Artalk.cz

In fundamine [nejen o expozicích architektury]

Jak vypadají stálé expozice a krátkodobé výstavy architektury a designu ve velkých severoamerických muzeích? Jde o vzory hodné následování, nebo bychom si o tamní úrovni prezentace tohoto typu artefaktů neměli dělat příliš velké iluze? Ladislav Zikmund-Lender procestoval v rámci svého pobytu ve Spojených státech několik významných metropolí, aby se přesvědčil, že vystavování architektury a designu je všude stejně velký problém. V textu pak vyzdvihuje především nedávno skončenou výstavy How Should We Live? v newyorském Muzeu moderního umění: „Internacionální kontext, který sice pochopitelně vyzdvihuje americké prostředí, ale vyvarovává se nacionalistických narativů, jimž podléhá řada jiných prezentací vizuálního umění v amerických institucích, činí z přehlídky srozumitelnou mapu, která nesleduje jen chronologický aspekt, ale spíše témata kulturní výměny.“

02
Pohled do instalace výstavy Bureau Spectacular: insideoutsidebetweenbeyond, San Francisco MoMA, foto: Ladislav Zikmund-Lender

Where have all the designs gone?

Začátkem roku jsem zavítal do sanfranciského Muzea moderního umění. Navnaděn přehlednou mapkou jsem vyjel do šestého patra, které slibovalo celé podlaží plné designu a architektury. Jaké překvapení nastalo, když kromě několika fotografií továren Bernda a Hilly Becherových, jež byly součástí expozice německého poválečného umění, nebylo po architektuře a designu ani stopy. Po ujištění kustody, že jediná architektura v celém patře je opravdu ta na oněch fotografiích, a jejich údivu, že mi to nestačí, jsem prošel celou budovu skrz naskrz: a nic. Asi po třech měsících jsem se vrátil: jediná výstava v SF MoMA týkající se architektury byl výklenek prezentující zajímavý experiment losangeleského architektonického studia Bureau Spectacular. Jde o instalaci zaměřující se na alternativy navrhování a užívání urbánního prostoru. Jejich návrh pracuje s narativy vize budoucnosti získanými od malých dětí, které přetvořili do architektonického projektu a vytvořili tak ideální prostředí pro jejich naplnění. Myšlenka je to dobrá: architekti by občas měli poslouchat „nezkažené“ děti. Je to však jediná prezentace architektury v SF MoMA v celé hlavní sezóně 2017, přestože muzeum má velmi kvalitní sbírku architektury a designu 20. století, budovanou hlavně v 90. a v prvních letech nového milénia. Na základě sanfranciské frustrace se tedy ukázalo, že by bylo zajímavé se na nadcházejících cestách zaměřit na to, jak jsou architektura a design vystavovány v hlavních muzejních institucích napříč Spojenými státy.[1]

[1] Jejich výběr není reprezentativní, byl dán trasami mých výzkumných cest, přesto si myslím, že o něčem vypovídá.

05
Pohled do expozice architektury v The Art Institute of Chicago, foto: Ladislav Zikmund-Lender

Návštěva chicagského Institutu umění byla trochu cestou do muzeologického pravěku: architektura je zde prezentována na ochozu hlavní schodišťové haly prostřednictvím rozvěšených architektonických a umělecko-řemeslných prvků přenesených z chicagských architektonických chef d’oevrů: děl Louise Sullivana, Franka Lloyd Wrighta a dalších. Jde tedy o jakýsi trojrozměrný atlas architektonických článků, jak byly architektonické sbírky budovány v 19. století. Nejpozoruhodnější je zde asi kolekce vitráží, mříží, sochařských prací a částí obkladů a říms pocházejících z Wrightových staveb, avšak bez jejich znalosti nebo předchozí návštěvy nemohou poskytnout jakýkoli zážitek: jejich kontext je prezentován pouze formou rozšířené popisky, tedy textu. Nikdo nemůže od návštěvníků očekávat vlastní rozsáhlý průzkum webů a vyhledávačů, aby si dohledali aspoň základní obrázky toho, jak původní stavby vypadají nebo vypadaly (už proto, že téměř v celém Institutu není mobilní signál ani funkční wifi).

Radostnější zážitek poskytl New York: MoMA a Met. Metropolitní muzeum nabízí rozsáhlou expozici užitého umění (nábytek, sklo, porcelán i celé přenesené interiéry) a součástí expozice středověkého sochařství jsou i stavební články, jejichž prezentace se snaží zprostředkovat původní kontext: sochy a architektonické prvky jsou umisťovány do té výšky, v jaké se přibližně nacházely ve svém původním prostředí, a centrem expozice je abstrahovaná instalace interiéru gotické katedrály, do něhož jsou fragmenty, prvky a díla zasazeny. Met představuje také kompletní přenesený interiér z Francis W. Little House, jednoho z nejvýznamnějších domů od Franka Lloyd Wrighta v Minnesotě z let 1912–1915. Interiér obytného pokoje je prezentován do posledního detailu tak, aby navozoval původní zážitek: intenzita denního světla vstupujícího do místnosti skrz vitrážová okna, průhled ven do zeleně Central parku v duchu původní ideje organické architektury, funkční lampy, nástěnná a nástropní svítidla, dobové knihy a časopisy ležérně rozložené po stolech a stolcích atd.

04
Pohled do instalace výstavy How Should We Live? Propositions for the Modern Interior, MoMA New York, foto: Ladislav Zikmund-Lender

Nejuspokojivější zážitek z hlediska vystavování architektury se dostavil v newyorském Muzeu moderního umění, kde zrovna probíhala výstava How Should We Live? (Jak máme bydlet?) a vrcholily přípravy velké přehlídky věnované Franku Lloyd Wrightovi k 150. výročí jeho narození.[2]

[2] Výstava s názvem Frank Lloyd Wright: Unpacking the Archive se otevřela v den Wrightových narozenin 8. 6. a vrátím se k ní v recenzi na stránkách časopisu Designum.

Výstava Jak máme bydlet? byla skvělou ukázkou tradičně zpracované výstavy architektury a hlavně designu, pokládající si především sociologické otázky a prezentující originály ikonických děl – nejen nábytku, ale i bytového textilu, modelů, časopisů a plakátů. Pozoruhodná je okolnost, že vedle ikonických plakátů výstav Werkbundu ve Stuttgartu či Die praktische Küche je zde Sutnarovým plakátem Výstavy harmonického domova zastoupen český design – vhodnější by však možná bylo prezentovat soudobé výstavy Civilisovaná žena nebo Žena doma, které byly přinejmenším v místním kontextu skutečně převratnými. Roli žen jako návrhářek i uživatelek výstava ostatně věnuje značnou pozornost (její součástí je mimo jiné rekonstrukce sametově hedvábné kavárny od Lilly Reich navržené pro výstavu Die Mode der Dame a československý příspěvek by byl tedy více než komplementární). Ve výstavním prostoru byla rekonstruována rovněž tzv. frankfurtská kuchyně Margarete Schütte-Lihotzky. Jednotlivé texty se zaměřovaly na funkce, fenomény a materiály utvářející moderní bydlení: inovaci ložnic (s důrazem na brazilský příspěvek Maison du Brésil z roku 1959) či dětských pokojů, na vstup kovu do obytného prostředí, vzestup skandinávského designu, prefabrikaci bydlení propagovou Ray a Charlesem Eamesovými, poválečnou designérskou osu Tokyo – New York a další témata. Internacionální kontext, který sice pochopitelně vyzdvihuje americké prostředí, ale vyvarovává se nacionalistických narativů, jimž podléhá řada jiných prezentací vizuálního umění v amerických institucích, činí z přehlídky srozumitelnou mapu, která nesleduje jen chronologický aspekt, ale spíše témata kulturní výměny. Lze litovat, že k výstavě nevyšel katalog, který by však to, co expozice zprostředkovává v galerijním prostoru jako simultánní zážitek, nemohl nahradit.

Working Title/Artist: Living room from the Little House, Wayzata, MinnesotaDepartment: Am. Decorative ArtsCulture/Period/Location: HB/TOA Date Code: 11Working Date: 1912-14 Digital Photo File Name: ef1_1972.60.1_v106.TIF Online Publications Edited By Steven Paneccasio for TOAH 3/11/14

Až na newyorské MoMA, kde se sice na rozdíl od ostatních muzeí stále konají velké výstavy věnované architektuře a designu, ale v porovnání s minulostí jejich počet také klesl, můžeme mluvit o poměrně upadající úrovni i kvantitě prezentace architektury a designu v amerických muzeích, což navíc jednohlasně potvrdilo i několik historiků architektury, s nimiž jsem se během svého pobytu setkal. Problém vidí v tom, že výstavy architektury a designu jsou řádově méně navštěvované než výstavy volného umění, a přinášejí tak méně finančních prostředků (vstupné, sponzoring, reklama) i mediální odezvy. V případě velkých muzeí, jejichž zřizovatelem je většinou buď soukromník, soukromá nadace či společenství vlastníků/správců, je tedy jen logické, že jsou jejich frekvence i rozsah omezovány dle požadavků „trhu“. Při návštěvě newyorského Cooper Hewitt, Smithsonian Design Museum to bylo zcela zřejmé: přehlídky jsou koncipovány výhradně jako blockbustery nabízející především zábavu.[3]

[3] K vidění byl aktuálně výběr designových ikon provedený moderátorkou Ellen DeGeneres a výstava The Jazz Age, zcela ignorující staletí trvající diskusi o vztahu architektonické formy a hudby a klouzající po povrchu populární vlny retra.

V Česku tedy můžeme být vděční za nebývalou podporu neziskových galerií zaměřených na architekturu (Galerie Jaroslava Frangera, Galerie architektury v Brně a Kabinet architektury v Ostravě) a měli bychom požadovat od muzeí a galerií, jejichž zřizovatelem je stát, kraj či město, aby lépe plnily veřejnou službu: zprostředkovávat architekturu a design, přestože to nejsou obory trhající návštěvnické rekordy. Veřejné instituce si to na rozdíl od soukromých mohou dovolit a mají za kultivaci veřejného prostoru a úrovně bydlení přímou i nepřímou opdovědnost.

S hlavou plnou otázek jsem se vrátil do San Francisca, kde kromě tradičních muzeí trvale nefunguje ani žádné architektonické centrum.[4]

[4] Výjimkou je podzimní festival Architecture and the City organizovaný místní organizací AIA.

Na letišti mě přivítala nová výstava, připravená výstavním oddělením letiště (sic!), Modern Approach: Mid-Century Design, představující doslova mezi odbavovacími přepážkami ikony sedacího nábytku. Jde paradoxně o patrně jedinou aktuální seriózní výstavu designu v celém zálivu. Chtějme tedy v situaci, kdy většina amerických muzeí umění stojí před  rozhodnutím, zda uspořádat povrchní blockbusterovou výstavu designu či architektury, nebo žádnou, v našich veřejných muzeích více architektury a designu, abychom v situaci, kdy už chodíme nakupovat do nákupních „galerií“, nemuseli na za jejich výstavami na letiště.

07
Pohled do výstavy A Modern Approach: Mid-Century Design, letiště SFO, foto: Ladislav Zikmund-Lender


Příspěvek vznikl díky stipendijnímu pobytu na University of California v Berkeley, podpořeního Fulbrightovou komisí.

 

Foto: Ladislav Zikmund-Lender