Měkké umění současnosti

Výstav o textilu u nás není mnoho. A to navzdory tomu, že poslední dobou – je to asi deset, patnáct let – se textil začal pravidelně objevovat na významných zahraničních přehlídkách současného umění. Markéta Vinglerová věnuje ve své recenzi pozornost výstavě Vlákna, klubka, tkaniny. Myšlenky jsou tenká vlákna v Oblastní galerii v Jihlavě, která s tímto tématem pracuje. V textu sleduje autorka vztah současného umění a textilu a tvorbu mladých umělců i textilních designérů, kteří ve svých pracích překračují vlastní materialitu látek a posouvají danou formu více do roviny společenských a politických témat.

ajit

Měkké umění současnosti

V současném umění dochází k prolínání tzv. textilního umění, Fiber Art(u)/Soft Art(u), případně textilního designu s artefakty umělců, kteří si příležitostně vybrali pro svá díla právě textilní médium. Takové výtvarné polohy se začaly uplatňovat jak na obsáhlejších přehlídkách, tak v rámci komornějších výstav. U velkorysejších výstavních podniků jde hlavně o představení textilního oboru vedle „vysoké historie umění“, na pozadí kulturně-historických nebo politických událostí, u menších projektů se setkáváme s konfrontací pozice současného umělce nebo galerijního provozu s textilním médiem. Ze zmíněných přehlídek je nutno zmínit výstavu Textiles Open Letter v Muzeu Abteiberg v Mönchengladbachu (2012), To Open Eyes. Kunst und Textil von Bauhaus bis heute v Kunsthalle v Bielefeldu (2014) nebo Kunst & Textil. Stoff als Material und Idee in der Moderne von Klimt bis heute v Kunstmuseu Wolfsburg (2013-2014). O zájmu vystavovat textilní artefakty svědčí například také předposlední Documenta 13 v Kasselu nebo Bienále v Benátkách 2013 i 2015 a v Berlíně 2014, kde jsme se mohli setkat (možná více než kdy jindy) s textilním médiem v mnoha rovinách u umělců zvučných jmen (Goshka Macuga, Leonor Antunes, Sarah Lucas ad.). Letošní nejvýznamnější přehlídky současného umění – documenta 14 v Kasselu a především Benátské Bienále (čehož si ve své recenzi všímá také Michal Novotný – pozn. red.) dokládají, že textil nelze vytěsnit ani z dnešního světa, ani ze světa umění. S vědomím toho, že na textilu něco je[1], se pokusila kurátorka Lenka Dolanová z Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě připravit komorní ukázku výstavy tematizující textil především české provenience s menší (ovšem ne zcela bezvýznamnou) zahraniční účastí.

_DSC3806

Lenka Dolanová se rozhodla vystavit práce současných umělců i textilních výtvarníků [2] v lokalitě bezprostředně spjaté s textilní produkcí. Kontext místa byl pro rámec výstavy zásadní. Jihlava a Vysočina vůbec byly známy svou soukenickou výrobou, která sahala až do 15. století. Tradiční soukenictví nahradily pak v devatenáctém století vznikající továrny – světový věhlas získalo zejména humpolecké sukno a jen v Jihlavě a v jejích předměstích či nejbližším okolí vyrostlo pět komplexů textilních průmyslových objektů. Samotná budova galerie v Komenského ulici snad v minulosti sloužila jako kupecký dům, kde se nabízelo zboží – podle všeho sukno. Tedy kontext místa se z hlediska průmyslové tradice stal jedním ze spouštěčů projektu spolu s Uměleckoprůmyslovou školou v Heleníně [3], která se v minulosti profilovala jako pletařské učiliště.

První instalace, která se před námi otevírá v impozantní čtvercové síni, je práce Ajita Chauhana zavěšená na ráhnech. Jedná se o monochromní obdélníky tkanin, na nichž je střední část pevné plátnové pravoúhlé vazby narušena vypáranými „vyhřezlými“ nitěmi. Z textu výstavy ve SVITu, kde bylo dílo poprvé letos vystaveno, vyplývá, že autorovi šlo především o dualitu chaosu a řádu. Monumentalita podpořená umístěním ve velkolepé hale s renesančním stropem tu implikuje představu zavěšených textilií často využívaných od středověku v profánních i sakrálních stavbách. Kontextuální přitažlivost místa umocňuje fakt, že stejným způsobem na obdobných ráhnech mohly být v minulosti v tomto domě nabízeny kusy soukenného plátna. V souvislosti s tradicí zmíněné jihlavské školy oslovila Lenka Dolanová také studenty v čele s tamním pedagogem Františkem Filipim, a věnovala jim jeden oddíl výstavy. Tomu vévodí Filipiho monumentální tapiserie s udivujícím datem vzniku 1993–2017 navazující na tradici české textilní tvorby minulých dekád a zasluhující si snad vyšší strop či lepší prostorové umístění, kterého ale v historické budově galerie není nazbyt.

_DSC3734

Oficiální název ateliéru zabývajícího se textilem na UMPRUM v Praze zní dosti zastarale, navzdory tomu, že v posledních letech jeho vedení sleduje spíše inovativní metody ve výuce. Přetrvává od padesátých let, kdy bylo původní označení Škola textilního umění nahrazeno názvem Ateliér textilní tvorby. Z něj se etablovali tzv. textilní výtvarníci, kteří našli uplatnění v textilních provozech jako návrháři, velmi často v ÚBOKu [4], část měla možnost realizovat monumentální textilní díla do veřejných prostor. Současná situace je jiná, možná daleko těžší, nicméně otevřená a vytvářející prostor pro mezioborové přesahy. Lenka Dolanová vybrala díla dvou letošních absolventů, jejichž konceptuální založení související jasně s tzv. volným textilem [5] se do jisté míry vymyká výše zmíněným tendencím ve výuce. U Anety Dvořákové se jedná o promyšlenou práci s významem textilu, jeho strukturou a materialitou, vztahem k genderové tematice, která je nejvíc čitelná u díla Ženství, kdy sbírala použité silonové punčocháče pleťové barvy a po vypárání z nich umotala klubíčka. Žen bylo dohromady 150 a tak dílo nese podtitul 150 žen, 150 příběhů, 150 klubíček. U Ondřeje Trnky jde především o intuici a bezprostřednost až živelnost – pracoval s kombinací betonu a lněných vláken. Jejich instalace a objekty plné příběhů a asociací doplňuje Jaroslava Frajová, absolventka Textilního a oděvního návrhářství na Technické univerzitě Liberec, svými miniaturami z nanovláken. Divákovi nemusí být na první pohled zcela zřejmá vzájemná souvztažnost a logika výběru zrovna těchto děl, přesto lze společné téma nalézt již v části názvu výstavy: „vlákna klubka tkaniny“ – zde vlákno ať už vyhořelé v Trnkových objektech se symbolickou stopou po vypálení nebo dekonstruované v textilních pracích Anety Dvořákové a nakonec i v té nejzazší poloze technicistně chladných spletí „vetřelců“ Jaroslavy Frajové tvoří dějovou linii instalace. Označení textilní výtvarník budeme dnes těžko s novou generací spojovat. Těch, kteří u oboru zůstávají, je velmi málo a celoživotní vyhranění obecně v umění není tak časté. Na každý pád ale vzdělání v textilních ateliérech předurčuje absolventy, kteří si vybrali tzv. volnou polohu, k určité citlivosti a vztahu k materiálu samotnému.

_DSC3759

Těžištěm výstavy zůstávají práce současných umělců, které se napojují na linii iniciační instalace zmiňovaného Ajita Chauhana. Nepřekvapí série klasika džínových scenérií a tváří, Františka Matouška, tvořícího nově pod pseudonymem Francis de Nim s džínovinou z lícu, na které se, jak autor dodává, „podepisuje čas“. Vyšívaná obsese Karímy Al-Mukhtarové hraničí s notnou dávkou tělesnosti a zalézá doslova pod kůži v díle ze série Exception, kde si autorčina masochistická kamarádka nechává vyšít abstraktní linii přímo do dekoltu. Připomíná na první pohled podobné pokusy londýnské umělkyně Elizy Bennet, liší se ale prozaicky hloubkou prošití a tím i chtěnou bolestí, kterou něžný a zároveň surový obraz asociuje. S fotografií souvisí i starší práce Karímy Al-Mukhartové, jež využívá estetizujících výšivek aplikovaných do hrubých dřevěných trámů. Vyvstává tu jasný kontrast jemného a hrubého a tím i genderová tematika mužských a ženských prací, mužského a ženského materiálu.

d

Výraznou video instalaci připravila trojice umělkyň Alžběta Bačíková, Lucie Rosenfeldová a Martina Smutná s názvem Vadnoucí vztah. Co překvapí, je nečekaný a až absurdní zájem o materialitu funkčního textilu podtrženou ještě fiktivním rozhovorem s jakýmsi zástupcem úspěšné outdoorové firmy. Samy autorky označují chytré textilie „za protézu těla ke svobodnějšímu pohybu v extrémních podmínkách“ a zároveň je zajímá „vztah mezi snahou o dokonalost a nevyzpytatelností nebo svobodou a závislostí“. Tak metaforicky propojují technicistní výpověď s fragmenty intimní konverzace, které rychlými střihy ilustrují detailními záběry historické krajky. Video doplňují malby (objekty) Martiny Smutné umístěné v prostoru, jež umožňují divákovi procházet se mezi nimi a stát se tak nakrátko součástí obrazu. Celá instalace promlouvá maximálně současným jazykem a je velmi sugestivní i po vizuální stránce: kolážovitá kompozice videa probouzí asociace a stejně tak vybízejí k různým představám surrealistické tvary na malbách Smutné.

3

Video instalace americké umělkyně Hanny Rose Shell názvem Morfologie sleduje na jedné straně obludnost gigantického textilního odpadu, kterým je naše planeta zahlcena, na druhé straně analyzuje, jakými cestami putují obnošené svršky, ložní prádlo a další odložené textilie určené k recyklaci za svou druhou existencí v podobě vláken, nařezaných a stlačených do cucků, aby byly pak následovně použity jako izolační materiál. Na zdi zavěsila umělkyně abstraktní obrazce ze slisovaného textilu, které jsou ve své podstatě objects trouvés, výplně do luxusních amerických aut. V druhém plánu videa pak představuje výzkum umělé migrace rostlin, které se dostávají do Anglie v žocích nezpracované vlny, jež se jako odpadní produkt využívá jako hnojivo.

Jinou cestu volí zvuková instalace skladatelky Lucie Vítkové, která otevírá ještě jeden způsob, jak nahlížet na textil. V projektu Clothes Book Pieces si Vítková předem vytváří vlastní systém a podle něj převádí vstupní data v podobě nákresů oděvních střihů do zvukových stop.

10

Na každé výstavě, kde je vystavena jakákoliv textilní práce, má divák zpravidla chuť si na textilní materiál šáhnout, dotknout se ho, osahat si ho, pohladit či promnout mezi prsty. Vyplývá to ze samotné podstaty textilu, klíčovým smyslem, který je charakteristický při jeho vnímání, je právě hmat. Haptického dojmu docílila Tatiana Nikulina ve video instalaci s názvem SKIN, ve kterém zaznamenává jakousi dotekovou performanci. Svým vzděláním sochařka, Tatiana Nikulina pracuje často s netradičními materiály jako plsť, molitan, igelit nebo textil. Materialita, haptičnost a dotek jsou v této eroticky vyznívající snové kompozici, kde se střídá příroda s neutrálním interiérem, hlavními „hrdiny“ vedle těla, které nikdy nevidíme v celku. V bezhlesém záznamu, avšak akusticky podbarveném zvuky rozpohybovaných materiálů, pozorovatele napadne srovnání s fetišisticky bizarními obrazy Švankmajerových Spiklenců slasti z devadesátých let, ale dojem z filmu Nikuliny není narativní, spíše meditativní až hypnotický.

Kurátorský výběr různých obecných poloh textilu či konkrétní problematiky týkající se textilií, oděvu a vlastností s nimi spojenými dokládá na jedné straně osobní preference Lenky Dolanové, na straně druhé naznačuje pokus zahrnout do jednoho výstavního celku několik aspektů této mnohovrstevnaté a bohaté matérie. Koncept výstavy naznačil několik nosných témat, avšak o komplexnosti ani o provázanosti jednotlivých oddílů nemůže být řeč, už z důvodu omezeného prostoru a krom toho, o to tu ani nešlo. Výstava v historickém budově galerie nás nechává nahlédnout, okusit, možná i osahat a dotknout se měkkého média, které celosvětově budí zájem a které dokládá, že právě nejmladší generace umělců je v dnešní době širokého spektra technických možností přitahována reálným materiálem, faktickým kontaktem a konkrétními nebo přenesenými počitky s ním spojenými.


[1] Přenesený odkaz k názvu výstavy Stuff That Matters. Textiles collected by Seth Siegelaub for the Centre for Social Research on Old Textiles, konané v roce 2012 v londýnské galerii Raven Row.

[2] Pojem zavádějící odkazující k době minulé, kdy se tak označovali tvůrci pracující většinou s určitým materiálem: jako např. sklářští výtvarníci, textilní výtvarníci

[3] Helenín je částí města Jihlavy. Textilní škola tu byla založena v roce 1948.

[4] ÚBOK – Ústav bytové a oděvní kultury vznikl v roce 1959 a navazoval na podobné instituce (Textilní a módní tvorba – 1948, Textilní tvorba 1949–1959). Sdružoval výtvarníky z oborů keramika, sklářství, módní a textilní návrhářství, architektura, design nábytku, kteří vytvářeli prototypy určené k výrobě.

[5] Termín „volný textil“, který se používá výhradně ve spojitosti s jeho protikladem: „užitým textilem“ a je typický pro uměleckoprůmyslové školství.


Karíma Al-Mukhtarová, Alžběta Bačíková & Lucie Rosenfeldová & Martina Smutná, Aneta Dvořáková, František Filipi, Jaroslava Frajová, Ajit Chauhan, Petr Kovář, Daniela Mikulášková, Tatiana Nikulina, Francis de Nim, Blanka Poulová, Hanna Rose Shell, Ondřej Trnka, Lucie Vítková a studenti Střední uměleckoprůmyslové školy Jihlava-Helenín / Vlákna, klubka, tkaniny (Myšlenky jsou tenká vlákna) / OGV / Jihlava / 8. 6. – 20. 8. 2017

Foto: Pavel Petrov (OGV)