Artalk.cz

Patří monumentální sochařství do jiné doby?

Zuzana Krišková porovnává ve svém příspěvku dvě velké pražské výstavy monumentálního sochařství – instalaci Richarda Deacona v Městské knihovně a site-specific dílo Magdaleny Jetelové ve Veletržním paláci. Interiérové sochařství staví do opozice k plastikám ve veřejném prostoru, které se v poslední době těší zvýšené pozornosti. Oproti tomu se monumentální sochy v galerijním prostoru jeví jako anachronismus, protože nereflektují proměnu materiálu v současném umění: „Člověk je pohlcen digitální érou, která se odehrává ve virtuálních sférách a tím popírá hmotnou realitu. Proměnlivost a rychlost změn je na každodenním pořádku a stala se jakýmsi symptomem doby. Socha je však již od svého základu plná zcela opačných principů, její struktura je neměnná, založená na hmotě a materiálu, zasazená do reálného prostředí – a zdá se, jako by současnosti nestačila.“ 

MJ1
Magdalena Jetelová, Dotek doby, instalace ve Veletržním paláci, 2017. Foto: archiv NG

Patří monumentální sochařství do jiné doby?

V posledních letech se v českém galerijním provozu zvyšuje frekvence čistě sochařských výstav. Jen při zpětném pohledu v rámci několika málo let to byla ojedinělá, ale velkoryse pojatá výstava současných západních sochařů Model v Rudolfinu.[1]

[1] 29. 1 – 3. 5. 2015, kurátor Ladislav Kesner.

Prim však stále hrají spíše monografické výstavy českých sochařů starší generace, kterým se tak splácí dluh vzhledem k nemožnosti vystavovat v období komunismu. To je případ retrospektiv Huga Demartiniho, Zbyňka Sekala, Karla Malicha nebo aktuálně Miroslava Vystrčila. Ze zahraničních sochařů jsme zde zatím moc výstav – až na zmíněný Model a na něm vystavující umělce a přehlídku Rogera Hiornse – neměli šanci vidět.

Pořádání sochařských výstav s sebou nese větší náročnost technického i finančního charakteru. Proto není divu, že je jejich četnost oproti malířským přehlídkám, kterých je nespočet, spíše sporadická. V současnosti jsou v Praze k vidění dvě výstavy světově proslulých autorů. Jedním z nich je držitel Turner prize z roku 1987 Richard Deacon v Městské knihovně a druhou „první dáma“ českého sochařství Magdalena Jetelová ve Veletržním paláci. Tento atak sochařů představovaný v galerijním prostředí svědčí o vzestupu zájmu o sochařské aktivity, ale zároveň vyvolává otázky o nutnosti změny, která sochařskou tvorbu a především její prezentaci mimo veřejný prostor provází již od poloviny 20. století.

Richard_Deacon-9377
Pohled do výstavy Free Assembly Richarda Deacona v Městské knihovně v Praze. Foto: Tomáš Souček

Na rozdíl od plastiky ve veřejném prostoru, jež se stala v posledních letech populárním tématem a podnětem k řadě publikací, se plastika v galerijním prostředí stále jeví jako okrajový fenomén. Už samotný fakt, že jedním z hlavních hledisek pro zhodnocení sochy je její správné začlenění do prostoru a interakce s ním, činí ze sochy v uzavřeném prostoru problematickou disciplínu. Dalším důvodem je i to, že soše to zkrátka pod širým nebem „sluší“ více než mezi čtyřmi stěnami. Ve venkovním prostředím se nachází vždy v jiné situaci, v jiném denním světle. V prostředí galerie ji neoživuje žádný z těchto přírodních faktorů. Pouze málo sochařů směřuje svou tvorbu jen směrem ke galerijní prezentaci, hlavním cílem bývají většinou práce pro veřejný prostor. Jinak je tomu u generace umělců 60. let, kteří se vzhledem k okolnostem museli „smířit“ s plastikou komorního rázu, a proto jejich vystavení v galerii nepůsobí až tak problematicky. V současnosti se po více než padesáti letech jeví opět aktuální otázka, kterou si kladl jeden z našich předních teoretiků sochařství Jiří Šetlík: „Jaký je smysl specificky sochařské práce v dnešní době? Kam s plastikou – do bytu nebo do muzea, na architekturu nebo do prostoru přírody nebo města?“[2]

[2] Jiří Šetlík, Plastika v muzeu nebo na ulici?, Výtvarné umění XVI,1966, č. 3, s. 150.

Situace dnešní plastiky je samozřejmě již jiná než v době, kdy Šetlík hodnotil práce Alexandra Caldera nebo Césara, problém však přetrval a nejlépe ho můžeme vidět na již zmíněných výstavách Deacona a Jetelové, kde i dnes platí Šetlíkova slova: „Zakletí umění, včetně soch, do galerijních klášterů se stalo anachronismem.“ [3]

[3] Ibidem.

Nejprve se zastavme u prvního jmenovaného. Richard Deacon bývá řazen do pomyslné sochařské Top 10 světových sochařů současnosti. Doba jeho největší slávy spadá do 80. let a výstava v Praze tak přišla, jak už u nás bývá zvykem, se značným zpožděním. Jeho představení českému publiku je důležité i z hlediska kontextu českého sochařství, protože jak připomíná koordinátorka výstavy Magdalena Juříková, jeho tvorba byla důležitým impulsem v 80. a 90 letech i pro české sochaře, „kteří hledali v objektu a jeho monumentalizaci způsob, jak se vymezit postmoderní expresivitě“ [4]

[4] Magdalena Juříková, Úvod katalogu, in: Richard Deacon: Free Assembly (kat. výst.), GHMP 2017, s. 7.

. Deacon jako představitel monumentálních forem v sochařství patří k té části sochařů, kteří často v galeriích vystavují. Mezi jeho hlavní poznávací znamení patří zaplnění prostoru smyčkovými konstrukcemi vytvořenými z rozličných materiálů. Deacon společně se sochaři z tzv. New British Sculpture (Antony Gormley, Anish Kapoor, Tony Cragg, Rachel Whiteread aj.) patří ke generaci, která se po éře minimalismu a konceptuálního umění snažila do sochařství navrátit roli materiálu a rukodělných pracovních postupů. Zde se ukazuje, proč se většina ze zde jmenovaných autorů nachází, až do současnosti, mezi špičkou světových sochařů, kteří nebyli dosud překonáni. Přišli na scénu v době, kdy se socha ocitla ve stejné situaci, jako se nachází dnes, tedy ve stádiu stagnace a hledání, a byli mezi prvními, kdo učinili krok k „pokusu rehabilitovat sochu jako svébytné médium, aniž by se vrátili k tradicionalismu“ [5]

[5] Julian Heynen, Poznámky k Deaconovi,in: Richard Deacon: Free Assembly (kat. výst.), GHMP 2017, s. 17

.

Richard_Deacon-9362
Pohled do výstavy Free Assembly Richarda Deacona v Městské knihovně v Praze. Foto: Tomáš Souček

Výstava v Městské knihovně v Praze má velký potenciál představit proslulého autora české veřejnosti. Bohužel tento záměr nebyl naplněn a důvodů je hned několik. Jedním z nich je výběr představených děl. Jelikož jde o první výstavu tohoto autora u nás, měl být prezentován díly, která jsou pro jeho tvorbu signifikantní – tedy značně rozměrné, kdy se divák ocitá v nekomfortní situaci, podobně jako například u prací Richarda Serry, kde nastává moment ohrožení, vytlačení, předmět jako by se měl tendenci rozpínat – útočí tedy na smysly člověka, a to nejen zrakové. V GHMP jsou vystaveny práce, až na výjimky, komornějšího rázu, čímž je divák ochuzen o hlavní požitek přítomný v Deaconově tvorbě. Nebyl to ani tak záměr, jako spíš nutnost, která vyplynula z omezených možností Městské knihovny, kam nebylo možné jeho monumentální objekty „dostat“. Nelze to klást za vinu galerii, která disponuje omezeným množstvím finančních a hlavně prostorových prostředků a jejíž záměr prezentovat světového autora je bezesporu záslužný. Spíše se nabízí otázka, zda se prostor galerie, nacházející se v druhém patře budovy, kam nelze dostat rozměrnější sochy, jeví jako vhodné místo pro pořádání sochařských výstav.

Kromě výběru děl by se dal problém hledat jak ve způsobu instalace, tak v celkové prezentaci Deaconovy tvorby, ale i v samotném formálním charakteru jeho současných soch. To, co před více než třiceti lety působilo jako potřebný impuls k novému uchopení sochy, se z dnešního pohledu jeví jako rozmělňování jím již nalezených principů, které staví především na zkoumání možností materiálů a v nich provedených geometrických tvarů. Díla na výstavě Free Assembly tak ve výsledku působí jako „béčkové“ plastiky, které Deacon poslal do nedůležité Prahy, protože v současnosti zároveň probíhá jeho velká výstava v San Diegu v Museum of Art. Instalace je provedena velmi vágně, sochařské artefakty se bez větší interakce s prostředím galerie jen tak „povalují“ po zemi, popřípadě jsou nainstalovány na soklech. Jako jediné oživení působí plastika Dech (1990) visící ze stropu.

Richard_Deacon-9428
Pohled do výstavy Free Assembly Richarda Deacona v Městské knihovně v Praze. Foto: Tomáš Souček

Druhá velká sochařská výstava probíhá v režii Magdaleny Jetelové – jen o tři roky starší zástupkyně stejné generační skupiny jako Deacon. Tedy generace, která řeší, stejně tak jako Deacon, sochařské problémy skrze materiál a jeho možnosti. V případě Jetelové jím bylo dlouhou dobu dřevo, poté se pro její práci staly charakteristické site-specific instalace, které pro danou dějinnou chvíli mohly být vyvedením ze „zakletí“, o kterém psal Šetlík. Jednu takovou připravila pod názvem Dotek doby i pro dvoranu Veletržního paláce v Praze, ke které náleží i výstava v jednom z pater, kde jsou kromě soch vystaveny také malby. Instalace evokující vrstevnice je monumentální, hmotná a plná dalších vizuálních prvků – chvějící se zrcadlo, pohybující se hladina kapaliny a lasery bloudící po této hladině.

Site-specific instalace představují jedno z východisek prezentace sochařství v galerii, protože jsou tvořeny přímo pro daný prostor a nenutí tak sochy spočinout v neživotném prostředí vytrženém z kontextu komunikace s prostředím. „Architektura uměleckému dílu tedy nevytváří prostředí k prezentaci, ale stává se její součástí.“[6]

[6] Text u instalace Dotek doby, Milena Kalinovská.

Samotná instalace je působivá, ale nelze si nevšimnout toho, že směřuje zpět od minulosti. To je dáno přemírou efektů, které se navzájem přebíjejí a ruší tak samotnou pointu instalace, která měla být „prostoupena úvahami autorky o aktuálním společenském dění a jeho dopadu na osobní svět každého z nás“.[7]

[7] Ibidem.

Jetelová v této konkrétní instalaci zvolila podobné prvky přítomné i v díle Deacona, tedy „ohrožení“, které by dle kurátorky Kalinovské mělo být obsaženo v nemožnosti přístupu do vytvořeného prostředí: „vztahy nejistoty a jistoty, nebezpečí a bezpečí jsou tu […] hlavním tématem.“[8]

[8] Ibidem.

V tomto konkrétním případě však záměr nebyl naplněn, divák nemá pocit ohrožení, ale spíše estetické, i když působivé hříčky. Vytratila se zde pomyslná lehkost, která je například přítomná v jedné z nejslavnějších instalací Jetelové Domestikace pyramidy (1992–1994).

1_61A4163
Magdalena Jetelová, Dotek doby, instalace ve Veletržním paláci, 2017. Foto: archiv NG

Socha se od jistého bodu vývoje odvrací od monumentálních forem charakteristických pro sochařskou tvorbu přelomu 20. a 21. století. Přechod k nemonumentálnímu sochařství a příklon k tvorbě objektů, lze dle Anny Moszynské pozorovat přibližně od roku 2008 v souvislosti se světovou finanční krizí, kdy zkrátka velkým projektům odzvonilo.[9]

[9] Anna Moszynska, Sculpture Now, Londýn 2013.

Problém lze ale hledat i jinde než jen v neochotě investorů za tyto velké projekty platit, protože se vztahuje na sochu všeobecně, ne jen na tu určenou pro veřejný prostor.

Ve 20. století prošlo sochařství proměnou, jakou ještě nikdy v průběhu předchozích století neprodělalo. Socha se abstrahovala, odhmotnila, do hry vstoupily průmyslově vyráběné produkty a nové materiály. Přesto se stále vztahovala ke světu, ať už předmětnému, nebo nepředmětnému. Reagovala na společenskou situaci novým humanismem v poválečném uspořádání a také v technicistní společnosti, to v protikladu k úplnému počátku, kdy se vztahovala ke světu přírody. V současnosti se zdá, že se již nemá k čemu vztahovat. Člověk je pohlcen digitální érou, která se odehrává ve virtuálních sférách a tím popírá hmotnou realitu. Proměnlivost a rychlost změn je na každodenním pořádku a stala se jakýmsi symptomem doby. Socha je však již od svého základu plná zcela opačných principů, její struktura je neměnná, založená na hmotě a materiálu, zasazená do reálného prostředí – a zdá se, jako by současnosti nestačila. Už její samotná materiálová podstata ji vtahuje zpět do 20. století. Zatím není schopna se adaptovat na podmínky, které popírají její samotnou identitu – hmotu a materiál. To však neznamená, že by snad socha ztratila na svém významu. Stále je nedílnou součástí výtvarného umění, pouze je třeba nalézt způsob, jak pracovat s historickým kontextem, ve kterém se nachází, a zároveň ji zasadit do současnosti. To lze nejlépe ilustrovat právě na jejím vystavování v galerijním prostředí, které nás nutí dívat se na ni z jiného pohledu. Z pohledu skrze vztah její materiálové podstaty a současného světa, který její charakter v podstatě popírá.

Richard_Deacon-9440
Pohled do výstavy Free Assembly Richarda Deacona v Městské knihovně v Praze. Foto: Tomáš Souček

Dvě jmenované výstavy dobře ukazují problémy, se kterým se současné sochařství setkává, pokud je vystaveno v galerijním prostředí. Aby nepůsobilo jako zmiňovaný anachronismus, bude třeba nalézt nové možnosti jeho prezentace. Jedním z řešení je vystavení soch pod širým nebem, tak jak to v českém kontextu započala liberecká výstava Socha a město v roce 1969, která se ve své době stala „senzací“ a v českém výstavnictví něčím naprosto novým právě kvůli rezignaci na galerijní vystavování soch. V dnešní době má mnoho následovníků ať už v pražských přehlídkách Sculpture line, festivalu m3/socha v prostoru, nebo v brněnských Sochách v ulicích. Díky těmto akcím, které těží z oživeného zájmu o sochu ve veřejném prostoru, se sochařství přibližuje i běžným divákům, které by jinak sochařské výstavy v galerii nenalákaly. I zde je možné ptát se po kvalitě a samotném výběru vystavených autorů, to už je však téma pro samostatné zamyšlení.



Richard Deacon / Free Assembly / GHMP: Městská knihovna / Praha / 13. 4. – 17. 9. 2017

Magdalena Jetelová / Dotek doby / kurátorka: Milena Kalinovská / Národní galerie v Praze: Veletržní palác / Praha / 17. 3. – 3. 9. 2017

Komentáře

  1. Nerozumím. Prosím vysvětlit: Už její samotná materiálová podstata ji vtahuje zpět do 20. století. Zatím není schopna se adaptovat na podmínky, které popírají její samotnou identitu – hmotu a materiál. To však neznamená, že by snad socha ztratila na svém významu. Stále je nedílnou součástí výtvarného umění, pouze je třeba nalézt způsob, jak pracovat s historickým kontextem ve kterém se nachází a zároveň jí zasadit do současnosti. To lze nejlépe ilustrovat právě na jejím vystavování v galerijním prostředí, které nás nutí dívat se na ni z jiného pohledu. Z pohledu skrze vztah její materiálové podstaty a současného světa, který její charakter v podstatě popírá.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *