Artalk.cz

Jihlavská obsese linií a čarou

Oblastní galerie v Jihlavě hostí aktuálně výstavu Ani den bez čárky: Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě. Podle recenzentky Terezy Záchové je výstava představením dlouhodobého odborného zájmu kurátorky Lenky Sýkorové, působí profesionálně a sebevědomě. Za mírně nečitelný a vágně formulovaný však Záchová považuje klíč výběru zúčastněných umělců a umělkyň.

DSC5462-1060x705

Jihlavská obsese linií a čarou

Lenka Sýkorová je kurátorkou, která se dlouhodobě zabývá tématem média kresby, přesněji řečeno jeho možnými přesahy. Dalo by se říct, že nepodléhá krátkodobým trendům ve vystavování výtvarného umění a drží se svého zájmu nehledě na jeho aktuální popularitu. První výstavu o kresbě s názvem Nulla dies sine linea – Postkonceptuální přesahy v české kresbě představila Sýkorová již v Galerii Emila Filly v Ústí nad Labem v roce 2014, jen s tím rozdílem, že zde byli zahrnuti i ústečtí autoři, aby se výstava začlenila více do kontextu ústecké scény. Autorka pracuje s tématem Postkonceptuální přesahy do kresby tak, že si stanovuje určitá ohraničení – vybírá umělce do 40 let a práce vzniklé od roku 2000. Sýkorová uvažuje o kresbě nikoli z hlediska čistě formálního, např. o jejím vývoji jako studijního a pomocného nástroje, ale jde jí především o funkci kresby a překračování jejího tradičního pojetí v tvorbě současných umělců.

Probíhající výstava v Oblastní galerii v Jihlavě představuje stejně zaměřený projekt a zdá se, že je ucelenou sondou do dané problematiky, ze které kurátorka těží maximum. Sýkorová své téma dobře zná a dokáže ho s jistotou uchopit i zprostředkovat divákovi, který do galerie zajde jen zřídka, a to nikoli na úkor odborného záměru. Na výstavě je velmi znát, že kurátorka s dotyčnými umělci spolupracuje již po několikáté, a tak přesně ví, jak s nimi komunikovat. Z určitého pohledu by se dalo říct, že Sýkorová výběrem autorů sazí na jistotu – některá jména se totiž v jejích projektech neustále opakují, a tak se může zdát, že se za tři roky v Česku téměř nikdo nový kresbou nezačal zabývat. Výjimkou je uvedení Marka Thera, se kterým kurátorka spolupracuje v kontextu postkonceptuální kresby poprvé, a nově je projekt rozšířen i o některé slovenské autory. Divákovi, který v roce 2014 navštívil výstavu v Ústí nad Labem však na mysli vyvstává otázka, kam se poděli právě ústečtí autoři?

DSC5530-1060x705

Už při vstupu do expozice si lze všimnout důmyslné práce s prostorem jihlavské galerie. Kdo tento výstavní prostor zná, vybaví si komplikované historické sály renesančního domu, často špatně umístněná světla nad dveřmi či místy pokřivené zdi. Proměnit prostor v čistou bílou kostku dá opravdu poněkud zabrat. Galerijní dům je oříškem, který se kurátorka s autory rozhodně nezalekli rozlousknout a proměnili jej v důstojný výstavní prostor, kterým kromě prezentovaných děl prochází i edukativní linie. Divák vstupující do expozice se vydává na cestu porozumění médiu kresby.

Výstava působí profesionálně, v některých ohledech i riskantně, neboť, co se týče instalace, radikálně proměnila prostor jihlavské galerie. Při vstupu do schodišťové haly se před vámi objeví strop s původní výmalbou, v jejímž sousedství vypadá většina vystaveného současného umění poněkud nešťastně. Ve vstupní části je představeno dílo Dany Sahánkové – monumentální kresby tuší a akrylem na zlatém pozadí sololitu. Díky své monumentalitě a vizuálním prvkům (zlaté pozadí) vypadají práce Sahánkové, jako by byly součástí historického sálu. Do prvního patra galerie pak kurátorka umístila díla Davida Böhma a Jiřího Franty, a to hned vedle dětského koutku. Jejich hravé gesto, experiment a boxovací pytle si ani není možné představit jinde. V prostorném sále v této části galerie dále vystavuje Juraj Gábor, duo Jarmila Mitríková – Dávid Demjanovič a Matěj Smetana, přičemž Gáborova sochařská instalace sestávající z dřevěných latí slouží zároveň jako závěsná konstrukce pro práce dalších umělců. Přes vlastní sofistikovanost působí celek instalace velmi nenápadně. Takzvanou dozorcovnu na témže patře obsadilo video Adély Součkové, které vzniklo ve spolupráci s Radimem Labudou. I toto dílo je, navzdory svému nepříliš exponovanému umístění, prezentováno s lehkostí.

DSC5346-1060x705

Druhé patro se zdá být co do rafinovanosti instalace ctižádostivějším. Mark Ther zde představuje video Mitzu a své krajinné kresby. V prostoru si pohrává s látkou, kterou zavěšuje na zdi i mimo ně. Tímto gestem narušuje a rozbíjí všednost sálu a dodává silnou atmosféru nejen kresbám, ale i videu. V této souvislosti, si člověk připadá, jako by byl součástí pozorovaného videa. Poněkud výstředně, možná až showroomově vyznívá dílo Jana Pfeiffera, který zvolil k výmalbě stěn výraznou žlutou barvu. Nejsem si jistá, zda je i tato barva součástí odkazu k zednářství, které autor ve své práci reflektuje. V rámci výstavy je toto dílo z mého pohledu nejslabší, a to i co se týče kontextu tématu kresby. Jan Pfeiffer se jej sice letmo dotýká, odkrývá však spíše vrstvy historie zednářského lóže a kresba je zde spíše vedlejším efektem určitých poznámek. Opodál se nachází záznam z performance Miry Gáberové a po čichu poznáte i práce Slavomíry Ondrušové, tedy její rukodělné medové exponáty. V posledním sále pak výstava finišuje naprostou fascinací až obsesí samotným médiem kresby. Název výstavy Ani den bez čárky zde doslova vyjadřují práce Kateřiny Dobroslavy Drahošové, Ondřeje Basjuka a Šárky Koudelové, které navíc spolu navzájem maximálně souzní a vytváří tak komplexní společný prostor.

Kurátorka si hraje nejen s choreografií prostoru, ale myslí i na diváka, kterému umožňuje porozumět významu kresby i bez nutnosti čtení erudovaných textů. Výstava si hraje i s menšími detaily, kdy např. jména a názvy děl jsou psány nahrubo tužkou na zeď. Jediné, co na výstavě postrádám, je odůvodnění rozmístění prací konkrétních umělců do jednotlivých sálů – divák se nedozvídá, zda klíč spočívá ve formální či obsahové souvislosti v přístupech k médiu kresby a svým způsobem je mi tajemstvím i výběr umělců – přestože autorka uvádí, že se zaměřila na umělce, kteří se kresbou ve své tvorbě zabývají takřka každodenně. Pak mi zde však chybí přinejmenším dvě umělkyně, jejichž tvorba v médiu kresby je fascinující a jsou s ní neodmyslitelně spjaty, a to Juliana Höschlová či Svetlana Fialová.

Výstava je ambiciózním projektem nepodléhajícím příliš aktuálním trendům, které lze vysledovat v zaměření množství dalších galerijních prezentací současného umění, jež v českém prostředí momentálně probíhají. Představené práce se sice přímo nevztahují k současné socio-politické problematice, Sýkorová však ukazuje, že ani samotné téma kresby není nudným nebo nevýznamným a že je mnozí používáme mnohem více, než si sami uvědomujeme.

DSC5393-1060x705

Ondřej Basjuk & Šárka Koudelová, David Böhm & Jiří Franta, David Demjanovič & Jarmila Mitríková, Kateřina D. Drahošová, Mira Gáberová, Juraj Gábor, Slavomíra Ondrušová, Mark Ther, Jan Pfeiffer, Dana Sahánková, Matěj Smetana a Adéla Součková / Ani den bez čárky: Postkonceptuální přesahy v současné české a slovenské kresbě / kurátorka: Lenka Sýkorová / Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě / Jihlava / 7. 9. – 15. 10. 2017

Foto: archiv OGV