Artalk.cz

Inkluze? Kde? V Moskvě!

Anna Remešová hodnotí první ročník Trienále současného ruského umění, které uspořádalo Muzeum současného umění Garage v Moskvě. Z původně plánované recenze se stal komentář, který kriticky posuzuje konzervativní přístup kurátorů přehlídky a svou pozornost obrací především k doprovodnému programu, které muzeum ke svým výstavám připravuje. Muzeum Garage ve své praxi vyvinulo poměrně propracovaný program inkluze, který se zabývá návštěvníky se specifickými potřebami a část tohoto dlouhodobého výzkumu byla přítomna také v rámci Trienále. Anna Remešová popisuje, jak takový výzkum probíhal a jak vypadají jeho výsledky, a zároveň přibližuje, proč je důležité se různorodým potřebám návštěvníků věnovat. V neposlední řadě se pak obrací směrem k českému prostředí a ptá se, kde můžeme najít příklady programu inkluze u nás.

_DSC3404
Pohled do instalace Trienále současného ruského umění, 2017. © Muzeum současného umění Garage. Foto: Yuri Palmin

Inkluze? Kde? V Moskvě!

Budova galerie vypadá z dálky jako vesmírná futuristická loď, uprostřed parku se mezi stromy zvedá lesklý kvádr, který jen částečně prozrazuje svou úlohu nebo obsah. Chameleoní polykarbonátové desky na fasádě odráží okolní prostředí a náladu oblohy, a tak návštěvník možná na chvíli zaváhá, před jakou stavbou to vlastně stojí. Ve skutečnosti se jedná o Garage Museum of Contemporary Art, které v této části Gorkého parku v Moskvě sídlí teprve od června 2015. Původní Kavárnu ročních období (Vremena Goda) přestavěl Rem Koolhaas a jeho architektonická kancelář OMA, která z modernistické stavby ze 60. let ponechala vnitřní kostru a schodiště a celou stavbu přizpůsobila potřebám současné výstavní galerie. Tu financuje Daša Žukova, manželka ruského ropného magnáta Romana Abramoviče, jež Garage založila v roce 2008. Návštěvník některé detaily o historii a kontextu muzea možná ani netuší, když sem zamíří na výstavu, přesto však je nasnadě věnovat jim pozornost – protože s budovou samotnou a její povahou (soukromá/státní) souvisí také program a přístup instituce k veřejnosti.

Velká moskevská státní muzea jako Treťjakovská galerie nebo Puškinovo muzeum jsou podobně konzervativní a neflexibilní jako pražská Národní galerie. Dostačující rozpočet jim umožňuje pořádat slušné přehlídky (aktuálně např. tvorby Giorgia de Chirica v Treťjakovské galerii), ale vlastní sebereflexivní pozice instituce zůstává v pozadí a veškerý program se odehrává především ve formě statických výstav. Co se týče prezentace současného umění v Rusku, důležitou pozici zaujalo Moskevské bienále současného umění, jehož první ročník se odehrál v roce 2005 pod kurátorskou taktovkou takových jmen, jako jsou Hans Ulrich Obrist nebo Nicolas Bourriaud. Bienále, které vzniklo z iniciativy ruského Ministerstva kultury, se zařadilo vedle moskevského Muzea moderního umění (MMOMA) mezi dominantní státní instituce věnující se současnému a nedávnému umění.

_DSC3446
Pohled do instalace Trienále současného ruského umění, 2017. ©Muzeum současného umění Garage. Foto: Yuri Palmin

Aby Muzeum současného umění Garage upevnilo svou institucionální pozici na nelítostně lhostejné mapě moskevské umělecké scény, iniciovalo vlastní přehlídku ruského současného umění, která se bude konat vždy jednou za tři roky. První ročník Trienále současného ruského umění proběhl letos na jaře a zahrnul do sebe velký počet děl, která vznikla v celém širokém Rusku v posledních pěti letech. Protože již přehlídka v květnu skončila, není cílem následujícího textu nalákat čtenáře na cestu do Moskvy, ale spíš zachytit, proč stojí za to se události věnovat a sledovat Garage a jeho aktivity. Jakou roli hrálo Trienále v rámci moskevské scény? A zařadí se do harmonogramu zásadních uměleckých akcí napříč světem? Anebo je zajímavější nahlédnout za závěs přehlídky a hledat kritickou perspektivu jinde než přímo na výstavní ploše?

Trienále mělo jednoduchou a přehlednou strukturu, šest kurátorů vybralo 68 umělců, umělkyň a kolektivů, jejichž práce byly rozřazeny do sedmi témat: mistrovská figura, umění v akci, věrnost místu, osobní mytologie, společný jazyk, lokální příběhy umění a tvarosloví ulice. Tak se kurátoři vyhnuli jednomu zastřešujícími narativu, kterým by usilovali o obecné vyjádření k pluralitní a nesourodé ruské umělecké scéně. Jako součást Trienále iniciovalo muzeum také rozsáhlý výzkum, který mapuje aktivity institucí a jedinců napříč celým Ruskem a který byl celý zpřístupněn veřejnosti formou esejů a otevřené databáze. Archiv přehlídky tak poslouží jako pěkný průvodce uměleckým světem od Petrohradu až po Vladivostok i po skončení výstavy.

Příliš ruské Trienále

Přehlídka, která v polovině května skončila, tedy nabídla poměrně slušný vhled do současného ruského umění, pochopitelně se však ani zdaleka nejednalo o komplexní obraz scény. Trienále čelilo kritice kvůli volbě tradičních médií – nejčastěji se jednalo o objekty, obrazy a statické instalace zprostředkující dávno proběhnuté akce. Navíc umění performance, jež má v Rusku stále silnou tradici, zůstalo bohužel uzavřeno v jedné místnosti v podobě dokumentace, pozornosti kurátorů také uniklo zvukové experimentální umění nebo participativní výzkumné projekty kolektivů, jež se zabývají městem a organizací pohybu a působí na samé hraně umělecké scény.

_DSC3390
Pohled do instalace Trienále současného ruského umění, 2017. © Muzeum současného umění Garage. Foto: Yuri Palmin

I samotná vybraná témata, do nichž byla díla rozřazena, vypovídala o přístupu spíše konzervativním než nově zhodnocujícím. Například „mistrovská figura“ mapovala autoritativní vliv velkých jmen ve svých regionech (Pavel Aksenov v Iževsku, Ilgizar Khasanov v Kazani nebo ikoničtí umělci vlivní napříč celou zemí jako Anatolij Osmolovskij a Dmitri Prigov) a „osobní mytologie“ zase odhalovala individuální formy eskapismu. Jednotlivým tématům chyběl jakýkoliv mezinárodní nebo přesah, který by přehlídku přiblížil kontextu současné globální umělecké scény. Trienále současného ruského umění bylo jednoduše řečeno příliš ruské. Jako kdyby mimo hranice tohoto obřího geografického útvaru nic neexistovalo.

Jako nejinspirativnější se ukázaly projekty uměleckých kolektivů, jako je např. ASI (Agency of Singular Investigations), která vytváří prostředí a iniciuje diskuze tematizující společenskou a politickou organizaci času a chování jedince; nebo dvojice Urbanfeminism, jež se prezentovala formou zinů a která se ve svých výzkumech zabývá reprezentací ženského těla v urbánním prostředí.

Trienále se ukázalo jako příliš ambiciózní projekt, který spíše, než aby poskytl službu ruské scéně, upevnil institucionální pozici muzea Garage jako silného hráče na moskevském uměleckém trhu. Když se jedná o peníze, není na nehmotné projekty, ani kritické experimenty čas. Mnohem progresivněji tak z dnešního pohledu vyznívá 6. Moskevské bienále před dvěma lety, které připravil kurátor Bart de Baere a jež se skládalo z přednášek a diskuzí sociologů, politologů, futurologů a uměleckých teoretiků a z živých akcí a vstupů umělců a umělkyň v ústředním pavilonu areálu VDNCH (Výstaviště úspěchů národního hospodářství). Bart de Baere připomíná v rozhovoru pro Nadaci Moskevského bienále úskalí uspořádání takové akce v prostředí moskevské scény a zároveň připomíná, jak důležité pro něj bylo vytvořit jakýsi společný euroasijský narativ umění, který de Baere zahrnul pod pojem „progresivní Eurasie“. Představa hlubšího propojení ruské scény, její komplikované (sovětské) historie a mezinárodního kontextu byl pak přesně moment, který na Trienále výrazně chyběl. Přehlídka tak nabídla národní a statický obraz, a proto bylo třeba hledat zajímavá a inspirativní témata spíše v pozadí muzea než na jeho výstavních plochách. Jedno z nich je právě propracovaný doprovodný program, které připravuje edukativní oddělení muzea a jež dlouhodobě zkoumá otázku inkluze.

_DSC3456
Pohled do instalace Trienále současného ruského umění, 2017. © Muzeum současného umění Garage. Foto: Yuri Palmin

Muzejní program inkluze

Projekty, které se inkluzí zabývají, nemají v muzeu Garage nijak dlouhou historii. Prvním bylo sympozium v říjnu 2014, které zkoumalo sociální a psychologické potřeby slepých a zrakově postižených návštěvníků. Takové téma nepřineslo instituci jen spolupráci s organizacemi a jejich klienty, kteří se mohli k přístupnosti muzea vyjádřit, ale vyvolalo také otázky po tom, jakou roli hraje vidění a vizualita v umění a v jeho prezentaci. Mnohem komplexnější problematika tak vyplouvá napovrch, když přivřeme jedno oko, nebo rovnou obě. Jaká existuje v současnosti hierarchie mezi jednotlivými smysly? A jaký má tato hierarchie vliv na naše poznání? Nejsme příliš zatíženi prvoplánovým efektem vizuálních obrazů?

O rok později, v září 2015, pak muzeum Garage oznámilo, že otvírá celé nové lektorské oddělení zabývající se programy pro neslyšící, nevidomé či slabozraké návštěvníky. Kromě toho pak oddělení pořádá také workshopy a školení pro pracovníky z galerií a muzeí z celého Ruska a každý rok spouští nové projekty, které jsou buď vzdělávací nebo experimentují se samotnou povahou výstav. V létě 2016 zde proběhla výstava Spolumyslitelé (angl. Co-thinkers), která sestávala z děl významných mezinárodních umělců, na jejichž výběru se podíleli čtyři spolupracovníci s různými typy tělesných či mentálních postižení. Výstava ve své instalaci zohledňovala specifické potřeby návštěvníků, kteří nevidí nebo neslyší, nebo je jim prostředí galerie nepříjemné. Díla tak například doplnila hmatová instalace, tabulky s Braillovým písmem a videa ruské titulky pro neslyšící. Výstava samotná se ukázala být důležitá především tím, že taková praxe se v muzeu Garage stala po jejím skončení samozřejmá. Dobře to bylo vidět i během Trienále: veškerá videa měla ruské (případně anglické) titulky a v expozici bylo možné potkat nespočet vyškolených kustodů/lektorů, kteří byli připraveni provést výstavou dětské návštěvníky (a zacílit na díla, o nichž lze předpokládat, že je zaujmou) nebo pomoci obtížně se pohybujícím návštěvníkům. Velká site-specific instalace Iriny Koriny (nazvaná Chvost vrtí kometou), která za pomoci malých schodišť a platforem vytvářela prostředí evokující proměnlivost a chaotičnost moskevských ulic, byla dokonce doprovázena brýlemi s virtuální realitou, s jejichž pomocí si bylo možné dílo zevnitř prohlédnout, aniž by divák do něj vstoupil.

Co-Thinkers Garage 2016
Pohled do instalace výstavy Spolumyslitelé, Muzeum současného umění Garage, Moskva, 2016. Publikováno s laskavým svolením muzea. Foto: Yuri Palmin

Může se zdát, že jde o detaily, kterých si návštěvník možná ani nevšimne, přesto však mohou vypovídat o celé instituci. Programy pro návštěvníky se specifickými potřebami nejsou jen jakousi třešničkou na dortu dobře zvládnuté výstavy, ale měly by se stát samozřejmostí. A nejedná se jen o návštěvníky se ztíženou schopností vidět či slyšet – program instituce zřízené státem by měl být přístupný co největšímu počtu návštěvníků. Například nelze automaticky předpokládat, že každý, kdo přijde na výstavu Moving Image Department ve Veletržním paláci, vládne dokonalou angličtinou. Navíc otitulkování videa není nijak náročnou a drahou záležitostí.

Muzeum Garage má samozřejmě snazší podmínky než velké státní instituce, díky svému financování může být jeho program mnohem flexibilnější. První kroky muzea v oblasti zpřístupnění programu skupinám návštěvníků se specifickými potřebami však nebyly podle jedné z externích spolupracovnic na programu Marie Sarychevy nijak jednoduché. Znamenaly mnoho neúspěchů a nevydařených řešení, nevedlo to ale ke zrušení veškerých snah – jako se tomu například po nepodařených spolupracích s komunitami neslyšících a nevidomých stalo ve Veletržním paláci. Naopak, spolupráce se specifickými skupinami připravuje pracovníky galerií a muzeí na možnost selhání, na učení se z každodenního kontaktu s jinými lidmi a na změnu vlastní perspektivy a zavedených způsobů praxe a výuky. Důležitým aspektem takové práce je pak v neposlední řadě také vytváření prostředí důvěry a péče (o druhé).

A jak jsou na tom české galerie a muzea?

Podle rozhovorů, které jsem vedla s pracovníky lektorských oddělení ve velkých galeriích a muzeích v Praze, Brně a Ústí nad Labem, se jen velmi málo institucí věnuje programu inkluze a ze všech oslovených oddělení pracuje s dlouhodobou metodikou pro práci s návštěvníky se specifickými potřebami pouze edukační oddělení Galerie hlavního města Prahy. K tomu je však třeba podotknout, že spolu s GHMP na metodické příručce pod hlavičkou Rady galerií ČR spolupracovala také Galerie moderního umění v Roudnici n. L, Severočeská galerie výtvarného umění v Litoměřicích, GASK v Kutné Hoře a Galerie výtvarného umění v Ostravě. Abychom však nekřivdili Národní galerii v Praze a Moravské galerii v Brně, je dobré připomenout, že obě instituce mají přístupné haptické instalace k některým vybraným stálým expozicím. Přesto však platí, že velkým uměleckým institucím v České republice – nejen galeriím, ale také akademiím – chybí v otázce inkluzivního programu jakákoliv idea a rozpočet, který by umožnil zapojit externí spolupracovníky nebo se zabývat dlouhodobějším výzkumem. K čemu je ale pak veškeré úsilí vynaložené na přípravu výstavy, když do galerie vůbec nepřijdou některé skupiny lidí, a to z jednoduchého důvodu, že jim není umožněno vystaveným dílům porozumět?

Co-Thinkers Garage 2016
Po pravé straně je možné vidět speciální dotykovou a informační instalaci vytvořenou pro návštěvníky se specifickými potřebami. Pohled do instalace výstavy Spolumyslitelé, Muzeum současného umění Garage, Moskva, 2016. Publikováno s laskavým svolením muzea. Foto: Yuri Palmin

Velké státní galerie a akademie či fakulty výtvarného umění (FaVU, AVU, UMPRUM) stále v tomto směru výrazně tápou. Z umění se tak stává elitní záležitost, pro kterou se buď narodíte, nebo na ni můžete rovnou zapomenout. Když se například na FaVU pokoušel Pavel Sterec zavést nultý ročník, který by byl otevřený všem a zadarmo, a pokoušel se tak do školy přivést i zájemce, které by ani nenapadlo se na školu hlásit, protože pocházejí z –kulturně i společensky – marginalizovaného prostředí, narazil na neochotu zaměstnanců školy a projekt byl nakonec zamítnut. Nevypovídá to však jen o lenosti pedagogů, ale také o omezenosti představit si jinou pedagogiku, než kterou jsme si za léta vypěstovali a která z nás vytváří především individualizované jedince držící si své know-how úzkostně v pařátkách a podporující svět umění jen pro zvané.

Abychom se vrátili úplně na začátek – Trienále současného ruského umění sice nepředznamenalo další významnou přehlídku, která by udávala trendy, co se týče prezentovaného umění. Rozhodně ale ukázala, jak konkrétně může fungovat inkluzivní galerijní prostředí a načrtla tak cestu, kterou mohou další instituce následovat.


Trienále současného umění Garage / Kurátoři: Ilmira Bolotyan, Tatiana Volkova, Katya Inozemtseva, Snejana Krasteva, Andrey Misiano, Sasha Obukhova / Muzeum současného umění Garage / Moskva / 10. 3. – 14. 5. 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *