Artalk.cz

Pět let je málo

Terezie Petišková stojí v čele Domu umění města Brna již pět let. Právě po uplynutí tohoto období se zřizovatel může rozhodnout, zda stávající ředitelce městské příspěvkové organizace prodlouží smlouvu, nebo na pozici vypíše výběrové řízení. Spolu s Martinem Vaňkem zrekapitulovala Terezie Petišková v rozhovoru své dosavadní působení, ať už co se týče programové dramaturgie či personálního obsazení, nebo rozpočtu a provozních otázek. Zazněly rovněž úvahy o budoucím směřování instituce, o jejím místě mezi ostatními brněnskými galeriemi a o hlavních ideových bodech, na které je v Domě umění kontinuálně kladen důraz.

DUMB001
Dům umění města Brna, foto: Dům umění města Brna

Na úvod bych se rád zeptal, jaké to je být již pátým rokem ředitelkou takto významné a v mnoha směrech exponované instituce, jako je Dům umění města Brna?

Krásné to je! Je to práce snů. Člověk si samozřejmě musí vážit toho, že takovou možnost dostal. Není to ale jednoduché, devadesát procent práce představuje nejrůznější, často složitá administrativa, díky níž je málo času na to dobrat se k podstatě. Bezprostřední kontakt s uměním je kvůli byrokracii upozaděný. Dům umění je skvělá galerijní instituce s úžasnou historií. Poválečný impuls Adolfa Kroupy byl nesmírně silný a doposud doznívá. To je strašně zavazující. Také prostor je mimořádný, pro výstavy velice dobře modifikovatelný a aplikovatelný pro současné tendence, které s prostorem pracují. Ta možnost v daném prostoru udělat něco zajímavého nebo věnovat prostor něčemu, co člověk považuje za smysluplné, je hrozně pěkná.

Myslíte si, že jste v určitém smyslu idealistka?

(Smích) Naprosto! Samozřejmě! To je hezká otázka, myslíte si, že jsem idealistka?

Asi ano.

Je to pozitivní být idealista?

V dnešní době je to, myslím, vzácné. Tedy minimálně na postu ředitele nebo ředitelky. Byly za těch necelých pět let chvíle, kdy jste o některé iluze přišla?

To se asi nedá takhle říct. Iluze… Já myslím, že ne. Já jsem sem přišla ve chvíli, kdy ta situace opravdu nebyla moc dobrá, takže jsem nečekala žádná jednoduchá řešení.

Zvažovala jste tehdy svůj nástup? Muselo to pro vás být náročné období.

Samozřejmě, že to bylo velmi nepříjemné a zvažovala jsem to. Říkala jsem si, že vstupuji do prostoru, který řeší konflikt nebo problém, který není můj. Na druhou stranu zde sehrál důležitou úlohu můj vztah k tomuto domu a ke společenství, k Brnu jako takovému. Já jsem tady v devadesátých letech začínala, bylo to pro mě důležité období. Bylo potřeba se pokusit to nějak ustát, aby ta galerie neztratila kontinuitu, takže to byla moje idealistická motivace.

Myslíte, že rozumíte Brnu nebo že Brno rozumí vám?

To asi ne. Ale Brno se samozřejmě velmi proměnilo. Já osobně mám odtud silný autentický zážitek především z kultury devadesátých let. Pro moji generaci bylo důležité, že jsme tehdy mohli věci veřejně realizovat, strach a hrůzu konce osmdesátých let vystřídala svoboda. Obava, z toho, co proboha budu dělat, až ze  skleníku katedry dějin umění budu muset odejít a fungovat v situaci reálného komunismu nebo socialismu nebo co to vlastně bylo, se rozplynula. To bylo intenzivní a pěkné období. Od té doby Brno prodělalo obrovskou proměnu, to se téměř nedá srovnávat. Nejen, že se změnil charakter města, co se týče exteriéru a veřejného prostoru. Ilustrovat to snad lze na situaci, že někdy v roce 1990 tu byla po desáté hodině otevřená jenom jedna hospoda, takže jsme vždycky po nějaké akci bloudili a hledali místo, kde by si člověk mohl sednout. Dneska je oproti tomu Brno vyhlášené svou kavárenskou kulturou a nočním životem. A samozřejmě FaVU, z níž vzešla úplně nová generace autorů. Otevření se mezinárodnímu kontextu i spolupráce s externími pedagogy, to vše tomu prostředí dává úplně jiný rozměr. Má to svá velká pozitiva, ale svým způsobem to má také charakter ztráty specifičnosti kulturního prostředí.

1-1060x707
Pohled do instalace výstavy Sama Lewitta a Cheyneyho Thompsona v Domě umění města Brna, kurátor: Karel Císař, 2017, foto: Martin Polák

Jakým způsobem se proměnil Dům umění za vašeho působení?

V době mého nástupu do funkce město snížilo plošně rozpočet všem příspěvkovým organizacím. Když to srovnám se současností, tak je to obrovský posun. Jednak se podařilo vrátit nejdřív čtvrtku toho rozpočtu a potom nové vedení města naštěstí slyší na to, že příspěvkovky je potřeba postavit na nějakou reálnou půdu. Kultura a s ní Dům umění byla tak podfinancovaná, že se téměř nedalo vůbec nic dělat. Nebo se opravdu dal dělat jenom ten základ. Dům pánů z Kunštátu byl před pěti lety ještě zavřený, protože bychom finančně neutáhli výstavní program. Situace není samozřejmě jednoduchá ani teď. Od města získáváme především prostředky na provoz, ale také na bienále Brno art open. Město také podporuje rozvíjení výzkumného a publikačního projektu Brněnský architektonický manuál, financování rezidenčního programu a podporuje i ideu vybudování archivu Woodyho Vasulky. Výstavní činnost se snažíme hradit z nejrůznějších grantů. Klíčová je v tomto směru podpora státu a dalších zahraničních subjektů. Díky tomu jsme poněkud zavaleni grantovou administrativou, ale snažíme se to brát statečně, jelikož ten finanční posun je obrovský.

Jedním z bodů vašeho projektu, s nímž jste se hlásila do výběrového řízení, bylo navýšení odborného personálu na dva plné úvazky. To se ale úplně nepodařilo.

V tuhle chvíli to není úplně dotažené a je to věc, která mě trápí. Myslela jsem si, že se nám podaří se k něčemu takovému dostat dříve. Paní doktorka Vránová, která je velmi šikovná profesionálka v oblasti výstav či mezinárodní spolupráce a která představuje kontinuitu této instituce, chce jít do důchodu, takže musíme pomýšlet na jejího nástupce. Také bychom potřebovali ještě nějakého myslitele, který nás bude pošťuchovat k jinému pohledu na umění, než jaký obvykle v Domě umění pěstujeme.

Myslíte, že je pro vaši instituci nutné, aby v ní pracovali stabilně dva kurátoři?

Myslím, že ano. Já jsem v tomhle ten idealista. I když budeme mít dva kurátory na plné úvazky, tak budeme stejně vždycky pracovat s externisty. Systematická práce ve stabilním týmu ale umožňuje mnohem lépe něco budovat.

Předchozímu řediteli Domu umění, Rostislavu Koryčánkovi a jeho týmu, se dařilo tuto instituci podstatným způsobem oživit, což se vám dnes v takové míře zdaleka nedaří. Myslíte, že je to v tom personálním zajištění, nebo je to třeba i v tom, že jste přišla s méně vyhraněným programem, který měl oslovit širší generace?

Ten problém je složitější. Informaci o Rosťově působení jsem tehdy měla zprostředkovanou především médii. Ve skutečnosti jsem viděla jen některé výstavy. Mediální obraz Domu umění opravdu vytvářel představu živé instituce s jasně formulovanou vizuální prezentací. Nechci se k tomu ale příliš vyjadřovat, můj pohled na Rosťovo působení není relevantní, jelikož to neznám z autopsie. Brno dnes prožívá docela složitou situaci v tom, že je tady na jedné straně velmi živá mladá generace okolo FaVU a potom jsou tu lidi kolem sedmdesáti a výš, jako je Jiří Valoch. V devadesátých letech se tu totiž nepodařilo udržet řadu zajímavých lidí, schází tady mezigenerační prostor a trochu se to objevuje i v té komunikaci. Buď komunikujete s jedněmi, nebo druhými.

Myslíte, že to nejde dohromady?

Částečně to dohromady určitě jde, už také proto, že starší generace zažívá v tuhle chvíli obrovskou vlnu zájmu. Díky historické i teoretické reflexi jejich práce se na ni mění pohled. Osobně bych ale chtěla více zapracovat na propojení Domu umění a FaVU.

V čem je problém? Vždyť stačí zavolat Milanu Houserovi a domluvit se s ním.

Problém není v ničem. My samozřejmě s FaVU už dávno spolupracujeme, ale chtělo by to víc. Prožíváme takovou hektickou dobu, kdy na ten živý kontakt nezbývá tolik času. Kromě výstavy Milana Housera, která proběhla před časem, se v tuhle chvíli podařilo domluvit rezidenci jedné absolventce FaVU. Pedagogové fakulty – Vasil Artamonov a Pavel Sterec – se účastnili přehlídky Brno Art open. Je toho více.

BARVO019
Pohled do instalace výstavy Milana Housera v Domě umění města Brna, kurátor: Vladimír Beskid, 2016, foto: Michaela Dvořáková

Není to trochu srandovní, že jde brněnská studentka na rezidenci do brněnského Domu umění?

Tak ona je z Prahy (smích).

Nemá to fungovat jako kulturní transfer?

Rezidence jsou nastavené tak, že jedna je určena pro místního umělce/kyni a ty zbylé pro umělce zahraniční. Záměr je, aby se ty lidi potkali. Je to program, který se rozjíždí, výstupy v podobě výstav budou k vidění v bývalé G99. Neumím si představit, jak jinak prostředí propojovat, než reálnou komunikací. Nám to připadalo logické.

Na jaký kulturní prostor byste se chtěli zaměřit?

S Martou Fišerovou, která má rezidence na starosti, jsme se domluvily na orientaci na střední Evropu, abychom pomohly vybudovat reálné kontakty. Přivézt někoho ze Spojených států nebo Brazílie by byla ufonská strategie, i když ani té se úplně nebráníme.

Bylo by to hezké mít tady nějakého ufona. Nicméně ve vašem případě směřujete tedy spíše do Polska, Slovenska, Maďarska, Ukrajiny?

Přesně tak. Dům pánů z Kunštátu se začíná v dramaturgii hodně lišit oproti budově Domu umění. Umělecké rezidence jej mají směřovat více na aktuální kulturu a střední Evropu.

Jak vidíte Dům umění v souvislosti s jeho konkurencí?

V Brně se obrovsky změnil prostor prezentace současné kultury jako takové. S tím je potřeba nějak pracovat, což není úplně jednoduché, protože ne vždy se dozvíte nebo máte šanci pochopit, jak uvažují kolegové v jiných institucích. Moravská galerie v tuto chvíli staví svůj program na prezentaci a zpracování silné generace šedesátých a sedmdesátých let, která tady vytvořila opravdu mimořádné, mezinárodně srovnatelné hodnoty – to mimochodem představuje důležitý moment i v rámci kontinuity Domu umění. Paradoxně se tím začíná zabývat i Fait Gallery. Je potřeba se proto profilovat, aby instituce byly čitelnější. Nevím ale, do jaké míry je možné se na tom spolu domluvit.

Jakým způsobem by měl Dům umění reagovat například právě na výstavní strategii Moravské galerie?

V dramaturgii se vždycky budeme a musíme potkávat. Mně připadá, že Dům umění má velký potenciál v oblasti mezinárodní spolupráce. Ve Fait Gallery nebo v Moravské galerii není současná mezinárodní scéna tolik vidět. Pozici Domu umění jako městské veřejnoprávní instituce vidím v tom, že by měl poskytovat trochu jiné zázemí výstav, měl by pokračovat v kontinuitě tematických výstav, jež se vždy pokouší pojmenovat nějaký problém, který současnou scénu v danou chvíli zajímá. Jde o to poskytnout reflexi.

Není tohle víc role sbírkotvorných institucí než kunsthalle? Není jednodušší dělat tematické výstavy, když máte zázemí sbírky? Mám dojem, že kunsthalle si může dovolit jistou míru větší uvolněnosti a menší akademičnosti, kdežto sbírkotvorná instituce by měla být v tomto smyslu daleko vážnější.

Ta reflexe nemusí být akademická, jde o míru historické reflexe k danému materiálu. Důležité jsou jak monografické výstavy, tak výstavy zabývající se tendencemi v umění. U tematických výstav jde vždy o promýšlení toho, co máte kolem sebe.

Nemyslíte si, že právě formát tematické výstavy může být přežitý?

Myslím, že ne. Například v příštím roce chystáme pro Dům pánů z Kunštátu výstavu s názvem Rozhněvaná planeta. Kurátory jsou Milan Mikuláštík a Milan Kreuzzieger. Jde o projekt, který vznikal v Galerii NTK a ve spolupráci s Ústavem globálních studií. Jeho tématem je fenomén konfliktu, jenž ve společnosti neustále narůstá. Předpokládám, že to bude výstava současná a možná i kontroverzní. Dalším projektem je Naturzeit, který děláme s Andreasem Wegnerem. Je to výstava o způsobu, jakým člověk užívá krajinu a jak zachází se Zemí. To bude zase projekt, který poskytuje prostor domácím autorům k realizaci jejich záměrů, bude prezentovat velice zajímavou současnou kulturu z Ameriky i Německa.

unspecified3-1060x706
Pohled do instalace výstavy Big Light Federica Díaze v Domě umění města Brna, 2017, foto: Václav Jirásek

Jak vybíráte kurátory pro externí spolupráci?

Nemá to jednotnou podobu, někdy sledujeme konkrétního kurátora delší dobu, než jej oslovíme. Existuje také řada umělců, kterým bychom rádi věnovali pozornost a k nimž kurátora hledáme až následně. Spolupracovníky hledáme cíleně, ale samozřejmě to vypadá i tak, že přichází spousta nabídek a z toho se ve výsledku staví výstavní plán. Je skvělé, když náměty přichází z vnějšku.

Myslím, že jste poslední dobou vybírali dobře. To se týká například výstavy Sama Lewitta a Cheyneyho Thompsona, kterou kurátoroval Karel Císař nebo Soch v ulicích, jež měly určitě lepší odezvu, než předchozí ročník a kterých se chopili Tomáš Knoflíček a Libor Novotný. Byla tam z vaší strany nějaká vědomá snaha pomocí kurátora vylepšit obraz Domu umění?

Ne, to je absolutní nesmysl! Knoflíček i Císař jsou schopni teoretické reflexe a formulace toho, co dělají. Práce Karla Císaře patří k tomu nejzajímavějšímu, co v tomto oboru naše země má. Tomáš Knoflíček je samozřejmě schopný dobře teoreticky uchopit téma, kterým se zabývá, ale jejich výběr stál také hodně na tom, že s Liborem Novotným mají za sebou množství výstav v exteriéru Ostravy, který neztrácí na mimořádné citlivosti k uměleckému dílu jako takovému. Ale já bych nezatracovala ani Kolečkovou dramaturgii BAO 2013. Mě opravdu zajímá spolupracovat se širokou škálou lidí, nejsem příznivcem jenom jednoho směru, který sleduje Knoflíček nebo Císař. Že je v tuhle chvíli jejich přístup považován určitou skupinou umělců a teoretiků za to nejprogresivnější, nehraje pro nás takovou roli. Pro nás je důležitá kvalita kurátorského projevu a práce vůbec.

Jak se podle vás projevuje kvalitní kurátor?

To je různé. Je to člověk, který je schopný se na scéně pohybovat, má o ní přehled a je schopen rozeznat kvalitní umělecké dílo. Umí také kreativně uvažovat nad uměleckou scénou. Kreativita je u toho přemýšlení strašně důležitá i s povědomím o kontextu. Existují odlišné přístupy, postoje, názory. Silně estetizující nebo sociologizující, které mluví hodně jiným jazykem, jsou velmi konkrétní, upírají divákovi estetický nebo emocionální prožitek z díla.

Jste tedy spíše zastánkyní pluralitního pojetí kvality, vždy závisí na různých modelech a formách?

Z pozice veřejnoprávní instituce máme povinnost akceptovat projevy a názory, třeba kurátorské a umělecké postoje, jaké se na té scéně objevují, a poskytovat jim prostor. Nemyslím si, že by bylo adekvátní, abychom prezentovali pouze jednu linii umění a způsobu uvažování o umění. Snad se podaří do budoucna vybudovat ve spolupráci s novým kurátorem či kurátorkou nějakou výraznější, specifickou linii dramaturgie, která bude vytvářet základ, půdorys, od kterého se bude ostatní výstavní program odvíjet.

Jaká by ta linie měla být?

To v tuhle chvíli předcházíme.

Nemáte vlastní představu, kam byste to chtěla v příštích letech dovést?

Z obecného hlediska nejde o to, aby byla dramaturgie výstav nějak výrazně, specificky vymezena, aby striktně sledovala umění současné či vzniklé v nedávné historii. Aby stranila umění tradičních forem či současné sociologizující, aktivistické či vědou inspirované tendenci. Jde spíše o to, aby se zde vystavovalo umění, které vzniklo opravdu tvůrčím procesem a které má v sobě jedinečnou, skutečnou kreativitu. A také umění, které je mimořádné, nekompromisní a ambiciózní svým vnitřním hledačským principem, které je schopné se hluboce dotýkat důležitých, často paradoxních témat současného člověka. Takového umění je však vždy jako šafránu. Nezbývá tedy, než se k tomuto ideálu neustále pokoušet přibližovat. Znovu a znovu formulovat přesněji cíl, hledat v současné produkci.

MEZI_OBRAZY002-1060x708
Pohled do instalace výstavy Mezi-obrazy: Archiv kameramana Jaroslava Kučery v Domě pánů z Kunštátu, kurátorka: Kateřina Svatoňová, 2017, foto: Michaela Dvořáková

Vaše pluralitní pojetí je úplným opakem toho, co dělá Michal Škoda, jenž se samozřejmě věnuje především vysoce kvalitní, nicméně jednostranně vymezené linii umění. Úzce profilovaná dramaturgie mu přinesla úspěch.

Dramaturgie českobudějovického Domu umění je obdivuhodná, má svojí výraznou podobu a je jasně a úzce orientovaná. Je to určitě věc, o které často uvažuji. Velkou roli ale hraje můj subjektivní pohled, je to něco jako dialog mezi tím, do jaké míry člověk nebo ta instituce má tu scénu formovat.

Dům umění v Brně je ale hodně specifický. V čem jeho specifičnost vidíte vy?

Je určitě specifický v mimořádnosti prostoru, v kontinuitě, která tady je a o kterou se opíráme. Otevřenost, která tady vždycky byla, je též důležitá věc, na kterou navazujeme. Doufám, že se podaří připravit v tomto směru Dům pánů z Kunštátu tak, aby fungoval pro současnou nejmladší uměleckou scénu.

Tohle všechno je možné za současného stavu rozpočtu a naladění zřizovatele? Je pro to dobrá konstelace?

Způsob mé práce je charakteristický tím, že postupuji systematicky po krocích. Nejdu cestou razantních změn. V tomto ohledu podporu města mám. Bylo by hezké, kdyby rezidence mohly být zařízeny rychleji, efektivněji, že by Kunštát mohl být rychleji proměněný do funkčnější podoby. Dobré ale je, že se stále v té věci postupuje a pořád se to zlepšuje.

Co si myslíte o současné výtvarné kritice?

Je jí především strašně málo. Žijeme v době, kdy jsou média pro instituce zcela klíčová. V devadesátých letech jste se agendou PR nemuseli vůbec zabývat, většina deníků aspoň částečně o tom, co se děje v umění nebo kultuře, referovala automaticky, Brno mělo redaktory pro kulturu v Lidových novinách, MF DNES a v řadě dalších deníků. V současné době je situace dost nešťastná, protože jsme na mediální komunikaci závislí, na druhé straně jsou ty podmínky značně neregulérní. Ideální stav by byl, pokud by fungovaly kulturní přílohy deníků a existovalo by více internetových serverů, zabývajících se reflexí umění, než jen jeden. Mělo by docházet k mapování scény recenzenty, kteří by o ní referovali a přinášeli by reflexi se schopností zprostředkovat umění širšímu publiku. Bohužel k tomuto stavu se ani zatím neblížíme. Brno má scénu adekvátní zemskému městu, zavedenou a velmi širokou, nemá ale kulturního redaktora, který by byl schopný rozumět tomu, co se tady děje a nějak o tom referovat.

Budete na jaře obhajovat svou pozici?

Když bude konkurz, tak do něj půjdu, abych dotáhla to, co jsem začala. Hlavně bych ráda dospěla k rozšíření odborných sil Domu umění a dotáhla výstavní a rezidenční program Domu pánů z Kunštátu ke specifické a živé podobě. To jsou dvě věci, které by se mi těžko opouštěly. Budu se snažit udržet kontinuitu rozvoje práce Domu umění. Když jsem sem přicházela, přišlo mi pět let jako dlouhá doba, dnes už vidím, že lze stihnout jen omezené množství toho, co si člověk naplánuje.


Terezie Petišková (*1966) vystudovala dějiny umění na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity v Brně. Během své pracovní kariéry vystřídala kurátorské (Galerie mladých Brno a Dům umění města Brna 1992 – 1997), vědecké (Ústav dějin umění Akademie věd ČR v Praze, práce na kapitolách pro publikaci Dějiny českého výtvarného umění V a VI, 1998 – 2004) i pedagogické pozice (Fakulta umění a designu Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem 2004 – 2013). Zabývá se současným uměním nebo výtvarnou tvorbou druhé poloviny 20. století. Od roku 2013 vede Dům umění města Brna.

Komentáře

  1. 1. Líbí se mi myšlenka o „vzácném umění, které je schopné se hluboce dotýkat důležitých, často paradoxních témat současného člověka“. S výjimkou DOXu a několika dalších aktivit mi chybí ochota potenciál takového umění využívat více k působení na veřejnost. Už součástí tiskových zpráv by měly být texty srozumitelně zvýrazňující obsah takového umění. Stále trpíme předsudkem, že z výstavní síně lze odcházet jen s přibližným pocitem, že tvorba se mě nebo života nějak podstatně dotýká. Pokud někdo nechce „znesvěcovat“ daný výtvor dlouhým mluvením, lze dělat debaty o společenských jevech nezávisle, ale jde o to se osvobodit od klišé, formalit a povrchnosti práce s uměním.
    2. Chápu, že v Brně může být těžké najít kvalitního novináře, ale studentské a pedagogické zázemí Masarykovy univerzity nabízí na mnoha katedrách velmi zajímavé kvality pro reflexi a společenské užití umění.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *