Artalk.cz

Francouzský cop jako stopa kulturní paměti

Viktor Čech se ve své recenzi věnuje nejnovějším pracím francouzské umělkyně Camille Henrot vystaveným do nedávna v pavilonu vídeňské Kunsthalle na Karlsplatzu. Podle autora Henrot navazuje na své starší práce, když s badatelským zaujetím shromažďuje a porovnává kulturní formy a jejich významy, v tomto případě především konotace motivu označovaného jako francouzský cop: „Jí využité kulturní formy jsou provázány do idiosynkratické výtvarné hry, jejíž pravidla divákovi umožňují osvobodit se při jejich vnímání od čtení v rámci očekávatelných diskurzů. Jistě, v dnešním světě nekonečného proudění informací hrnoucích se na nás často ve velice fragmentarizovaném stavu se může zdát, že nebezpečím je naopak absence onoho rámce. Nicméně v tomto případě nedochází k pouhé destrukci systémů, ale k jejich překódování, které často ve zdánlivých margináliích, jako je zmíněný francouzský cop, odhaluje pozapomenutou stopu kulturní paměti.“

2_Camille-Henrot
Pohled do instalace výstavy Camille Henrot v Kunsthalle Wien, díla Wait What; I Say; Tuesday, 2017, s laskavým svolením König Galerie, Berlin; kamel mennour, Paris/London; Metro Pictures, New York, foto: Jorit Aust

Francouzský cop jako stopa kulturní paměti

V posledních letech budí především v americkém prostředí velké vášně a dlouhou diskuzi zdánlivá módní drobnost. Jsou jí „africké“ účesy vytvářené splétáním vlasů do tenkých copů. Poté co se módní svět v tomto pro Afroameričanky typickém stylu zhlédl a prezentoval ho na bílých modelkách, vyprovokoval typicky americkou diskuzi pohybující se v kontextu postkoloniálního uvažování od otázek korektnosti až k extremistickým polaritám. Často používaný pojem „cultural appropriation“ byl v původním kontextu chápán především jakožto fetišizace exotických prvků jiných kultur, která ve výsledku vede k jejich dalšímu odcizení.[1]

[1] Viz Michele Wallace, Black Popular Culture, Seattle 1992, s. 13 –15.

Zde se ale spíše stal všeobecně používanou odsuzující nálepkou, zdaleka překračující akademický diskurz. Ostatně i samo splétání a proplétání vlasů má svou historii kontroly a represe. Stačí si vzpomenout na kdysi „tradiční“ copy čínských mužů, jež byli však ve skutečnosti symbolem porobení: své dlouhé rozpuštěné vlasy byli muži nuceni svazovat na příkaz mandžuských okupantů.

Cop či ohon spletený z praménků dlouhých vlasů je přitom jednou z nejstarších kulturních forem, kterou známe. Takto upravený účes nalezneme již na prehistorických zpodobněních „Venuší“ a splétání vlasů či vousů je bohatě dokumentováno i u řady historických kultur ve spojení se symbolickou či rituální funkcí. V kontextu západní kultury hrál do jisté míry podobnou roli jako zmíněné africké copy účes v angličtině od 19. století označovaný jako „french braid“. Francouzský cop má dlouhou tradici sahající od úpravy vlasů řeckých soch až k prehistorickým znázorněním z oblasti severní Afriky. Sám se stal ve svých různorodých variantách součástí mnoha transgresí a „kulturních apropriací“, které z něj dnes učinily všudypřítomnou, kulturně indiferentní formu.

4_Camille-Henrot
Camille Henrot, Tug of War, 2017, s laskavým svolením König Galerie, Berlin; kamel mennour, Paris/London; Metro Pictures, New York, foto: Jorit Aust

Ve svém nejnovějším výstavním projektu vytvořeném na míru pro výstavní prostor vídeňské Kunsthalle na tamním Karlsplatzu si Camille Henrot vzala za téma právě tento účes. Vyskytuje se zde jak v podobě monumentální instalace, tak také ve videu, kde je prezentován v další své podobě – vytvářený na koňské hřívě a ohonu. Moment splétání a proplétání autorka poněkud nečekaně nalézá také v tělesné rovině. Splétání koňské hřívy tak na jejím videu Tuesday střídají záběry na zemi se válejících zápasníků Brazilského jiu-jitsu. Jejich do sebe střídavě zaklíněná a propletená těla vyzařují překvapivě spíše dojem klidu a rovnováhy než zuřivého boje. Měkké červené polstrování zápasnické místnosti bylo přitom položeno i ve výstavním prostoru. Pod nohama příjemně poddajný povrch přijímá tělesnou váhu návštěvníka podobně, jako je tomu při vzájemném doteku lidských těl, a zceluje fyzický prožitek prostředí i autorčin asociativní narativ.

Camille Henrot se proslavila pracemi, jako je její video Grosse Fatigue (2013) či instalace The Pale Fox (2014), v nichž vytvořila husté pavučiny vazeb mezi artefakty, znaky a diskurzy, které v mnoha ohledech připomínají jakousi subjektivizovanou parafrázi antropologického výzkumu. Autorka v případě těchto děl sbírala a třídila materiál, aby ho následně podrobila analytickému procesu, který se však v novějším projektu vyznačuje spíše vlastním poetickým potenciálem. Propletená těla zápasníků a splétání koňské hřívy se tak odráží v největší realizaci, kterou je instalace Tug of War. Její název odkazuje ke hře na přetahovanou, jež obě prostředí svérázně propojuje. Umělkyně zde mezi dvěma statickými panely napnula monumentální propletenec řetězů a kabelů, který může stejně tak dobře připomínat i zmíněný cop. Zdánlivá křehkost banálního uzlíku získala prostorově výraznou formu, jež vedle své vlastní intenzivní předmětnosti nabízí i možnost sociálního podobenství, v němž se navzájem mohou potýkat nejen jednotliví zápasníci, ale i celé skupiny.

Camille-Henrot_Tuesday_55
Camille Henrot, Tuesday (záběr z videa), 2017, s laskavým svolením kamel mennour, Paris/London; König Galerie, Berlin; Metro Pictures, New York

Další dvě v prostoru výstavy umístěné práce vynikají kontrastem vzájemného vztahu organické tělesnosti a pasivní hmoty. Tato tradičněji výtvarně pojatá díla přinesla na autorkou připravenou scénu moment sochařské narace. V plastice I Say se stylizované, z hliníku vytvořené tělo prolíná s měkkou hmotou boxovacího pytle, zatímco u Wait What  se ztvárněný tvor poddává tvrdosti vertikálně stoupajícího abstraktního tvaru. Pro komplexní vnímání výstavy měla velkou roli i brožurka, do níž autorka vložila i několik svých kreseb a citovaných textů. Po jejím prolistování vystupuje do popředí i to, co si jinak divák mohl spíše domýšlet. Vedle příběhu věcí a těl je tu i příměji artikulovaná otázka konfliktu, násilí, masochismu a proměny těchto rolí. Bytosti a věci (sama autorka však tento v západní tradici kořenící dualismus popírá [2]

[2] A Questionnaire on Materialisms, October 155, 2016, s. 3 – 110.

) se zde proplétají v turbulencích historických, fyzikálních, sociálních i biologických procesů. V brožurce otisknuté starší kresby ze série Tropics of Love (2014) odhalují tuto libidózní podstatu vztahu dvou jedinců, ať již člověka či jiného tvora, v procesu zahrnujícího vše od agrese po vzájemné splynutí. Propletení dvou těl zápasníků ve videu Tuesday lze z této perspektivy vnímat jako ambivalenci vzájemného násilí a moci, jíž na sebe vzájemně působíme a ovládáme jiné (lidi, věci, kontexty). Binarita těchto vztahů se komplikuje a stejně jako v jiných pracích zde vyvstává komplikovaná síť relací.

Camille-Henrot_spring14_Dr_057_300dpi
Camille Henrot, Tropics of Love, 2014, s laskavým svolením autorky

Aparáty [3]

[3] Používám zde tento pojem v obecnější smyslu, tak jak jej definuje Giorgio Agamben. Viz Giorgio Agamben, What Is an Apparatus, Stanford 2009.

vědění, jakými jsou v západní společnosti obory typu kulturní antropologie, a stejně tak i aparáty sociální kontroly, jimiž jsou často právě rituály a s nimi spojené formy, tedy i zde zmiňované podoby copu nebo bojové sporty (ritualizující skutečný boj), fungují rovněž jako mechanismy kontroly sítě vztahů mezi věcmi, situacemi a těly. Camille Henrot však ve své práci tuto úlohu aparátu vytvářejícího hierarchické struktury narušuje. Jí využité kulturní formy jsou provázány do idiosynkratické výtvarné hry, jejíž pravidla divákovi umožňují osvobodit se při jejich vnímání od čtení v rámci očekávatelných diskurzů. Jistě, v dnešním světě nekonečného proudění informací hrnoucích se na nás často ve velice fragmentarizovaném stavu se může zdát, že nebezpečím je naopak absence onoho rámce. Nicméně v tomto případě nedochází k pouhé destrukci systémů, ale k jejich překódování, které často ve zdánlivých margináliích, jako je zmíněný francouzský cop, odhaluje pozapomenutou stopu kulturní paměti. Tu autorka vynáší z oblasti „nízké“ kultury folklóru do svého tvůrčího monologu o současném vztahu těla, moci a paměti.

Komplexní propletenec forem a významů, který Camille Henrot na své výstavě vytvořila, se tedy sice stal příběhem hmoty a věcí, nicméně současně je i odrazem jejího neukojitelného badatelského apetitu na poli kulturních reprezentací. I když už dnes její pozice na umělecké scéně není tak dominantní jako v době nástupu módní debaty o post-internetu a objektové ontologii, tato výstava napověděla, že od této umělkyně ještě můžeme čekat leccos zajímavého, a to například na její rozsáhlejší přehlídce, která proběhne na podzim tohoto roku v pařížském Palais de Tokyo.

Camille-Henrot_Tuesday_2
Camille Henrot, Tuesday (záběr z videa), 2017, s laskavým svolením kamel mennour, Paris/London; König Galerie, Berlin; Metro Pictures, New York


Camille Henrot / If Wishes Were Horses / kurátor: Luca Lo Ponto / Kunstahalle Wien / Karlsplatz / Vídeň / Rakousko / 22. 3. – 28. 5. 2017

Foto: Kunsthalle Wien

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *