TZ: Don’t Worry Boy

Zbyněk Baladrán, Veronika Bromová, Jakub Hošek, Radim Labuda, Richard Loskot, Rafani, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, Mark Ther, Jiří Thýn / Don’t Worry Boy / kurátorka: Karina Kottová / Forum Box / Helsinky / 7. – 30. 7. 2017

Don’t Worry Boy

Vystavující umělci: Zbyněk Baladrán, Veronika Bromová, Jakub Hošek, Radim Labuda, Richard Loskot, Rafani, Lucia Sceranková, Pavla Sceranková, Mark Ther, Jiří Thýn

Kurátorka: Karina Kottová / Společnost Jindřicha Chalupeckého

Asistující kurátorka: Tereza Jindrová

Produkce: Barbora Ciprová

7. – 30. 7. 2017

Forum Box, Helsinky

Výstavní projekt uspořádaný Společností Jindřicha Chalupeckého ve spolupráci s Českým centrem Stockholm pro finské nezávislé umělecké centrum Forum Box v Helsinkách představuje díla více než desítky současných českých umělců, pojednávající o psychologických rozměrech strachu, projekce a vzájemného obviňování, jež zakouší většina jedinců čelících současným globálním výzvám tzv. antropocénu. Výstava nastavuje zrcadlo vlastní zkušenosti diváka a nabízí chvíli k zamyšlení nad otázkou, jak se dostat ven z bludného kruhu. Představují se zde mezinárodně uznávaní i začínající umělci, kteří pracují s celou škálou médií od fotografie, malby a sochy až po instalaci, video a performance. V předchozích letech byli finalisty či laureáty Ceny Jindřicha Chalupeckého, nejprestižnější české porevoluční ceny pro mladé výtvarníky, která mapuje místní uměleckou scénu od devadesátých let po dnešek.

Obloha ještě nespadla – zatím.

Donna Haraway

Když se na chvíli zastavíme a zamyslíme, nejspíš si uvědomíme, že máme mnoho důvodů k obavám o náš svět – každodenně čelíme vzájemně souvisejícím výzvám, od přetrvávající humanitární krize přes stále aktuálnější hrozbu environmentálního kolapsu až po čím dál zřetelnější nestabilitu současných politických a ekonomických systémů a jejich neschopnost nabízet udržitelná řešení globálních problémů. Pro lidskou psychiku rozhodně není dobré žít v neustálém strachu, zároveň však není zdravé jednoduše popírat co se kolem děje a dál nezřízeně konzumovat vše, co nám přijde pod ruku – dokud to ještě jde. Upřímně řečeno, onen Anthropos, po kterém má být podle řady předních vědců pojmenována naše epocha, je v tomhle tak trochu dětinský egoista. Kluk, jehož duševní vývoj zaostal za jeho tělesnými rozměry. Klidně položí základy nové geologické vrstvě z plastu, hlavně že bude mít každý den po ruce svou čerstvě zabalenou svačinku. Možná, že z něj vyroste byznysmen bílé pleti, který těží z patriarchálního řádu a výdělek zpravidla staví nad etické otázky. Po shlédnutí zpráv raději postaví plot, než aby ubytoval uprchlíka. Bioložka, historička a feministka Donna Haraway by ho nazvala „Burning Man“ – mužem, který zběsile spaluje fosilní paliva a jehož symbol poněkud nechtěně proslavil stejnojmenný festival pořádaný každoročně v nevadské poušti. Logo festivalu se stojící postavou s rukama zdviženýma nad hlavou čímsi připomíná Da Vinciho kanonického Vitruviánského muže – symbol moderního člověka s dokonalými proporcemi, stejně vyrovnanými jako svět, jehož je součástí. Da Vinciho kresba se ale zároveň stala znakem věku racionality, kdy člověk tak trochu zapomněl, že je součástí čehokoli, a prostě se vydal na vlastní ego trip, jenž ve jménu pokroku vyústil v globální jízdu. Nepřekvapí, že se ideální proporce cestou jaksi ztratily.

Rozhodně se nesnažím od toho chlapce distancovat. Do současné situace nás přivedlo právě to, že se jeho podstata, kterou v sobě do jisté míry má většina z nás, vymkla kontrole. Všichni máme tendenci vidět strašáky ze svého podvědomí v někom jiném a vinit „ostatní“ z vlastních problémů – od doby Junga tomu psychologové říkají projekce a chápou další lidské bytosti jako zrcadla našich vlastních emocionálních procesů a zápasů. Samozřejmě, že můžeme všechnu vinu svádět na Anthropa, pak ale musíme vinit i sami sebe. Obviňování, strachování či popírání ale ještě nikdy nepřinesly nic dobrého. Co kdybychom se raději zamysleli nad tím, co by tenhle velký kluk vlastně chtěl nebo potřeboval, aby se probral a vystoupil z bludného kruhu konzumace, destrukce a projekce? Když mu sebereme drahé hračky, které ho dočasně rozptylují, odvádějí od možnosti sebeuvědomění a povyšují ho v rámci hierarchického řádu moci (takže si myslí, že stojí výš než všechno ostatní na této planetě), těžko nalezneme spokojenou a vyrovnanou lidskou bytost. Bez všech těch zbytečných věcí, kterými se obklopuje, se jeví jako ztracený, osamělý a vystrašený tvoreček. Co kdybychom ho zkusili přivést k obyčejným věcem v životě a počkali, co to s ním udělá? Třeba by ho zase začalo bavit trávit čas s ostatními (lidskými) bytostmi, chodit ven, víc se hýbat a dělat spoustu věcí, které nesytí hladový kapitalistický aparát. Jak navrhuje americký autor sci-fi románů Kim Stanley Robinson: možná bychom se všichni měli „vrátit k paleolitickým činnostem, jako je chůze, vaření, tanec, sex a povídání s přáteli celou noc – nic moc nestojí, jsou zábavné a spalují jen nepatrné množství uhlíku. (…) Kdybychom se zbavili věcí, které nepotřebujeme – všeho kromě jídla, vody, obydlí a oblečení – ekonomický růst by stagnoval. V něčem by to byla katastrofa, ale prospělo by to planetě a naší mysli. Musíme se ptát: co by to bylo za katastrofu?“

Byla by to katastrofa, kdyby se Anthropos vrátil ke svým jeskynním kořenům a pokusil se je oživit v současném duchu, i s pomocí výdobytků digitální éry? Třeba by mu nakonec neuškodilo, kdyby se přestal považovat za pupek světa a sobecky pojmenovávat celou kapitolu v historii Země antropocénem. Kdyby lépe poznal sám sebe, své schopnosti a omezení, mohl by se stát citlivějším vůči problémům, které ho přesahují – a dokonce začít vidět jejich řešení. Konečně by uznal zásadní potřebu symbiózy a solidarity, nejen s ostatními, možná méně privilegovanými lidskými bytostmi, ale také – abychom se vrátili k Donně Haraway – s ostatními živočišnými a rostlinnými druhy, systémy a tvory. Mohl by (a my spolu s ním) zaujmout strategii „společného stávání se“ (becoming with), kdy budeme čelit globálním politickým, ekonomickým, ekologickým a veškerým dalším děsivým výzvám promyšleně a společně, a nepropadneme tak individualistickým hladovým hrám, během kterých ten chlapeček spálí zbývající přírodní zdroje. Co kdybychom se pokusili uklidnit onu bytůstku uvnitř každého z nás a společnými silami vytvořit prostředí, ve kterém by mohla dospět v něco mnohem lepšího, než je omezený Anthropos? Obloha skutečně ještě nespadla a ještě máme spoustu možností. Mohli bychom o nich začít mluvit častěji než o všemožných koncích světa a přestat obviňovat všechny ostatní kromě sebe. Virginia Woolfová kdysi pronesla slavný výrok: „Musíme myslet.“ Takže pro začátek, jak velká by to byla katastrofa, kdybychom se přestali strachovat a začali přemýšlet?

Karina Kottová