Artalk.cz

Absurdní umění, absurdnější skutečnost

Letošní velké přehlídky současného umění (o Documentě psal již na Artalku Viktor Čech a o Benátském bienále Michal Novotný) doplňuje toto léto také Skulptur Projekte v německém Münsteru, který se koná jednou za 10 let a věnuje se výhradně umění ve veřejném prostoru. Že lze ale veřejný prostor vnímat rozličně, dokazují některé realizace, které si pro svou recenzi přehlídky vybrala Anna Remešová. Ve svém textu věnuje pozornost především těm dílům, která výrazně proměnila své dané místo a jdou daleko za hranice klasického statického sochařství v ulicích a veřejných prostranstvích. Právě „intervence Jeremyho Dellera, Miky Rottenberg, Hito Steyerl, Bárbary Wagner & Benjamina de Búrca či Pierra Huyghea (ale i mnohých dalších) proměňují velmi specifická prostředí münsterských lokalit a tím pádem daleko lépe odpovídají na samotný místní kontext,“ píše autorka textu.

Pierre_Munster_1431-flat
Pierre Huyghe, After ALife Ahead, 2017, © Skulptur Projekte 2017, foto: Ola Rindal

Absurdní umění, absurdnější skutečnost 

Severozápadní okraj německého města Münster je asi tak obyčejný a nezajímavý jako pondělní odpolední program v televizi. V místě, kde ulice přechází v nájezd vedoucí k dálnici, se nachází akorát pár posledních činžovních domů a Burger King. Přesto se zde však před starou ošuntělou halou tvoří fronta módně oblečených turistů. Občas kolem projede auto, lidé trpělivě čekají a usilovně něco zkoumají na obrazovkách svých chytrých telefonů.

Trpělivost však – jak víme – růže přináší, a tak se natěšení návštěvníci po chvíli dočkají otevření dveří a vstupují do starého, k demolici určeného zimního kluziště. Ačkoliv celá hala ještě stojí a její okraje lemují řady sedaček pro diváky, samotná plocha pro bruslení – betonová vrstva, kterou v zimě překrývá led – je zlámaná a rozřezaná na několik kusů. Některé z fragmentů se ještě nacházejí ve své původní poloze, jiné se bortí v navršeném písku a suti. Uprostřed takové měsíční krajiny se prochází návštěvníci a návštěvnice a tu a tam si všímají vosích úlů, jezírek, travnatého plevelu či akvária s rybičkami. Nejedná se však o demolici nechanou napospas přírodě, ale o uměleckou instalaci francouzského umělce Pierra Huyghea, který své dílo nazval After ALife Ahead.

Obraz zkázy je možná první asociace, která návštěvníkům a návštěvnicím prostoru proběhne hlavou, přesto se však nejedná o apokalypsu jako takovou, ale o prostředí vzájemné provázanosti. Přítomnost zvířat – kromě vos zde žili prý i pávi a žáby – rozhýbává chladné prostředí haly, přičemž otevírající a zavírající se futuristické otvory ve stropu přinášejí dovnitř vítr a déšť. Pohyb zvířat a lidí je navíc zaznamenáván sensory a přenášen v podobě dat do laboratorního zařízení, uvnitř něhož se nachází lidské rakovinné buňky, bující, či stagnující podle intenzity přijímaných dat. Vše v této rozlehlé uzavřené místnosti spolu totiž souvisí a zároveň zde jasně vychází najevo, jak jsou jednotlivé organismy a jejich reprodukční potřeby na sobě závislé. Technologie, lidé, organické i neorganické na sebe reagují a fungují v určité dočasné symbióze, ačkoliv by se sem hodil spíš pojem Donny Haraway „sympoiesis“, který označuje společně se reprodukující systémy.

Steyerl_Rogge-2415
Hito Steyerl, HellYeahWeFuckDie, 2017, © Skulptur Projekte 2017, foto: Hennig Rogge

Taková instalace by byla v galerijním prostředí mnohem méně efektivní, zejména pokud jde o její schopnost vzbuzovat emoce. Její umístění do staré sportovní haly je velmi přiléhavé: prostory připomínající minulou lidskou přítomnost lze snadněji proměnit v katastrofickou krajinu evokující svět po tom, co poslední lidé vymřeli na rakovinu nebo se úspěšně vyvraždili ve válkách. V bílé galerijní kostce by se snad divákům a divačkám roztočily mozkové závity, v místě starého kluziště se ale sami stávají důležitou součástí díla a své přítomnosti jsou si dobře vědomi.

Huygheova intervence je jednou z mnoha, které vznikly v rámci letošní přehlídky Skulptur Projekte, jež se od roku 1977 odehrává každých deset let v Münsteru. Zakladatelé a kurátoři Klaus Bußmann a Kasper König usilovali touto cestou o popularizaci sochařských realizací ve veřejném prostoru, přičemž se v té době jednalo především o legitimizaci minimalistického a konceptuálního sochařství, které ještě na konci 70. let rozdmýchávalo mezi obyvateli města vášně. Součástí přehlídky se tak staly i veřejné edukativní programy. Idea veřejný prostor spíše vytvářet než jen ozvláštňovat či zkrášlovat zůstala součástí koncepce této přehlídky dodnes a díky tomu je během letošního léta možné se na vybraných místech Münsteru setkat s uměleckými intervencemi, díky nimž má prohlídka města daleko ke konformní nedělní procházce parkem. Skulptur Projekte ani letos nespojuje žádná jednotící linka, vágně formulovaná věta kurátorek Britty Peters a Marianne Wagner o vzrůstající digitalizaci by snad mohla dnes platit pro většinu současných uměleckých děl. Progresivnost přehlídky však spočívá především v individuální práci s lokacemi, což se v textu pokusím demonstrovat na vybraných videoinstalacích a přestavbách interiérů.

Snad to zní banálně, ale s ohledem na přehlídky a festivaly umění ve veřejném prostoru v České republice není na škodu na to upozornit – veřejný prostor nejsou jen ulice a náměstí, ale také poloveřejné budovy jako obchodní domy, městské knihovny, radnice, kluby nebo sportovní haly. Ačkoliv přehlídka Sochy v ulicích – Brno Art Open se letos alespoň z části otevřela také procesuálním a ne-sochařským realizacím (Barbora Zentková a Julia Gryboś na jeden den obsadily prázdný dům hudbou, zatímco sisyfovský Balvan Oldřicha Moryse dennodenně putuje po celém městě), většina zásahů – stejně tak jako díla v rámci přehlídek m3 umění v prostoru v Praze nebo Landscape Festival v Plzni – dál pracují s umístěním statické skulptury či instalace do exteriérového městského prostředí. Naproti tomu intervence Jeremyho Dellera, Miky Rottenberg, Alexandry Pirici, Hito Steyerl, Gerarda Byrnea či právě Pierra Huyghea (ale i mnohých dalších) proměňují velmi specifická prostředí münsterských lokalit a tím pádem daleko lépe odpovídají na samotný místní kontext (abychom však byli spravedliví, ani tato přehlídka se samozřejmě bez „klasického“ objektového sochařství neobejde).

Deller_Rogge-2935
Jeremy Deller, Speak to the Earth and It Will Tell You, 2007–2017, © Skulptur Projekte 2017, foto: Hennig Rogge

Jeremy Deller svůj výstup „připravoval“ nejspíše nejdéle ze všech participujících umělců a umělkyň. V roce 2007 poprosil členy a členky münsterských zahrádkářských kolonií, aby si po dobu deseti let psali deníky a zaznamenávali do nich své pěstitelské úspěchy, slavnosti uspořádané v rámci zahrádkářských společenství nebo jen proměnu počasí a jeho vliv na úrodu. V rámci přehlídky Skulptur Projekte je tak možné vstoupit do jedné z kolonií v severní části města, kde se v malé chatce uprostřed tohoto květinového a zeleninového mikrosvěta nachází sbírka velkých, tlustých kronik. Samotný Dellerův zásah je minimální, popravdě některé z kronik ani nemusí být tak zajímavé k pročítání, výrazné je však umělcovo gesto, které návštěvníky a návštěvnice přivádí přímo do srdce komunity. Skrze procházku kolonií a prolistování knih se lze naladit na tempo místního zahrádkářského družstva, jež výkyvy počasí určují mnohem výrazněji, než je tomu u běžného městského života.

V lecčems se jedná o klasické dílo participativního umění – spoluprací s konkrétní komunitou snad může připomenout akce Kateřiny Šedé v Bedřichovicích u Brna – Jeremy Deller však v tomto případě takřka „parazituje“ na již dobře fungujícím a propojeném společenství. V čem tedy spočívá jeho umělecký zásah? Klíčem možná může být čas, po který kroniky vznikaly. Ve svém příspěvku, jenž vyšel na stránkách Skulptur Projekte 2017, se časem jako důležitým aspektem münsterské přehlídky zabývá Alexander Alberro. Tento teoretik konceptuálního umění zde rozebírá dlouhotrvající instalaci Michaela Ashera, který v Münsteru vystavoval dosud v každém ročníku: v roce 1977, 1987, 1997 i 2007 (a možná by pokračoval i letos, kdyby nezemřel před pěti lety). Michael Asher byl známý tím, že většinou ke svým realizacím využíval věci a materiál, který na místě našel nebo který k místu inherentně patřil. Tak tomu bylo i v Münsteru, kde se jeho dílem stal obyčejný obytný karavan, zaparkovaný po dobu trvání přehlídky každý týden na jiném místě. Během dalšího ročníku pak celou cestu karavanu zopakoval.

Asher, podobně jako Deller, vyšel z místního kontextu, který se na první pohled může zdát banální – jednoduchost jejich gesta je až zarážející. Oba ale citlivě pracují s místem a časem a upozorňují na podobné fenomény – na znaky středostavovské společnosti a organizované mikrosvěty, jež vytváří. Čas tak hraje v münsterské přehlídce mnohem důležitější roli než na rychle se obměňujících bienále, od kterých se během každého ročníku vyžaduje, aby byla co nejaktuálnější a co nejpřesněji formulovala trendy.

Rottenberg_Rogge-3033
Mika Rottenberg, Cosmic Generator (working title), 2017, © Skulptur Projekte 2017, foto: Hennig Rogge

Dalšími díly, za kterým stojí do Münsteru zajet, jsou videa: Cosmic Generator od Miky Rottenberg a Bye Bye Deutschland! Eine Lebensmelodie od Bárbary Wagner a Benjamina de Búrca. Obě díla začínají působit již při vstupu do interiéru: Mika Rottenberg umístila svůj film do zadní místnosti vietnamské večerky, jejíž nákupní prostory a poličky vyprázdnila a naplnila jen pár předměty, které se objevují i ve videu. Druhé jmenované video se zase nachází v prostředí malé diskotéky v centru města. Cosmic Generator si klasicky rottenbergovsky (někteří si možná vzpomenou na její ikonické video NoNoseKnows s továrnou na perly na Benátském bienále v roce 2015) pohrává s imaginací publika, kterému nabízí pestrou plejádu absurdních obrazů a scén vypointovaných do jasné kritiky současné společnosti. Film Miky Rottenberg tentokrát zachycuje prostředí čínských restaurací a obchůdků nacházejících se v mexickém městě kousek od americko-mexických hranic. V surrealistickém a hyper-kolorovaném filmu se střídají obrazy „vysněného“ tunelu mezi oběma zeměmi, který slouží k transportu mexického jídla a amerických byznysmenů, záběry na nekonečně se opakující stánky s levným čínským zbožím, ve kterých sedí unavené prodavačky a navzájem si chatují na mobilu, a absurdní formy práce jako rozbíjení barevných žárovek. Do očí pak bije nejen provokativní přemrštěná vizualita filmu, ale také zobrazené podmínky prekarizovaných čínských dělníků a oběh zboží, jehož pohyb je v současném globalizovaném světě mnohdy snadnější než pohyb člověka.

Wagner_DeBurca_Rogge-3109
Bárbara Wagner a Benjamin de Búrca, Bye Bye Deustchland! Eine Lebensmelodie, 2017, © Skulptur Projekte 2017, foto: Hennig Rogge

Oproti předchozímu videu se film Bárbary Wagner a Benjamina de Búrca zabývá přímo místním kontextem – za téma si bere populární hudební styl „Schlager“ – a kýčovité videoklipy, které jej doprovází. Video sestává z několika na sebe navazujících klipů, jež byly natočeny přímo v Münsteru a které autoři nahráli s místními zpěváky. Podle Wagner a de Búrca eskapistické kvality a jednoduché texty této hudby nutně kontrastují s vážnou a intelektuální tváří poválečného města. V situaci této nečekané návštěvy prostředí diskotéky se navíc divák přistihne, že jej vlastně z klipů složené video zároveň přitahuje i odpuzuje. Možná zde hraje roli i určitý humor, který člověka přiměje zhlédnout video celé, bez významu ale určitě není ani sadomasochistické potěšení z televizního kýče, který nás vrací k pondělní nudě zmíněné v úvodu.

Münster a některé jeho lokace se na čas změnily v umělecké realizace, které příhodně zapadají do kontextu města a zároveň je vytrhují z běžného provozu. Všechna čtyři díla, která jsou zde blíže popsána, spojuje to, že nepůsobí jako umělé přílepky či cizí prvky vsazené do urbánního prostředí, jako tomu často u umění ve veřejném prostoru bývá. Intervence zúčastněných umělců a umělkyň pracují s konkrétními místy, v nichž vytváří nečekané a absurdní situace, po kterých zůstanou jen otázky. Anebo lze uzavřít slovy Miky Rottenberg: „Kdykoliv mi někdo řekne, jak absurdní má práce je, pomyslím si, že není zdaleka tak absurdní, jako to, co se ve skutečnosti opravdu děje“ [1]

[1] Whenever anyone tells me how absurd my work is I think, it’s not nearly as absurd as what’s actually going on.

.



Skulptur Projekte 2017 / kurátorky: Britta Peters a Marianne Wagner / umělecký ředitel: Kasper König / vystavující umělci: Ei Arakawa, Nairy Baghramian, Aram Bartholl, Cosima von Bonin, Andreas Bunte, Gerard Byrne, CAMP (Shaina Anand, Ashoj Sukumaran), Michael Dean, Jeremy Deller, Nicole Eisenman, Ayse Erkmen, Lara Favaretto, Hreinn Fridfinnsson, Gintersdorfer / Klassen (Monika Gintersdorfer, Knut Klassen), Pierre Huyghe, John Knight, Justin Matherly, Samuel (Sany) Nyholm, Christian Odzuck, Emeka Ogboh, Peles Empire (Barbara Wolf, Katharina Stöver), Alexandra Pirici, Mika Rottenberg, Xavier Le Roy, Scarlet Yu, Gregor Schneider, Nora Schultz, Thomas Schütte, Michael Smith, Hito Steyerl, Koki Tanaka, Oscar Tuazon, Joelle Tuerlinckx, Wagner / de Búrca (Bárbara Wagner, Benjamin de Búrca), Cerith Wyn Evans, Hervé Youmbi / Münster / Německo / 10. 6. – 1. 10. 2017