Artalk.cz

Šest krát dva

Viktor Čech navštívil výstavu Milana Guštara v žilinské Nové synagoze a sepsal pro Artalk recenzi, v níž se věnuje především spojení architektury a vystaveného projektu. Podle Čecha si Guštarova zvuková instalace dobře rozumí s intelektuálním řádem, který ve svých stavbách následoval architekt Petr Behrens – mimo jiné právě autor žilinské synagogy. „Guštarova tvorba, jež čerpá svou inspiraci z pythagorejského světa číselného symbolismu, reflektujícího v duchu modernismu archetypální vzory starých kultur, z tohoto hlediska nemá daleko k myšlení Petera Behrense, který u svých staveb rovněž akcentoval lapidární archaičnost a geometrický řád ve spojení s moderními technologiemi a úsporností výrazu.“

03_WEB_© 2017 Peter Snadik_94A1549

Šest krát dva

Když roku 1928 německý modernistický architekt a jeden z průkopníků průmyslového designu Peter Behrens navrhoval svůj projekt budovy nové synagogy pro židovskou obec ve slovenské Žilině, promítl do něj i své starší vize centrální stavby založené na ideálních tvarech elementární geometrie. I přes expresionistický vnější plášť této budovy jsou její formy prodchnuty pro Behrense typickým intelektuálním řádem, který také jeho industriálním stavbám dodává až mystický charakter. Vnitřní centrální prostor synagogy je díky své disciplinované uměřenosti, naplňující návštěvníky vyrovnaností a klidem, vskutku jakýmsi modernistickým protějškem mimo všednost vytknutých tradičních sakrálních míst. Aspoň tak tento výjimečný prostor znova může vnímat dnešní návštěvník po jeho mnohaleté – letos úspěšně završené – rekonstrukci na kulturní centrum. Pokud totiž budeme hledat mezi prostory využívanými pro současnou kulturu místo, které si nese ve svých zdech otisky oné změti často paradoxních a mnohoznačných proměn dějin posledních sta let, bude právě žilinská Nová synagoga jedním z nejlepších příkladů. Po roce 1938 vystřídala řadu funkcí i fyzických proměn počínaje kinem, přes aulu vysoké školy až po skladiště. I její slavný architekt však svedl svůj osud nečekaným směrem, když se již několik let před tím stal přesvědčeným nacistou a jako architekt, jehož práci obdivoval i Adolf Hitler, proponentem oficiální režimní architektury.

Citlivě zrekonstruovaný prostor, do něhož dnes vstupuje návštěvník, však tuto historickou zátěž příliš neasociuje. Pokud bychom věřili na očistnou sílu umění, mohli bychom poněkud kýčovitě předpokládat, že kulturní provoz, který zde probíhal v posledních letech paralelně s rekonstrukcí synagogy, zbavil toto místo i nánosů historické paměti.

30_WEB_© 2017 Peter Snadik_94A1735

Že padla při druhé výstavě v kompletně zrekonstruovaném prostoru synagogy volba právě na hudebního skladatele a multimediálního experimentátora Milana Guštara, sympaticky souzní se zmíněnou uměřenou racionalitou Behrensovy architektury. Guštarův projekt, pregnantně pojmenovaný číslicí 6, vychází z jeho staršího cyklu skladeb Flex, v nichž jediný zvuk klesá od nejnižších kmitočtů po nejvyšší. Ty jsou už svou koncepcí neoddělitelně svázány s prostorem, v němž je lze slyšet. V případě žilinské realizace už její název naznačuje (vedle odkazu na židovskou šesticípou hvězdu dominující ústřední kupoli) i počet paralelně znějících kanálů, které se vždy za nějaký čas protnou v harmonickém souzvuku. „Křížení“ jednotlivých zvuků, kontinuálně přecházejících z disharmonie do harmonie a naopak, balancuje mezi abstraktností elektronického zvuku sirén a konkrétností laděného zvuku zvonů (mohli bychom je však těmito adjektivy označit i opačně).

Guštarova tvorba (jak ji ostatně představila umělcova přehlídka v pražském DOXu v roce 2013), jež čerpá svou inspiraci z pythagorejského světa číselného symbolismu, reflektujícího v duchu modernismu archetypální vzory starých kultur, z tohoto hlediska nemá daleko k myšlení Petera Behrense, který u svých staveb rovněž akcentoval lapidární archaičnost a geometrický řád ve spojení s moderními technologiemi a úsporností výrazu. Ostatně i vizuální doprovod této zvukové instalace, tvořený pomalu se proměňujícím průnikem na podlahu promítnutých šesti linií, zrcadlících Davidovu hvězdu kupole nad nimi, vytváří další vazby mezi na míru vytvořenou zvukovou instalací a architekturou synagogy. Až na tuto křehkou vizuální intervenci zůstává vše – díky umně skrytým reproduktorům – pouze v rovině zvuku a jeho vazeb na Behrensovu architekturu. Tuto hlavní instalaci doplnily na tribunách synagogy Guštarovy číselné permutační básně, minimalisticky si pohrávající s variabilitou trojčíslí 1, 2, 3. I ony mohou usnadnit pochopení autorovy snahy o hledání toho podstatného, oproštěného od informačního šumu v elementární číselné symbolice.

05_WEB_© 2017 Peter Snadik_94A1524

V kontrastu s  Guštarovou tvorbou, umístěnou v hlavních prostorách synagogy, stojí v kurátorské koncepci Kataríny Gatialové realizace dalšího umělce – pohybujícího se především v oblasti práce se zvukem – a to Michala Cába. Ten ve své instalaci Slyšet kosti, která se nachází v komorní boční místnosti, postavil proti Guštarově nehmotné zvukovosti až nečekaně předmětnou konfrontaci diváka se zvukem. Divák zde nemá zvuk slyšet ušima, ty si má naopak utěsnit přiloženými špunty – ale pocítit. A to skrze fyzický kontakt s vibracemi. K tomu slouží šest aparátů zavěšených v prostoru, které si návštěvník přikládá na své lebeční kosti, jak jej k tomu instruuje na stěně nakreslený „manuál“. Jednotlivé kanály přehrávají vyprávění umělcových konceptů a tvůrčích vizí. Ještě podstatnější než obsah je zde ale samotná forma, kdy se návštěvník učí vnímat přijímaný zvuk primárně prostřednictvím oněch vibrací. To, že se jedná o lidskou řeč, pak může díky snaze o porozumění jen posílit posluchačovu koncentraci. Celým svým tělem vnímáme zvuky okolního prostředí i běžně, nicméně většinou jen nevědomě na pozadí citlivějších uší. Při poslechu vyprávění Michala Cába si tak můžeme uvědomit, nakolik je ve skutečnosti prostupná hranice mezi fyzickým a intelektuálním.

21_WEB_© 2017 Peter Snadik_94A1692

Pakliže Guštarovu práci chápeme především v její spirituální rovině, přenášející do současného kontextu něco z čistoty ideálů raného modernismu, a také z hlediska toho, nakolik je ve spojení se zvukem podstatný i prostor v němž zní, Cábova realizace naopak zrcadlí především náš současný tělesný vztah ke zvuku. Ten dnes často vnímáme především prostřednictvím našeho intimního fyzického kontaktu s technologickými aparáty, jako jsou všudypřítomná sluchátka. Zatímco v prvním případě posluchač prožívá imerzi do kongeniální syntézy zvuku, prostoru a architektonické formy, v druhém případě se prostorem jeho recepce stává jeho vlastní rezonující tělesnost.


Milan Guštar / Kurátorka výstavy: Katarína Gatialová / Nová synagóga, Žilina / Výstava potrvá do 29. 9. 2017

Foto: Peter Snadík

Fotoreport z výstavy zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *