Zmrzačená Galatea

Několik různých poloh součaného figurativního sochařství představuje na výstavě Metamorphosis kurátora Zdeňka Felixe pražská Galerie SVIT. Zúčastnění umělci a umělkyně redefinují tradiční pojetí sochařského objektu a přezkoumávají hranice mezi tělem a věcí či vztah mezi prostorovou formou, technologií a materiálem. Výstava je již třetím galerijním uvedením Felixovy kurátorské koncepce a recenzent Viktor Čech poukazuje na její fragmentaritu: přehlídka podle něj bohužel neobsáhla celé spektrum přístupů jednotlivých umělců a umělkyň a nemohla tak nabídnout dostatečně komplexní zprávu o daném proudu v současné sochařské tvorbě.

Pohled do instalace výstavy Metamorphosis v Galerii SVIT

Zmrzačená Galatea 

Ve svém slavném obraze Říše Flory z roky 1631, který se nyní nachází v drážďanské Obrazárně, znázornil Nicolas Poussin nejen směsici odkazů k Ovidiově básnickému souboru Proměn neboli Metamorfóz, ale také metamorfózu klasického ideálu mrtvolně studených mramorových antických torz do životného inkarnátu dramatizovaných postav. Schopnost malíře vystihnout vitální tělesnost a senzualitu zde zdaleka překonala limity klasicistního ideálu. Když v následujícím století interpretoval Johann Joachim Winckelmann zmrzačené torzo antické sochy Herkula, označované jako Belvederské torzo, ocenil na něm mimo jiné i jeho fragmentárnost, která dala vyniknout čisté kráse proporcí a forem, při jejichž vnímání není divák rušen dramatickým výrazem celé sochy.[1] Z oživeného kamene, který se proměnil v konající a trpící tělo, se znovu v očích klasicistního formalisty, v tomto smyslu předjímajícího své modernistické následovníky, stala abstrahovaná a idealizovaná forma. Jeden z příběhů Ovidiových Proměn, a to ten o Pygmalionovi, dostal své pokračování, v němž se ono teplé a křehké tělo jeho Galatey roztříštilo a znovu zamrzlo v mrtvolně studené a navíc zmrzačené torzo – věc.

Zde ovšem náš příběh spočívající v neustálých proměnách mezi tělem a věcí nekončí. Roku 1936 mladá švýcarská umělkyně Meret Oppenheim obalila šálek, talířek a lžičku do zvířecí srsti. Neživotné a stejně jako mramor soch leskle studené objekty tím získaly organickou smyslnost živého tvora. Svět věcí a bytostí se zde prolnul v pro surrealismus typické snové dvojznačnosti. Figurativní forma, její animistická podstata a technologie či materiál, z něhož je vytvořena, v umění vždy hrály důležitou roli, přičemž k metamorfózám mezi živou a mrtvou hmotou neustále dochází i v percepci diváka. I v současném umění můžeme sledovat obnovený zájem řady autorů a autorek právě o již mnohokrát zatracenou figurativní formu, a to často v kombinaci s ambivalentní hrou s vlastnostmi věcí, technologií a materiálů.

Téma těchto proměn si vzal za své i kurátor Zdeňk Felix v rámci výstavy nazvané Metamorphosis v Galerii SVIT. Pražská přehlídka je už třetí variantou výstavního projektu, který se v jiné podobě představil v galeriích v Düsseldorfu (KAI 10 Arthena Foundation) a v Berlíně (Galerie Guido W. Baudach). Jsou na ní představeny práce pěti umělců a umělkyň střední a mladší generace, u nichž nalezneme společného jmenovatele právě v oné figurativnosti projevující se v antropomorfní či zoomorfní podobě. Každý/á z nich přitom svou formu konstruuje prostřednictvím odlišného vztahu k materiálu a technice.

Pohled do instalace výstavy Metamorphosis v Galerii SVIT, práce Renauda Jereze AA5, 2016

Pro díla francouzského umělce Renauda Jereze (*1982) je příznačný jeho zájem o dvojznačnost vycpávaných a montovaných těl, která působí jako robotické kostry. Jeho s přiznanou rukodělností sestavené postavy připomínají kutilské parafráze entit z filmů a počítačových her. V něčem vzbuzují dojem určitého tvůrčího reenactmentu, při němž si s hravou dávkou naivity vytvořil své alternativy předobrazů z populární kultury. Jeho podivné bytosti balancují na hraně mezi objektifikovanými těly a jakousi frankensteinovsky oživovanou pasivní hmotou.

Pokud Jerezova díla zneklidňují svojí poněkud temnou groteskností, práce původem lucemburské umělkyně Mary-Audrey Ramirez (*1990) jsou zjevně fascinovány nevinně hravým a vitálním světem zvířat, jejich vzájemných vztahů i významů v rituálech řady kultur. Precizně ušité a vycpávané sochy invazivně vstupují do galerijního prostoru, kde jednotlivé figuríny navazují různorodé vztahy ztělesněné provazy napnutými či propletenými mezi nimi. To, že autorka své výtvory aranžuje do sestav připomínajících v čase zmrazený animovaný film, souvisí i se skutečností, že některé z jejích objektů slouží současně jako rekvizity či přímo kostýmy v performativních hrách inspirovaných zmíněnými rituály.

Performativní rozměr často nalezneme i v pracích estonské umělkyně Kris Lemsalu (*1985). I když je svým vzděláním především keramička, svoje zkušenosti s tímto médiem již několikrát zúročila netradičním způsobem. Na pražské výstavě to je patrné v její instalaci Ciao Cacao z roku 2016, v níž zatížila nafukovací matraci váhou figury tvořené kamennými oblázky v punčochovině a keramickými prvky. Můžeme jen hádat, zda se jedná o brutální podobenství současné uprchlické vlny ve středomoří. Autorka však nepochybně do své práce odkazy na aktuální politickou a sociální problematiku zapojuje, což na předchozích verzích této výstavy ukazovaly i jiné práce. Ona mrtvá váha kamenní a keramiky by mohla vyvažovat hmotu jednoho z mnoha bezmocných lidských těl, která plní převaděčské čluny.

Pohled do instalace výstavy Metamorphosis v galerii KAI 10 Arthena Foundation Düsseldorf, práce Mary-Audrey Ramirez a Habimy Fuchs

Česká autorka Habima Fuchs (*1977)  se na výstavě rovněž prezentuje plastikami vytvořenými z keramiky, nicméně v jejím případě se jedná o ze všech vystavujících asi nejtradičněji chápané pojetí sochařského objektu. Tři plastiky vzniklé v posledních několika letech ukazují její postupnou cestu světem mytologií a symbolických podobenství: od narativní dynamiky dramatické scény, přes archetypální tělesnost připomínající pravěké sošky plodnosti, až po meditativně abstrahovanou organickou praformu naplňující podobenství o z jednoho celku v mnohé se dělícím vědomí. I když z hlediska formy působí objekty Habimy Fuchs oproti ostatním vystaveným dílům tradičně, její chápání práce s hliněným materiálem jako symbolické metamorfózy odkazuje na širší tradici proměnlivého vztahu materiálu a formy v plastické tvorbě a vytváří tak na výstavě pomyslný průsečík spojující individuální „úchylky“ ostatních autorů.

I poslední vystavující umělec, Němec Thomas Helbig (*1967), odkazuje ve svých výtvorech na klasickou plastiku, často k tomu ale využívá moderních materiálů, jako je plamenem deformovaný plast. Tyto černé sošky, v nichž doslova přetavil kýčovité produkty zlidovělého kultu zpět do patetické hloubky „vysokého“ baroka, působí možná mezi ostatními vystavenými pracemi poněkud nepřístupně a artificiálně. Helbigova estetická alchymie má zjevně své kořeny ve zkušenostech odlišné umělecké generace.

Je nutné podotknout, že pražská verze této výstavy je oproti dvěma přechozím poněkud skromnější a nedostalo se zde na řadu dřív vystavených prací. Už proto je poněkud obtížné soudit, nakolik kurátorovi vyšel jeho záměr spojit různorodé idiosynkratické hry s figurativní formou, které nalezneme u jednotlivých autorů, do syntetického příběhu o současné umělecké citlivosti. Sestava prací představených ve SVITu působí ve svém celku poněkud „vypreparovaně“. V přece jen limitovaném galerijním prostoru prostě nezbylo místo pro jemnější nuance v rámci konfrontace jednotlivých tvůrčích pozic. Frankenstein Jerez, šamanka Ramirez ani alchymista Helbig zde nezískali dostatek vlastního prostoru, aby mohli plně rozehrát své komplexní příběhy. Z bohatých figurativních světů jednotlivých autorů zde divák mohl přičichnout jen k jejich fragmentům. Pokud na počátku zmíněný Nicolas Poussin shrnul ve svém výjevu narativní prostor, v němž se sblížila mytologická těla z celé řady příběhů Ovidiových Proměn, zde naopak došlo k roztříštění individuálních mytologií jednotlivých umělců, jež nakonec dalo vzniknout přehlídce zmrzačených torz. Divák sice může okusit něco ze senzuální chuti výtvarných strategií zúčastněných autorů, minimálně v této verzi výstavy však nakonec zvítězil onen starý dobrý vypreparovaný modernistický formalismus nad možností zamyšlení se nad komplexnějšími narativními poli, v nichž se dnes odehrává podstatná část figurativně orientované tvorby.

Pohled do instalace výstavy Metamorphosis v galerii KAI 10 Arthena Foundation Düsseldorf, práce Mary-Audrey Ramirez

[1] Jacques Rancière, Aisthesis – Scenes from the Aesthetic Regime of Art, Londýn 2011, s. 1 – 20.

Metamorphosis / vystavující umělci: Habima Fuchs, Thomas Helbig, Renaud Jerez, Kris Lemsalu, Mary-Audrey Ramirez / kurátor: Zdeněk Felix / Galerie SVIT / Praha / 6. 6. – 9. 7. 2017

Foto: Galerie SVIT, KAI 10 Arthena Foundation Düsseldorf