TZ: Romana Drdová

Romana Drdová / Písmo bez kostí / Centrum pro současné umění Futura / Praha / 21. 6. – 10. 9. 2017

Romana Drdová: Písmo bez kostí

kurátor: Michal Novotný

vernisáž 20. června 2017

výstava potrvá do 10. září 2017

Always forced to stand tall and structured? Tired of social pressure? Become boneless. Enhance your vision, free yourself from the weight. Boneless. The premier backbone removal service. 

Výstava Romany Drdové pracuje s propojením stavů ne-schopnosti a kondice tématicky, takticky i terapeuticky. V určitých náznacích, materiálech a rozmístění připomíná instalace korporátní interiér dystopického wellness centra. Jednotlivé části však celkové náladě vždy unikají a rozpadají  se do fragmentů ze kterých povstávají a opět mizí jednotlivé identity a identifikace.

Zavěšená páteř s řetízky a hadičkami se plynule rozpíjí do nádherného šperku, názorné předváděcí pomůcky nebo horrorového obrazu technologické vivisekce. Medicínské, protetické, podpůrné a vyživující se setkává s estetizovaným, reklamním a aranžovaným. Všude cítíme tělesnost, v lidských rozměrech vitríny prohlédnutelné skrz, ve volně splývajícím plechu, v otiscích v pískových zátiších, chromovaných držadlech. Vzduch je prodchnut hypersensitivitou, dýchající, pociťující, avšak zároveň vždy jaksi odosobněnou, odřezanou, chladnou.

Dvojvrstvá vitrína zobrazuje části lidského těla, hrudní koš, řez lebkou, obrys ledviny – vedle obrazů, které jsou úryvky lidské paměti, symboly krásy, vzepětí i sexuality, slibu věrnosti. Mezi reklamní vitrínou a rentgenovým snímkem. Perfektní průhlednost drahého plexiskla, jeho majestátnost a chladné nasvícení připomíná jakousi krásnou, zdravou a draze prodávanou vivisekci.

Každé z jednotlivých děl je ale i jakýmsi terapeutickým mikrokosmem perfektní harmonie mezi náhodným a chtěným, neovlivněným a kontrolovaným. Naprostého splynutí mezi námi a světem. I název Písmo bez kostí odkazuje k dosaženému stupni kaligrafického umění, kdy ruka se štětcem následuje tvary písmena tak hladce a ohebně jako by byla náhle bez kostí a kloubů vytvářejících tvrdé hranice.

Dosažení perfektního souladu je tak vlastně násilným aktem vykostění. Přilnavou měkkost je možno získat jen na úkor sebezmrzačení. Stav bez kostí však není nutně pouze fyziologický, je zároveň symbolem neschopnosti dostát sociálním požadavků na konzistentní jednání a názorovou pevnost, metaforou bezpáteřnosti. Daní za hypersensitivitu, neschopnou pojímat dohromady detail a celek. Tak jako se při pohledu na instalaci Romany Drdové pohled neustále rozpadá a ztrácí se v dalších a dalších detailech.