Artalk.cz

2+1 pamětní rok a jejich odraz v maďarském veřejném prostoru

Svůj druhý příspěvek věnovala Katalin Benedek, která se zúčastnila rezidenčního pobytu v Praze v rámci projektu čtyř východoevropských časopisů o umění, sochám ve veřejném prostoru v Maďarsku. Benedek hodnotí množství pomníků, památníků a plastik, kterých bylo v Maďarsku odhaleno od roku 1989 přes 12 tisíc. Pozornost věnuje především realizacím vzniklým v rámci tzv. pamětních roků, které mají připomínat tři velká historická traumata: rok holocaustu, pamětní rok Maďarů odvlečených v roce 1944 do gulagů a nakonec revoluční rok 1956. Podle autorky textu však spíše než o připomínání historických událostí se jedná o posilování soudobého populismu: „uctění národní historie se ve skutečnosti stává rekvizitou vlády sloužící k zajištění její vlastní legitimity.“

Szabadság_Square,_monument_to_the_victims_of_the_German_occupation
Párkányi Raab Péter, Pomník obětem německé okupace, Náměstí svobody v Budapešti, 2014, foto: Wikimedia commons

2+1 pamětní rok a jejich odraz v maďarském veřejném prostoru

Jeden z největších skandálů pamětního roku holocaustu, vyhlášeného v Maďarsku na rok 2014, vyvolal bezpochyby památník Obětem německé okupace postavený na náměstí Svobody (Szabadság tér) v Budapešti. Jednoduchá symbolika díla naznačuje obětní roli maďarské společnosti během německé – a nikoliv nacistické (!) – okupace, přičemž zodpovědnost podle takové interpretace nesla pouze strana okupantů. Zjednodušující poselství vyvolalo značné pobouření. Vláda nejprve couvla a slíbila věc konzultovat, poté však navzdory svým slibům pouze vyčkala do termínu nadcházejících voleb a po nich realizovala původní návrh. Hotový pomník však dosud oficiálně neodhalila, především kvůli občanským protestům, které na místě již několik let soustavně probíhají.

Tento pomník je pouze jedním z několika stovek jemu podobných, jaké od roku 2010 vládnoucí strana Fidesz – Maďarská občanská unie, nechala postavit v zájmu „důstojného uctění“ u příležitosti různých jubilejních roků po celé zemi. Většina nově zbudovaných děl, jež jakožto součást veřejného prostoru tematizují historická traumata, se v tuzemském tisku nedočkala odezvy, přestože by v této souvislosti rozhodně bylo o čem mluvit.

V průběhu 20. století došlo v rámci mezinárodního diskurzu hned několikrát ke změně paradigmatu, který měl pochopitelně vliv na formování kolektivní paměti a s tím související umění ve veřejném prostoru a strategie budování památníků. Už ve 20. letech minulého století Robert Musil prohlásil, že sochy ve veřejném prostoru jsou pro moderního člověka prostě neviditelné. Nad to poukázal na autoritářský charakter praxe, jež je v první řadě státním monopolem.

2.
Iván Paulikovics, Památník obětem holocaustu, Székesfehérvár, 2014, foto: kozterkep.hu

60. a 70. léta byla dobou experimentování, kdy se umělci prostřednictvím nových prostředků, například pouličních happeningů, performancí nebo místně specifických děl, snažili rozbít tradiční schémata účasti a akceptace ve veřejném prostoru. V 90. letech byly na mnoha místech zahájeny diskuze týkající se odpovídajícího zpracování až do té doby zamlčovaných historických traumat 20. století, v rámci nichž byly i s přihlédnutím k výsledkům uměleckých experimentů předchozích desetiletí založeny instituce, které zpracovávají historická traumata a představují památníky nového typu.

Historička umění Mechtild Widrich přibližuje změnu pojetí, ke které došlo v důsledku zmíněných diskuzí, jako posun, jehož podstatou je, že nový způsob budování památníků neslouží aktuální vládnoucí moci, nýbrž společenství. K historickým traumatům nepřistupuje skrze perspektivu národa, ale oslovuje občana jako jednotlivce, přičemž tematizuje rovněž vztah jedince a moci. Tím je podle ní utvářena možnost, aby pochopení minulých událostí posílilo – jak nyní, tak v budoucnosti – přijímání osobní i politické odpovědnosti.

V postkomunistických zemích mohla tato hlediska nalézt uplatnění povětšinou až po změně režimu. V Maďarsku se tyto představy dočkaly ohlasu v kruzích nezávislých tvůrců, politika jim však nakloněna nebyla: až na pár ojedinělých případů považovali jednotliví vládnoucí představitelé i nadále za relevantní klasický model vztyčování soch. Jasně to ilustruje více než 12 tisíc soch a pomníků umístěných ve veřejném prostoru, které byly v Maďarsku odhaleny po roce 1989 – tolik jich eviduje portál kozterkep.hu, zřizovaný několika občanskými sdruženími. Pouze nepatrná část z nich odpovídá moderním požadavkům kladeným na současné umění a pomníky ve veřejném prostoru.

03
Lebó Ferenc, Památník holocaustu, Mosonmagyaróvár, 2014, foto: kozterkep.hu

První vláda strany Fidesz (1998–2002) umně vycítila důležitost tematizace historické paměti a z ní plynoucí politický profit. Kromě odpovídající rétoriky se pustila do odhalování soch a pomníků i zakládání institucí zaměřených na jednotlivá historická traumata. V roce 2000 bylo u příležitosti tisícího výročí založení maďarského státu odhaleno v zájmu posílení národní identity po celé zemi několik set pomníků. Ve stejném období byl otevřen také Dům teroru (Terror Háza), jehož posláním je prezentovat veřejnosti zvěrstva napáchaná nyilašovskou, respektive komunistickou diktaturou. Na instituci (sídlící na historicky významném místě, v někdejším sídle nacistické strany a později komunistické státní bezpečnosti) se od samého počátku snášela silná kritika, především kvůli relativizaci daných událostí a odpovědnosti národa, stejně jako kvůli jejich jednostranné interpretaci.

Ve stejné době bylo rovněž rozhodnuto o zřízení Pamětního centra holocaustu, k jehož realizaci však došlo až za následující vlády socialistů a liberálů, která více respektovala odbornou nezávislost instituce. Vláda Fideszu, zvolená v roce 2010 a poté znovu v roce 2014, na tato témata opět zacílila, přičemž tentokrát už jich přímo programově využila k ilustrování národní suverenity, jež ve vládní propagandě zaujímá ústřední roli, a „vnějších sil“, které na ni neustále útočí. „Umělecká“ zpracování historických traumat objevující se ve veřejném prostoru přitom byla významnou součástí tohoto narativu.

V letech 2013 a 2014 vláda zřídila dvě komise pověřené přípravou tzv. pamětních roků týkajících se tří historických traumat: rok 2014 byl vyhlášen pamětním rokem holocaustu, zatímco rok 2016 pamětním rokem Maďarů odvlečených v roce 1944 do gulagů a nakonec rok revoluce: 1956. Otevřená výběrová řízení vypsaná těmito komisemi zahrnovala pokaždé také soutěže na nové pomníky umístěné ve veřejném prostoru bez zvláštních ustanovení týkajících se formy nebo obsahu děl. V případě prvního výběrového řízení činila lhůta k předložení soutěžních návrhů pouhý měsíc, ve druhém případě pak půldruhého měsíce. Výběr vítězného návrhu byl v případě pamětního roku holocaustu osobním rozhodnutím vedoucího státního tajemníka úřadu vlády Jánose Lázára, v případě pamětního roku revoluce v roce 1956 pak ministra lidských zdrojů Zoltána Balogha. V případě pamětního roku Gulagu bylo rozhodnutí na výběrové komisi, přičemž 13 z jejích příslušníků zabývajících se uměním tvořili členové provládní Maďarské akademie umění.

06
Neznámý autor, Pomník revoluce v roce 1956, Mihályi, 2016, foto: kozterkep.hu

Jak průběh veřejných soutěží, tak jejich posuzování vzbuzují celou řadu etických a odborných problémů. Vážnost původního úmyslu je zpochybněna rozhodováním na základě nejasných kritérií, bez účasti nezávislých odborníků a po stanovení lhůt, které znemožňovaly vznik kvalitních návrhů. V souladu s tím také žádné nevznikly.

U všech tří pamětních roků potom dochází na všech památnících k nenápaditému opakování několika symbolů. V případě holocaustu jsou jimi Davidova hvězda, železniční koleje, ostnatý drát a náhrobní kámen s oblázky. K roku 1956 patří vlajky s dírou po vystřiženém státním znaku uprostřed a ptáci, zatímco k pamětnímu roku deportace do gulagů se pojí opět motiv vlaku a ostnatého drátu. Kromě nich se zde občas objevují typické příklady figurálních žánrových kýčů. Téměř všechna odhalená díla postrádají hlubší obsah, jedná se o nicneříkající formalismus nezávislý na čase i prostoru.

K čemu to všechno ale bylo dobré? Nač je potřeba vztyčovat několik set nových špatných soch? Hodnota a smysl takovýchto památníků není určena profesním a společenským diskurzem probíhajícím během jejich navrhování, respektive uměleckým řešením vycházejícím z jakéhosi konsenzu. Tato díla získávají smysl výhradně ve světle vládní propagační strategie a komunikace směrem k veřejnosti.

07
Szmercsányi Boldizsár, Svoboda letícího ptactva, Budapešť, 2016, foto: kozterkep.hu

Přestože se pamětní roky vztahují na zcela odlišné historické události, jejich poselství, které bychom mohli shrnout do jediné věty, zůstává vždy stejné: k tragédii dochází tehdy, přijde-li maďarský stát o svoji národní suverenitu, je-li vůle národa potlačena nějakou zvenčí pocházející silou.

Bez ohledu na historickou objektivitu je zde směšována nacistická a komunistická diktatura, bez nejmenší snahy o porozumění mocenským mechanismům různých režimů. Tak jako jsme mohli vidět i v případě památníku Obětem německé okupace, zmíněného v úvodu tohoto textu, maďarská společnost v tomto narativu vystupuje výhradně jako nevinný, pasivní účastník vystavený daným událostem. V tomto extrémně zjednodušujícím pojetí historie jsou vyzdvihovány pouze jedinci, kteří vzdorovali útlaku i za cenu nasazení vlastního života, čímž se tyto izolované osobní příběhy stávají jedinými referenčními body současné národní identity. Vláda ve své rétorice definuje sebe sama jako dědice těchto hrdinů, jako jejich pokračovatele, který zemi chrání před útoky vnějších sil, ať už jsou jimi Sovětský svaz či Evropská unie, Moskva či Brusel nebo dokonce samotný George Soros.

Památníky ve veřejném prostoru tak nejsou místy důstojného uctění, ale stávají se nástroji soudobého populismu: uctění národní historie se ve skutečnosti stává rekvizitou vlády sloužící k zajištění její vlastní legitimity.

11
Balanyi Károly, Památník na pracovní deportace do Sovětského svazu po 2. světové válce, Kecskemét, 2017, foto: kozterkep.hu

V rámci tří pamětních roků došlo k odhalení či znovuodhalení téměř 500 pomníků a památníků, což se dotýkalo významné části z celkem zhruba 3000 maďarských obcí. Stejně tak z toho lze vyvodit, že tato „inaugurační horečka“ má ještě další, hmatatelnější užitek. Na inauguračních ceremoniích se objevují politici Fideszu na místní či celostátní úrovni v roli záštity národní minulosti a prostřednictvím přivlastňování národní identity, pod záminkou historie, kultury a umění jednoduše posilují pozice své strany na venkově.

Zkreslení, kterých se vláda v rámci své politiky národní paměti dopouští, vyvolala po pamětním roce holocaustu hlasitou kritiku ze strany budapešťských intelektuálních kruhů i v souvislosti s programy oslav výročí revoluce v roce 1956. Pravděpodobně z tohoto důvodu se již vláda nesnažila upoutat pozornost obyvatel hlavního města na pamětní rok deportace do gulagů. Snad nejlépe to ilustruje skutečnost, kdy monumentální památník obětem gulagů na jednom ze starých budapešťských nádraží byl letos v únoru odhalen takřka v naprosté tichosti.

V Maďarsku nelze mluvit o umění ve veřejném prostoru, nýbrž pouze o mocenském ovládání veřejného prostoru, funkce politické reprezentace je nadřazena estetice, kvantita kvalitě, symbolický obsah skutečnosti. Dotyčná díla nedisponují žádným z uvedených aspektů, o kterých se zmiňuje Mechtild Widrich, neslouží nikomu a ničemu a jsou pouhými dekorativními prvky vládní propagandy. Místo toho, aby představovala symbolickou manifestaci dialogu na téma politiky národní paměti, právě absenci tohoto dialogu zakrývají.


Překlad z maďarštiny: Jiří Zeman


Text je výstupem rezidence autorky v Praze uskutečněné v rámci mezinárodního projektu East Art Magsna němž se podílí čtyři středo- a východoevropské umělecké magazíny: Artalk (CZ/SK), Artportal (HU), Revista ARTA (RO) a SZUM (PL). EAM je publikační platformou na podporu výtvarné kritiky a umělecké žurnalistiky v regionu. V roce 2017 EAM finančně podporují Visegrad Fund a AFCN.

Všechny texty vzniklé v rámci projektu v anglickém jazyce najdete na webové stránce projektu.

loga1

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *