Artalk.cz

O post-pravdě v ulicích Brna

Sochy v ulicích – Brno Art Open už nejsou jen přehlídkou statických objektů tvořících dočasné dominanty jindy prázdných prostranství – ty letošní fungují spíše jako rámec pro procesuální intervence do organismu města, jež se snaží navázat přímou komunikaci s jeho obyvateli. Jana Kořínková ve svém textu popisuje, v jakých rovinách se tento proces může odvíjet a jak souvisí odklon od statičnosti soch s performativitou a nahodilostí utváření toho, co je prezentováno jako pravdivé. Pravda je totiž stěžejním tématem letošního ročníku bienále.

KAROUS040
Pavel Karous, Zářič, park na Moravském náměstí

O post-pravdě v ulicích Brna

Do konce srpna tohoto roku je v centru města Brna a jeho širším okolí možné narazit na zdánlivě paradoxní situace, které znejišťují kolemjdoucí v jejich běžném vnímání při procházení městem. Jedná se o intervence, jimiž do veřejného prostoru vstupuje letošní ročník bienální přehlídky Brno Art Open. Akci již od roku 2008 zajišťuje Dům umění města Brna, který se po prvních dvou organizačně náročných ročnících, kdy byla prezentována především monumentální sochařská díla, rozhodl pro dvouleté fázování pod střídajícím se kurátorským vedením.

První nefigurativní ročník proběhl v roce 2011 v režii Karla Císaře. Z počáteční iniciativy tehdejšího ředitele domu umění Rostislava Koryčánka se tak postupně vyvinula pravidelná akce, jejíž podoba je nejen sympaticky proměnlivá a nepředvídatelná, ale v obecném slova smyslu také „výchovná“: umělci a kurátoři konfrontují veřejnost s konceptuálním uvažováním, s jehož existencí široká skupina obyvatelstva (navzdory poctivě vynaloženému úsilí) stále zápasí. Původní podtitul přehlídky – Sochy v ulicích – se letos sice v propagačních materiálech stále ještě objevuje, v kontextu s instalovanými díly ale již ztrácí na významu. Definici prostorové realizace sochařského charakteru letos naplňuje de facto jen Zářič Pavla Karouse umístěný na Moravském náměstí, jenž recykluje prvky ze sousoší Komunisté – odstraněného v roce 1990 – a jehož pomyslný sokl tvoří lešení simulující budovu tzv. Německého domu. Ten byl poškozen při leteckých náletech na Brno v závěru 2. světové války a následně stržen místními obyvateli jako nenáviděný symbol německého živlu. Karousův objekt je tedy jakousi intervencí do intervence, která v kontextu lidové zábavy probíhající na vedlejším pódiu výmluvně ilustruje minulost i současnost náměstí.

KINTERA023
Krištof Kintera, Odcházení, Předpolí vstupu do Domu umění

Kurátory letošního ročníku jsou Tomáš Knoflíček a Libor Novotný, organizátoři každoročního festivalu Kukačka, který probíhá od roku 2010 v Ostravě a vtipně se charakterizuje jako „platforma negalerijní prezentace současného umění, inspirující se hnízdním parazitismem kukačky obecné. V jeho intencích se snaží vstupovat do veřejného prostoru města, který si podmaňuje, využívá jej nebo s ním jen prostě koexistuje.“ V případě přehlídky Brno Art Open se dají vstupy do veřejného prostoru města charakterizovat spíše jako jeho relativizace, tedy zpochybnění vžitých zákonitostí jeho fungování. Sysifos Oldřicha Morýse zde vystupuje z textu báje a jeho zhmotněná podoba valí kámen centrem města; zdánlivě tající a přitom neubývající kupka sněhu Krištofa Kintery okupuje prostor před brněnským Domem umění; opuštěný dům v samém centru města se díky intervenci Barbory Zentkové a Julie Gryboś naplnil na jeden den hudebníky a stal se reproduktorem, z jehož oken se linula kakofonie inspirovaná zvukem řeky Svitavy, která mimoděk připomněla mýtus o výstavbě nové budovy brněnské filharmonie; po zásahu Christofera Zwienera nevyužívané kryty pod Petrovem najednou dýchají a mění se v živý organismus ad.

Jiné realizace pracují s mýtotvorností, respektive s tvůrčí reinterpretací událostí spojených s historií města: Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov umístili na fasádu domu v Údolní ulici fiktivní malbu Diega Rivery, kterou mohl autor vyhotovit během své návštěvy města v roce 1955, a kromě toho vytvořili jakýsi fragment malby v suterénu Domu umění v místě bývalého Klubu umělců, kde byla již dříve domnělá Riverova kresba „objevena“ během rekonstrukce; Pavel Karous postavil na Moravské náměstí, dříve zvané „Ruďák“, fragment výše zmíněného sousoší od Miloše Axmana a zbavil jej jeho figurálních částí – hutníka, svářeče a ženy vypouštějící družici Sputnik na oběžnou dráhu – zbylé symboly jaderné energie a vesmírných závodů se tak stávají pouhým dekorem symbolizujícím pohodu rodinného prostředí a poklidného odpoledního grilování v přilehlém parku; Philip Topolovac vytvořil fiktivní instalaci nerostů ve vstupním prostoru nákupního centra Špalíček, jejíž utilitární podoba zcela splývá s okolními prodejními místy – namísto minerálů z Moravského krasu se však jedná o skleněné předměty přetavené na „minerály“ během bombardování Berlína za druhé světové války.

KLYUYKOVARTAMONOV013
Alexey Klyuykov a Vasil Artamonov, Bez názvu (pocta Diegu Riverovi), Údolní 49

Kurátoři přehlídky chtěli prostřednictvím třinácti představených realizací tematizovat problematiku post-pravdy a umělci zde opravdu téma tvůrčího, subjektivního nakládání s fakty úspěšně reflektují. Tuto koncepci asi nejlépe vystihuje instalace Shromažďování času Helmuta Smitse spadající do první kategorie, kdy na iluzi objektivní reality (display ukazující čas instalovaný u frekventované tramvajové zastávky před Mahenovým divadlem) nevědomky participují lidé procházející městem, kteří byli pověřenou osobou osloveni s běžným dotazem „kolik je hodin?“. Odpovědi jsou pomocí SMS odesílány časomíře a zobrazeny na displeji. Čas tak není dle očekávání odměřován, ale (zcela mimořádně) shromažďován. Pro nezasvěceného kolemjdoucího je při pohledu na domnělé hodiny iluze objektivního faktu takřka dokonalá a je velmi pravděpodobné, že takto zprostředkovaná informace o čase přímo na místě dennodenně ovlivňuje rozhodování řady lidí, kteří ho zde odečetli.

Na otázku alternativního výkladu reality dochází během podobných akcí mimoděk také až za provozu. Nástěnná malba tvůrčí dvojice Artamonov–Kluykov byla na popud bytového družstva, na jehož fasádě se dílo nachází, cenzurována: zabílený obdélník ve spodní části skrývá text s informací o tom, že Diego Rivera byl komunista. Monumentální sousoší Dalibora Chatrného s názvem Pět segmentů kruhu, jehož prezentace byla součástí předchozího ročníku kurátorovaného Magdalenou Juříkovou, letos kanibalizoval nový Volnočasový sportovně-rekreační areál „Sluníčka“ za 16 mil. Kč, realizace tedy přestala být dílem ve veřejném prostoru a změnila se v pouhý herní prvek. Názvem „Sluníčka“ není přitom myšleno nic jiného, než Chatrného sousoší… Dochází však také k problémům technické povahy, které zcela mění umělcovy záměry. Během minulého ročníku se proměnila oplechovaná Poustevna Jiřího Příhody vyzývající ke kontemplaci v řezný nástroj a autorka tohoto textu musela na hradě Špilberk vyhledat odbornou pomoc. Letos se díky špatně upevněné klice uvnitř zvukotěsného boxu Jána Gašparoviče s názvem Absolutní ticho neexistuje (zbývá jen hluk), autorka takřka fyzicky dotkla pojmu „Dichtung und Wahrheit“ (báseň a pravda), který kurátoři uvádí v podtitulu akce, což jen potvrzuje již zmíněný názor, že letošní ročník Brno Art Open způsobuje znejistění návštěvníků při pohybu městem a narušuje jejich stereotypní vnímání, a to navzdory okolnostem zdravé a potřebné.

P1310110
Dalibor Chatrný, Pět segmentů kruhu jako součást Volnočasového sportovně-rekreačního areálu „Sluníčka“, 2017

Sochy v ulicích – Brno Art Open 2017 / vystavující umělci: Christof Zwiener, Philip Topolovac, Pavel Karous, Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov, Barbora Zentková a Julia Gryboś, Ján Gašparovič, Tomáš Hlavina, Krištof Kintera, Martin Kochan, Josef Mladějovský, Pavel Sterec, Oldřich Morys, Helmut Smith / kurátoři: Tomáš Knoflíček a Libor Novotný / Dům umění města Brna / Brno / 7. 6. – 27. 8. 2017

Foto: Michaela Dvořáková, fotoreport zde

Komentáře

  1. „…rámec pro procesuální intervence do organizmu…“ tam jsem přestal číst. Huuuustýýýý…..

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *