Vaňkovy brýle aneb O instrumentalizaci

Norbert Schmidt, mimo jiné kurátor intervencí současného umění v akademické farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze, reaguje na recenzi Martina Vaňka věnovanou jeho nedávno vydané publikaci Přímluva za současnost. Umění v sakrálním prostoru. Vymezuje se především proti Vaňkově kritice, která poukazuje na "instrumentalizaci současného umění pro katolický ritus", k níž podle autora recenze v případě těchto intervencí dochází.

Choi Jeonghwa, Beautiful! Beautiful Life, Kostel Nejsvětějšího Savlátora, 2012, foto: Petr Neubert

Vaňkovy brýle aneb O instrumentalizaci

Martin Vaněk napsal pro Artalk kritickou recenzi na mou knihu Přímluva za současnost. To je samo o sobě skvělé a jako autor bych na to neměl důvod odpovídat. Recenzent mi tam nicméně také vytýká instrumentalizaci současného umění „pro katolický ritus“. Protože se tato výtka manipulace s uměním „pro náboženské účely“ čas od času v souvislosti s naší činností objevuje, dovolil bych si na ni nyní reagovat.

Nejdříve bych se ale přece jen krátce vyjádřil k recenzi samotné, bude to ostatně souviset s celým problémem. Dočetl jsem se v ní, že mé zdůraznění důležitosti kritických debat a výměn názorů je „prázdnou frází“, a to na základě jedné údajné kauzy, ve které se autor dostatečně neorientuje. Ukazuje se to např. v tom, když odkazuje na údajnou „diskusi“, která proběhla na stránkách Novin Galerie Na shledanou, ale kterou tam právě nenajdete. Opomíjí přitom desítky veřejných debat a mezioborových konferencí, které jsem inicioval a které v přehledu uvádím na konci své knihy. Vzhledem k tomu, že minimálně dvou se aktivně zúčastnil i Martin Vaněk, mě z recenzentova „soudu“ přepadá lehký pocit marnosti ze všeho snažení.

Jaká metodologie?

Martin Vaněk mi dále vytýká teoretické neznalosti a metodologickou neukotvenost. Nemyslím si, že bych vše znal a že by má kniha byla neomylná. Míchat v knize pohled průzkumníka, kurátora, spolutvůrce, tvůrce a diváka je navíc od počátku vskutku riskantní podnik. Ale když sleduji způsob, jak Vaněk sám vystavuje svou recenzi stylem „autor sice v knize uvádí, že nepíše teoretickou práci, já si ale myslím, že ano, a hned ho nachytám, kolik toho necituje, domyslím si, co nezná, nedoložím sice konkrétní příklad chyby, jen povšechně odkážu na jednu malou podkapitolu, vyjmenuji pár slavných jmen, která nenacházím v rejstříku, a dál uvedu, o čem by vlastně autor podle mě psát měl, ale nepíše“, tak trochu váhám, jak bych se zde mohl metodologicky poučit. Vaněk uvádí, že očekával například pojednání o Kolkově Senetářovu nebo o Koblasově Jedovnici, kde v obou kostelech nalezneme i díla Mikuláše Medka. To jsou dnes klasické realizace, navíc od počátku trvalého charakteru, které byly už mnohokrát popsané. Moje kniha je především o současných intervencích a dynamickém proměňování chrámového prostoru, takže tuto výtku považuji za mimoběžnou. Spíš bych očekával, že mi Martin Vaněk vytkne, že v knize nenašel ani slovo o jiných srovnatelných intervencích v České republice. Alespoň pár řádků o instalacích v kostelech v Litoměřicích nebo v Sokolově v ní totiž opravdu zcela chybí, nic o výstavě v kostele sv. Václava na Zderaze, nic o kalvárii u Úštěka, nic o malé sympatické kapličce v Zálesí atd. Pro svou aktuální zaujatost starým dobrým Walterem Benjaminem či Georgesem Didi-Hubermanem a tématem muzea a galerie Vaňkovi asi také překvapivě nevadí, že v mé knize čtenář vlastně nenajde ani žádný teoretický úvod do samotného fenoménu instalací a intervencí, jak se objevuje od 60. a 70. let. Napadá mě tedy, zda vlastně Martin Vaněk nechtěl číst od začátku úplně jinou knihu a trochu nevěděl, jak své zklamání popsat. Já bych si rozhodně „objektivní“ knihu o historii a současnosti uměleckých intervencí do chrámů v České republice od poučeného kritického historika umění strašně rád jednou také přečetl! Sám jsem ovšem přiznaně nic takového nenapsal a držel se „metodologicky“ striktně toho, zkusit zachytit vlastní zkušenost, navíc ještě esejistickým jazykem, který se snaží neupadat ani do teologického, ani do uměnovědného ptydepe. (Přesto malé terminologické upřesnění ze světa katolicismu pro Martina Vaňka: Katecheze je podrobnější výklad určitého aspektu víry. Katechismus je pak souhrnem katechezí, tedy výklad celku víry. Souhrn principů by spíš byl přeneseně něco jako desatero, sedmero.)

Hurá instrumentalizace!

A teď k jádru problému. Hlavní Vaňkova kritika není vůbec povrchní, ale naopak míří k podstatné věci. Manipulaci, instrumentalizaci současného umění pro „potřeby katolického ritu“ mi vytýká na příkladu intervence Beautiful! Beautiful Life od Choi Jeonghwy, který nad oltářní menzu pověsil hrozen pěti tisíc barevných tordovaných balonků. Já k tomu v knize mimo jiné píšu: „Nekomplikovaná radostná instalace tak možná vystihla i jeden zapomínaný aspekt eucharistické slavnosti. Nejde při ní totiž jen o připomínku Kristovy mučednické smrti, ale také o radostnou oslavu vykoupení.“ To je podle recenzenta jasná instrumentalizace. Vaněk mě tady trochu mistruje a „usvědčuje“ jedním výrokem Friedhelma Mennekese z knihy, jejíž vydání jsem u nás inicioval a napsal k ní předmluvu: „Umění a víra by se navzájem měly zpochybňovat, lépe robustně než upejpavě.“

Choi Jeonghwa, Beautiful! Beautiful Life, Kostel Nejsvětějšího Savlátora, 2012, foto: Martin Staněk

Jen nepřátelská intervence?

Sečteno a podtrženo: Z Vaňkovy recenze a celé jeho argumentace, kdybych ji přijal, mi jako jasný logický důsledek vyplývá, že umělecké intervence v kostele vlastně nelze pořádat, aniž by zde hrozilo nebezpečí, že dojde k náboženské instrumentalizaci současného umění! Snad s výjimkou toho, že by se jednalo o intervenci, která je „k náboženství“ explicitně kritická, nepřátelská. Jen pak by to podle Martina Vaňka bylo asi v pořádku. Tak alespoň čtu i jeho jednostranné použití Mennekesovy pregnantní hyperboly, kterou vytrhává z celku jeho díla a vůbec ze západoněmeckého diskurzu 80. a 90. let a která podle mě není v žádném rozporu s tím, co píšu já, když tvrdím, že v kostele umělecké dílo nutně také „vstupuje do náboženského kontextu. Nemizí jeho estetická funkce, ale je vystaveno ‚riziku‘, že bude interpretováno také z pohledu velkého a bohatého křesťanského příběhu.“ (Kritických momentů vymezení se uměleckého díla vůči „náboženství“ u jiných salvátorských intervencí, které v knize uvádím, si Vaněk nevšímá. Existenciální rozměr každé stavby kostela Vaněk také, zdá se, nebere příliš v potaz.)

Mnohovýznamovost intervencí

Teorie současné umělecké intervence (instalace) jasně popisuje vedle rysu určité teatrality, intermediality či právě bytostné vztaženosti ke konkrétnímu místu (balonky jsme nepřenesli do chrámu z galerie, dílo navrhl jeho autor přímo pro náš kostel!) jako další její konstitutivní prvek mnohovýznamovost, bohatost interpretací. Ta se otevírá a rozvíjí právě i v závislosti na kontextu místa a doby konání intervence (pestrobarevné balonky se v kostele mohly ocitnout třeba i během konání Gay Pride! To by bylo!). Výklad a vnímání intervence je tedy už z její podstaty pluralitní a nemá ho plně v rukou ani její autor, ani kurátor. To je ostatně to napínavé, vzrušující a někdy zároveň i ožehavé! Tato „hra významů“ je právě s intervencemi neoddělitelně spjata. „Otevřené“ umělecké médium intervence v radikální míře ukazuje, co je – tu více, tu méně – vlastní v podstatě každému uměleckému dílu.

Neznalost?

Pokud tedy jednu naši salvátorskou farnici u intervence Christiana Helwinga napadlo, že jí velká červená křivka koberce v prostoru chrámu evokuje „skluzavku pro anděly“, jde tu okamžitě o instrumentalizaci „sekulárního“ uměleckého díla? Pokud pro mnohé návštěvníky zhmotňovala Mrkusova intervence Kinesis s projekcí padající vody právě v tu dobu vrcholící uprchlickou krizi, budeme mluvit o příkladu jasné politické instrumentalizace? Když to samé dílo návštěvníkům bohoslužeb nečekaně rezonovalo s adventním apokalyptickým čtením o blížícím se druhém příchodu Krista, jde opět hned o náboženskou instrumentalizaci? Nebo to někdo z kostelního personálu musí takto vyslovit, jako jsem to v knize udělal i já, a až pak se jedná o ono „fuj zneužití“? Chápu tedy Vaňka dobře, že významová hra současného umění ve veřejném prostoru je v jeho pohledu všude dovolena, jen v kostele a v dosahu „náboženství“ nikoli? Jen tady budeme používat slovo „instrumentalizace“, když dojde k nějaké dočasné „rezonanci“? Nebo se tu u recenzenta knihy o intervencích ukazuje fatální teoretická neznalost jednoho z podstatných rysů současné teorie a praxe tohoto uměleckého média? Bylo by to docela překvapivé u člověka, který je také externím kurátorem stálé expozice Alšovy jihočeské galerie, kterou se – okouzlen příkladem katolického muzea umění Kolumba – každoročně snaží (spolu s Hynkem Látalem) přeskupovat a do které se navíc pokouší intervenovat pomocí současného umění. Nebo je to celé jednodušší a Martin Vaněk má jen dočasně nasazené selektivní ideologické brýle, aniž by si to ale sám vůbec uvědomoval?

Norbert Schmidt

Autor je architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.

Norbert Schmidt | Architekt, redaktor revue Salve a vedoucí Centra teologie a umění při KTF UK.