TZ: Sylbee Kim

Sylbee Kim / The Red Liquid and Narcissus / kurátorka: Christina Gigliotti / Nevan Contempo / Praha / 8. 9. – 7. 10. 2017

Sylbee Kim: The Red Liquid and Narcissus

vernisáž: 8. 9. 2017 v 10:30

*Tato korespondence probíhala od 22. ledna do 21. srpna 2017. Některé z pasáží byly vyškrtnuty, a níže uvedené e-maily byly částečně redigovány.

Milá Christino,

jak jsme se již dříve bavily, tak mě napadlo začít psát dialog, který by byl poté zveřejněn. Cílem by bylo vyjádřit se k základním myšlenkám, které celý proces tvorby The Red Liquid and Narcissus provázely. Zajímá mě, zda by se tento nastřádaný materiál nemohl stát jakýmsi artefaktem v rámci výstavy, a jsem velmi ráda, že tě v tomto díle můžu považovat za odhodlanou spojenkyni a spoluautorku!

Již jednou jsem se ti zmínila o mém podivném dojmu déja-vu, který se dostavil ve chvíli, kdy jsem si ve zpravodajství všimla podobností mezi americkými zprávami týkající se Donalda Trumpa a korejskými reportážemi o Park Geunhye. Rok 2016 byl na mnoha místech po světě šokující, a i lidé Jižní Koreji se stali svědky jednoho z nejhorších politických momentů naší doby – dlouhodobý a zažitý trend politického intrikánství dosáhl bodu, kdy doslova explodoval přímo před našimi zraky. Měla jsem pocit, jako by to byla jakási hyper-fikce, která tě donutí jí plně přijmout až v momentě, kdy se přímo před tebou ukáže v celé své opravdovosti. Následovaly masové veřejné protesty, a lidé se ve své sdílené nespokojenosti sjednotili.

Když se ohlédnu zpět, za poslední čtyři roky vidím jisté paralely i na jiných místech po světě, kde se vize budoucnosti také jeví ohrožena. Jeden termín, který mě nedávno v médiích zaujal, a který mě napadl v souvislosti s Trumpovou vládou je ‘Doba hyper-nejistoty‘ (The Age of Hyper-Uncertainty).[1]

V tomto kontextu bych se ráda pozastavila nad jistou otázkou, která se zdá čím dál důležitější – jakým způsobem, a proč vůbec pokračovat v tvorbě umění? Umění jsem si zvolila nejspíše z toho důvodu, že je to pro mě jediný způsob, jak se vyrovnat s hyper-nejistotou bez toho, abych musela spadnout do komplexu odmítání a přijímání.

Mohla by smrt být jedinou formou stvrzení? Jak můžeme tváří v tvář smrti pracovat a žít? Došla jsem ke krátkodobému řešení – smrt je v tomto stavu hyper-nejistoty nejsilnější zbraní a zároveň největší hrozbou vůdců a vládců. Chtěla bych nějakým způsobem i nadále řešit tyto hypotézy.

1. Smrt je v životě stále přítomna.

2. Smrt je však držena v tajnosti, aby zbytečně neupozorňovala na nedůstojnost života.

Váží se nějak tyto myšlenky k tvé vlastní umělecké praxi?

Zdravím,

Sylbee

Ahoj Sylbee,

 

chtěla bych rovnou navázat a psát o smrti. Povím ti o své úzkosti, která se mi začala projevovat ve formě denních můr, které nastaly hned po zveřejnění výsledků amerických prezidentských voleb. V lednu se mi po dobu dvou týdnů zjevovaly, či jsem si představovala, vidiny vlastní smrti. Smrt na mě přicházela rychle a nečekaně. Jednou, když jsem šla po ulici, projížděla tramvaj a já si najednou představuji, jak mě sráží. Následující den mě někdo shodil pod metro. Později jsem zase bourala na zasněžené dálnici. Má smrt je mi vždy nablízku. Avšak teď už vím, že moje náhlá úmrtí jsou zástupným jevem strachu mnohem většího – strachu z naprosté ztráty kontroly. Nejsem si jistá, zda nejsilnější zbraní mocných je smrt. Snad tkví spíše v jejich moci vzít nám životy, v nichž se cítíme rovnocennými či svobodnými, v nichž cítíme, že naše činy a rozhodnutí mají nějaký vliv – že můžeme mluvit do toho, co se nám děje v přítomnosti a co se nám bude dít v blízké budoucnosti. Moc snad není tolik o tom vzít někomu život, jako o tom vzít mu hlas. Ticho je svým způsobem také smrt. Co si o tom myslíš ty?

 

Je těžké říci, zda je dnes svět nestabilní více, než kdy dříve, neboť jsme v žádné jiné době osobně nežily. Svou četbou denního tisku však docházím k závěru, že směřujeme ke stavu, kde bude čím dál těžší rozlišit, co je a co není skutečné. Nedávno se objevil termín „alternativní fakta“, což je nepochybně fráze hodna Orwellova 1984. Včera podotkla americká senátorka Elizabeth Warren, že „Pravda je mimo provoz“, což mě opravdu znepokojuje. Jakmile přestáváme být schopni rozlišit pravdu a fabulaci, různé formy zla mohou existovat přímo před našimi zraky. Jak můžeme pak vědět, zda my sami děláme ta správná rozhodnutí?

 

Čeho se lidé bojí víc – smrti či útisku? Smrti, či života v autokracii? Tato myšlenka mi připomíná fakt, že tomu není ani třicet let, co se Česká republika vymanila z vlivu Sovětského svazu. Ve filmu Adama Curtise Hyper-Normalization je rozhovor s ruskou ženou, žijící v 80. letech v sovětském režimu. Tazatel se jí ptá: „Co si přejete? Jaké máte sny?“ a žena odpovídá „Nepřeju si nic. Nemám sny, a i kdybych měla, tak se stejně nevyplní“.

 

Zajímá mě, zda bys mohla trochu více rozvést svou úvahu o tom, že smrt je držena v tajnosti, aby neupozorňovala na nedůstojnost života. Máš na mysli to, že aby věci šli kupředu, tak je třeba na smrt většinu času nemyslet? Nebo to myslíš tak, že vládci dávají na odiv divadlo, že je vše v pořádku, i když svět se ve skutečnosti rozpadá?

 

Chápeš uměleckou tvorbu jako jistou formu obrany, která ti skýtá útočiště před životem a smrtí, nebo jako odpověď a stvrzení toho, že jsi naživu v této dané době – tedy že se snažíš ze svého omezeného času zde dostat co nejvíce?

 

Dobrou noc,

Christina

 

 

 

Ahoj Christino,

 

je zajímavé slyšet o tom, jakým způsobem výsledky amerických voleb snad ovlivnily tvé vize vlastní smrti. Jsou to tak zřetelné a jasné příklady toho, co jsi nazvala „zástupné jevy“. Jdou po nás, nebo jsme to my, kdo pronásleduje něco, co se hned za prvním rohem rozplyne?

 

 

Zde jsem se pokusila o znázornění dynamiky utajení:

– Jedinou jistotou je, že život a smrt existují společně, což je fakt, který každé tělo jasně reflektuje (avšak i tato domněnka se zdá být vyvrácena plutokratickým užíváním biotechnologií).

– Z toho se dá vyvodit mnoho paralel, z kterých jsem zde znázornila mojí vizi rozdělení života a smrti kapitalistickou nadvládou.

– Tímto utajením/zástupnými jevy/potlačením zametají temné síly smrt naší i ostatních pod koberec, a tím dále napomáhají svým temným záměrům. Tímto způsobem přetrhávají vazbu mezi životem a smrtí.

– (Byla bych raději, kdybychom tichu nepřisuzovaly spojitost se smrtí, zde chápanou jako negativní důsledek útisku. Ticho plodí zvuk a naopak, a věřím, že obě to jsou jen dva názvy pro jednu a tu samou věc.)

 

Umělecká tvorba: Myslím, že pouze reflektovat podobné paralely nestačí. Zrcadla a paralely jsou dobrými nástroji pro to, abych porozuměla světu, který mě obklopuje – ale kdyby člověk nešel kupředu, bylo by jeho umění pouze formou reprodukce v měřítku 1:1, a to bez ohledu na to, nakolik blízce či vzdáleně případně zrcadlí realitu. To, o co se pokouším, je přetavit mé postřehy v něco, co se na první pohled může zdát být nedůležitým, nebo vedlejším. Tím, že navazuji překvapivé, tajemné vazby, se pokouším opět zahojit vztah mezi životem a smrtí – tedy aspoň v to pevně doufám.

 

Tím, že nad uměním uvažujeme, lze, podobně, jako se obnovují živé buňky v těle, obnovit cokoliv. Mělo by to však být součástí tohoto světa, a tedy nic transcendentního či imaginárního.

 

Polovinu mého pobytu v Praze už mám za sebou, a moje neznalost středoevropské politiky a dějin mě nutí každý moment mé návštěvy hodnotit naivně a bezelstně. Všímám si však, že když posuneme svou osu, na věci se můžeme dívat z mnoha různých pohledů.

 

Zdravím,

Sylbee

 

 

 

Milá Sylbee,

zmínila jsi obnovu buněk v těle – v The Red Liquid and Narcissus lze vystopovat jisté části lidského těla, které jsou pak zvětšeny jako pod mikroskopem – krev, buňky, orgány. To krvavě rudé prostředí se pro mě stalo katalyzátorem, který mě přiměl vzájemně propojit různé úrovně reality. V jednom smyslu je přítomno tělo; slyším tlukot jeho srdce, doslova jako bych byla uvnitř. V jiném ohledu mohou tyto prvky znázorňovat krveprolití a smrt, či spoušť, která zůstane po vládcích při jejich honbou za mocí.

 

Nechce se mi věřit, že rozpínavé lidské ego je stejně tak součástí naší tělesné podstaty, jako jsou naše kosti či buňky, ale tyto úvahy mě nutí přemýšlet o tom, zda můžeme žít život jinak, a bez zbytečného násilí a destrukce. Když se ohlédnu zpět, tak svůj optimismus ztrácím – občas mám pocit, jakoby čas sám sebe replikoval, nebo jako by plynul pozpátku. Snad to může být i kvůli tomu tajnůstkářství, o kterém hovoříš. Ve škole i doma mě například učili, že stav našeho světa se stále zlepšuje, a že věci se odvíjí lineárně, bez jakékoliv potřeby se ohlížet zpět. Trvalo mi dlouho se tohoto názoru zbavit, a to nejen proto, že byl ve mě hluboce zakořeněn, ale také proto, že to bylo něco, čemu jsem věřit chtěla – „věci jsou na dobré cestě“. Myslím, že takový typ myšlení je nebezpečný, neboť člověka zaslepuje, paralyzuje, a zakrývá to, co se kolem něj opravdu děje. V jistém smyslu je poodhalování reality prvním krokem ke stržení celé opony.

 

Srdečně zdravím z Prahy,

Christina

 

 

 

Milá Christino,

strašně ráda slyším, že ti to dílo evokuje pocit, že jsi uvnitř těla! Sama jsi viděla, jak jsem se pokoušela zakomponovat také nějaké válečné motivy, ale vždy jsem se opět musela vrátit k té klíčové myšlence těla, samo o sobě chápaného jako politické universum. Takže tam jsou orgány, buňky, tekutiny a tkáně – jsou to zavádějící a nedokonalé modely; podivné, ač zároveň povědomé. Současně je však tělo zcela jistě s vývojem válčení úzce spojeno – tedy v tom smyslu, že nám technologie umožnily nahlížet dovnitř těla a na jeho okolní prostředí.

 

Původně jsem narcismus chápala jako paralelu toho, jakým způsobem prezentujeme a vidíme svá těla, od Donalda Trumpa po kryogenicky zmražené lidi. Touto dobou je v mém díle nejčastějším tématem právě ponor do vlastního těla. Ačkoliv jsem se vrátila k evropské umělecko-historické ikoně Narcise, jeho obraz jsem upravila a změnila ho na emancipovanou ženu, která sleduje nám dobře známý cyklus života a smrti.

 

I ty nejprogresivnější myšlenky a mysli chátrají. To, že na tento fakt nezapomínáme, a to, že hloubáme nad našimi mentálními projekcemi, může být snad jediným funkčním protilékem. Umělecká práce pro mě znamená vzdor proti vlastní slepotě, která se „přirozeně“ vkrádá skrze procesy stárnutí a nabývání nových zkušeností. Takže pro rok 2017 je nám, zdá se, souzeno experimentovat s nosnou vizí. Snad budeme moci i nadále pokračovat kupředu, a revidovat naše hodnoty až do momentu smrti bez toho, abychom museli spadnout do pasti morbidní slepoty.

 

Zdravím,

Sylbee

 

 

[1] https://www.project-syndicate.org/commentary/age-of-hyper-uncertainty-by-barry-eichengreen-2016-12