Klasik bizár

V pražské Galerii VI PER běží výstava Klasik: Obraz průměrného českého rodinného domu 1989–2015 kurátorky Jany Pavlové. Úroveň porevolučního stavitelství, nástup firem nabízejících "domy na klíč" a odraz této stavební kultury v médiích spojuje Marek Svoboda s fenoménem satelitních měst a tzv. "sídelní kaše", který však podle něj výstava kriticky nehodnotí, ale nezaujatě popisuje. "Výstava, jež předkládá plejádu mezioborových informací a podnětů, sice může působit jako laická sonda, která se nesnaží návštěvníka přimět ke konkrétním závěrům, na druhou stranu však právě svou neutralitou potenciálně vyvolává rozporuplné reakce a emoce, tolik potřebné ke znovuotevření otázky 'kašovitosti' Česka."

Pohled do instalace výstavy Klasik: Obraz průměrného českého rodinného domu 1989–2015, foto: Marek Svoboda

Klasik bizár

Ve většině nově vznikajících suburbánních celků, které navíc odpovídají definici pejorativního pojmu sídelní kaše [1], nachází útočiště hrdý představitel touhy po šťastném bydlení na klíč, obvykle nazývaný jako katalogový dům. Současné urbanistické tendence, politické nastavení a legislativa přes všudypřítomné negativní reakce laické i odborné veřejnosti stále neumožňují efektivní řešení narůstajících problémů těchto fenoménů a neřestí poslední doby. Nikdo se nepouští do žádných větších akcí a „idylický“ život na předměstí tak může dál vzkvétat. Přesto existuje mnoho pádných důvodů, proč se přinejmenším zamyslet nad konsekvencemi, které zmiňovaná expanze rodinného bydlení a s ní spjatá výstavba katalogových krasavců přináší, aneb jak se píše v knize architekta Pavla Hniličky nazvané právě Sídelní kaše: „Exodus na předměstí a vylidňování center měst vede k extenzivnímu využívání okolní krajiny, které není ničím jiným než jejím novodobým drancováním.” K nalezení nových úhlů pohledu na tyto urbanistické fenomény a zároveň symboly splněného snu moderních rodin ze střední třídy může potenciálně sloužit i právě probíhající výstava.

Karlínská Galerie VI PER, jež se angažuje na poli širších společenských problémů, které vztahuje k architektuře a příbuzným disciplínám, hostí výstavu s názvem Klasik: Obraz průměrného českého rodinného domu 1989–2015. Tento hravý počin má zachycovat pět fází porevolučního příběhu o tuzemské touze po katalogovém bydlení, a to především z pohledu projekčních a stavebních firem, případně médií. Projekt v galerijním prostoru vystřídal výstavu Šumperák, jež se rovněž dotýkala replikace či masové výroby určitého typu rodinného domu. Ani jedna jmenovaná expozice se však nezabývá s tématem spojenými problémy či výzvami. Zatímco zmiňovaný Šumperák mohl působit jako pozoruhodné vybočení ze stereotypu normalizační výstavby rodinných domů, Klasik přináší kategorizaci jedné porevoluční éry, která v prvním plánu může působit komicky, v druhém však nadmíru problematicky.

Tvorba sídelní kaše v praxi. Okolí obce Jesenice, Česká republika, 2010, foto: Pavel Hnilička architekti

Výstava popisuje dobu, příčiny, důsledky či nabídku a poptávku spojenou s katalogovou výstavbou u nás. Jako návštěvník se pozvolna seznamuji s pěti ústředními exempláři jednotlivých období, které měly představovat vysněný ideál devadesátkového rodinného domu. K tomu, abych se dozvěděl to potřebné, se však musím instalací doslova prohrabat a třídit prvky prezentace s vědomím, že fakta a vyobrazení, jež mohou jednomu připadat absurdní až neuváženě žertovné, jsou ve skutečnosti součástí seriózního pojednání a vyplývají z vážného zájmu obyvatelstva nového milénia. Cílem této instalace zjevně není hniličkovské „rozkrytí fenoménu suburbánní výstavby” a „nastínění východisek”, jež pomohou problém řešit. Nejde ani o „protlačování nových konceptů, které deklarují, jakým způsobem se mají nové kolonie rodinných domů stavět“. Jde o nezaujaté představení toho, jakým způsobem se za poslední čtvrtstoletí vyvíjela specifická forma výstavby rodinných domů. Výstava, jež předkládá plejádu mezioborových informací a podnětů, sice může působit jako laická sonda, která se nesnaží návštěvníka přimět ke konkrétním závěrům, na druhou stranu však právě svou neutralitou potenciálně vyvolává rozporuplné reakce a emoce, tolik potřebné ke znovuotevření otázky „kašovitosti“ Česka.

Celá scéna se odehrává ve dvou místnostech. Instalace sestává z chronologicky seřazených dobových artefaktů doplněných současnými fotografiemi, přičemž dějovou linku v pozornosti udržuje sbírka textů, které jsou pečlivě zalepeny v transparentních fóliích. Je zde cítit absurdní smysl pro detail hraničící s nelogickou kutilskou představou o naleštěných květináčích a soklových lištách jako ústředních motivech představovaných domů. Tyto dekorativní prvky se v galerijním prostoru samy o sobě vymezují vůči tvarovým nonsensům tisíců realizovaných exemplářů, z nichž jeden zaujímá v prostoru výsadní pozici na piedestalu. V rohu se krčí polystyrenové grafy, zatímco se z vedlejší místnosti line líbezné vysílání na vlnách teleshoppingu. Kde jinde, než tady může dojít k tolik potřebné interdisciplinární, generační a vkusové konfrontaci rozdílného vnímání a pojetí architektury rodinného domu, a tedy nastolení alternativních úhlů pohledu?

Pohled do instalace výstavy Klasik: Obraz průměrného českého rodinného domu 1989–2015, foto: Marek Svoboda

Před mými zraky se odehrává mýdlová opera o konzumní době a porevolučnímu boomu tehdy ještě nedostatkového zboží – domů pro šťastnou rodinu se zahradou a psem. Americký sen měly pomoci uskutečnit nově zakládané stavební a projekční firmy či realitní makléři. Na tuzemského zákazníka se tehdy snášela lavina sugestivních prezentací domu na klíč jako nejvhodnějšího řešení. Zprvu velké reklamní kampaně s šarlatánským nádechem se převtělily v seriózní nabídku zaručených tipů postupně se vkrádající do povědomí české střední třídy díky tehdejším médiím. Jako ukázkové příklady na nás v prostoru galerie ze všech stran číhají všemožné katalogy a magazíny o bydlení, mezi jejichž nejzářivější zástupce bezesporu patřil Můj dům, případně Dům a zahrada. Tyto dvě stálice jsou nenápadným, avšak klíčovým prvkem expozice, a je žádoucí si je prolistovat.

Dočteme se, že americký sen z dovozu na tuzemské předměstí doputoval již v šestadevadesátém v podobě domu s „atmosférou španělské haciendy“ a orientálním názvem inspirovaným řeckou bohyní plodnosti – Afrodite. Tento sen se postupně formoval a vrcholil až k typu Klasik, který sice „nic nepředstírá“, ale zároveň by se zdálo, že díky němu musel nastolený trend snad už jedině upadat do zapomnění. Opak je však pravdou. Zatímco si zákazníky udržovaly pomocí přívlastků „ekologický“ či „nízkoenergetický“, počaly projekční společnosti postupně transformovat nabídku v závislosti na nastupujících trendech. Nabízí se otázka, co bylo dřív, zda slepice nebo vejce, nabídka či poptávka? Začaly projekční společnosti formovat svou nabídku na základě poptávky natěšených rodin, nebo se požadavky zákazníků měnily podle předkládaných typů domů na klíč? S kultivací a nárůstem profesionalizace stavebního trhu by se dalo čekat, že se budou kultivovat i nabízené služby projekčních společností, jež se na trhu udržují dodnes. Nic však nenasvědčuje tomu, že by nějaká změna opravdu nastala, zavedené firmy už jen nejsou tolik vidět a jejich zaměření se rozšířilo či přeorientovalo. Přestože zájem o koupi domu v tzv. satelitních městech opadá, tuzemské urbánní prostory jsou stále nerušeně devastovány, neboť i ve 21. století se developerské společnosti soustředí na výstavbu větších celků a budování infrastruktury po svém, s čímž se v posledním desetiletí vypořádávají nejedni urbanisté.

Pohled do instalace výstavy Klasik: Obraz průměrného českého rodinného domu 1989–2015, foto: Marek Svoboda

Model zmíněného domu Afrodite zaujímá výsadní postavení v prostoru galerie. Má působit jako ikonický příklad průměrného českého rodinného domu pro střední třídu, což dokládá i fakt, že se jedná o dům roku 1996. Lze na něj však též nahlížet jako na vrchol romantické kultivace samoúčelností, a tedy hlavního zástupce bizarnosti ve stavební historii České republiky. To, co nám devadesátkovým dětem, může znít jako vtip, zde svobodně stojí a boří představy o nabídce a poptávce porevolučního rodinného bydlení. Je to stále sen, nebo se jeho zhmotnění již konečně a nenávratně přemístí do zábavní formy počítačových her jako The Sims?[2] Všechny prezentované domy spojuje podobná dispozice a bizarní až naivní formalismus hraničící s artismem, čehož důkazem je přítomnost tzv. „britského arkýře“ ve tvaru fragmentu pravidelného mnohoúhelníku, jenž funguje snad jen na dobré slovo majitelů. Aneb to, co jedni v počítačových simulacích stavěli pro zábavu, druzí nazývají prosluněným kuchyňským koutem a se vší vážností nabízejí ke koupi.

V očích projekčních firem a realitních makléřů tak měl být nastolen a na stříbrném podnose servírován nový životní styl. Kdo chtěl, mohl si za co nejnižší cenu kousek ukrojit. Netřeba však připomínat, že společnosti na trhu s bydlením hnala především potřeba promptního výdělku. To, co bylo pochopitelným a adekvátním snem porevolučních Čechů, je nyní zhmotněnou noční můrou. Díky masové výstavbě amerického snu v Čechách se v průběhu posledního desetiletí místo kompaktní zástavby vytvořila ona sídelní kaše i u nás. Jev, který minulý režim neznal, byl s trochou nadsázky firmami jako Canaba, Tusco, Hoffmann, G Servis, RD Rýmařov či Central Group pokládán za „pokrok lidstva“. Tyto společnosti však svým přístupem místo pokroku podněcovaly všudypřítomný amaterismus. Navíc se zaobíraly spíše snadným výdělkem oblečeným do garance kvality a ceny či záruky na konstrukční systém, zatímco jejich stavby pouze perforovaly krajinu kobercovými nálety na periferiích měst a obcí. Vážnost situace dokládá i projekt Cultural Acupuncture Treatment For Suburb, jenž má v tuzemském rybníčku zástupce v podobě tzv. permanentní umělecké intervence s názvem Stezka odvahy, kterou si od roku 2012 může na vlastní nebezpečí projít každý, a to v obci Psáry-Dolní Jirčany jihovýchodně od Prahy. Tento projekt specifickým způsobem mapuje a reflektuje vývoj tuzemských městských satelitů v kontextu tvorby sídelní kaše, přičemž s jejich problémy nenásilně konfrontuje místní obyvatelstvo i náhodné turisty pomocí informačních tabulí v rámci naučné stezky v obci. Není náhodou, že se zde v návaznosti na výstavu konala komentovaná prohlídka za účasti starosty obce a autorů stezky Matěje Al-Aliho, Petra Duba a Tomáše Moravce.

Prostředí hry The Sims. Stačí si vybrat pozemek pro dům vašich snů!, foto: oldcamping.net

Opomenuté prostorové grafy z polystyrenu v rohu hlavní místnosti galerie snad doplňují onu bizarní představu vykoupení svobody pomocí hypoték a stavebního spoření, kde v hlavních rolích hrají peníze a šťastná rodinka. Tyto grafy, jež shromažďují data týkající se průměrných cen rodinných domů či výše hypoték, si zachovávají neutrální tvář podobně jako realitní makléř, který se snaží prodat svůj dům. Není vidět pod slupku, pod kterou se skrývá úroková sazba a procento lidí, jimž to nevyšlo a nyní se topí v dluzích. Není divu, že většina z nás produkty typu Afrodite, Klasik, Nova 101 či Bungalow 94 zná snad jen z amerických sitcomů jako Ženatý se závazky či české seriálové klasiky Místo nahoře, jehož děj jako by se přímo dotýkal ve výstavě zmiňované kauzy H-System o nekalých praktikách porevolučních podnikatelů na trhu s bydlením.

Videoprojekce ve vedlejší místnosti galerie dokresluje kontury celé instalace a dodává jí ráz a sebevědomí. Snaží se téma nadlehčit, přitom ale nabízí mnoho zajímavých podnětů. Střípky zapadají do na míru šité rodinné skládačky a spolu s předměty a vůní konce minulého století groteskně krystalizují s minutami uběhlé stopáže. Škoda, že hlasy, znělky a atmosféra projekce nezní veškerými prostory galerie po celou dobu a razantněji. Zejména zmiňovaný tuzemský seriál a reklamy nejen o bydlení jsou hnacím motorem této audiovizuální jízdy. Video, jenž zachycuje pomalu se vtírající pachuť konzumní doby, mě pohlcuje, a čím déle setrvávám, tím více si to užívám. Počeštěná atmosféra Psích dnů [3] se dá krájet. Od vůně plastových zakládacích desek a drobných detailů devadesátek, přes kartotéky z překližek a regály na pákové pořadače z kvalitní lepenky, po design nového milénia. V jednom záběru jsme svědky krmení hlídacího psa hodem salámu přes plot tak, aby v tom následujícím vynikla plíživá scéna podnikatelským barokem se všemi výdobytky moderní rodiny a kancelářským mobiliářem. Chybí tu snad jen fyzická přítomnost Ondřeje Vetchého. Jednoduše, ekologicky a pro všechny. Herecká špička nabízí zateplovací systémy a propaguje všemožné výdobytky techniky, jež nesmí chybět v žádné garáži moderního kutila. V době, kdy u nás frčely seriály jako Vražedné pobřeží a Beverly Hills 90210 to byla každodenní rutina a standard. V současnosti se však z popisovaného vyobrazení stává bizár. Video, jež mohou představitelé jednotlivých generací chápat a vnímat rozdílnými způsoby, dle mého sice koresponduje s nastavením výstavy, u každého však může vyvolávat jiné vzpomínky a emocionální zážitky, čímž se možný výklad celého díla rozvětvuje do nekonečných kapilár.

Pohled do instalace výstavy Klasik: Obraz průměrného českého rodinného domu 1989–2015, foto: Marek Svoboda

Celá expozice vkusně, nezaujatě a s mírnou nadsázkou komentuje a přibližuje dění jedné éry, která má však stále pokračování. Jen se přemístila do ústraní z důvodu jiných „společenských problémů“, které nyní obyvatelstvo a média řeší. Katalogoví krasavci zde nejsou adorováni ani ponižováni. Výstava i přes svou neutralitu nakonec přece jen nabádá ke znovuotevření tradiční otázky ohledně problematičnosti periferií a nechává se nás ptát, jak by tedy skutečně měla vypadat zástavba rodinných domů. Z argumentační války na principu slepice nebo vejce vzejde pravděpodobně vítěz v průběhu příštích desítek či stovek let. Udělat si obrázek, zasmát se a politovat současnou situaci můžeme však už nyní. Avizovaný cíl seznámit s touto epochou širší veřejnost se nejen daří, při snaze vysosat z instalace veškeré informace může mít navíc výstava na návštěvníka až omamný efekt. Zároveň je nebezpečná, neboť má moc přeorientovat nadšence v netečného jedince či kverulanta v zarytého milovníka typové výstavby. Může působit i jako stmelovací faktor při řešení oné otázky nakládání s urbanistickým fenoménem dnešní doby. Přestože Hnilička ve zmiňované práci Sídelní kaše též zdůrazňuje, že tento pojem „odkazuje na prostředí bez tradičních městských veřejných prostor a na ztrátu městskosti,” je rovněž na místě se ptát, zda se v tomto případě skutečně jedná o alarmující hrozbu nebo pouze nepochopený životní styl. Je možné, že určité části populace tento pro mnohé bizarní způsob žití přijde adekvátní, ba ho dokonce vyhledávají. Pokud si lidé přes všechna odborná varování, provedené studie či gebrianovská naléhání na kultivaci společnosti přesto přejí být součástí bizarního světa Psích dnů Ulricha Seidla, máme právo jim v tom bránit? K nalezení důvodů, proč je probíraný fenomén ztělesněním špatného směru, jímž se dnešní společnost ubírá, není třeba sahat daleko, avšak k pochopení nastíněného problému a přidružených jevů je třeba jej relativizovat, nahlížet na něj z mnoha různých úhlů pohledu a především zasazovat jednotlivé případy do specifických společensko-sociálních kontextů. Teprve poté je možné objektivně vyhodnocovat případy této urbanistické neřesti a nabídnout řešení paradoxně šité na míru konkrétním sídelním útvarům – kaším. Každá kaše totiž potřebuje dochutit jiným způsobem a zpracovat s citem tak, aby se z ní nakonec nestala hmota netvárná, kterou není možné dále formovat, a aby vyhovovala svým konzumentům.


[1] „Sídelní kaše“ (v angličtině „urban sprawl“ je termín, který popisuje tzv. expanzi obytné zástavby do okolní krajiny měst a obcí, jejímž výsledkem jsou nové obytné celky obvykle složené z rodinných domů. Tyto celky v zásadě nerespektují kontext místa a neberou ohled na okolní ráz krajiny, přičemž je pro ně specifická absence veřejných prostranství a občanské vybavenosti. To z nich dělá problematický element v rámci urbánního plánování a technického, ekonomického a sociálního zabezpečení v rámci obecní samosprávy. Degradují tak nejen okolní krajinu, ale i kvalitu života jeho obyvatel.

[2] The Sims je celosvětově oblíbená hra vývojářského studia Maxis z roku 2000, jejíž inspirací byl však o něco starší počin Little Computer People z roku 1985. V obou případech jde o tzv. simulátor života, jehož zjednodušeným cílem je postavit dům, osídlit ho rodinou a starat se o potřeby jeho obyvatel. Americký herní vývojář William Wright, jenž je spoluzakladatel zmíněného studia Maxis a tvůrcem série The Sims, se před vznikem hry též zabýval možnostmi využití počítačového programování k vytvoření nástrojů na tvorbu domů a bytů. Hra má však omezené možnosti, díky čemuž se v ní od samého začátku hráč nepřímo seznamuje s prvky sídelní kaše a s tím spojenými způsoby výstavby rodinných domů, které ve výsledku připomínají domy typové. Systém hry tak parafrázuje a v některých případech paroduje tzv. americký způsob života.

[3] Dokumentaristicky laděný film Psí dny režiséra Ulricha Seidla, jehož děj je zasazen do sídlištního celku na předměstí Vídně tvořeného povětšinou katalogovými domy, představuje alternativní a v nadneseném slova smyslu autentický pohled na život na předměstí, kde takzvaně chcípl pes. Absence potřebné občanské vybavenosti, nevyřešená hromadná doprava či všudypřítomný pocit bezútěšnosti v zemi nikoho, kde jedinou spojnicí s okolním světem jsou hypermarkety, skladištní haly a kilometry dálnic, dává vzniknout zcela novému způsobu života.


Klasik: Obraz průměrného českého rodinného domu 1989–2015 / kurátorka: Jana Pavlová / autorky koncepce: Eva Bortelová, Irena Lehkoživová, Jana Pavlová, Barbora Špičáková / Galerie VI PER / Praha / 3. 5. – 1. 7. 2017

Marek Svoboda | Narozen 1993, student architektury na FA VUT v Brně. Již na základní škole vyhrál soutěž ve stavění lega. Zajímá se o vše zajímavé, většinou vycházející či asymptoticky směřující k architektuře.