Artalk.cz

Nikita Ying-Čchien Cchaj: Dračí loď pluje na jih

V polovině června přijela do Prahy na pozvání Společnosti Jindřicha Chalupeckého Nikita Ying-Čchien Cchaj, kurátorka Times Museum sídlícího v čínském Kantonu. Při příležitosti její přednášky s názvem Kam se plaví dračí loď ? v galerii Tranzitdisplay jsme o rozhovor s ní požádali Emmu Hanzlíkovou, teoretičku umění a sinoložku, která si s kurátorkou povídala především o její výstavní praxi, současné situaci uměleckých institucí v Číně a o samotném programu a vývoji Times Museum. Podle Nikity Ying-Čchien Cchaj nemá smysl rozlišovat kurátorské přístupy v Číně a Evropě, ale naopak je třeba bipolární rozdělení světa zpochybňovat. K tomu vede i její aktuální výzkumný projekt s názvem Cestou na jih (All the Way South), který se věnuje jižním diasporám.

SONY DSC
Pohled do výstavy Muzeum, které není v Times Museum, 2011. Foto: © Times Museum

Emma Hanzlíková: Dnes ráno jste již měla několik schůzek s českými výtvarníky. Byl mezi nimi někdo, kdo vás skutečně zaujal?

Nikita Ying-Čchien Cchaj: Myslím, že dva až tři umělce budu určitě dále sledovat. Zajímám se teď o téma archivu a někteří moje představy naplňují. Začátkem roku jsem dělala výstavu s čínskými umělci o tématu archivnictví jako výtvarném vyjádření. Název výstavy odkazuje k dílu Ilji Kabakova z roku 1988 Muž, který nikdy nic nevyhodil (A Man Who Never Threw Anything Away). A ráda bych v tématu archivního impulzu pokračovala nadále, pro změnu ve spolupráci s výtvarníky ze střední a východní Evropy. Myslím, že tento motiv je v jejich tvorbě silný. Zažíváme druhou vlnu archivnictví. Toto téma bylo velmi populární už před několika lety, přibližně kolem roku 2000. Nyní i ti nejmladší umělci narození po roce 1980 našli cestu ve vyjadřování se skrze dokumentaci. Využívají internet jako archiv dat a obrázků. Je to tedy poměrně jiný přístup k dokumentaci historických událostí a jevů. Ale konkrétní jména českých výtvarníků asi neřeknu. Je pro mě dost složité zapamatovat si je.

To chápu. Stejné je to pro nás s čínskými jmény. Když se vrátíme na samý počátek vaší kurátorské kariéry, nemůžeme opominout studium v zahraničí. Byla jste prvním studentem z pevninské Číny, který v letech 2009–2010 absolvoval kurátorský program na institutu De Appel v Amsterdamu. Předpokládám, že v nabídce čínských vysokých škol dlouho neexistovala adekvátní paralela.

V tu dobu se moji vrstevníci hlásili většinou na Goldsmiths v Londýně, ale ani tam nešlo moc Číňanů. Goldsmiths je skutečně drahá škola. De Appel byl mnohem levnější. A nyní už je tento program otevřen i na Centrální akademii výtvarných umění v Pekingu i na Akademii v Chang-čou. Ale často radím mladým lidem, kteří se chtějí stát kurátory, aby poslali přihlášku do zahraničí. Je to výhodné především kvůli tomu, že získají nejlepší zkušenosti skrze zahraniční výstavy, které můžou navštívit. Čím víc toho uvidí, tím lépe se budou později orientovat a vyjadřovat ve vlastních projektech.

Z vlastní zkušenosti, když jsem studovala teorii umění na Akademii v Chang-čou, můžu říct, že mě překvapilo, jak moc západní teorie se ve výuce používalo. Důraz byl kladen na Frankfurtskou školu a na vizuálních studiích se četl John Berger a Nicholas Mirzoeff, stejně jako se čtou tady na UMPRUM. Přitom Čína se může pochlubit staletými, navíc původními teoretickými texty o umění. Nemáte teď díky studiu v Evropě také západní pohled na umění, nebo jste si udržela čínského ducha?

Věřím, že v současném světě už mnohdy neexistují hranice tak, abychom něco mohli dělit na Východ a Západ. Kurátorství je jednou z velmi mladých disciplín, kdy nemá smysl snažit se o jakoukoliv geopolitickou definici. Podle mě nelze mluvit o čínském způsobu kurátorování, stejně tak jako o ryze evropském. Jistě mě podprahově ovlivňuje můj kantonský původ. Ale neznamená to, že bych něco čínského ztratila jen proto, že jsem studovala západní teorii. Častokrát, když píšu kurátorský text k výstavě, se potýkám s problémem, jakým jazykem vlastně nad věcí uvažuji. Záleží na tématu. Někdy proto píšu nejdřív anglicky a pak to přeložím do čínštiny, anebo naopak. Nejhorší je, když to po mě překládá někdo jiný. To je jako bych četla zcela jiný text. Oba jazyky mají odlišné struktury myšlení a je to znát. Každý si to může interpretovat jinak.

SONY DSC
Pohled do výstavy Muzeum, které není v Times Museum, 2011. Foto: © Times Museum

Přispěla jste do nové publikace uspořádané na základě konference The Curatorial Conundrum: What to Study? What to Research? What to Practice? (česky Kurátorská hádanka: Co studovat? Co zkoumat? Co procvičovat?) vydané loni. Nachází se tam rada budoucím kurátorům?

To je docela velká a těžká otázka. Jedná se o příspěvky z konference, která nebyla o tom, jak se stát kurátorem. Je to spíš příručka o tom, jak by člověk měl vytvářet něco nového, pokud není spokojený se současným stavem této disciplíny. Hodně pracuji s mladými lidmi. Mladí kurátoři, jakmile dokončí bakalářské studium, už mají všechno připravené a předem narýsované od daných institucí. Nemají prostor pro vlastní úvahy. Není to tak, že kdo chce, stane se kurátorem. Ale je pravda, že většina kurátorů, tedy alespoň v Číně, přichází z dobře zajištěného prostředí střední třídy.

Když jsme se dotkly tématu sociálního rozdělení v Číně, je tu zajímavý jev. Čínský trh s uměním se stal největším na světě a nechal za sebou Londýn i New York. Je zájem rychle zbohatlých Číňanů o umění upřímný, anebo se jedná jen o módní vlnu a novou formu kapitalismu a způsobu konzumu? Možná je to i nějaká forma patriotismu, jak se na světových aukcích skupují čínské artefakty a jsou dováženy zpět do domoviny.

Scéna čínských lokálních sběratelů je tak trochu iluze. Cena za čínské umění na zahraničních aukcích je velmi nadsazená a nemá tendenci se snižovat. Do Číny tak putuje množství uměleckých děl od etablovaných výtvarníků nebo z hnutí 85 New Wave. Přitom v Číně není jediné národní muzeum, které by o tato díla rozšiřovalo sbírku. Ani kdyby chtěli, nemůžou si takové akvizice dovolit, protože na ně nemají rozpočet. Posledních třicet let, kdy lze hovořit o čínském současném umění, tak není nikde oficiálně zaznamenáno.

Přitom v Číně je tolik muzeí. Říká se, že každý den se otevře jedno nové. Některé jsou státní instituce (CAFA, Power Station of Art, Rockbund Art Museum), některé jsou privátní kunsthalle (Long Museum, Sifang Museum, UCCA), také jsou zde rozsáhlé umělecké vesnice u Pekingu nebo Šanghaje. Je pravda, že ani v jedné z výše zmiňovaných institucí není prezentovaná stálá výstava věnující se vývoji čínského umění po roce 1989?

Ne. Jediná souvislá sbírka čínského umění byla darována sběratelem Uli Siggem do nově připravovaného muzea M+ v Hong Kongu. Ale právě i tato sbírka byla uspořádána někým z venku. Čínská národní muzea ani galerie takovou sbírku zkrátka nemají. Existuje mnoho privátních muzeí se sbírkou soukromých sběratelů, kterou si sami prezentují. Dříve i tyto instituce spolupracovaly s nečínskými kurátory a západními sběrateli, ale to se již změnilo. Sbírky asijského umění zahraničních sběratelů se rozprodávají po aukcích a rozpadají se, tudíž brzy ani nebude co vystavovat.

SONY DSC
Pohled do výstavy Muzeum, které není v Times Museum, 2011. Foto: © Times Museum

Jak je to v případě Times Museum, ve kterém pracujete jako kurátorka? Máte na starosti sbírku, kterou spravujete pro soukromého investora?

Přestože jsme soukromá instituce, nemáme vlastní sbírku. Ale myslím si, že soukromá muzea by měla nahradit roli, kterou čínské oficiální a přitom veřejné instituce nejsou schopny sehrát. Moc bych si to přála, a dokonce jsem navrhla nový způsob financování muzea, aby to bylo do budoucna možné.

Představte nám blíže Times Museum. Pro Čínu neobvyklá instituce se silným think tankem a přitom umístěná v naprosto ordinérní budově a lokalitě – na okrajovém sídlišti v bytovém věžáku typu českého paneláku, kterých jsou ve všech čínských multimiliónových metropolích tisíce.

Samotná budova s rezidenčními byty byla dokončena v roce 2007. Muzeum v nejvyšším patře bylo otevřeno v roce 2010. Akorát jsem se v červnu 2010 vrátila do Kantonu ze studií v Nizozemsku a potkala jsem se se zakladatelem Times Museum, který je teď mým šéfem. Podniká na trhu s nemovitostmi a vybudoval i tento developerský projekt na kantonském předměstí. Už dříve jsem o otevření galerie věděla, ale neměla v té době žádný pevný tým. Když jsem se poprvé ocitla v prostorech v nejvyšším patře budovy, říkala jsem si, že tady za žádnou cenu nemůže fungovat muzeum. Byla to velká výzva. V tu dobu jsem byla ovlivněná studiem na De Appel a ideální prostor pro galerii jsem si představovala jako čistou kunsthalle. Lokace muzea 18 km z centra Kantonu definuje také jiné publikum a místní komunita je velmi jedinečná. Věděli jsme od začátku, že se Times Museum nestane trhákem mezi galeriemi, kam by návštěvníci stáli dlouhé fronty. Takovou roli ani hrát nemůžeme.

p1af33tv6apak1gjasuboov13r9h
Pohled do výstavy Na sever severovýchodní linkou. Jiný pohled v Times Museum, 2016. Foto: © Times Museum

Z vašeho programu je evidentní, že se snažíte vyjít vstříc místním obyvatelům a vtáhnout je do muzea. Sama teď pracuji na otevření soukromé galerie 100 km od Prahy. Rádi bychom oslovili lokální komunitu, ale zároveň přitáhli lidi ze vzdálenějších hlavních měst s bohatou kulturní scénou. Kladete si za cíl přilákat návštěvníky ze širokého okolí, anebo se soustředíte jen na místní scénu?

Máme hodně doprovodných akcí a projektů ve veřejném prostoru. Už od začátku jsme ale jasně nastavili pravidla. Pořádáme 4 výstavy za rok a vstupné je symbolických 10 yuanů (1 yuan = 3,3 Kč), zatímco soukromé šanghajské galerie vybírají kolem 150 až 200 yuanů. První výstavu, kterou jsem v roce 2011 kurátorovala pro Times, se jmenovala Muzeum, které není (Museum That Is Not). Byl to experiment. Dopředu jsem místnímu publiku ukázala, že nejsme typ instituce, která vystaví Picassa. Projekt jasně říkal: „Jsme tady ve vaší čtvrti noví, přijďte se seznámit. Sice se jmenujeme Museum, ale ve skutečnosti jako muzeum vůbec nefungujeme.“ Instalace tomu nasvědčovala. Půlka galerie byla zcela prázdná a v druhé polovině jsme zavěsili repliky děl z kultovní americké výstavy z MoMA Kubismus a abstraktní umění připravenou v roce 1936 Alfredem Barrem, která definuje narativ vystavování moderního umění dodnes. Část výstavní plochy jsme s kubánským výtvarníkem Wilfredem Prietem proměnili v osvětlenou taneční plochu se silent disco. Šlo o ironii a institucionální kritiku zároveň, i když samotný název výstavy už zněl jako déjà vu v často zmiňované debatě o fungování muzejních institucí. Mojí snahou bylo navázat dialog s naším potenciálním divákem a ukázat, co v budoucnu jako komunitní centrum nabídneme.

A jak se tento experiment podařil? Nastal Bilbao efekt a okolí muzea Times i jeho diváci se změnili?

Bilbao efekt je příliš silné přirovnání. Ale lokální umělecká scéna se dost změnila od té doby, co fungujeme. Dříve v Kantonu nechtěli zůstávat žádní výtvarníci. Všichni se přesouvali do Pekingu a Šanghaje. Pokaždé, když jsem se chtěla podívat do ateliérů umělců, musela jsem letět na sever. I studenti, kteří dokončili Guangzhou Art Academy, se přestěhovali do Pekingu. Teď je situace jiná. Nejmladší generace umělců má důvod tu zůstat a začít nové projekty z vlastní iniciativy. Myslím, že do velké míry je to zásluha muzea Times.

Fungujete jako nezisková instituce. Musíte si podávat přihlášky o kulturní granty? Nebo jste z pohledu financování zcela samostatní a nezávislí na státu?

Stát ani nemá žádné vyčleněné peníze na podporu současného umění. Nepodporují nás a vlastně nás ani nemají moc v lásce. Během posledních let jsme využili podpory nadací soukromých sběratelů. Ale jádrem našich zdrojů je Times Property, od které dostáváme každoroční příspěvek na chod instituce. Majitel se o fungování galerie vůbec nezajímá, takže mám naprostou svobodu s využitím finančních prostředků i ve výběru programu, do kterého nezasahuje. Je to takový renesanční člověk, akorát sám ani nesbírá umění, protože nemá tu ambici a ego jako jiní sběratelé.

Pokud se nemusíte zpovídat svému nadřízenému a chlebodárci, jak je to s cenzurou vůči režimu? V těchto dnech proběhla médii zpráva o propuštění disidenta Liou Siao-poa do domácího léčení kvůli finálnímu stádiu rakoviny. Byl odsouzen za sepsání prodemokratického manifestu Charta 08. Na jednu stranu se zde bavíme o výstavách současného umění a nových možnostech jeho prezentace, ale v Číně stále vládne represivní komunistický režim a v umění se objevuje celá škála zakázaných témat, za která hrozí vysoké tresty. Máte obavy a hranice, které byste nikdy nepřekročila? Možná nějaký způsob autocenzury, kterým kontrolujete vlastní uvažování?

Ze začátku jsem byla optimistická a ani jsem o tom nepřemýšlela. Ale teď se atmosféra hodně změnila. Naše aktivity nejsou vítány a rozhodně nejsme bez dozoru. Zatím jsem nebyla konfrontována napřímo, ale oficiální návštěvy jsou frekventovanější. Nyní, když jsme etablovanější a jsme víc vidět, jsme i víc pod kontrolou.

p1af33tv681n5beppv90md3jl5e
Pohled do výstavy Na sever severovýchodní linkou. Jiný pohled v Times Museum, 2016. Foto: © Times Museum

Město Kuang-čou, v Evropě známé spíše jako Kanton, bylo historicky pod západním vlivem díky jezuitům a obchodníkům s exportním porcelánem usídleným v deltě Perlové řeky. Neplatí zde tedy jiná odlehčená pravidla a nezávislá západní atmosféra? Navíc je situovaný na jihu daleko od centra pekingské vlády…

Vůbec ne. Říká se, že naopak v Pekingu mají více svobody než kdekoliv jinde v Číně, protože vláda automaticky ví, co lidé dělají. Souvisí to i se vztahem pevninské Číny vůči Hong Kongu. Je to jen spekulace, ale pomalu prosakuje na povrch, že se geopolitická atmosféra mění. Sama tomu nerozumím. Můj šéf byl například přizván k oficiální debatě o kulturním vývoji. Dalším případem je loňská výstava, jejíž název Diskuze o realitě a realismu (Discussions on Reality and Realism) nebyl ani tak provokativní, avšak výstava samotná ano. Byla to reflexe nejen socialistického realismu, ale také modernistického realismu. Mnoho čínských umělců odjelo před válkou do Paříže, kde se učili realistickou malbu, která byla čínské tradici tušové malby cizí. Dnes je jakýkoliv realismus interpretován jako ideologický nástroj propagandy. Když jsem začala pracovat pro galerii, umělci nechtěli vytvářet sociálně angažované projekty, které nejsou považovány za skutečné umění. Raději se snažili vytvářet takový typ díla, který by mohl kolovat po galeriích, případně by byl jednoduše zpeněžen jako zboží. Performance z veřejného prostoru zcela vymizely. Není to považované za opravdové umění. Umělci se brání sociální tematice, protože nechtějí být zodpovědní za situaci, což nechápu.

V roce 2015 v Times Museum vystavoval Roman Ondák. Proč jste si ho vybrala?

Věnuje se tématu každodennosti a prchavosti. Zdálo se mi, že se jeho práce hodně protíná se směřováním našeho muzea. Každodennost je jeden z motivů, který se neustále objevuje v našich doprovodných programech a výstavách. Je to hlavní poznávací znamení muzea, které je navíc umístěno v obyčejném činžovním domě. Ráda představuji divákům věci, ne sochy nebo malby, ale běžné věci a situace, se kterými se potýkají denně, ale nyní je uvidí v novém světle jako umělecké dílo. Estetika každodenních předmětů je v současnosti populární i v japonském umění. V Číně je typická pro mladé umělce, kteří nemají peníze na drahé materiály a používají to nejdostupnější. Proto jsem si myslela, že je vhodné přizvat do programu Romana. Jeho instalace byla celkem radikální, protože byla velmi prázdná a návštěvníci se ptali, kde je vlastně ta výstava.

V České republice je nyní silná vlna feministického hnutí, která se snaží upozornit na nerovné šance mezi oběma pohlavími. Před měsícem se řešila kauza na výstavě malby, kde bylo vystaveno dílo jediné ženy v poměru ku třiceti třem mužům. Řešíte podobné situace v Číně? A jaké je to pro vás být kurátorkou v záplavě kurátorů?

Není mi sympatické zákulisí světa umění, kterému vládne mužský gang. Této disciplíně se v Číně skutečně nevěnuje mnoho žen. Zrovna nedávno jsem byla přizvána do poroty jedné umělecké ceny a z emailu vyznělo, že mě zvou spíš z nutnosti, právě proto, že je v Číně tak málo ženských kurátorek a žena by v porotě nutně měla být zastoupena kvůli rovnováze. Od roku 2005 do roku 2011 skutečně nebyly rovnocenné podmínky a na skupinových výstavách byly zapojovány ženské umělkyně daleko méně. Teď bych skoro řekla, že mezi praktikujícími umělci narozenými po roce 1985 je více žen než mužů. Ve svých projektech se tématu ženských umělkyň také snažím věnovat a upozorňovat na tuto problematiku. V květnu jsem zahájila výstavu v pařížské galerii Villa Vassilieff věnovanou čínské umělkyni Pchan Jü-liang (1895–1977). Už dříve jsem pro náš tým udělala takovou soukromou studii, kolik umělkyň bylo zastoupeno ve výstavách různých čínských institucí za poslední rok. Vyšlo mi hrozné číslo. Ale odmítavé reakce přicházejí stále z řad mužů. To znám z vlastní zkušenosti.

p1af33tv691rv3dqh1bsj18jvgrjf
Pohled do výstavy Na sever severovýchodní linkou. Jiný pohled v Times Museum, 2016. Foto: © Times Museum

Sedíme ve Veletržním paláci, kde vystavuje Aj Wej-wej. Jedná se již o jeho druhou výstavu pro Národní galerii. Před rokem zde vystavil Zvěrokruh. Přitom existuje celá řada současných čínských výtvarníků, kteří by ho mohli a snad i měli nahradit. Možná je to proto, že jeho jméno se na rozdíl od jiných čínských snadno zapamatuje…

Tato situace je velmi problematická, především ve vztahu k jeho kolegům, umělcům z pevninské Číny. Nabírají pocitu, že se nejprve musejí stát politickými disidenty, aby jejich tvorba byla rozpoznána. Ne všichni výtvarníci ale chtějí fungovat tím stylem jako Aj Wej-Wej a věnovat se těmto tématům. Aj Wej-wej má velká privilegia a navíc je mu nadržováno. Má oporu německého konzulátu a jeho tvorba je nyní už i v Číně uznána jako legální. Loni měl dvě velké sólo výstavy. V pekingské galerii Continua vystavil rozebraný chrám z dynastie Ming a následně ho prodal za astronomickou částku. Takže jemu už nic nehrozí.

Během včerejší přednášky jste pouštěla dokument, který ve zkratce převyprávěl dějiny umělecké scény v jižní Číně od 50. let do současnosti. Existuje nějaká kniha, která by komplexně mapovala dějiny moderního a současného čínského umění? Něco jako Gombrichův Příběh umění po čínsku. Mohla byste něco doporučit i pro mezinárodní publikum?

O něco se pokusil kurátor Lü Pcheng, ale s touto knihou bych nepracovala. Z dnešního pohledu je velmi kontroverzní. Žádná kniha věnující se tématu čínského umění od roku 1949 neexistuje. Rekonstruovat celou historii je složité. Nejen kvůli interpretaci období Kulturní revoluce, pro které byl typický socialistický realismus. Je složité dělat výzkum, protože k tomu není žádný materiál. O shromažďování dokumentů spojených s čínským uměleckým světem se od roku 2000 snažila instituce Asia Art Archives se sídlem v Hong Kongu. Ale po změně politické situace se již zcela přestali soustředit na pevninskou Čínu a věnují se spíše regionu jihovýchodní Asie a Indie.

A kam myslíte, že se tedy plaví dračí loď?

Na jih. Spustili jsme výzkumný projekt s názvem Cestou na jih (All the Way South), který se snaží věnovat jižním diasporám místo toho, aby se stále vzhlíželo pouze k uměleckému světu Severu. Přitom se nesoustředí jen na jižní provincie Číny, ale i na další jižanské destinace. Kanton byl historicky centrum obchodu, dnes je tam jedna z největších afrických komunit. Nechci se soustředit na místní scénu, je to takové gesto, použít jih jako kritické východisko k diskuzi o neustálé bipolaritě světa.


Nikita Yingqian Cai (*1978) absolvovala kurátorská studia na CCS Bard v USA, poté se vrátila zpět do Číny, kde v současné době působí jako hlavní kurátorka v Guangdong Times Museum. Zabývá se podmínkami vzniku umění a uměleckého provozu obecně, se zvláštním zaměřením na prostředí současné Číny. Mezi vybrané výstavy, které realizovala, patří: „A Museum That is Not” (Guangdong Times Museum, 2011), You Can only Think about Something if You Think of Something Else (Guangdong Times Museum, 2014), přispívá do periodik LEAP, Artforum.com.cn, Arttime a Yishu Journal of Contemporary Chinese Art. (Zdroj: Společnost Jindřicha Chalupeckého)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *