenou s SHAPE, novou platformou pro elektronickou hudbu.

19679333_863992670424793_5625975880291001502_o

Když jsem po pár dnech potkala Lumíra Nykla, konečně jsem měla pocit, že někdo mluví mým jazykem. Lumír byl v té době součástí kolektivu A.M.180 – něco jako alternativnější, antifa verze rumunského Rokolectivu – pořádajícího alternativní festival Creepy Teepee. Na vernisáž semestrální výstavy ateliéru Supermédií na UMPRUM přišel celý v černém, v tričku s heavy-metalovým nápisem a výrazných teniskách. Zbytek jeho party vypadal přesně stejně jako lidi, které jsem minulý rok viděla na fesitvalu 3hd v Berlíně: goth s devadesátkovou rave nostalgií a postinernetovou úzkostí. Nejpřekvapivější ale není jejich tumblerový teleport vzhled, ale hudba, která je zajímá. Vypadají a oblékají se sice více méně stejně jako naši queers, jejich hudební styl je ale naprosto odlišný.

Když si vybavím rumunský noční život, obraz undergroundu v něm kromě ROminimalempire vytváří starší DJs jako Bogman, Fouchat, Giuser, Khidja nebo Cosmir. Je tady pár holek jako například Blisi, Tight Cherry a Chlorys, většina se ale pořád pohybuje v paradigmatu konstantního bpm a tempa. Výrazně na sebe v rámci „new techno“ undergroundu, který povstal z popela ROminimalu, upozornily Electronic Beats, skupina nebinárních queer aktivistů prosazujících temný, náročný zvuk. Ona takzvaná „scéna“ byla v podstatě jen parta několika známých spřízněných s několika kluby, kteří se snažili emulovat zvuk Leny Willikens a düsseldorfského klubu Salon des Amateurs. Nelze popřít úsilí takových veteránů, jako je Khidja nebo Ion Dumitrescu, jejich hudba byla ale nakonec spíš jakýmsi líným chmýřím pro produkci Corp. a kámošů Dragoșe Rusu hrajících v Kranu.

V době pozitivní akce a vzestupu holčičích DJských crew jako SIREN, Discwoman nebo Apeiron se vytvoření lokálního výhradně dámského uskupení zdálo jako jasná věc. Corp. se však bohužel spíš než za skupinu považuje za „platformu“ na podporu ženských autorek na tanečním parketu i ve studiu, která jim usnadňuje hudební tvorbu. V kontextu domácí scény to ale působí jako přemrštěně ambiciózní a nejasný cíl, zvlášť když se za vaším rádoby inkluzivním étosem ve skutečnosti skrývá pouhá podpora podobně smýšlejících DJů s podobným zvukem a estetikou. Omlouvám se, dámy, ale tohle prostě působí jako obyčejná techno crew.

17358575_445103272503731_9203510799467073394_o

Na druhou stranu je ale Corp. jediným rumunským uskupením, které se těší nějaké mezinárodní pozornosti: jeho členkám se dostává vytouženého uznání v rámci tohoto průmyslu, jako jsou stopáž na NTS, koncerty v Berlíně a zastoupení bookingovými agenturami. Přes jejich kyberpunkovou, devadesátkovou vizuální identitu a post-internetový přístup si tyhle dvacátnice libují ve vleklém, minimálním a vyumělkovaném düsseldorfském zvuku. Vyjma Adm1ny, která ve své produkci zkoumá spíše housové struktury, jedou na vlně berlínských DJů pumpujících dekádu starý trend. Všechny tyto dámy pochopitelně vystudovaly Akademii výtvarných umění a designu a mají poměrně úspěšné kariéry jako vizuální umělkyně (Chlorys aka Mihaela Vasiliu) nebo ilustrátorky (Andronis, Ada Mușat).

Když se vrátíme do Prahy, najdeme méně aktivistickou, ale muzikálnější partu kolem A.M.180, klubu NEONE a Lumíra. Na loňském Unsoundu v Krakově byla největším hitem party v kuchyni Hotelu Forum kurátorovaná platformou SHAPE spřízněnou s Lukaszem Warnou-Wielavskim, na které se představili členové mexické crew Naafi a berlínští DJové jako Mobile Girl. Tito mileniálové mají svěží, dekonstruovaný zvuk směšující devadesátkové rave elementy s tumblerovou estetikou, Eurodance, trap a grime music. Je to našlapaná koláž samplů, které jsou zdeformované, pokroucené a rozsekané do nerozpoznatelných nových asambláží, jež ale pořád znějí trochu povědomě. Jde o syrový, tak nějak nafoukaný, ale vtipný mix, připomínající vzdáleného příbuzného chicagského footworku, což asi není příliš podstatné při domácím poslechu, ale může to posloužit jako mezigenerační katalyzátor na tanečním parketu. Dalším velkým úspěchem byla samozřejmě footworková stage s DJ Earlem, členem Teklifu nové generace, a japonskými účastníky, jako byl DJ Fulltono. Mělo to podobný vibe, jaký jsme předtím zažívali na 3hd, kde se objevil Foodman nebo noví teklifoví hybridi jako DJ Paypal a Uniiqu3.

„Post-žánr“, „post-klubová hudba“ nebo prostě „post-všechno“ jsou nejvěcnější výrazy pro postmodernismus v současné taneční hudbě. Ovlivněny mikro trendy, jako je sea punk, witch house nebo PC music, principy post-žánru jsou blízké strategiím, díky kterým je současné umění všeobecně vzrušující: stojí na rekontextualizaci, koláži a zdravé míře politicky angažovaného sarkasmu. Bavíme se o DJích odklánějících se od tradiční sběratelské mentality, která dala vzniknout discogsové lovecké mánii po čtyřistadolarových nahrávkách, směrem ke kreativnějšímu a bytostně demokratickému uvažování. Nakonec, tito lidi samplují Madonnu z doby kolem roku 2004 a remixují Beyoncé.

003_klub-Fiesta-5547-1200x800

Zatímco rumunské galerie se chopily příležitosti kooptovat post-internetový trend už před několika lety (vzpomeňme např. na Suprainfinit nebo ODD), hudební scéna má ještě co dohánět. Venus X začala s ghe2gh0t4k parties v New Yorku už před šesti lety. My jsme zatím mohli zaznamenat jen tři nebo čtyři umělce roztroušené mezi několik akcí Rokolectivu… Naproti tomu v Praze poslouchá každý druhý člověk, kterého potkáte, právě tento druh hudby, nosí tmavě červenou rtěnku, umělé gansgta nehty a široké tričko s metalovou typografií sladěné s modrými vlasy a botami Nike Paranorman. „Tys byla na 3hd?? Závidím!!,“ stálo v jedné z prvních zpráv, která mi přišla od Lumíra. „Na Creepy Teepee bude hrát coucou chloe, nemůžu se dočkat!“

Jakub Hošek, profesí malíř, byl v roce 2003 jedním ze zakladatelů kolektivu A.M.180 a labelu AMDISCS, který estetiku specifickou pro jejich galerii rozšířil i do hudebního světa, což pak vedlo ke zrodu Creepy Teepee. Festival je financován z různých grantů, nevyužívá soukromý sponsoring a dává přednost politicky angažovaným umělcům, přičemž jeho hudební dramaturgii doprovází přednášky aktivistů a filozofů.

Svěží pražský zvuk jsem poprvé nezprostředkovaně zažila o mém prvním víkendu ve městě na party v klubu NEONE, o kterém jsem četla v Electronic Beats a v recenzi Lunchmeatu od mého kamaráda. Sérii parties Medicine, mix nové hudby a domovských DJů z NEONE, kde se v minulosti představili např. Lotic nebo Gaika, pořádala Markéta VuTru. NEONE je klub pro 200 lidí v podezřelejší části Holešovic. Abyste se do něj dostali, musíte přejít širokou silnici a obejít opuštěně působící veletržní budovy, přičemž i když máte GPS, možná se nakonec budete muset zeptat na cestu hlídače objektu.

Na akci, kterou jsem navštívila, vystupovali lidi z Blazing Bullets. Lumír, který hraje pod jménem dzurillah, je nedostudovaný historik umění, nárazový kurátor a kulturní publicista. Jeho přítelkyně Tina studuje na UMPRUM teorii umění vystupuje také jako DJka pod jménem dirrtina. Spolu s dalšími tvoří DJ/AV kolektiv Blazing Bullets. Ten byl tehdy v Neone reprezentován Adinou Sobotkovou aka NEW MAGIC MEDIA dohromady s Martýýnou, Davidem Střelečkem aka Eva01, jenž mimo „BBs“ reprezentuje i streamovací platformu BCCA a audiovizuální projekt pracující s VR jménem Reaper Death Seal Corporation. Hlavní hvězdou večera byla producentka coucou chloe. Mimochodem, nesmělý debut coucou chloe na loňském 3hd podpořený berlínskou platformou creamcake vyústil ve stěhování této mladé Francouzsky do Londýna, ve spolupráci s NTS a Nuxxe a booking pro Unsound 2017. A hádejte co – i ona studovala výtvarné umění, a to ve Vile Arson v Nice.

21167833_1620739244635788_6247663176903882731_o

Svůj pobyt v Praze jsem zakončila návštěvou výstavy diplomantů AVU, která byla mimo jiné velkolepou ukázkou veřejné finanční podpory umění a chytrého marketingu. Výstava s nákladným katalogem zabírala poměrně rozsáhlou část Veletržního paláce. Možná to byla událost roku, kde kurátoři lovili nové talenty… Nicméně kromě několika šikovných scénografických řešení, jako bylo např. umístění barokních soch z restaurátorského ateliéru na AVU mezi díla současného umění, která jsme já, Anca Benera i Arnold Esteban zprvu měli za cool postmoderní práce reflektující lokální katolické dědictví, ostatní vystavené umění působilo spíš dětinsky.

To skutečně zajímavé se mezitím odehrávalo na prostranství před galerií, kde dirrtina, obklopená zbytkem BB crew, roztáčela rapové rýmy před publikem zmatených, otrávených a pobavených sběratelů umění v jejich Miu Miu, před profesory, kteří si konečně mohli oddechnout, a rodinami absolventů s květinovými pugéty. Bylo velmi zvláštní a rušivé, totálně nemístné a dokonale punk-rockové slyšet přidrzlé černé dámy pokřikovat o jejich vagínách mezi dětskými kočárky a rezervovanými byznysmeny. Byla to Tina, kdo tento event – perfektní drobné anarchistické gesto převlečené za party – navrhl kurátorovi výstavy. Jejím záměrem nebylo dělat umírněného DJe v rohu místnosti jako na vernisáži v galerii někde v Miami, ale subversivní revoltu zakamuflovat jako do celku akce zcela integrovanou laskavost. A jak řekl Arnold, umění je vždycky stravitelnější s pulzujícími basy v pozadí. Je třeba říct, že spojení mezi pražskou galerijní a hudební scénou je možná užší, než je na první pohled patrné.

Letos jsme byli svědky udělení Zlatého lva na Benátském bienále Anne Imhof, jejíž vítězná performance má hodně blízko k neo-berghainovskému health gothu. Klubová scéna je petriho miskou kulturních trendů a politických myšlenek, jíž si umělecký svět teprve začíná všímat. Pražské současné umění možná není tak vzrušující, ale infuze čerstvé krve a vyslovená troufalost nevrlých klubových kids je možná právě to, co potřebuje.


Text je výstupem rezidence autora v Budapešti uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2017 EAM finančně podporují Visegrad Fund a AFCN.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

loga1

Foto: archiv autorky