Artalk.cz

Přítomnost vepsaná do ikon: Hana Puchová v GVUO

V Galerii výtvarného umění v Ostravě je momentálně k vidění výstava portrétů, zátiší a maleb zvířat či interiérů Hany Puchové. Tomáš Knoflíček si všímá specifického bezčasí, které touto expozicí (stejně jako aktuální přehlídkou děl Antonína Střížka v téže galerii) proniká: „Její obrazy nejsou civilní, jak se někdy tvrdí, spíše naopak, dle mého jsou zpředmětněním svátečnosti. Jsou to obrazy zvěčnělé přítomnosti a podobně jako tzv. Andachtsbild (tedy středověký devoční obraz) vytržené z kontinua času. Domnívám se, že účin jejích maleb spočívá především v dovedně vybalancovaném poměru mezi znakovostí insitní malby a magickou podmanivostí, s níž v minulosti pracovala právě náboženská malba.“

DSC_1086
foto: Martin Straka

Přítomnost vepsaná do ikon: Hana Puchová v GVUO

Při pohledu na program právě probíhajících výstav v ostravském Domě umění lze nabýt dojmu, že se tamní dramaturgie řídí ročním cyklem a k prázdninovému bezčasí hledá adekvátní paralelu, co se týče vystavujících umělců. Jak pro Antonína Střížka, tak Hanu Puchovou, jejichž samostatné výstavy téměř beze zbytku ovládají celý prostor galerie, je totiž příznačná právě negace významu času.

Aby nedošlo k nedorozumění, to není žádná jízlivost, nemám naprosto nic proti metafyzickému bezčasí, byť si samozřejmě pamatuji, že to byla právě tato instituce, která v tomto „žánru” vynikala nad jiné a ještě v minulém desetiletí jej svým návštěvníkům dopřávala vrchovatou měrou (výmluvně tuto atmosféru vykresluje např. video skupiny Record zachycující kustody hrající si z dlouhé chvíle v liduprázdných sálech galerie „na babu”). Je ovšem více druhů bezčasí, a zatímco to, které vyzařovala GVUO ještě přednedávnem, vypovídalo o zkostnatělých útrobách postsocialistické instituce, to, jež generují Střížek s Puchovou, směřuje proti současnému diktátu času jako příčině našeho upřednostňování naléhavosti před podstatným, okamžitého jednání před rozvahou a podružného před zásadním, jak o tom hovoří francouzský sociolog Gilles Lipovetsky. Snad by tedy bylo na místě o těchto věcech pohovořit zevrubněji a jako příklad využít právě obě ostravské výstavy, které stojí v zjevné opozici vůči v současnosti hegemonnímu pojetí temporality. Jelikož si však na podobný exkurz v této roční době netroufám (očividně až příliš lpím na dočasném zastavení, které mi dopřávají letní měsíce), omezím se ve svém textu pouze na výstavu Hany Puchové, kterou považuji jak z hlediska autorčiny tvůrčí kariéry, tak z pohledu jejího možného dopadu za podstatnější. Výstava pojmenovaná Pevné vazby má být podle kurátorky Renaty Skřebské pokusem odčinit dluh, jehož se vůči Haně Puchové Ostrava a zřejmě i celá domácí výtvarná scéna dopustila. Snad odtud také pramení určitá vážnost a konzervativnost jejího pojetí. Kurátorské vedení je spíše zdrženlivé, omezující se prakticky jen na kategorizaci témat, jimž se autorka dlouhodobě věnuje. V tomto, zdá se, u Puchové nebyl prostor pro významnější změnu a rozdíl oproti předchozím výstavním podnikům například v GAVU v Chebu nebo v Galerii U Dobrého pastýře v Brně tak tkví především v rozsahu.

DSC_1121
foto: Martin Straka

Výstavě nikoli překvapivě dominují především dva typy obrazů: portréty ze stále se rozšiřující genealogické řady jejích přátel a zátiší, která doplňují práce z cyklu bytů a pokojů, jakož i nepočetný soubor obrazů s motivem domácích zvířat. Stejně prostá a nespektakulární jako samy obrazy je i jejich instalace v obou hlavních sálech prvního patra Domu umění. Aditivní řazení maleb je narušeno pouze dvakrát, a to v případě zátiší a pokojů, kde se mění v kumulativní, podřízené snad i záměru umocnit kurátorčinu premisu nahlížející obrazy pokojů jen jako jiné formy zátiší.

Portrét (ať už lidí, či zemědělských zvířat), zátiší, interiér… Zjevně jsou to právě žánry, které kurátorku vedou ke srovnání tvorby Hany Puchové s holandskými mistry 17. století. Tento příměr mi ale přijde poněkud povrchní, neboť autorčiny obrazy ostentativně postrádají technickou rafinovanost a brilanci Holanďanů: její portréty mají spíše než k Rembrandtovi blízko k lidovým podmalbám na skle a její „krávy” k Dubuffetovi než k Albertu Cuypovi. U Puchové je obecně problematické lpět na konvenčních formálních kategoriích, neboť jim autorka vždy podvědomě uniká. Chtělo by se mi říci: je to problematické, protože i zbytečné. Nikoli však proto, abych vzápětí použil všeobjímající univerzální nálepku „svérázu ostravské syrovosti”, kterou považuji za zcela irelevantní (stejně jako každou snahu o zobecnění prostřednictvím autorčina původu). Dle mého soudu je tomu spíše proto, že styl jejích obrazů je natolik usazený, až přestává být podstatným. Tak trochu jako u byzantských ikon. Její obrazy nejsou civilní, jak se někdy tvrdí, spíše naopak, dle mého jsou zpředmětněním svátečnosti. Jsou to obrazy zvěčnělé přítomnosti a podobně jako tzv. Andachtsbild (tedy středověký devoční obraz) vytržené z kontinua času. Domnívám se, že účin jejích maleb spočívá především v dovedně vybalancovaném poměru mezi znakovostí insitní malby a magickou podmanivostí, s níž v minulosti pracovala právě náboženská malba. Snad se mýlím, ale mám tendenci nahlížet její práce jako sekularizované náboženské obrazy, odtud jejich citlivost i poněkud toporná vemlouvavost, v kterých se se stejnou měrou zračí jak postupy modernismu, tak lidové zbožnosti.

DSC_1084
foto: Martin Straka

Jestliže je obraz opravdu nástrojem, jehož prostřednictvím je možné zahlédnout věci, které jsou pouhým rozumem a smysly běžně nepostižitelné, pak je ikona jeho nejvyšším vyjádřením. Jak ale připomíná francouzský filozof a kulturní historik Alain Besançon, ikona se rozplývá souběžně s tím, jak se k ní přibližujeme – a jedinou pravou ikonou je proto samotné mizení. Zjevuje tedy obraz nezjevitelné, nebo jen činí zřetelnými naše limity? To jsou otázky, které mi po návštěvě výstavy Hany Puchové utkvěly v hlavě. Přes veškerou blízkost a důvěrnost, kterou před jejími obrazy zažívám, se mi totiž zdá, že promlouvají z hloubi času.


Hana Puchová / Pevné vazby / kurátorka: Renata Skřebská / Galerie výtvarného umění v Ostravě / Ostrava / 21. 6. – 3. 9. 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *