Re2: Patří monumentální sochařství do jiné doby?

Svoji reakci na recenzi výstav Richarda Deacona (GHMP) a Magdaleny Jetelové (NG), kterou pro Artalk napsala Zuzana Krišková, zaslala do redakce vedle ředitelky Galerie hlavního města Prahy Magdaleny Juříkové také ředitelka Sbírky moderního a současného umění NG v Praze Milena Kalinovská.

Vítám zajímavou debatu a ráda přispěji krátkou poznámkou. 

Nepovažuji Richarda Deacona ani Magdalenu Jetelovou za umělce snažící se o monumentální sochu. 

Po čtyři desetiletí Deacon pracuje s různými materiály a metodami, zajímají ho vztahy mezi povrchem a strukturou. Jeho dlouhodobá fascinace jazykem (poezií a filosofií) ovlivňují jeho formu vyjadřování. V 80. letech byl společně s Tony Craggem, Antonym Gormelym, Billem Woodrowem, Anishem Kapoorem a dalšími vystavován jako jeden z Nových britských sochařů, kteří odmítli minimalismus a konceptuální umění a rozhodli se pro tradičnější metody. Deacon například projevoval zájem o Bruce Naumana, umělce, kterého zajímá role umění, a umělce, jehož práce reagují na psychologické stavy. Sochy Deacona od začátku působily jako trojrozměrné kresby. Byla to právě jeho výstava v Riverside Studios v roce 1984, kde Deaconovo poetické pojetí sochy, které se odvolávalo na básně Rainera Marii Rilkeho, a různorodost materiálu a velikosti děl upoutalo širokou škálu kritiků. Tuto výstavu Deacon považuje za zásadní a na jejím základě byl také nominován na Turnerovu cenu. 

Jetelová vystavovala s Deaconem ve výstavě New Art v Tate v roce 1983. V Riverside Studios proběhla její individuální výstava v roce 1985, oba umělci o sobě vědí a navzájem sledují své práce. Obě tyto výstavy byly pro Jetelovou zásadní, měla možnost představit svá raná díla a projevit se v mezinárodním kontextu. Její počáteční inspirací bylo arte povera, radikální umění, které se zřeklo konvencí, vládnoucích tendencí a komerce. Během svých studií v Itálii se například spřátelila s Jannisem Kounellisem, později ji navštěvoval v Praze. Vnímám Jetelovou jako sochařku se schopností vidět prostor a pracovat s ním jako architekt. Její návrh pro Jižní Město v 80. letech, který je vystaven ve Veletržním paláci, upozorňuje na umělkyni, ve které je obrovská velkorysost. Její laserové kresby například na Islandu jsou určitým druhem performance a zároveň práce s prostorem, v Malé dvoraně propojuje prostorové vnímání s výjimečným smyslem pro architekturu budovy.

Stojí za zmínku, že instalace Pierra Huyghe ve Sculpture Project v Münsteru 2017 má obdobný záběr jako Jetelová. V jeho případě je instalace složitým organismem, který žije v prostoru původního brusliště, jež vykopal a zásadně pozměnil. Oba umělci mají styl myšlení, který je těžko opakovatelný.

Deacon a Jetelová formulovali své první kroky v 80. letech, jejich umění je vystavováno jak ve veřejném prostoru, tak i v muzeích. Oba se vracejí k otázkám významu umění a jeho relevance v dnešním světě. Jejich práce, podobně jako všech umělců, patří do dnešní doby.

Milena Kalinovská

Magdalena Jetelová / Dotek doby / kurátorka: Milena Kalinovská / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 17. 3. – 3. 9. 2017

Richard Deacon / Free Assembly / GHMP: Městská knihovna / Praha / 13. 4. – 17. 9. 2017

Foto: archiv NG