Artalk.cz

TZ: Radek Kratina

Radek Kratina / Konstanty a proměnné (v dialogu s Jiřím Hilmarem, Daliborem a Ivanem Chatrnými) / Muzeum města Brna / Brno / 31. 8. – 15. 10. 2017

Kratina_MBudikova_001

Radek Kratina: Konstanty a proměnné (v dialogu s Jiřím Hilmarem, Daliborem a Ivanem Chatrnými)

Dílo sochaře a grafika Radka Kratiny (1928–1999) patří ke klíčovým jevům poválečného racionálně orientovaného umění, které se v Československu prosazovalo v průběhu 60. let 20. století zejména v souvislosti se vznikem skupiny Křižovatka (1963), výstavou Nová citlivost (1968) a založením mezinárodně působícího Klubu konkretistů (1967). Představitelé tohoto proudu, označovaného jako neokonstruktivistické tendence, navazovali na odkazy meziválečné avantgardy, především domácího Devětsilu, německého Bauhausu nebo holandského hnutí De Stijl. Ruku v ruce s novým přístupem ke světu a jeho pozitivnímu programu v oblasti výzkumu, techniky a vědy rozvíjeli tito umělci možnosti minimalismu, op-artu, kinetismu a geometrie, vedeni vnitřní snahou po objektivizaci procesu tvorby.

Výstava Radek Kratina – Konstanty a proměnné je koncipovaná jako dialog díla Radka Kratiny s tvorbou jemu blízkých umělců – Jiřího Hilmara, Dalibora a Ivana Chatrných. Divák se tedy setkává s výraznými projevy výtvarné generace, která se v šedesátých letech stala nositelkou neokonstruktivisticky zaměřených tendencí a svým ukotvením v mezinárodně činném Klubu konkretistů se zapojila do zahraničního dění v myšlenkové návaznosti na tvorbu uměleckých uskupení – skupiny GRAV ve Francii, Zero v Německu a Nul v Holandsku. Jmenovaní autoři totiž velmi často dospívali k radikálním řešením, která lze i v evropském kontextu považovat za objevná a závažná. A to i přesto, že aktuální výtvarné otázky sledovali z odlišného aspektu pramenícího z domácí situace i z osobnostního založení každého z nich. Sem patří zejména zájem o uplatnění základních vyjadřovacích prostředků, kterými jsou bod, linie, čára, struktura tvořená zahušťováním nebo zřeďováním bodů, jejich propojováním v úsečky, vznik rastru a pravoúhlého systému. Styčným tématem je také zájem o serielní řazení prvku v ploše a tvaru v prostoru, princip vzniku, trvání, mizení a zániku, o problematiku záměru a náhody, to vše s převažujícím zaujetím otázkami pohybu, pulzace a rytmu ústící k zapojení diváka do procesu proměny výtvarného díla, ať již proměny reálné nebo optické.

Na výstavě zastoupené autory spojuje vztah k experimentu, originalita a soustředěná racionální úvaha vždy citlivě vyvážená spontaneitou a intuicí. Tvůrčím motorem jim bylo nalézat, ověřovat a vizualizovat základní jevy našeho světa – onu skrytou KONSTANTU respektive pevnou výchozí strukturu, která se navenek ukazuje v celé plejádě PROMĚNNÝCH jako struktura otevřená, a která nám divákům otevírá široké pole interpretace vedoucí k poznání těch nejpodstatnějších zákonitostí lidské existence.

Radek Kratina vstoupil na výtvarnou scénu v průběhu padesátých let návrhy na textil (např. Panneau pro československý pavilon na EXPO ’58), dřevěných hraček s pohyblivými částmi a papírových kostek z vystřihovánek. Tyto příklady užitého umění byly pro Kratinu důležitým předstupněm jeho volné tvorby. Zde získal zkušenosti s principy serielního řazení prvku v ploše a tvaru v prostoru, pravidly řádu a jeho narušení i s možnostmi obměny výchozího systému, ovšem sledovanými stále v rámci figurálního jazyka.

V roce 1963 Radek Kratina zahájil volnou tvorbu. Na počátku stojí monotypy a frotáže z let 1963–1966 tvořené otiskováním nejrůznějších předmětů, například žiletek, gramofonových desek, vlasů, písku, rostlinných klíčků, provázků, útržků novin a časopisů, krabiček od zápalek či roztrhaných pásků lepenky. V nich umělec experimentátorskými přístupy ověřoval možnosti principu serielního uspořádání. V roce 1968 dospěl k metodě otiskování ručně vyrobených tiskátek, jimiž vytvářel červeno-modro-bílé struktury a jejich varianty docílené přeskupováním pravoúhlého prvku. V pozdějších letech rozváděl tento princip v barevných sítotiscích, v nichž dospíval k dalším, mnohdy složitějším tvarovým řešením.

Od roku 1963 vznikaly v Kratinově ateliéru materiálové struktury, které na rozdíl od tehdy aktuálního informelu nevyvěraly z existencionálních dramat, ale vyplývaly ze zájmu o uplatnění principu řádu, danosti a proměny, záměru a náhody, ze zaujetí možnostmi zvolené metody, kterou lze svobodně naplňovat. Tyto rané struktury vznikaly kapáním barvy či vkapáváním ředidla do barevné plochy, nebo naopak fixováním materiálů na podkladovou desku. Příkladem jsou jemné reliéfy z těstovinových písmenek utvářejících struktury od amorfních shluků až po systémové rastry pravidelných polí či řad (Písmenková tabule s černým oválem, 1966). Monumentálnější charakter přinášejí reliéfy z korkových zátek (Zátky, 1964; Červené zátky, 1965), v nichž Kratina pracoval s výchozím tvarem kruhu, jeho serielním řazením v ploše, ale i plasticitou válcové formy různých délek utvářejících dialog odlišných prostorových plánů, představujících diferencovanou těkající soustavu. Specifickou oblast Kratinových materiálových struktur zastupují realizace ze zápalek, které předjímají vznik dřevěných variabilů. Vedle plošných skladeb (Pocta van Goghovi, Stříbrná struktura, obojí 1965) totiž přinesly řešení, kdy jsou zápalky vyskládány do volně stojícího dřevěného rámečku, takže jej zcela vyplňují (Zápalková struktura – nultý variabil, 1964). Divák může zápalkovou strukturu z „lícové“ či „rubové“ strany tlakem prstů modelovat a poprvé se ve vývoji Kratinovy tvorby aktivně zapojit do procesu reálné proměny uměleckého díla.

Od roku 1965 Radek Kratina vytvářel dřevěné reliéfy, jejichž ústředním tématem je princip variability. Pracoval zde s jednoduchým dřevěným elementem, tyčkou, válečkem, hranolem či kostkou, které organizoval do určité skladby ukotvením na otočné osy (Válečky na ose, 1967) nebo vložením do jednoduché konstrukce (Bílé tyčinky v rámečku, druhá polovina šedesátých let) či rámu (Kosočtverec s průčelně položenými hranoly, 1967). Své variabily vytvářel s vědomím následné proměny, ať posunem, pootočením, povytažením nebo změnou sklonu. Míru zásahu umělec ponechával na divákově invenci, momentálním rozpoložení a intuici. Divák se tedy může omezit na změnu jediného prvku, nebo naopak proměnit celou skupinu elementů. V obou případech dojde k přeformulování celkové konstituce díla. Tento potenciál proměny vnitřních vztahových situací Kratina umocnil volbou barevnosti využívající jednoduché industriální barvy – červenou, modrou, žlutou, často v kontrastu s bílou (Vodorovné tyčinky, 1965; Deset polí čtyřbarevných hranolů, 1966). Barvu navíc uplatňoval velmi logicky, téměř konstruktérsky – například jí vymezil poloviny válečku či odlišil strany hranolu, čímž podpořil vnitřní uspořádání díla a poskytl podprahové vodítko pro možné interakce.

Po roce 1970 začal Kratina ve svých variabilech místo dřeva využívat kov a místo vlastní rukodělné práce dílnu. Kovové variabily koncipoval jako sestavy elementů vložených do rámu (Vertikální rastr s otočnými disky, 1984) nebo nabídl možnost rozevírání či rozrůstání otočných částí do prostoru (Sklopné rámečky, 1979), případně vršení dílců do vertikálních prutů (Arsenál bílých a černých válečků, Tyčová formace, obojí 1983). Materiálové vlastnosti kovu mu totiž umožnily preciznější opracování jednotlivých elementů a jejich napojování pomocí otočných čepů v různých úhlech, tím se divákům otevřelo mnohem širší pole možností manipulace a proměn. Setkání s díly Radka Kratiny je vždy výzvou k citlivému dialogu, invenční hře, která nabízí neomezenou řadu možných strategií a zásahů. Je otevřeným a neustálým procesem, do něhož vstupujeme ne jako pasivní pozorovatelé, ale jako partneři, kteří pod taktovkou umělcova záměru mohou zakusit sílu tvořivé energie.

Kratinovy rané struktury z 60. let vstupují do dialogu s optickými reliéfy Jiřího Hilmara z konce 60. a průběhu 70. let. Vytvořeny jsou z prolamovaného často i prořezávaného papíru, který vytváří na první pohled pravidelnou strukturu. Papír může být ponechán bílý, jindy jsou určité plošky akcentovány temperovou barvou v sytém či lomeném odstínu. Pro „čtení“ těchto reliéfů umělec od počátku počítal s aktivní účastí pozorovatele, který kolem díla prochází. Statická struktura se totiž v závislosti na úhlu pohledu i na změně světelných podmínek opticky prolamuje v další dimenze, těká, mizí, rozpouští se a mění, obdobně jako se neustále proměňuje příroda.

Principy řádu a jeho narušení, otázky otevřenosti předem stanovené metody a potřeba jejího svobodného naplnění, jak je známe z Kratinova díla, mají paralely ve šňůrových realizacích Dalibora Chatrného z konce 60. a počátku 70. let. Jejich tématem je nalézání souvztažností mezi prvkem stálým a proměnlivým a možnosti vizuální konkretizace prostorových souvislostí. Neopomenutelným příkladem je akce Osmihodinová výstava uskutečněná v roce 1968 v brněnském Domě umění, kdy návštěvníci protahovali kovovými válci šňůru, jejíž konec nakonec vyhodili z okna a provázali tak exteriér s interiérem. Dalšími příklady jsou soubory tzv. prošívaných obrazů a šňůrových realizací, v nichž umělec propojil dvě protilehlé roviny systémem šňůr (např. Pocta Yvesu Kleinovi, 1970) nebo provázal určité body v ploše obrazu (cyklus prošívaných obrazů z let 1969–1972) a docílil tak oživení nečekaných dimenzionálních souvislostí a v nich skrytých dějů.

Možnosti variability a proměny výchozího systému posunem jednotlivých elementů v ploše ve svém díle soustředěně rozvíjel i Ivan Chatrný. Od sklonku 60. let nahrazoval lyrické abstraktní kompozice konstruktivně racionální skladbou vystavěnou na konfiguracích, otáčení, rozfázování a vztahových proměnách základních geometrických forem – kruhu, čtverce a oválu. Ke svým výtvarným průzkumům využíval fotografické technologie, kdy přes sebe vrstvil filmy s vykopírovanými rastry a jejich posuny dociloval změn výsledné struktury. Tu nakonec přenášel na tiskařské síto a vytvářel cykly sítotiskových listů. Mezi výrazné série patří Oblouky a pravé úhly (1969), Pravoúhlé takty (1969), Takty obloukem (1969), Skladba orchestru (1970) nebo Řazení v pravoúhlé síti (1970–1972).

Výstava Radek Kratina – Konstanty a proměnné – v dialogu s Jiřím Hilmarem, Daliborem a Ivanem Chatrnými se uskutečňuje k příležitosti blížícího se nedožitého 90. výročí narození Radka Kratiny (v roce 2018) a 80. výročí narození Jiřího Hilmara (právě letos). Projekt v Muzeu města Brna navazuje na přehlídku Kratinova díla v Museu Kampa a v nové koncepci rozšířené o ukázky z tvorby jemu blízkých autorů připomíná život a dílo Radka Kratiny v umělcově rodném městě.

Ilona Víchová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *