Artalk.cz

Multilog je pokusem o hledání jiného typu galerijní praxe

Se Zuzanou Jakalovou a Zbyňkem Baladránem, kurátory spolku Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi, jsme si povídali o novém programu galerie Tranzitdisplay a o alternativních formách galerijního provozu. Oba spolky, které fungují pod hlavičkou Tranzitdisplaye (tranzit a Display), spojuje podle dotázaných obrat k vlastní praxi. A zatímco tranzit zkoumá, jak vypadá alternativní či feministické fungování instituce, Display se zaměřil na samotný prostor galerie a její vlastní provoz, který často bývá před návštěvníkem skryt. Výsledkem takového přemýšlení je série „multilogů“, které zaštiťují různé formy diskuzí zabývající se zdravím, emoční prací a starostlivostí a dalšími tématy. První multilog, který je zaměřen na zdraví a společenské stereotypy rozhodující o tom, co je zdravé a co nemocné, běží v galerii Tranzitdisplay od letošního června do září.

_K7A4135

Anna Remešová (AR): Sedíme teď v prostoru galerie Tranzitdisplay, která zastřešuje dva spolky – Display a tranzit.cz. Jak vypadá výchozí pozice tohoto prostoru a proč jste se rozhodli strukturu galerie proměnit?

Zbyněk Baladrán (ZB): Pokusím se to shrnout. Po nějakých deseti letech, co fungoval Tranzitdisplay ve spojení Displaye a tranzitu a my jsme spolu jako dvě sdružení kurátorovaly společné projekty, se tranzit začal věnovat jiným aktivitám a my se rozhodli pokračovat v galerijním provozu. Rozhodli jsme se přizvat Zuzanu a vytvářet program ve dvojici. Mou hlavní představou – uvažoval jsem o tom během celých 17 let, co sdružení existuje a mělo různé typy prostorů včetně galerie na Bubenské – byla vždy snaha o nějakou experimentálnější pozici. Artikulovat, co to vlastně znamená vystavovat ve veřejném prostoru, co znamená prezentovat umění ve vztahu ke společnosti a ptát se, jakou roli v něm hrají umělci a kurátoři nebo vlastně aktéři, kteří v něm jednají. Tranzitdisplay byl pokus jak společně s tranzitem vybudovat, jakýsi typ instituce, který v Čechách nemá tolik obdoby – protože tady jsou buď kamenné instituce, pak nějaké nezávislé, studentské projekty a mezi tím je podivné vakuum, kde možná jsme my, Futura, MeetFactory, etc. a možná nějaké další instituce, které jsou podporované z veřejných peněz, ale stále nemají pevný status instituce. Jsou závislé na vnějších zdrojích a můžou v podstatě skončit ze dne na den. My jsme si naivně mysleli, že během těch deseti let vytvoříme stabilní instituci, která bude mít jistotu trvání a v rámci níž můžeme pořádat kvalitní program. To se ukázalo jako falešná domněnka, vytvořili jsme sice instituci, ale podpora z veřejných peněz nezaručuje dlouhodobou existenci.

Se Zuzanou jsme se setkali už před rokem a celý rok promýšleli, na jakém typu instituce chceme nově pracovat. Zuzana přinesla jiný typ myšlení, má trochu jiné teoretické zázemí než já a to má nesporně vliv na experimenty, do kterých se pouštíme.

_K7A3963

AR: A jak se oba celky (Display a tranzit) potkávají, doplňují se, spolupracují…?

ZB: Máme podobný pohled na svět a podobná východiska. Tam se střetáváme. To oddělení bylo víceméně jenom osvobození nějaké tvůrčí energie, každé sdružení něco jiného reprezentovalo a 10 let intenzivní spolupráce nás v jistém smyslu taky vyčerpalo. Tak jsme se dohodli, že zkusíme něco radikálního, vždycky jsme měli pocit, že se musíme nějak překročit i za cenu rozdělení. Ten krok byl velmi těžký, měli jsme obavy ze vzájemné nezávislosti, ale jak se ukázalo, uvolnil se nějaký jiný typ energie a to nás těší.

Klára Peloušková (KP): Mnoho akcí, které oba spolky pořádají, se odehrávají v jednom prostoru. Do jaké míry je tedy třeba komunikovat dva oddělené projekty ve vztahu k veřejnosti?

ZB: Musíme to pořád veřejně vysvětlovat, ale my nerozumíme tomu, proč tomu někdo nerozumí. (smích) Ale je to fakt, se kterým se pořád setkáváme.

Zuzana Jakalová (ZJ): Tranzitdisplay je ešte stále priestor, ktorý je formovaný spoločne, ale väčšina programu sa momentálne presúva k Displayu. Tranzit má ešte ten vedľajší priestor a veľa z ich aktivít je takých, že veľký priestor nepotrebujú alebo ho natoľko nevyužívajú. Teraz napríklad budú mať Institution in residence, čo je veľký projekt, ale zároveň im na to stačí office. My sme si so Zbyňkom v rámci našej transformácie hovorili, či teda teraz máme premenovať celý priestor na Display, ale vlastne nám o to tak úplne nešlo. Za prvé sa nám to zdalo zbytočne radikálne, pretože sme sa s tranzitom nerozišli v zlom. Nám ide skôr o to, že Tranzitdisplay je nejaká značka, ktorá garantuje určitý spôsob myslenia, určitý typ praxe, ktorá sa nejako posúva a nejako funguje.

ZB: Signifikantní pro obě instituce je obrat k vlastní praxi, jak instituce vlastně fungují. Tým tranzitu si to definoval jako práci na sobě, skrze institucionální kritiku, terapii institucí, feministickou kritiku. U nás jsme se pokusili jít pragmatičtější cestou, zajímal nás vnitřní chod instituce jako takové. Jak se vytváří rozhodnutí, jak a kdo rozhoduje o programu, kdo je zodpovědný za produkci a podobně. Jsou to takové marginální věci, které působí jako banální či provozní, ale zjistili jsme, že existuje spousta stereotypů, které pak definují i to, jak vypadají výstupy. Tohle je vlastně změna, která není moc vidět, ale je pro nás podstatná. Tento typ praxe se pokoušíme změnit, pochopit a rozečíst.

_K7A4198

AR: Jak se tento typ uvažování konkrétně propisuje do programu a proměny prostoru?

ZJ: Uvažovali sme o tom, aké typy praxe, práce atd. vykonávame v tomto priestore iba tým, že sme jeho súčasťou. Napríklad projekt Multilogues on the Now: O zdraví, ktorý teraz beží, má byť o zviditeľňovaní procesu zdravia, telesnej a mentálnej inakosti. O tom, akým spôsobom o týchto fenoménoch uvažujeme, ako ich sociálne konštruujeme atd. Prišli sme na to, že to sú samé neviditeľné procesy, ktoré ale berieme ako samozrejmé. A takýmto spôsobom sme uvažovali s architektkami Bárou Šimonovou a Markétou Mráčkovou aj o priestore. Napríklad za touto stenou, ktorá tu bola pred 10 rokmi postavená na to, aby mohol vzniknúť galerijný priestor, sú okná a ďalšie veci, ktoré boli zakryté, lebo nevyhovovali galeríjnej funkcii. Texty, ktoré sú na stenách a aj tie okná, ktoré sú tam naznačené, sú symbolickým zviditeľnením vecí, ktoré v tom priestore sú, ale nikto o nich nevie. Tiež sme zrušili bariéry, ktoré obecne existujú, ale ktoré sme si nevšímali. Zároveň sme postavili nové pre ľudí, ktorí sa vďaka svojim dispozíciám s bariérami vlastne nikdy nestretávajú. Takže sú tu texty, ktoré sú iba v znakovej reči alebo v braillovom písme a popisujú určité momenty toho priestoru. Zrazu ale človek, ktorý je bežne vnímaný ako ”norma” a všetko je mu prispôsobované zistí, že aha, teraz tu pre mňa niečo nie je prístupné.

ZB: Jde o nějakou snahu jít ke kořenům fungování. Obracíme se směrem k nám samým – já jako umělec a zároveň jako spolukurátor projektu, Zuzana jako teoretička a kurátorka. Ptáme se, co vlastně děláme a proč a za jakých podmínek. Zajímají nás formy financování, čeho jsou soukromé nebo státní dotace symptomem. Jakým způsobem ovlivňuje právní status spolku umělecké výstupy. Nemyslím si, že jsme úplně autonomní, je problematické říci, že naše umělecká scéna je autonomní a vytváří tady nějakou hodnotnou kulturu nebo reflexi společnosti. Dá se na to nahlížet i tak, že jsme také symptomem doby, ve které žijeme. Hledáme skryté závislosti, které se otiskují do našich aktivit. Proto také mluvíme o přerušení toku výstav. Veřejné peníze a podmínky jejich získávání nás dost razantním způsobem formují a vnucují určitý typ praxe. Je zde nějaké očekávání a naproti tomu touha více experimentovat a dělat věci volněji. Ty peníze jsou alokované přesně na určitý typ očekávání, což tě nutí, abys program dělala nějakým konkrétním způsobem, a právě díky tomu dostaneš další peníze. Je to vlastně nekonečný kruh.

_K7A4237

KP: Můžete stručně popsat genezi tohoto formátu? A co konkrétně od něj teď může návštěvník Tranzitdisplaye očekávat?

ZB: Multilog je pokusem o hledání jiného typu galerijní praxe, kde se střetávají různé formy vícehlasých dialogů a uměleckých forem, výstav, workshopů a přednášek. Nemáme žádnou dopředu platnou definici. Ale je to prostor, kde může dojít k nečekaným setkáním.

ZJ: Minulý rok Zbyněk robil s Antoniou Majaca Feminist takes, čo bolo premýšlanie nad filmom Rané diela od Želimira Žilnika. Je to film zo 60. rokov, ktorý sleduje príbeh mladej ženy Jugoslavy, ktorá sa rozhodne s ďalšími súdruhmi budovať komunismus na juhoslávskom vidieku. Sklamú sa v tom, tak potom vstúpia do fabriky a nakoniec ju tí komrádi zabijú. Je to metaforický popis fungovania Juhoslávie a vtedajšieho režimu. Antonia Majaca a ďalšie feministické myslitielky v Tranzitdisplay tento film analyzovali. Zbyněk k tomu vtedy navrhol diskurzívny priestor, v ktorom sa premýšľanie o týchto veciach mohlo udiať. Bol to taký medzistupeň medzi výstavou a priestorom, ktorý fungoval na iné aktivity, ale zároveň si stále zachovával to výstavno-umelecké formátovanie.

A z tohto sme sa odpichli a pokúsili sa vytvoriť sériu Multilogues on the Now. Každé jeho vydanie môže byť úplne premenlivé vďaka tomu, že každá ta téma bude vyžadovať iné typy praxe, iný typ priestoru a iný spôsob nakladania s ním, iný štýl rozmýšľania, iný typ fyzického aj mentálneho usporiadania. Tak sme si povedali, že by bolo dobré, keby sme vytvorili nejaký vágny formát, ktorý ale bude mať určité charakteristiky alebo parametre, s ktorými bude možné hýbať na základe konkrétnej témy. A preto je to multilóg. Nie je to dialóg, nie je to monológ, nie je to prednáška, kde ti nejaká autorita niečo rozpráva, ale sú to rôzne typy názorov, rôzne typy praxí, rôzne typy udalostí, ktoré sa v tom formáte stretávajú, od najpraktickejšieho k najteoretickejšiemu. Ku každému multilógu vznikne okrem iného knižka, čiže aj kanály, cez ktoré sa to posúva, sú nejakým spôsobom multilogické…

04
Feminist takes on yugoslav black film, take III, 17. 6. – 28. 8. 2016, Tranzitdisplay. Foto: Aleksandra Vajd

ZB: Uvažujeme o redefinici vystavování artefaktů a kolektivních výstav. Chtěli bychom rozšířit vnímání umění i mimo tradiční sféru toho, jak je umění vnímáno. Porušit tradiční status umělce a artefaktu, výjimečnosti díla. Ve formátu multilogů jsme (ideálně) nuceni hledat důležité neuralgické body společenské angažovanosti a reflexe mimo úzus.

KP: A jak pracujete s tím přízviskem „On the Now“?

ZJ: „On the now“ znamená, že nás zaujímalo, ako sa vyjadrovať k rôznym veciam z pozície tu a teraz. Teraz robíme multilóg o zdraví, budúci rok sa budeme venovať emočnej práci a starostlivosti a za tri roky budeme potenciálne robiť niečo o niečom celkom inom. A to now o tri roky bude úplne iné now ako je teraz. Povedali sme si, že to musí mať potenciál premenlivosti zakomponovaný priamo do formátu multilógu samotného.

AR: Vyvstává zde poměrně důležitá otázka. Vy proměňujete instituci, ve které bylo dříve vystavováno umění a je známá jako umělecká instituce – vybudovala si tedy určité publikum, které se na instituci obracelo s očekáváním umělecké reflexe. V jakém kontextu se ale pohybuje Tranzitdisplay teď? Když analyzujete samotný provoz a začínáte se pohybovat na několika úrovních a výzkumných polích zároveň, neztrácíte tím určitou vlastní pozici, kterou si galerie vybudovala? Nedochází tak ke znevýhodnění, co se týče komunikace směrem ven – k nějakým určitým skupinám lidí?

ZB: Jistým způsobem o znevýhodnění jde. Jak ve vztahu ke grantovým komisím, tak ke kompetitivnímu intelektuálnímu a estetickému prostředí, ve kterém se pohybujeme. To, co nabízíme, je někdy těžko uchopitelné i pro nás. Zjišťujeme například, že kompetitivnost je v určitém smyslu maskulinní postoj k životu. Tranzitdisplay reprezentoval určitou dravost, teď se obracíme jinam. Nyní se zabýváme takovými tématy jako je zdraví, emoční práce, sociální aspekty práce a podobně, které jsou zdánlivě mimo uměleckou sféru. Takže to vnímám jako znevýhodnění. Na druhou stranu si myslím, že se jedná o nutný krok k tomu, aby člověk neopakoval vlastní chyby. Ve stereotypech můžeme velmi snadno uvíznout a do určité míry jsme v nich i uvízli, ale pro nás je tohle cesta, jak je narušit.

ZJ: Sme presvedčení, že napríklad multilógy sú svojou povahou hlboko feministický projekt. Snaží sa dekonštruovat určité hierarchie v rámci priestoru tranzitdisplay, vystupuje z úplne iných pozícií ako mnohé doterajšie projekty. Pôvodne sme si hovorili, dobre, budeme o tom hovoriť, že je to feministický projekt. Ale zároveň nám šlo viac o to priniesť a aktivizovať feministické princípy hlboko v štruktúre inštitúcie samotnej, integrovať ich do toho, akým spôsobom formulujeme program, koho k projektom prizývame, ako fungujeme medzi sebou atd… Ako hovoril Zbyněk: ako z princípov urobiť prax, ako ich priviesť do života. To je podľa mňa spôsob premeny, o ktorý sa snažíme. Rozumiem tomu, čo hovoríš o rozpúšťaní našej pozície v umeleckom prostredí, ale nemám pocit, že rezignujeme na to, že sme umelecký priestor, alebo že by sme rezignovali na umenie. Mnohí/é z ľudí, ktorých sme pozvali do multilógov, sú často ľudia, ktorí sami seba definujú ako umelcov/kyne. Tabita Rezaire, ktorá viedla lekciu kemetickej jógy, sa primárne definuje ako umelkyňa a liečiteľka. My nerezignujeme na umenie, ale podľa mňa sa snažíme nefetišizovať a nekomodifikovať umeleckú prax.

_K7A3811

AR: Jak se tyto záměry konkrétně projevují?

ZJ: Oficiálne sme Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi. Zaujíma nás vytvárať program smerom k spoločenským, ekonomicko-politickým a sociálnym problémom. Umenie je síce určitý špecifický segment ľudskej činnosti, ale zároveň je absolútne prepojený a trápia ho na spoločenskej úrovni veľmi podobné problémy ako zvyšok spoločnosti. A súčasťou spoločnosti sme všetci. Výskum vnímame v najširšom možnom slova zmysle, od najpraktickejších až po nejteoretickejšie a najintelektuálnejšie možné varianty orientovania sa vo svete. Tým, že sme združenie pre kolektívnu prax, tak plníme organizačnú rolu a držíme dramaturgiu toho priestoru, ale zároveň neustále prizývame k formulácii programu čo najširšie spektrum ľudí, ktorí budú schopní s nami ten program a témy určovať a rozvíjať. Nechceme mať monopol na vedenie. Napr. viem, že sú ľudia, ktorí vedia o zdraví a disability studies o mnoho viac ako ja, takže ich prizveme k tomu, aby s nami ten program vytvárali a ovplyvňovali.

Keď sme pripravovali Multilógu o zdraví, vraveli sme si – budeme sa baviť o zdraví, tak sa nebudeme predsa baviť iba s odborníkmi alebo len s umelcami, veď to sa týka každého. Poďme prizývať ľudí z rôznych strán spektra. Ako sa posledné mesiace zviditeľňovala kauza Kuncovky v Brně, sociálneho bývania, kde dochádza k absolútnemu obchodu s chudobou, ktorá sa manifestuje okrem iného na zdraví ľudí, ktorí tam žijú, lebo žijú napr. v plesnivých bytoch, je im odopieraná teplá voda, kúrenie atd., tak napríklad ich sme chceli pozvať. Alebo ľudí, ktorí fungujú v transgender komunite. Akým spôsobom sa napríklad odzrkadľujú procesy ako medikalizácia a patologizácia určitých telesných a mentálnych nastavení v trans komunite pri genderovej tranzícii apod. Už tým, akým spôsobom sa snažíme štruktúrovať ten program, sa snažíme nevystupovať iba z umeleckých, iba z angažovaných alebo iba z politických pozícií, ale snažíme sa tieto veci prepájať a chápať ich ako rôzne strany toho istého problému.

_K7A4196

KP: V jaké podobě bude aktuální multilog probíhat až do září?

ZJ: Teraz pracujeme na editácii krátkeho readeru. Všetky readery k multilógom by mali byť českými prekladmi textov, ktoré sledujú základný spôsob uvažovania o tej téme. Môžu to byť umelecké texty, teoretické texty. Malo by v preklade vyjsť Sick Woman Theory od Johanny Hedvy, krátky úvod k manifestu Socialistického kolektívu pacientov, čo bola skupina pacientov psychiatrickej liečebne v Heidelbergu, ktorá formulovala radikálne spojenie kapitalizmu a choroby, a rôzne ďalšie texty. Vlastne taký krátky reader o dekolonizácii zdravia. V priestore TD bude rastúci archív textov o zdraví. Zároveň PMS, Power Makes Us Sick, globálny kolektív pracujúci okolo tém zdravia, bude pripravovať workshopy na jesennú časť programu. Pracujú tak, že do autonómneho prostredia prenášajú otázky starostlivosti, ktorá je v súčasnej situácii inštitualizovaná, čiže budú robiť workshopy o rôznych spôsoboch starania sa sám o sebe, o zdravie skrze komunitu. Potom prídu Berlin Feminist Health Care Research Group, ktoré zase budú vyvíjať metodologiu kolektivného jednania okolo chorôb a budú sa venovať kolektívnemu prežívaniu zdravia. PMS by chceli spolupracovať s Klinikou, sociálnym autonomným centrom, pretože ich zaujímajú sociálne kontexty zdravia. Budú sa tiež odohrávať ďalšie diskusie, jedna z nich by mala byť o chronicite a prepisovaní veľkých naratívov zdravia skrze autobiografiu a žitú prax.

_K7A3893

AR: A na konec, jak se budou témata vyvíjet dál?

ZB: Letos ještě dobíhá program, který byl připraven před třemi, čtyřmi lety, ale příští rok už máme připravené nové projekty a akce ze série multilogů, jejichž další část se bude věnovat emoční práci. Další téma, které nás zajímá, jsou představy sebepojetí a vztahu ke světu v různých filozofických systémech. Rádi bychom udělali nějakou událost vztahující se k úplně jiným filozofiím, které nejsou založeny na západním diskurzu uvažování. Další blok se bude věnovat českému kolonialismu, který není stejný, jako je definován u imperiálních mocností, ale jiný, kulturní, ekonomický, chceme se tedy ptát, v čem přesně spočívá. K tomu chceme uspořádat výstavu. V druhé půlce roku bychom chtěli navázat na loňskou konferenci Reinventing Horizons, která se týkala algoritmizace, automatizace práce v postkapitalistickém světě a rozvést téma směrem k možnostem generálního intelektu. Jak se dá alternativně organizovat společnost v rámci technologizace světa. Na jednom takovém projektu pracujeme společně s Lukášem Likavčanem a Pavlem Stercem, kteří ve svém exkurzu zkoumají historické pokusy o propojení kybernetiky a realizace spravedlivějších společností.

ZJ: Ešte je tu aj jeden projekt, ktorý je dôležitý. Je to diskurzívny projekt s Pablom José Ramírezom, ktorého priviezla Společnosť Jindřicha Chalupeckého v rámci svojho Café Chalupecký a ktorý sa venuje dekolonizácii Karibiku a Strednej Ameriky. S ním budeme určitým spôsobom prepisovať koloniálne svetové ložiska. Ramírez vychádza z komunikácie, ktorá prebiehala medzi Marcosom, komandantem, ktorý bol vodcom Zapatistickej armády v Mexiku, a teoretikom vizuálnej kultúry Johnom Bergerom. Oni si písali listy a mali takú živú komunikáciu, napriek tomu, že sa nikdy nestretli. Jeden sa skrýval v horách v Mexiku, druhý sedel doma na francúzskom vidieku a písali si listy. Ramírez sa pýta, či sú tieto a podobné výmeny ľudí z úplne iných prostredí schopné generovať nový typ praxe alebo vytvoriť nové miesto v zmysle ”site” s celkom novými pravidlami. Ešte nevieme, ako to bude vyzerať, ale tešíme sa na to…

ZB: Bude to nejspíš taková rozšířená výstava, ale uvidíme.


Multilogues on the Now: O zdraví / Kurátoři/ky: Zuzana Jakalová a Display – sdružení pro výzkum a kolektivní praxi / Galerie Tranzitdisplay / 15. 6. – 30. 9. 2017

Nepopsané fotografie ilustrují část projektu Multilogues on the Now: O zdraví, která proběhla 15. 6. 2017 v prostoru galerie Tranzitdisplay, foto: Antonín Jirát.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *