TZ: Diana Winklerová

Diana Winklerová / Skica ke krajině / Galerie Deska / Ústí nad Labem / 25. 7. - 25. 8. 2017

Diana Winklerová: Skica ke krajině

Krajina je ve svém nejobecnějším smyslu chápána jako část zemského povrchu, ve které na sebe působí přírodní a člověkem utvářené složky. V současnosti lze ve světě najít jen velmi málo území, která by nebyla ovlivněna lidmi – většina krajiny se nazývá krajinou kulturní (tzn. poznamenanou lidskou činností). Lidé svojí neutuchající pílí, vynálezy, průmyslem a technologiemi krajinu stále proměňují k obrazu svému, ochočují si ji a určují jí hranice. Z ptačího (nebo možná spíše “letadlového”) pohledu pak vidíme upravené čtverečky polí, lesů, měst a vesnic. Vše má své místo a štastný obyvatel planety si v poklidu přejíždí od čtverečku ke čtverečku, zrovna jak potřebuje. Buduje, staví, ale i boří, doluje, těží, vede války, vyplavuje chemikálie, hromadí odpadky… Krajina se pro něj stává herním polem, které pod sebou pomalu podkopává, ničí a v menších záchvěvech znovu obnovuje do “přírodnějšího” stavu.

Dianu Winklerovou doprovází téma krajiny a jejího zobrazování od počátku její tvorby, v roce 2010 byla i hlavním tématem její diplomové práce. Krajinu Diana chápe v širších souvislostech, nejen v konotacích přírodních, ale rovněž kulturních a společenských. S narozením dcery Inky se přesunula i do krajin dětských pískovišť. Dětská fantazie a učení se pravidlům života se rozvíjí skrze spontánní hry, spojené především s veselím a bezstarostností. Co se ale začne dít, když se bábovička nepovede? Pískoviště ve městě patří všem, je to místo svobody, do kterého se může zapojit každé dítě. Často se však stává bojištěm, místem sváru (a případného usmíření), polem, na kterém se poprvé vyrovnáváme s „cizím“ a „jiným“. Co uděláme s nájezdníkem, který zboří nově postavený hrad? A co uděláme s dospělým vetřelcem, který (zřejmě v nočních hodinách) vyhodil na písek, na místo dětských her, plechovku od piva? Pískoviště je místem, na kterém si trénujeme "dospělé" situace a širokou škálu možností, jak se s nimi vyrovnat. Od hraní na „jako“ se posouváme k „doopravdickému“. A jak jsme se naučili v prvních letech života – můžeme si hrát a na pravidlech hry se domluvit. Ale také se občas naučíme, jak pravidla potajmu obejít. Jak ničit a likvidovat. Rozbít bábovičky souseda, nepřijmout mezi sebe cizí osoby a ignorovat odlišná pravidla jejich her. Těžit z již zraněné krajiny, neposlouchat její řeč a zavalovat ji nepatřičnými odpadky. Desku, přetvořenou Dianou Winklerovou ve zdánlivě nevinné pískoviště, které nejen skrze svou monumentálnost a vertikalitu (způsobující až závrať) lze brát jako kritický komentář k oné kulturní krajině a k tomu, jak se k ní chováme.

Diana Winklerová je sochařka a hudebnice. Absolvovala UMPRUM v Praze, kde studovala v Ateliéru veškerého sochařství pod vedením Kurta Gebauera. V současnosti zde vyučuje modelování, je držitelkou ceny Josefa Hlávky a vítězkou soutěže Mladý obal. Ve své volné tvorbě zachází s různými typy médií, jako je socha, instalace, objekt, digitální fotografie, počítačová manipulace, zvuk a video. Skrze rozmanité formy vyjadřuje svůj vztah k nejbližšímu okolí, pracuje s kulturními vzorci, ikonickými motivy či poukazuje na stereotypy vnímání, které jsou často reprezentované skrze přírodní formy. Krajina a její zobrazování doprovází autorčinu tvorbu od počátku, Od malování realistických krajin v raném věku se dostala k zobrazování přírody a bezprostředního okolí a našeho vztahu k němu pomocí nejrůznějších forem za použití všemožných materiálů (např. dřevo, kameny, hliník, koberce, digitální fotografie, polystyren a další).