CJCH 2017 speciál. Hysterický realismus Martina Kohouta

Po Romaně Drdové a Viktorii Valocké přichází na řadu portrét Martina Kohouta, dalšího z finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017. Jeho autorkou je antropoložka Iveta Hajdáková, která Kohoutovu tvorbu popisuje jako vizuální paralelu hysterického realismu, stylu, který v současnosti silně rezonuje v oblasti literatury. "Z Kohoutova díla čiší radost z chaosu – jak objeveného, tak i vytvořeného. Umělcův osobní pohled na svět není zřejmý – z jeho práce je cítit spíš fascinace forenzním pohledem na nejmenší detaily a na to, jak zapadají do většího celku, příběhu, nebo jak putují v čase. I když je realita rozpitvána nebo rozpixelována, pořád zůstává organickou a lidskou."

Martin Kohout, záběr z videa Free Mail, 2014

Hysterický realismus Martina Kohouta

Realita je plná hluku a šumu, který současná vizuální kultura redukuje a filtruje. Digitální média poskytují nové možnosti dokumentace reality, ale také vztah s ní zkomplikovala – na jedné straně narušila naši důvěru v reprezentaci a reprodukci skutečnosti, na druhé straně vytvořila pocit, že realita sama o sobě není dostatečně zajímavá. Netoužíme po tom, aby byl obraz věrný realitě, ale spíše aby realita byla tak dobrá a intenzivní jako obraz. Vzhledem k inflaci vizuální měny proto vyžadujeme, aby skutečnost byla hyperstylizována. Výsledkem jsou různé podoby „porna“ – od detailních stimulujících obrazů jídla po fotografie detailů nábytku.

Martin Kohout zvolil vlastní cestu: pečlivě studuje realitu a zároveň ji nabourává a nechává přetékat. Při sledování jeho díla se nabízí srovnání s hysterickým realismem v literatuře, pro nějž je charakteristické kombinování opisů zkoumajících realitu do forensních detailů s hysterickými prvky – přehnanými, manickými momenty plnými energie. Typickými představiteli tohoto stylu jsou američtí spisovatelé David Foster Wallace a Don DeLillo nebo anglická spisovatelka Zadie Smith. Z českých autorů má k němu blízko například Patrik Ouředník.

Hysterickému realismu odpovídá i webová prezentace Kohoutova díla – hypertextový chaos a humor mezi řádky doplňují precizní díla, fotodokumentace a množství odkazů na další projekty. Kohoutova práce je vesmír sám o sobě, v němž se člověk rád ztratí, protože je bohatý na podněty, stimuly a inspiraci. I při osobním setkání působí Kohout jako někdo, kdo má v hlavě naprostý přetlak nápadů a ve volném čase si informace pouští přímo do žíly.

Martin Kohout, Fallout Original Soundtrack, 2015

Vizuálním ekvivalentem literárního hysterického realismu je například Kohoutovo dílo s titulem Free Mail. Video natočené energickým způsobem připomínajícím videohru, záběry z vojenské mise nebo i hororový film sleduje útroby poštovních schránek obyvatel Berlína a nabízí tak detailní pohled do soukromí lidí. Dopisy i reklamní letáky vybízejí ke srovnání s elektronickou poštou a moderní formou spamu. Díky své materiální podobě působí archaicky, až trapně, zároveň však lidsky. Když se v jedné ze schránek objeví fialové rukavice, dochází ke konfrontaci s příběhem, který je nevyslovený a možná má zůstat utajený. Podobný efekt má i leták s náboženským obsahem evokující křehkost a zranitelnost lidské existence i její spirituální přesah. Divák se neubrání voyeristickému potěšení z náhledu do soukromí, ale třeba také pocítí empatii s lidmi a jejich univerzální potřebou komunikace. V neposlední řadě je video dokumentem o vymírající formě korespondence a vyvolává znepokojivé tušení, že díky technologiím člověk předčil sebe sama a stal se přežitkem ve vlastní době.

Instalaci Fallout Original Soundtrack tvoří stylizované klece s cvrčky, jako by to byli mazlíčci a noví společníci člověka. Dílo připomíná scénu z postapokalyptického filmu a vytváří dystopickou atmosféru světa, ve kterém se muselo odehrát něco opravdu špatného, když si člověk buduje vztah k odpudivému (byť jedlému) hmyzu s velice krátkým životem. Instalace reflektuje nejenom vztah člověka k přírodě, ale především nabízí divákovi absurdní podívanou sytící jeho touhu pozorovat realitu jakoby performovala jen pro něj, z čehož také plyne, že realita, která neperformuje dle lidských očekávání, nejspíš uniká naší pozornosti. Práci doprovází text Filipa Mayera, jenž srovnává podívanou v ZOO s tím, jak se v galeriích prezentuje umění – při pozorování spektáklu má divák pocit nadvlády nad světem, ale také v tento moment ztrácí ostražitost a kontrolu nad vlastním prostředím a stává se zranitelným. Tyto momenty zranitelnosti a nesamozřejmosti člověka a jeho způsobů života dodávají Kohoutovu dílu zajímavý antropologický rozměr.

Dog. Piss. Protection. Boards. (Shapes Without Names exhibition #2), 2017, výstava připravená Martinem Kohoutem ve spolupráci s Christinou Gigliotti, zúčastnění umělci/kyně: Sofia Duchovny, Andrew de Freitas, Lars Holdhus, Martin Lukáč, Sandra Mujinga, Estrid Lutz Émile Mold, Elena Radice, Aurora Sander, Daniel Stempfer

I nové technologie, které Kohout ve své práci využívá, by v jeho pojetí mohly být označovány jako hystericko-realistické. V jedné z posledních prací dokumentuje realitu a rekonstruuje ji skrze software používaný při 3D modelování. Původní fotografie vyobrazují výstavu děl umělců a umělkyň z okruhu autorových přátel nainstalovanou v pekingském Dongsi Hutongu na kusech dřeva, které místní obyvatelé opírají o kola svých aut, aby je chránila před psí močí. Výsledné rendery obsahují různé „glitche“, šumy a hluk, výsledkem čehož působí původní vzor vzdáleně, pustě, nereálně a nedokonale. Tato „děravá“ rekonstrukce a reprezentace skutečnosti je však ve své nedokonalosti upřímná a autentičtější než filtrovaná realita Instagramu a jiných sociálních sítí nebo hyperpřesný 3D model.

Kohoutova díla lze charakterizovat jako hravá a lehká, zároveň stimulující, energická a nemoralizující. Autor pracuje s neznámem a nejistotou, které v jeho podání působí jako výzva expandovat mimo realitu, vydat se do neznáma. Na druhé straně můžeme z díla a rovněž i z autora cítit zvědavost a touhu dostat se v rámci toho, co už známe ještě hlouběji; uchopit skutečnost nejen jako objekt pozorování, ale i jako materiální prostředí, s nímž je člověk bezprostředně a organicky spjat. Realita v Kohoutově díle je nedokonalá a vzdálená, ale i tak přetéká přes jakékoliv simulace, rekonstrukce nebo reprezentace a poskytuje tak lidské existenci možnost jistého ukotvení.

Z Kohoutova díla čiší radost z chaosu – jak objeveného, tak i vytvořeného. Umělcův osobní pohled na svět není zřejmý – z jeho práce je cítit spíš fascinace forenzním pohledem na nejmenší detaily a na to, jak zapadají do většího celku, příběhu, nebo jak putují v čase. I když je realita rozpitvána nebo rozpixelována, pořád zůstává organickou a lidskou. Při osobním rozhovoru Kohout zmínil fascinaci smysly, metabolismem nebo spánkem, tedy nejzákladnějšími aspekty lidského bytí ve světě. Bude tedy zajímavé sledovat, jakými cestami se bude umělec v hledání vztahu mezi realitou, reprezentací a lidskou existencí dále ubírat.

Martin Kohout, Skinsmooth Average Eyes, 2016


Foto: archiv Martina Kohouta

Náhledové foto: Martin Kohout, Fallout Original Soundtrack, 2015

 

Iveta Hajdáková | Narozena 1982, absolvovala doktorské studium antropologie na Fakultě humanitních studií UK v Praze. V rámci studia získala Fulbright-Masarykovo stipendia na výzkumný pobyt na Columbia University v New Yorku, USA. Věnuje se ekonomické antropologii a výzkumu gastronomie a pohostinství. V současné době žije v Londýně, kde pracuje jako výzkumnice a konzultantka pro inovace. Kromě odborných textů publikovala také populární články (např. Nový prostor, Labyrint revue, VICE).