Artalk.cz

Nesmrtelnost pro všechny!

Výstavě Art Without Death: Russian Cosmism (Umění bez smrti: Ruský kosmismus) v berlínském Haus der Kulturen der Welt se věnuje v následujícím textu Martin Vrba. Přehlídka, kterou připravily takové osobnosti jako Boris Groys, Anton Vidokle a Arsenij Žiljaev, se obrací k historickému vývoji ruského kosmismu a vyobrazuje jej jako myšlenkový koncept hlásající vývoj a nesmrtelnost pro všechny – mrtvé i živé. Podle Vrby je nutné „samotnou výstavu Art Without Death interpretovat jako součást dlouhodobějšího a komplexnějšího celku probíhající reflexe o ruských kosmistech, jejich vlivu na podobu ruské avantgardy, stejně jako na formování ruského technologického optimismu, který se alespoň na chvíli stal součástí sovětské kultury.“ Otázkou však zůstává, z jakého důvodu je třeba se dnes k těmto myšlenkám vracet? A daří se autorům výstavy aktualitovat je pro současnost?

3Arseny Zhilyaev_Intergalactic Mobile Fedorov Museum-Library, Berlin, 2017_c_Laura Fiorio (2)
Arsenij Žiljaev, Intergalaktické mobilní muzeum-knihovna Nikolaje Fedorova

Nesmrtelnost pro všechny!

V jedné ze svých sugestivních přednášek se Jacques Lacan ptá: „Smrt patří do oblasti víry. Máte pravdu, když věříte, že jednou zemřete. Udržuje vás to při životě, protože pokud byste tomu nevěřili, dokázali byste snad unést tíhu svého života? Pokud byste si nemohli být jistí, že váš život jednou skončí, jak byste tohle všechno vůbec mohli vydržet?“ Jako kdyby tu heideggeriánské uvědomění si vlastního bytí-k-smrti dostávalo psychoanalytický rozměr, který umožňuje nahlédnout, že lidské vědomí může v každodenním životě smysluplně fungovat pouze tehdy, pokud počítá s vlastní konečností. Jedná se zároveň o jedno z oblíbených témat slovinského filosofa Slavoje Žižka: děsivá není naše smrtelnost, ale představa, že bychom měli žít věčně. Důsledkem věčného života, jakožto nekonečného sledu našich normálních dní, není blaženost, ale šílenství.

V bytostném protikladu vůči takové pesimistické představě se nachází ruský kosmismus, který se dočkal svého symbolického vzkříšení na začátku 21. století – tedy epochy, které pomalu dochází, že některé věci jsou příliš bizarní na to, aby nemohly být realizovány. Před více jak sto lety vytvořili ruští kosmisté makabrózní ideologii, jejíž hrozivost spočívá v nesmlouvavé afirmaci života. Přišli se synkretickou filosofií, která je kombinací marxistického materialismu, osvícenské ideje pokroku, východní filosofie a motivů z ortodoxního křesťanství a která si podává ruce s dnešní transhumanistickou imaginací, jejíž bezesporu nejkřiklavější součástí je přesvědčení o dosažení nesmrtelnosti a vzkříšení mrtvých pomocí pokročilé technologie.

Výstava ruských avantgardních umělců ze sbírek George Kostakise
Výstava ruských avantgardních umělců ze sbírek George Kostakise

Život bořící hranice smrti

Hlavní ideologové kosmismu – Nikolaj Fjodorov, Vladimir Vernadskij, Alexander Čiževskij nebo Konstantin Tsiolkovskij – jej vystavěli na třech základních pilířích: požadavku nesmrtelnosti, představě evolučně se vyvíjející oživené hmoty a eticko-politickém přesvědčení, vycházejícím z materialisticky uchopené křesťanské mystiky. Společný implicitní základ jim tvoří bytostně vitalistické úvahy, které mají blízko k teologii Teilharda de Chardin nebo některým pokusům o konstrukci nového materialismu, jak jej známe z díla Jane Bennett nebo Stevena Shavira, již tvoří širší okruh autorů spekulativního realismu. Největší souboj ale svádějí kosmisté se smrtí a nehodlají se spokojit s tím, že by měla být chápána jako prostý existenciální fakt. Namísto toho konstruují sekularizovanou verzi křesťanské eschatologie, která přichází s budoucím příslibem takové technologické vyspělosti, jež vzkřísí všechny mrtvé a daruje nesmrtelnost všem živým.

Jednou z implikací takového příslibu je nutnost expanze lidstva do vesmíru a kolonizace dalších planet v prostých obavách z toho, že po vzkříšení všeho lidstva nebude na Zemi dost místa pro všechny. Za pragmatickou úvahou tady ale stojí především vitalistická afirmace všech životních sil a jejich nekonečného rozmachu, pro které je smrtelnost jen dočasným limitem – vnějškem, za nímž se nachází divoké plody eschatologické imaginace kosmistů. Radikální techno-optimismus revolučního Ruska ale stěží můžeme považovat za kosmistické specifikum. V různých podobách se naopak stal sdíleným předpokladem avantgardních intencí, které tím získávaly rozměr budoucnosti. Zrychlující se industrializace společně s otevřenými možnostmi neustálé technologické invence vytvořily klima, ve kterém se mohla vynořit budoucnost jako úhelný kámen lidského úsilí. Pokud je dnes akceleracionismus politicko-technologickou ideologií, v období ruské avantgardy byl žitou skutečností. Doposud zaostalé Rusko díky překotným společenským změnám začalo prudce nabírat na rychlosti a zdálo se, že jeho budoucnost je jako nekonečné plátno, na které je možné si projektovat prakticky cokoliv.

Russian Cosmism_timeline_AnastasiaGacheva_AntonVidokle_ArsenyZhilyaev_installation view_c_Laura Fiorio
Časová osa ruského kosmismu

Právě z takového kontextu je namístě interpretovat avantgardní techno-utopismus, ke kterému má naše skeptická současnost tak daleko. Zatímco naše budoucnost se smršťuje až do úplného vyčerpání, životní dráhy kosmistů byly neseny vědomím nepřeberných možností, které pouze čekají na svou budoucí realizaci. Pokud tedy ruská revoluce mohla alespoň budit zdání otevřené budoucnosti, poskytující prostor pro novost a invenci, naše epocha slibuje už jen věčné opakování současnosti. Nahlížíme-li na kosmisty optikou našeho kontextu, sotva uvidíme něco jiného než fantaskní představy dětsky nevinných vizionářů, kteří ve své době ještě nemohli dospět. Naše vyzrálé vystřízlivění je ale možná jen pokračující dystymií, tedy chronickou depresí, jejíž nemohoucnost se mezitím stala sebenaplňujícím proroctvím. Znamená to, že bychom si naopak mohli osvojit perspektivu kosmistů a podívat se skrze ni na nás samé. Nicméně pozornost, kterou se kosmistům rozhodli věnovat Boris Groys, Anton Vidokle a Arsenij Žiljaev, je podstatně méně ambiciózní.

Archeologie jedné afirmace

Výstava Art Without Death: Russian Cosmism v berlínském Haus der Kulturen der Welt (HKW) představuje jeden ze střípků mozaiky, která usiluje o rekonstrukci příběhu ruského kosmismu a mapování jeho možná nečekaného vlivu na podstatně známější směry ruské avantgardy. Jednoduchá časová osa, vyobrazená na zdi, tu plní funkci orientačního bodu výstavy a je záznamem historického vývoje kosmismu, a to ať už se jedná o vlivy, které jej spoluurčovaly, nebo následné tendence, pro které se stal inspirací. Součástí této osy jsou i některé alespoň částečně splněné sny kosmistů mezi které můžeme počítat především partikulární úspěchy sovětského kosmického programu. Časová osa se sice zastavuje až v naší současnosti povšechnou zmínkou o rozvoji transhumanistického myšlení, nicméně s žádným skutečným pokusem o přemostění kosmismu a transhumanismu se tu nepotkáme. Výstava se naopak striktně drží svého tématu, nesena setrvačností historiografického obratu v umění, čímž se stává jakýmsi rozšířeným archeologickým nalezištěm, ve kterém se staré artefakty anachronicky dostávají do současných kontextů za účelem dosažení jejich estetizace pro potřeby běžného galerijního provozu.

Boris Groys se zhostil role kurátora jedné části výstavy, v níž se selektivně zaměřil na díla ruských avantgardních umělců, kteří ve svých dílech čerpali z kosmistických představ. Představil tak v rámci výstavy přehlídku složenou z maleb, kreseb a skic, jež tvoří portrét kosmické imaginace ruských umělců především z raných 20. let, a to včetně některých méně známých jmen z Kostakisovy sbírky (která je největší sbírkou děl ruské avantgardy nacházející se mimo území Ruska), jako byli například Solomon Nikritin, Kliment Redko nebo Ksenia a Maria Ender.

3Anton_Vidokle_Immortality for All! (2014-2017)_3-part film project_installation view_c_Laura Fiorio
Black boxy s promítanými filmy Antona Vidokla

Naopak Anton Vidokle – ruský umělec a jeden ze zakladatelů magazínu e-flux – se pokouší o zmíněné anachronické čtení kosmismu ve své filmové trilogii, vznikající v průběhu několika let, sestávající z performativních videoesejů, v nichž se vrací ke kořenům kosmistického myšlení (This is Cosmos, 2014), propojuje biokosmické reflexe o působení Slunce na lidský organismus s politickými událostmi (The Communist Revolution Was Caused by the Sun, 2015) a nakonec se skrze závěrečnou muzeologickou videoesej pokouší vyrovnat s představou univerzální nesmrtelnosti a vzkříšení (Immortality and Ressurection for All!, 2017).

Vidokle sám je možná vůbec nejvýraznější postavou, která se ruským kosmistům dlouhodobě věnuje, a to ať už ve svých textech na stránkách magazínu e-flux nebo právě ve své trilogii videoesejů, která tvoří dominantu celé výstavy. Každé z videí se opírá o citace jednotlivých ideologů kosmismu a je situováno do odpovídajícího kontextu, jako je například Kazachstán, kde se nachází ex-sovětský kosmodrom Bajkonur, nebo Moskevské zoologické muzeum, Leninova knihovna (dnes Ruská státní knihovna), či Muzeum revoluce (dnes Muzeum současných ruských dějin), které jsou plné relikvií, které si říkají o vzkříšení.

Arsenij Žiljaev pak v HKW využívá média instalace, aby vytvořil studijní kvazi-platformu, která na půdorysu pěticípé hvězdy shromažďuje veškeré dosavadní „vědění“ kosmismu a může je tak mobilizovat směrem k uskutečnění ultimátního cíle, tedy dosažení materiální nesmrtelnosti. Takové intergalaktické mobilní muzeum se tím ve foyer HKW pokouší o svébytné zhmotnění Fedorovovy představy o tom, že knihovna má především sloužit jako výzkumná platforma za účelem definitivního a materiálního vítězství nad smrtí.

5Anton_Vidokle_Immortality for All! (2014-2017)_3-part film project_installation view_c_Laura Fiorio

Samotnou výstavu Art Without Death je ale nutné interpretovat jako součást dlouhodobějšího a komplexnějšího celku probíhající reflexe o ruských kosmistech, jejich vlivu na podobu ruské avantgardy, stejně jako na formování ruského technologického optimismu, který se alespoň na chvíli stal součástí sovětské kultury. Odkud se ale ve světě umění bere ona archeologická vůle vstupovat do starých katakomb a odkrývat v nich zaprášené hieroglyfy?

Obsese minulostí je podle kurátora a teoretika umění Dietra Roelstraeta symptomem depresivní doby, která se ocitla v hluboké krizi, přičemž nedávný historiografický obrat v umění situuje do Bushovy éry. Možná nám taková situace říká, že přítomnost nedisponuje ani zdaleka takovými možnostmi, jak si někdy můžeme namlouvat, a potichu tím uzavírá naši budoucnost do dystopických scénářů. Nacházet v takové situaci vůli k „budoucnostnímu obratu“ se jeví jako bezmála nemožné. V případě výstavy Art Without Death by to přinejmenším znamenalo zbavit se archeologické obsese historickým kontextem, a naopak vstoupit do skutečného dialogu se současným transhumanistickým technologickým humanismem, stejně jako s obnovenými ambicemi akceleracionismu.

Nejsilnější paralely, jakkoliv možná kontroverzní, můžeme ale nacházet s hnutím „singulariánů“, v jehož ohnisku se nachází postava futurologa ze Sillicon Valley Raye Kurzweila, proslulého svými spekulativními vizemi o možnosti dosažení technologické singularity. Když byl Kurzweil dotázán, jestli se domnívá, že existuje Bůh, odpověděl lakonicky: ještě ne. V hutné zkratce tím vyjádřil své přesvědčení o tom, že je v lidských možnostech vytvořit umělou superinteligenci, jejíž kognitivní schopnosti budou násobně převyšovat lidskou mentální kapacitu. Podobně jako kosmisté je ale Kurzweil posedlý především bojem se smrtí, takže neváhá spekulovat o možnosti budoucího oživení svého zesnulého otce za pomoci vzorku jeho DNA použitím pokročilých nanotechnologií a stejně tak udržuje své zdraví v co nejlepší kondici užíváním desítek pilulí, aby se mohl dožít okamžiku, kdy jej budou nanotechnologie schopny permanentně regenerovat.

6Cosmic Imagination KünstlerInnen der Russischen Avantgarde_c_Laura Fiorio

Jakkoliv exoticky to může na první dojem vypadat, není tak snadné považovat Kurzweila za obyčejného blázna: co do schopnosti technologické invence je bezmála Edisonovým nástupcem, díky čemuž dokázal založit několik úspěšných firem, například v takových oblastech, jako je počítačem generovaná řeč nebo optické rozpoznávání znaků (OCR). V současné době je držitelem asi dvaceti čestných doktorátů, Národní medaile za technologii a patří mu i místo v síni slávy Patentového úřadu Spojených států. V neposlední řadě založil Univerzitu Singularity, zaměřenou na výzkum nejnovějších technologií, a to s takovými štědrými sponzory jako je Google, Genentech, Cisco nebo Autodesk.

K žádné takové interakci se současným transhumanismem ale v HKW nedošlo, což znamená, že kosmisté sice byli v Berlíně vzkříšeni, ale prozatím spíše jako bezduché mumie, kterým je vyhrazen úzký prostor intelektuálního sarkofágu, vystavěného skupinou několika nadšenců. Nic na tom příliš nemění ani kompilace kosmistických textů Avant-Garde Museology, jejímž editorem je Arsenij Žiljaev a která před dvěma lety vyšla v ediční řadě e-flux Classics. Jakkoliv to sice nevypadá, že by se na tom mělo cokoliv měnit, může se v dohledné budoucnosti ukázat, že otevření transhumanistických témat ruských kosmistů není jen dočasným trendem, ale bránou do budoucnosti, která měla být už navždy uzavřená.


Boris Groys, Anton Vidokle a Arsenij Žiljaev / Art Without Death: Russian Cosmism / Haus der Kulturen der Welt / 1. 9. – 3. 10. 2017

Foto: © Haus der Kulturen der Welt, autorka fotografií: Laura Fiorio

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *