Vojtěch Lahoda držitelem Ceny Uměleckohistorické společnosti

Na valné hromadě Uměleckohistorické společnosti byla 2. června v Národním technickém muzeu v Praze slavnostně předána Cena UHS prof. Vojtěchu Lahodovi. Cena je udělována od roku 2001 významným představitelům dějin umění za jejich celoživotní přínos oboru. Kandidáty navrhují členové UHS, o držiteli rozhoduje výbor UHS tajnou volbou. Seznam oceněných osobností je uveřejněn na stránkách společnosti. Udělení ceny je tradičně doprovozeno laudatiem. Letošní přednesl Tomáš Winter a my ho s jeho svolením otiskujeme.

Laudatio k udělení Ceny UHS Vojtěchu Lahodovi

Milý Vojtěchu,

když si na valné hromadě UHS před třemi lety proslovil laudatio směrem k mé osobě při příležitosti udělení Ceny Josefa Krásy, zvolil jsi formu slovníku. Formu originální a svěží, plně odpovídající způsobu, jakým řešíš nejen takovéto úkoly. Jak víš, mám podobné přístupy rád. Nebudu samozřejmě opakovat Tvou metodu, ale pokusím se o něco jiného.

Když americký literární teoretik Hayden White analyzoval formu literárně-historických textů, došel k závěru, že většina z nich je psána více méně tradičním způsobem, který lze přirovnat k narativní próze 19. století. Evidentně ho fascinovala představa, že by odborná práce o experimentálním románu mohla mít jeho vlastní formu – mohla by se sama stát experimentálním textem. Jeho tvrzení při určitém zjednodušení platí i o většině textů historiků umění. Výjimek není mnoho, nicméně právě mezi Tvými pracemi jsem přinejmenším jednu takovou našel. Mám na mysli Tvou knihu Český kubismus z roku 1996, knihu krásnou a inspirativní z mnoha hledisek. Přístup kubismu k realitě, který jsi zde mistrně analyzoval, se podle mého názoru přímo odráží v textové struktuře celé knihy; v tom, jak je napsána. Nejen z těchto důvodů se pokusím kubismus použít jako určité prizma tohoto laudatia.

Jedním z paradoxů kubismu je, že se přes velkou míru jeho abstraktnosti většina kritiků a teoretiků shodla na jedné věci: divákům zprostředkovává kubismus větší míru poznání skutečnosti než předešlé výtvarné směry. Simultánní prostorová montáž překonává čistě smyslové vnímání reality a vede k chápání samotné její podstaty. Tato charakteristika platí podle mého názoru bezezbytku i pro Tvé texty včetně zmiňované knihy Český kubismus. Kolem problému, který řešíš, vždy kroužíš z různých stran a z různých úhlů pohledu, abys nám nakonec odhalil to, co my ostatní často nevidíme. Přitom mechanicky neopakuješ již vyzkoušené metody, ale vždy přicházíš s něčím novým: dějiny umění jsou v Tvém pojetí kreativním procesem, stejně jako je tomu u opravdové umělecké tvorby.

Jednou z důležitých vlastností, které se v souvislosti s kubismem opakovaně dotýkáš, je jeho vazba ke starším uměleckým epochám. Přes veškerou inovativnost tohoto směru zde fungoval bezprostřední vztah k některým projevům staršího umění. Vytvářely jakousi historickou základnu kubismu, k níž se umělci v určitých fázích obraceli. Odborný fundament přirozeně musí mít i historik umění a první místo, kde ho získá, je většinou škola. Bylo a dodnes je velkým štěstím, že na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kterou jsi studoval v sedmdesátých letech, již tehdy působil Petr Wittlich. O jeho zásadní úloze při formování studentů dějin umění se není třeba zmiňovat, neboť je všem posluchačům zřejmá; jeho originální přístup nepochybně ovlivnil a troufám si říci, že stále ovlivňuje i Tebe. Pro diplomovou práci sis vybral dílo malíře Karla Černého, které Tě provází až do současnosti stejně jako tvorba jiného svébytného solitéra: Zdenka Rykra.

Po ukončení školy ses stal vědeckým aspirantem Ústavu teorie a dějin umění ČSAV a pod vedením Petra Wittlicha si zde v roce 1985 obhájil kandidátskou dizertační práci Figura v českém malířství 1907–1932: kubistické řešení, která tě nasměrovala k jednomu z Tvých hlavních zájmů. V Ústavu si pak prošel snad všemi pozicemi přes vědeckého asistenta k vedoucímu oddělení, zástupci ředitele a posléze až k funkci ředitele samého, jímž jsi s několikaletou přestávkou byl více než deset let. Teprve v současné chvíli, s ohledem na nynější vlastní pozici dovedu plně docenit Tvé působení v této roli, Tvojí schopnost s klidem, avšak vždy pružně reagovat na nejrůznější situace odborného i osobního rázu, přicházet se smysluplnými a někdy i nepopulárními řešeními a přitom v celém ústavu udržovat přátelskou atmosféru, kterou považuji pro chod každé instituce za zásadní.

Přestože kubismus zprvu vznikl jako ryze malířský směr, pronikl postupně do dalších médií. Tento průnik je charakteristický i pro Tvou osobu, pojímající dějiny umění v celé jejich šíři a složitosti, s obrovským mezioborovým přesahem včetně komplikovaných teoretických a metodologických problémů, které Tě vždy přitahovaly. Tvé široké kulturní zájmy tě mimo jiné přivedly k bádání o spojitostech výtvarného umění s filmem, jak se nejlépe mohli přesvědčit na Tvých přednáškách studenti Ústavu pro dějiny umění Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kde dlouhodobě působíš.

Výčet dalších Tvých odborných aktivit by nebral konce. Ve velké míře se realizovaly a stále realizují ve spolupráci se zahraničními badateli a institucemi, což je pro české umění a jeho dějiny jednoznačná devíza. Téměř nekonečně dlouhý by byl i seznam všech Tvých podstatných publikací, tištěných doma i v cizině. Alespoň jednu ještě nicméně zmíním. Jistě tušíš, že to bude monografie Emila Filly, monumentální sedmisetstránkové dílo, k němuž nalezneme jen málo obdob, navržené mimo jiné v roce 2008 na cenu Magnesia litera. Co mně vždy na Tvém přístupu k Fillovi zajímalo, je pojetí tohoto umělce jako určité instituce. Dospěl si k němu skrze zohlednění všech Fillových aktivit a komplexním uchopením nejen jeho tvorby, ale celé jeho individuality. Doslova jsi napsal: „Fillova osobnost má řadu faset. Zjevuje se z historie jako občan, vlastenec, diplomat, ale také špion, organizátor moderního umění … člověk, který má rozpětím svého konání a jejich důsledky neuvěřitelnou působnost v české moderní kultuře a ve veřejném životě.“ Troufám si tvrdit, že bychom tuto charakteristiku mohli použít i pro Tvou osobu, snad jen toho špiona by bylo třeba vypustit.

Na závěr se vrátím k tomu, čím jsem dnes začal: k Tvému laudatiu směřovanému k mé osobě, a to k předposlední položce, pojmenované lapidárně „bicí“. Historiků umění, kteří na tento nástroj umějí zahrát, asi opravdu není příliš, avšak právě Ty k nim patříš. Nevědomky si vlastně díky této schopnosti založil v Ústavu dějin umění určitou tradici. Je-li nyní v auditoriu nějaký uchazeč o místo budoucího ředitele ústavu, myslím, že by měl již začít cvičit základní rytmy.

Milý Vojtěchu, humornou nadsázku jsem záměrně vložil do laudatia proto, že Tobě samému je vlastní. Je také jedním z důvodů, proč jsi vyhledávaným, vždy příjemným společníkem. Když jsme Tě s mladšími kolegy zvali na různé neformální akce, jen málokdy si nás nechal na holičkách a setkání s Tebou bylo vždy potěšením pro všechny zúčastněné. Cena Uměleckohistorické společnosti za dlouhodobý přínos oboru dějin umění nemůže být pro tento rok v lepších rukou! Dovol, abych Ti srdečně pogratuloval k jejímu převzetí!

V Praze 2. 6. 2017

Tomáš Winter


Náhledové foto: GAVU Cheb, z výstavy Brutalismus Emila Filly, 2014