Artalk.cz

Králíček v své jamce sedí sám

Retrospektivu Zorky Ságlové v Galerii moderního umění v Hradci Králové zhodnotila pro Artalk Radka Schmelzová. Na výstavě sledovala především velmi strohý modernistický způsob prezentace děl, který kontrastuje s projekty Ságlové, jež proměňovaly konvenční prostor galerie v živé komunikační místo. Přehlídka vystavených uměleckých děl podle Schmelzové zároveň neusnadňuje přístup k autorčině tvorbě ani poučeným návštěvníkům, protože jí výrazně chybí jakýkoliv společenský nebo historický kontext. 

DSC07869

Králíček v své jamce sedí sám

 

Když u té tapiserie člověk sedí celý rok a den po dni, vnímání času se změní a člověk pochopí, že ta symbolika času spojená s tkaním je zákonitá.

Zorka Ságlová

 

U Zorky Ságlové mě vždycky více přitahovaly její akce, tedy tvorba expandující za hranice tradičních disciplín, zatímco „králíky“ jsem trochu pomíjela. Shodou okolností jsem v posledních letech často jezdila do Hradce Králové a procházela přes půvabné historické náměstí, bohužel „mrtvé“ z hlediska své městské funkce, s hradeckou galerií příznačně mimo provoz kvůli opravě.

Když zrekonstruovaná galerie uvedla výstavu Zorky Ságlové, byla jsem zvědavá, jak se vyrovnala s autorkou, jejíž dílo se v zásadě dotýká významných přelomů a tendencí, jimiž výtvarné umění reagovalo na svá hlavní témata a změny společnosti. Mám na mysli principy (neo)konstruktivních tendencí v českém abstraktním umění, racionálního budování obrazu, struktury a seriality a na druhé straně zrušení pevného objektu, moment akce, hry a osobního kontaktu s diváky/přáteli, napětí mezi neopakovatelnou událostí a následnou dokumentací, a to vše v konceptuální jednotě.

DSC07879

Jak tedy v Hradci pojali retrospektivní přehled autorky, která na počátku své kariéry začala vystavovat v prestižních mezinárodních institucích a po okupaci ČSSR skončila v profesionální izolaci u tkalcovského stavu, jež trvala prakticky až do roku 1989? Jde o existenciální reakci na konkrétní represivní podmínky politické normalizace, ale se smyslem pro strukturu obrazového prostoru, se stále rostoucím potenciálem králičího motivu z bordur gotických tapisérií a schopností transpozice obsahů z mytologie a kulturní historie do současného umění.

Dalo by se napsat bezchybně. Citlivě zrekonstruovaný secesní objekt v interiéru jako by tiše zářil a podobně čistě je ve čtvrtém patře naistalováno jistě více než sedmdesát obrazů, objektů, fotografií. Přesně to nevím, neboť útlý katalog neobsahuje seznam exponátů. Ale je zdařile graficky upravený, oživený drobným grafickým motivem roztomilé siluety králíka. Podobně i katalogový text kurátorky výstavy Kláry Zářecké je přehledný, zmiňuje všechna důležitá období vývoje Zorky Ságlové a výstava je také takto představuje. Do výstavy uvádí portrét Zorky Ságlové od Jana Merty, následují díla z období informelu, geometrická abstrakce, minimalismus, land art akce, práce na damašku, vizuální struktury s motivem králíka v malbě i v kresbě a tvorba po roce 1989.

DSC07887

A teď zpět k tomu kondicionálu na začátku odstavce. Nejprve zmíním prostor ochozu a přilehlé chodby s nízkými stropy, kde je výstava umístěna. Jak je takový prostor problematický, známe třeba z Veletržního paláce, tady to ještě komplikuje objekt vzduchotechniky, kterou sice Aleš Lamr zdařile proměnil v hravou plastiku, která ale nutně „kontaminuje“ každou výstavu tady umístěnou. Tedy pokud se alespoň držíme „modernistické koncepce vystavování“, která je tady prezentována.

Ale především přemýšlím, komu je výstava určena. K uzavřenému dílu Zorky Ságlové badatelsky nic nepřidává, patrně je tedy spíše orientována na potenciální zájemce o dílo autorky, tedy na návštěvníky galerie. Jenže v tomto ohledu je až nepochopitelně sterilní, nefunkční, podobně jako to nešťastné náměstí.

Po mém soudu výstava ani poučeným divákům nijak neusnadňuje odpověď na otázku povahy tvorby Zorky Ságlové. A je opravdu význam autorčiny tvorby skutečně tak zřejmý? Možná by něčemu napomohly alespoň texty v expozici, které by zdůraznily potřebný kontext. Myslím, že u konceptuálně založeného umění platí, že vidíme, to co víme. Ale jak to tak bývá, někteří text v expozici zase považují za nepatřičně didaktický.

Jak bude po smrti

Dokumentární video z roku 1988, kde je možné autorku slyšet hovořit o své práci, je sice ve výšce očí, ale na obrazovce drobného formátu (možná kvůli kvalitě záznamu brněnské Galerie Drogerie Zlevněné zboží) a je nutné u ní 15 minut stát po dobu trvání záznamu. A fotografická dokumentace akcí je sama o sobě komplexní teoretický problém, jedná se o fixování podoby, která událost zkresluje a z podstaty nemůže vystihnout.

V katalogu, který by mohl být vzhledem k počtu prezentovaných děl přece jen rozsáhlejší, mně mimo jiné chybí přesnější popis role jejího bratrance Jiřího Padrty, který měl přátelské vazby s teoretikem francouzských nových realistů Pierrem Restanym a s umělci Armanem, Césarem a Martialem Rayssem. To byl nejbližší a fundovaný zdroj autorčiny neobvyklé znalosti vývojových tendencí v zahraničí, včetně obdivu díla tehdy již nežijícího Yvese Kleina. Postrádala jsem i fakt, že Zorka Ságlová byla rozená Jirousová, a zmínka o jejím bratru Martinu Jirousovi, od něhož se přirozeně odvíjí její vztah  ke kapele The Plastic People of the Universe a undegroundu 70. a 80. let. Postrádám také širší politický a společenský kontext, cosi o existenciální reakci na konkrétní represivní podmínky politické normalizace.

DSC07855b

Vždyť Ságlová si za instalaci Seno-sláma vysloužila nenávistné a vzteklé reakce nejen od oficiálních kulturních orgánů a tisku, ale bohužel také od umělecké a kritické obce. Údajně nejvíce vadilo, že Zorka prezentovala v galerii „přírodu“ a „práci“ a obojí vydávala za umění. Následovalo vyloučení ze Svazu výtvarných umělců, které jí bylo vráceno po intervenci Jiřího Koláře, tehdy už mezinárodně uznávaného výtvarníka a básníka; vyloučení ze svazu by totiž znamenalo ztrátu úředního statusu umělce a možnosti prodávat v režimu, kde byla povinnost „mít zaměstnání“; nepracovat bylo trestným činem příživnictví.

Jak tedy koncipovat výstavy autorů typu Zorky Ságlové? Jde přeci o autorku, jejíž instalace Seno-sláma (1969) změnila konvenční prostor galerie v živé komunikační místo, namísto situace, kde je obraz – objekt a někde mezitím divák, se hranice mezi divákem a uměleckým dílem rozplynula v akci, a o umělkyni, která se „radikálností ocitla na samé hranici myslitelných poloh české výtvarné scény“[1]

[1] Marek Pokorný, Zorka Ságlová, několik oklik, in: Zorka Ságlová, Národní galerie, Praha, 2006

. Nijak překvapivě nemám žádnou instantní odpověď, i když se někdy osvědčí přizvat k instalaci umělce. Vlastně ani odpověď mít nemusím, je však třeba ji hledat, experimentovat v tom duchu, jak to dělala Zorka Ságlová.



Zorga Ságlová / Retrospektiva / Kurátorka: Klára Zářecká / Galerie moderního umění / Hradec Králové / 9. 6. – 24. 9. 2017

Foto: Radka Schmelzová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *