Artalk.cz

Velké téma a nevelký architekt

Filip Šenk se v recenzi věnuje výstavě architekta Jana Dvořáka, která pod názvem Nechtěné dědictví momentálně probíhá v Muzeu města Brna. Největším přínosem projektu je z pohledu autora upozornění na skutečnost, že architektonické památky z období socialismu jsou často bez rozmyslu zavrhovány, aniž by byly napřed podrobeny důkladnější analýze. „Přesné a pravdivé popsání okolností stavby a její zasazení do příběhu architektury ji umožní lépe pochopit, možná i řešení úlohy nově docenit. To přitom stále nezakládá dostatečný důvod, aby nakonec nebyla shledána zbytnou. Provedený výzkum jen poskytuje informace nutné k relevantnímu rozhodnutí o její situaci v naší přítomnosti,“ píše Šenk. Současně však dodává, že se výstava až příliš soustředí na tuto problematiku a nevěnuje dostatek pozornosti uměleckohistorické analýze Dvořákovy tvorby, na jejímž základě by bylo možné zhodnotit její kvalitu. 

IMG_7347

Velké téma a nevelký architekt

Jméno architekta Jana Dvořáka (1925–1998) nepatří v poválečných dějinách české architektury mezi ta zavedená. Nedá se předpokládat, že na tom současná výstava na Špilberku příliš mnoho změní. Jeho stavby totiž sice v některých případech překračují dobový průměr, je ovšem třeba střízlivě dodat, že architektura to nijak strhující není. A co rovnou napsat: Nikdo nikdy nebude na tyto stavby hledět jako na projev vyspělé kultury, tvůrčí svobody nebo naplnění ideje, čím architektura může být. Tak proč jim věnovat výstavu?

Kromě praktického důvodu, že podnětem k ní byla nezpracovaná ucelená architektova pozůstalost v Muzeu města Brna, je tu další motiv, který se pro historičku architektury Šárku Svobodovou a její spolupracovníky stal rozhodujícím: od konkrétního osudu se odrazili k obecnému tvrzení, že stavby z období totalitní vlády jedné strany jsou dnes přestavovány a bourány, aniž by se bral ohled na kvalitu řešení dobových architektonických úloh. Výstava vychází z pozice, že tehdy postavené domy nejsou posuzovány jako autentická autorská díla, ale jako pozůstatek zavržené etapy dějin, a proto výstava také nese název Nechtěné dědictví. Doba vzniku je defekt, který stavby automaticky diskvalifikuje v povrchním morálním odsudku, který lze využívat snadno bez ohledu na hodnotu stavby a bez ohledu na konkrétní příběh. Přitom však není třeba zastírat, že kvalita provedení, a tomu nezřídka podmíněná kvalita architektonických řešení, stavby opravdu do lepšího světla nestaví. Alarmující je bohužel skutečnost, že dokonce i ty nejvýznamnější stavby z této doby, u kterých je architektonická hodnota nesporná, stačí uvést hotel a vysílač Ještěd, nejsou v nejlepší kondici.

IMG_7625

V případě Jana Dvořáka je jedním z možných přístupů hodnocení otázka, jak vnímat vztah jeho díla k zahraničnímu dění či přímo zahraničním vzorům. Měl možnost cestovat za rodinou v emigraci a z časopisů i přímé zkušenosti znal řadu soudobých diskutovaných staveb. Buď lze charakterizovat zřejmé navázání na zahraniční stavby jako nijak zvlášť nápadité rozvádění viděných motivů a řešení, anebo lze zdůraznit opačný pohled a ocenit snahu zůstávat v kontaktu se západním světem a být součástí svobodného architektonického myšlení v domácích nesvobodou omezených podmínkách. Ani jedním z pohledů nelze obejít fakt, že samotné realizace celkově průměr opouští jen tu a tam. Stejně tak to, že na nich ulpívá vědeckým slovníkem dějin umění těžko postižitelná těžkopádnost až strnulost a uzavřenost.

Hlavní potíž je s morálním odsudkem, protože šmahem lze stavbu a jejího architekta zavrhnout s tím, že k tomu, aby mohl stavět, musel dělat ústupky a poklonkovat totalitní moci. Napřímo řečeno, morálně selhal a obětoval vnitřní integritu – jak by takový člověk mohl vůbec vytvářet dobré prostředí pro život. V právě vydaném románu Juliana Barnese Hukot času hlavní hrdina Dimitrij Šostakovič uvažuje o rozkladu celistvosti sebe sama pod tlakem absurdních situací bezduše pronášeného popírání vlastního díla v diskuzích s totalitní mocí. Přesvědčivě ukazuje zoufalství a strach dané doby, v níž je Šostakovič přece jen schopen vytvořit velká díla. A není třeba se hned uchylovat k tak výjimečným příkladům, vzpomenout lze také iniciativu Vetřelci a volavky, odmítající lhostejnost vůči umění ve veřejném prostoru z období normalizace, která běží už několik let.

IMG_7544

Ani nakládání se stavbami a celkově uvažování o nich by nemělo být černobílé, a to především proto, že se tím deformuje současnost, kterou vidí černobíle jen zaslepení otroci vlastních ideologií. Řečeno jinými slovy, stavby jsou fyzickou stopou minulosti, ale pro minulost nejsou nijak zvláště nutné, protože ta na nich nemá a nemůže mít žádný zájem, naopak přítomnost se jim nemůže vyhnout. Vyrovnání se s tímto dědictvím utváří podoby současnosti a právě to je podle mého soudu největší klad výstavy: odmítá obecný odsudek a pouští se na půdu, kde se živé vzpomínky pamětníků, ať už založené na pravdě, chtěné nepřesnosti, či omylu, střetávají se snahou o střízlivé vědecké hodnocení. Přesné a pravdivé popsání okolností stavby a její zasazení do příběhu architektury ji umožní lépe pochopit, možná i řešení úlohy nově docenit. To přitom stále nezakládá dostatečný důvod, aby nakonec nebyla shledána zbytnou. Provedený výzkum jen poskytuje informace nutné k relevantnímu rozhodnutí o její situaci v naší přítomnosti. Nezbývá tedy nic jiného než diskutovat nad konkrétními stavbami, ideálně ne v emoční bouři jejich bezprostředního ohrožení, ačkoli i tak dozajista budou lítat jiskry, a to právě proto, že se v nich tvoří současnost. Ta nepadá do klína jako hotová věc, ale děje se v tvrdých střetech různých světonázorů a zájmů.

Jádro výstavy Nechtěné dědictví se nachází na Špilberku a drobný samostatný dodatek ve vile Tugendhat se soustředí na spojení architekta Dvořáka s její historií, které je místy překvapivě těsné. Doprovodné akce se odehrávají v kulturním centru Praha spravovaném 4AM / Fórem pro architekturu a média, jež výstavu spolupořádá. K celku projektu je třeba říci, že neanalyzuje Dvořákovy stavby, nepředstavuje soustředěně jejich architektonické kvality a ani je uměleckohistoricky nezpracovává. Nepracuje s dobovými pojmy a teoriemi, byť se nabízí sledování například toho, nakolik architekt obeznámený s děním v západních zemích mohl myšlenky a formální motivy převádět do ztuhlé socialistické stavební produkce. A to proto, že se soustředí především na připomenutí lhostejnosti a myšlenkových zkratek, které kolem obdobných staveb dnes jsou. Ukazuje mizející původní stav budov včetně originální umělecké tvorby. Je otázka, zda by nebylo na místě jasně pojmenovat kvality a formulovat argumenty, proč stojí za to těmto stavbám věnovat pozornost. To je i příklad zřejmě nejcennější realizace Jana Dvořáka, totiž kulturního domu v Práči (1969–1972), který se dnes honosí přelivem vše zahlazující meruňkové barvy.

IMG_4578

Uspořádání architektonické výstavy plynule navazuje na to, co je divák zvyklý vídat na přehlídkách současné architektury ve světě: efektní hromadění archiválií (nebo jejich kopií, po kterých se tu chodí), rozhovory s pamětníky či film rozkošnicky kombinující dlouhé záběry se střihy na detaily jedné stavby. Rozkošnicky s masochistickým nádechem, protože ani toto obratně provedené pozlátko nezakryje nevýraznost snímané či přímo kamerou olizované architektury. Největší fotka na výstavě je ta, na níž stavba Jana Dvořáka není vidět, je překryta velkoplošnou reklamou. Podtrhuje dobře hlavní linku úvahy autorů výstavy. Důraz na obrazovou reprezentaci architektury by měl podle mého doplnit i akcent na prostorová řešení, vždyť architektura je především prostorotvorné umění. Jejím hlavním smyslem je vytvářet prostorové situace a ty nejsou neutrální či nijaké, vždy jde o konkrétní vztah obyvatele a stavby.

Výstava naznačuje řadu klíčových témat od neuspořádané praxe autorského práva v architektuře přes mizející historii po zplošťování současnosti zjednodušujícími odsudky. Nedává přímo žádné odpovědi, zůstává u náznaků, i když srozumitelně upozorňuje na samozřejmost nešetrného zacházení s těmito stavbami. Myslím, že při ožehavosti tématu by informací mohla nabízet více, zvláště co se týče uměleckohistorické kontextualizace. Tak jako to činila například výstava nazvaná Soviet Modernism v Architekturzentrum Wien na přelomu let 2012 a 2013. Řadu věcí by doplnil katalog, respektive je třeba spravedlivě dodat, že to nejspíše doplní chystaná kniha. Hlavním přínosem výstavy tak zůstává, že obvyklý povšechný odsudek je tu konfrontován s konkrétními příběhy a tvářemi (jako v rozhovorech se spolupracovníky) a že důraz se přesouvá od abstraktního vidění dějin jako přehledných epoch do osobní roviny, kde schematické vidění selhává. Takový přístup vyžaduje více času, nasazení a empatii. Potíž je, že pohled na Dvořákovy stavby k tomu zrovna nestrhává. Jednodušší je pochopitelně nad tím nepřemýšlet a překrýt problematickou skutečnost obrazy vnadných krasavic na velkoplošné reklamě. Proč tedy takovou monografickou výstavu dělat? Tato architektura za to, řekl bych, úplně nestojí, spíše by měla být součástí přehledové výstavy daného období. Úsilí o pravdivou, poučenou, nezkratkovitou a náročnou přítomnost je však bezpochyby dostatečným opodstatněním.

IMG_2988

Nechtěné dědictví / výstava architekta Jana Dvořáka / autorka koncepce: Šárka Svobodová (4AM/FaVU) / spolupráce: kurátor Jindřich Chatrný (Oddělení dějin architektury, Muzeum města Brna), kurátorka Lucie Valdhansová (Vila Tugendhat/4AM), architekt Jaroslav Sedlák (4AM), výtvarní umělci a umělkyně Marie Lukáčová, Jakub Roček, Petr Jambor, fotograf Zdeňek Porcal (Studio Flusser) a grafický designér Jozef Ondrík (Deep Throat Studio) / Muzeum města Brna / Brno / 20. 4. – 2. 7. 2017

Foto: Zdeněk Porcal (Studio Flusser)