TZ: Sochy v ulicích – Brno Art Open 2017

Sochy v ulicích – Brno Art Open 2017 / Dům umění města Brna / Brno / 7. 6. – 27. 8. 2017

Sochy v ulicích – Brno Art Open 2017

Dichtung und Wahrheit

7. 6. – 27. 8. 2017

Veřejná prostranství města Brna

Kurátoři: Tomáš Knoflíček a Libor Novotný

Vernisáž 6. 6. 2017: 11 h tisková konference, 11.30 h komentovaná prohlídka s kurátory, 18.30 h slavnostní zahájení před Domem umění města Brna, Malinovského nám. 2

Již po šesté zaplní veřejná prostranství města Brna přehlídka Brno Art Open. Prostřednictvím třinácti autorských realizací se letošní ročník přehlídky Sochy v ulicích zamýšlí nad otázkou tzv. umělecké pravdy a poukazuje na její možnou vnější souvislost s aktuálním fenoménem post-pravdy. Zastřešující téma vycházející z výroku J. W. Goetheho, Báseň a pravda / Dichtung und Wahrheit odkazuje na vztah mezi vědou a uměním, či obecně na střet poetického a exaktního (mechanického) myšlení.

Kurátoři Tomáš Knoflíček a Libor Novotný k letošní přehlídce říkají:

„Jedním z nejviditelnějších paradoxů současného světa je náš rozporuplný přístup k pravdě. Na jedné straně trváme na tom, že při jejím hledání není prostor pro subjektivitu, a odmítáme jiné než domněle racionální argumenty. Na straně druhé však nemáme sílu ani touhu argumenty ověřovat a snadno podléháme instantním řešením dovedně zaobaleným do kvaziobjektivního jazyka. Žijeme v době post-faktické, nehledáme proto pravdu, nýbrž potvrzení vlastních předsudků.

Co to může znamenat pro umění, které se jako nejednoznačná forma výpovědi posledních dvě stě let propadá žebříčkem lidských činností vztahujících se k pravdě? Stejně jako víra či náboženství se dostalo do defenzivy v okamžiku, kdy se všeobecná tendence lidského myšlení oddala důvěře ve vědeckou metodu a v přesné, racionální pojmy. Nezapadlo a nezapadá do uzavřeného rámce vědeckého myšlení, nenabízí jednoznačné odpovědi, a i když o něm v minulosti platilo přesvědčení, že disponuje schopností dotýkat se pravdy, dnes je vystaveno spíše nedůvěře a všeobecné skepsi.“

Do letošního ročníku přehlídky se zapojilo třináct autorů z Česka i ze zahraničí. Christof Zwiener /Německo/ využije pro zvukovou instalaci prostor krytu civilní obrany pod Petrovem. Philip Topolovac /Německo/ umístil instalaci formálně odkazující na muzeální expozici minerálů do obchodního centra. Pavel Karous, známý projektem „Vetřelci a volavky“, reaguje na sousoší ve stylu socialistického realismu z Moravského náměstí zbořené v 90. letech. Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov využívají lokální mýtus o malbě Diega Rivery v suterénu Domu umění jako záminku k vytvoření vlastní nástěnné malby na fasádu domu na Údolní ulici. Barbora Zentková a Julia Gryboś /Slovensko, Polsko/ organizují jednorázovou hudební performanci v dlouhodobě nevyužívané budově na Kobližné ulici jako iniciační gesto k ozdravení lokality. Ján Gašparovič /Slovensko/ vytvořil instalaci jako odhlučněnou kapsu pomáhající uniknout současnému informačnímu smogu. Objekt Tomáše Hlaviny v podobě gigantické knihy odkazuje na koncept otevřeného díla a akcentuje subjektivitu jeho čtení. Krištof Kintera zosnoval vizuální past v podobě hory zašlého, pozvolna odtávajícího sněhu. Zásah Martina Kochana /Slovensko/ má charakter vzedmuté terénní vlny vystupující z vodorovného povrchu chodníku na Římském náměstí. Josef Mladějovský proměňuje průchod nárožního domu na ulicích Dornych a Křenová v prostor jeskyně se zárodky krápníků. Pavel Sterec umístil do parku při Právnické fakultě MU instalaci v podobě gyroskopického simulátoru přetížení. Po dobu konání přehlídky lze v ulicích Brna také narazit na člověka, který před sebou valí kámen a na otázky po smyslu své aktivity odpovídá pouze lakonickým „je to moje práce“ – taková je základní situace performance Oldřicha Moryse. Interaktivní instalace Helmuta Smithe /Nizozemsko/ spočívá v umístění hodin, za jejichž „správný“ chod zodpovídají kolemjdoucí, kteří jsou dobrovolníky vyzýváni k tomu, aby čas na displeji hodin srovnali se svým.

Tradice přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open byla odstartována v roce 2008 z iniciativy statutárního města Brna ve spolupráci s Domem umění města Brna. Od roku 2009 má tato přehlídka, snažící se o návrat výtvarného umění do veřejného prostoru, formu bienále a je prezentována jako kurátorský projekt. Po Rostislavu Koryčánkovi /2009/, Karlu Císařovi /2011/, Michalu Kolečkovi /2013/ a Magdaleně Juříkové /2015/ se dramaturgie šestého ročníku ujali Tomáš Knoflíček a Libor Novotný, zakladatelé a autoři akce Kukačka, pořádané od roku 2010 v Ostravě, analogické k přehlídce Brno Art Open, ovšem bez pevného institucionálního zázemí.

Letošní ročník Brno Art Open navíc završí veřejná diskuze o přehlídce s náměstkem primátora statutárního města Brna Matějem Hollanem, s jejími letošními i minulými kurátory, s ředitelkou Domu umění Terezií Petiškovou a dalšími odborníky. Konat se bude v říjnu, termín bude upřesněn. Předcházet jí bude anketa zjišťující názory brněnské veřejnosti – zájemci budou moci odevzdat anketní lístek s názorem na přehlídku v jedné z budov Domu umění.

Pořádá Dům umění města Brna ve spolupráci se statutárním městem Brnem, pod záštitou primátora statutárního města Brna Ing. Petra Vokřála.

Přehlídka se koná s finanční podporou Česko-německého fondu budoucnosti, Jihomoravského kraje, Ministerstva kultury ČR a Velvyslanectví Nizozemského království.

Jedním z nejviditelnějších paradoxů současného světa je náš rozporuplný přístup k pravdě. Na jedné straně trváme na tom, že při jejím hledání není prostor pro subjektivitu, a odmítáme jiné než domněle racionální argumenty. Na straně druhé však nemáme sílu ani touhu argumenty ověřovat a snadno podléháme instantním řešením dovedně zaobaleným do kvaziobjektivního jazyka. Žijeme v době post-faktické, nehledáme proto pravdu, nýbrž potvrzení vlastních předsudků.

A co to může znamenat pro umění, které se jako nejednoznačná forma výpovědi posledních dvě stě let propadá žebříčkem lidských činností vztahujících se k pravdě? Stejně jako víra či náboženství se dostalo do defenzivy v okamžiku, kdy se všeobecná tendence lidského myšlení oddala důvěře ve vědeckou metodu a v přesné, racionální pojmy. Nezapadlo a nezapadá do uzavřeného rámce vědeckého myšlení, nenabízí jednoznačné odpovědi, a i když o něm v minulosti platilo přesvědčení, že disponuje schopností dotýkat se pravdy, dnes je vystaveno spíše nedůvěře a všeobecné skepsi.

Šestý ročník přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open se zamýšlí nad otázkou tzv. umělecké pravdy a poukazuje na její možnou vnější souvislost s aktuálním fenoménem post-pravdy. Jestliže například americký kritik Roger Cohen spatřuje smysl současného umění v hledání pravdy, pro niž musí být občas přizpůsobena i fakta, nelze v tom nevidět podobnost s post-faktickým nakládáním s informacemi. Na faktech nesejde, důležitější jsou emoce. A připomeňme ještě jednu možnou souvislost. Jak umění, tak post-pravda jsou sebereferenční. Umění se v kruhu zacyklených odkazů a tautologií pohybuje desítky let, během nichž si kolem sebe vytvořilo úctyhodnou bariéru, dělící svět na insidery a ty, kteří se stále nejsou ochotni smířit s faktem, že se otázky po pravdě a dobru oddělily od otázek krásy. Je tedy umělecká pravda předznamenáním současného fenoménu post-pravdy? A sarkasticky řečeno, neznamená to tedy, že život konečně doběhl umění (v duchu Wildeova výroku, že „život je zrcadlo a umění skutečnost“), ačkoli trochu jinak, než si avantgarda kdysi nejspíš představovala?

Vedle této, snad poněkud jízlivé otázky se přehlídka zaměřuje i na související témata, zejména na vztah umění a vědy či obecně střet poetického a exaktního (mechanického) myšlení. Odtud také Goetheův výraz „Dichtung und Wahrheit“ (Báseň a pravda) v mottu akce, jenž současně slouží jako rámec pro postižení rozporné pozice umění v současném světě. Pozice, zatížené břemenem minulosti, z něhož plyne řada nedorozumění ve smyslu odlišných nároků a očekávání umělce na jedné straně a publika na straně druhé.

Do jaké míry je současné umění schopno dostát své tradičně nárokované roli nositele lidského poznání? Je schopno na tomto poli poskytnout regulérní alternativu k vědě? A pokud ano, jakými prostředky? Má si uchovat nejednoznačnost výpovědi, či hledat cesty, jak posílit svou exaktnost? Podle Wernera Heisenberga věda a umění vytvářely a vytvářejí během staletí lidskou řeč, v níž můžeme mluvit o nejvzdálenějších oblastech skutečnosti, přičemž souvislé pojmové systémy jsou, právě tak jako různé umělecké styly, jen jinými slovy téže řeči. Ač fyzik, nahlížel umění jako rovnocenného partnera vědy, což už zjevně neplatí. Za posledních dvě stě let se náš postoj k poznání vyvinul od kontemplativního k pragmatickému. Nejsme již motivováni touhou zjistit, jaký svět doopravdy je, ale zajímá nás spíše, jak s ním naložit. Přírodní vědy se mezitím proměnily v „techniku“ a každý objev, každé nové zjištění, jako by bylo spojeno s otázkou, jaký z něho může být praktický užitek. Misky vah jsou vychýleny ve prospěch tzv. fetišismu výsledku. A protože s informacemi, které nám věda poskytuje, nakládáme jako s Flusserovými automaty – tedy černými skříňkami, u nichž kontrolujeme pouze vstupní a výstupní data – obvykle přehlížíme, že se i současné vědecké pojmy hodí jen na velmi omezenou část skutečnosti a ta zbývající, dosud nepochopená či nepochopitelná, zůstává nekonečná.

Přehled autorů a vystavených objektů

Alexey Klyuykov

*1983, Vladimir, žije a pracuje v Praze

Vasil Artamonov

*1980, Moskva, žije a pracuje v Praze

Bez názvu (pocta Diegu Riverovi)

Údolní 49 (49.1982597, 16.5943092)

Autorská dvojice Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov se pouští cestou fikce a křísí lokální mýtus o malbě Diega Rivery v suterénu budovy Domu umění, kterou měl mexický malíř vytvořit během své návštěvy Brna v roce 1955. Ačkoli bylo Riverovo autorství vyvráceno a samotná malba během poslední rekonstrukce Domu umění zanikla, autoři legendu využívají jako záminku k vytvoření vlastní nástěnné malby citující fragmenty dvou Riverových muralů. Prvním je známá práce v Rockefellerově centru v New Yorku, která byla z ideologických důvodů bezprostředně po dokončení odstraněna, druhým pak malba na stejné téma z Mexika. Námětem fragmentů jsou spojené ruce. Ruce lidí různých národností a ras. Ruce žen, ruce dělníků i intelektuálů, všechny spojené do gesta vzájemného přátelství a uznání. Stejně tak je spojena legenda s post-faktickou přítomností, neboť vedle veřejně přístupné malby na štítě domu vytvářejí Artamonov s Klyuykovem i malbu na původním místě bývalého klubu v Domě umění, kterou běžný divák spatřit nemůže.

Ján Gašparovič

*1981 Žilina, žije a pracuje v Žilině

Absolutní ticho neexistuje (Zbývá jen hluk)

Průchod vnitroblokem za Domem pánů z Kunštátu (49.19299, 16.60658)

Instalace Jána Gašparoviče je inspirovaná modelem anechoické místnosti používané ve vědeckém výzkumu. Spíše než laboratorní podmínky však uprostřed rušného města vytváří ekvivalent moderní poustevny, která od okolního světa zcela neizoluje, pomáhá ale informace třídit a filtrovat. Jestliže budeme nahlížet hluk, jemuž v dnešním světě nelze uniknout, jako metaforu informačního smogu a příčinu naší roztěkanosti, povrchnosti či ztráty identity, pak je Gašparovičova odhlučněná kapsa místem, které obnažuje naše vjemy. Místem, které neredukuje pouze dozvuk, ale i současný informační balast, jemuž jsme dennodenně vystavováni.

Julia Gryboś

*1988 Opole, Polsko, žije a pracuje v Brně

Barbora Zentková

*1986 Martin, Slovensko, žije a pracuje v Brně

No Disc

Dům na Kobližné ulici 461/22 (49.19518, 16.61183)

14. června v 15:00–19:00 h

Pro Julii Gryboś a Barboru Zentkovou splývá pojem „socha“ s událostí jakožto významným poznamenáním „tady a teď“. V jedné z budov v centru města, která zůstává dlouhodobě nevyužívaná, organizují jednorázovou hudební performanci, kterou pojímají jako iniciační gesto směřující k ozdravení lokality. Najatí hudebníci, jejichž množství je odvozeno z celkové dispozice budovy a počtu jejích místností, jsou pověřeni úkolem hrát po určitou dobu jeden part skladby, vytvořené na základě transkripce fieldrecordingové nahrávky brněnské řeky Svitavy. Protože je ale každý hudebník uzavřen ve své místnosti a není tak schopen příslušně reagovat na tempo svých kolegů, stává se v průběhu času skladba stále více asynchronní, až vyúsťuje do nové abstraktní kompozice.

Tomáš Hlavina

               *1966 Děčín, žije a pracuje v Praze

Setkání

Park za Domem umění (49.19671, 16.61475)

Obraz byl vždy otevřen volnosti interpretace, což mu přinejmenším od chvíle, kdy došlo k proměně komunikačních struktur v důsledku prosazení knihtisku, vyneslo statut nespolehlivé, subjektivní výpovědi. Hlavinův objekt v podobě gigantické knihy odkazuje na koncept otevřeného díla a akcentuje subjektivitu i jedinečnost jeho čtení. Stránky knihy neobsahují žádnou sémiotickou informaci, naznačeny jsou pouze řádky jako slepé reliéfní pásky, s nimiž lze volně manipulovat a neviditelný text dle libosti přeskupovat. V přeneseném slova smyslu je to tedy čtenář, kdo naplňuje obsah a je také tím, kdo je sám knihou čten.

Pavel Karous

               *1979 Praha, žije a pracuje v Praze

Zářič

               Park na Moravském náměstí (49.19913, 16.60672)

Instalace Pavla Karouse odkazuje k jednomu z vytěsněných sedimentů předešlé éry socialismu – k sousoší „Komunisté na znamení svého konečného vítězství“ od Miloše Axmana, které stálo do roku 1990 na Moravském náměstí. Na stejné místo autor zasazuje objekt, který v siluetě z původního sousoší vychází, neobsahuje však jeho figurativní části, nýbrž pouze rekvizity, Axmanem užité jako důkazy o uskutečnění komunistické utopie – vesmírnou družici a štěpení jádra atomu, doprovázené zářením. Z hlediska tázání se po pravdě nelze nevidět, že socialistický realismus zavedl viditelnou faleš naplněné utopie proto, aby potlačoval ony aspekty skutečnosti, které byly s komunistickým režimem v rozporu. Stejně jako například abstraktní umění tak odmítl samozřejmost smyslů, jen namísto toho, aby zjevoval neviditelnou skutečnost, napřímil všechny své prostředky k iluzi. S tou cíleně pracuje i Karous, který družici adaptoval na gril a „velký“ ideál doby minulé, dobývání kosmického prostoru, nahradil v subversivním gestu současným „malým“ ideálem rodinné pohody.

Krištof Kintera

               *1973 Praha, žije a pracuje v Praze

Odcházení

               Předpolí vstupu do Domu umění (49.19604, 16.61493)

Nebýt to uprostřed roku, ale v některém ze zimních měsíců, jevila by se tato scéna jako všední. V létě je ale hora zašlého, pozvolna odtávajícího sněhu něčím, co nemá daleko k zázraku. Kintera zosnoval klasickou vizuální past, kterou mimoděk odkazuje k jedné z tradičních kategorií vizuálního umění – k nápodobě (mimésis). Platón by měl jasno. Autor je typickým sofistou, jehož dílo má falešnou krásu, protože předmět, který vytváří, nevypovídá o poznání, ale o názoru. Dnešní „konzument“, nepoučený současným uměním, to bude nejspíš vidět podobně, rozdíl mezi oběma je však v tom, že zatímco Platón byl obecně proti „obrazům“, současnému divákovi se naopak po tradičních „obrazech“ stýská. Platón kritizoval lež umění, současnému divákovi se jí nedostává v požadované podobě.

Martin Kochan

               *1981 Trnava, žije a pracuje v Trnavě

Otok

Římské náměstí (49.1927478, 16.6114356)

Kochanova intervence dovedně snoubí radikálnost s nenápadností. Zásah má charakter vzedmuté terénní vlny, náhle vystupující z vodorovného povrchu chodníku. V rámci městského veřejného prostoru tento útvar implikuje cosi organického, pomalu rostoucího, přelévajícího se ze strany na stranu, jako edém na lidském těle. Pro autora je tato asociace podstatná, protože původ Otoku metaforicky spojuje s přítomností většího počtu lidí, jejichž osobní frustrace, pocity vyloučení, neurózy či nenávisti se tímto způsobem promítají do tváře města. Jestliže z lékařského hlediska je jednou z příčin vzniku otoku nepřiměřená alergická reakce těla na cizorodé látky, Kochan je obrazně spatřuje v informacích šířících se prostřednictvím současných médií a sociálních sítí. Kdo má být tím, jenž poskytne nemocné společnosti protilátku už sice přímo neříká, povaha instalace však naznačuje, že by jím mohlo být i umění, jež samo pro mnohé představuje malý, leckdy otravný, v každém případě snad ale aktivní vir.

Josef Mladějovský

               *1986 Frýdek-Místek, žije a pracuje v Ostravě

Kompozice

               Průchod nárožního domu na ul. Dornych a Křenová (49.19139, 16.61508)

Ustavení „změny“ jako základního principu moderního umění logicky oslabilo důvěru v nezvratnost tzv. umělecké pravdy. Ta nabývala řady podob, jež se vzájemně překrývaly, vrstvily jedna přes druhou, takže při pohledu zvnějšku začaly vykazovat rysy neprostupné šifry. Ve snaze postihnout tyto procesy si stejně hermeticky počíná Josef Mladějovský, který do přediva geometrických forem uvěznil výrok Wernera Heisenberga: „Věda a umění vytvářejí během staletí lidskou řeč, v níž můžeme mluvit o nejvzdálenějších oblastech skutečnosti; a souvislé pojmové systémy jsou právě tak jako různé umělecké styly jen poněkud různými slovy nebo skupinami slov v této řeči.“ Mladějovský instalaci vyklenul jako prostor jeskyně se zárodky krápníků, v nichž se poetické myšlení střetává s mechanickým a umělecká pravda se obrazně zrcadlí v pravdě vědecké. Zároveň ji však pojednal i jako prostor virtuální, násilně rozevřený vzájemnou rozepří schopnosti říkat a schopnosti chápat, příznačnou nejen pro éru moderny, ale zjevně ještě více pro současný svět.

Oldřich Morys

               *1983 Frýdek-Místek, žije a pracuje v Praze

Balvan

Lokace variabilní

Po dobu konání přehlídky lze v ulicích Brna narazit na člověka, který před sebou valí kámen a na otázky po smyslu své aktivity odpovídá pouze lakonickým „je to moje práce“. Když se pak na konci dne jeho pracovní penzum naplní, zanechá kámen stát na místě a znovu se k němu vrací na druhý den, aby ve své absurdní misi pokračoval. Celý proces záměrně nemá jednoznačné významové ukotvení a lze jej chápat různými způsoby, ať už jako obecnou otázku po smyslu našeho konání či jako metaforu umění, jehož osudem je bezmoc. Zjevná iracionalita takového počínání ale může být interpretována i jako výraz vzdoru vůči tlaku současných politických a ekonomických systémů, nutícímu srovnat náš pohled s logikou peněz a moci a přizpůsobit se všudypřítomnému diktátu fetišismu výsledku.

Helmut Smits

               *1974 Roosendaal, žije a pracuje v Rotterdamu

Shromažďování času

Malinovského náměstí (49.19551, 16.61381)

Helmut Smits umístil na jedno z frekventovaných náměstí hodiny, za jejichž „správný“ chod však nezodpovídá provozovatel, nýbrž kolemjdoucí, kteří jsou dobrovolníky vyzýváni k tomu, aby čas na displeji hodin srovnali se svým. Protože hodiny neukazují kontinuální čas, tento údaj se na displeji zafixuje a zůstane na něm až do doby, než bude skokově aktualizován někým dalším. Čím více interakcí proběhne, tím přesněji budou Smitsovy hodiny čas odměřovat. V okamžiku, kdy aktivita kolemjdoucích ustrne, však nastává metafyzické bezčasí poukazující na jednu ze základních premis klasické fyziky – čas je iluze.

Pavel Sterec

*1985 Praha, žije a pracuje v Praze

Radost z přetížení

Park při Právnické fakultě MU na ulici Veveří (49.207814, 16.591869)

Podle francouzského sociologa Gillese Lipovetského požívá naléhavost v současnosti status ideologie. Soutěživost a snaha získat převahu vedou k jejímu upřednostňování nad podstatným, okamžitého jednání před rozvahou, podružného před zásadním. K oblastem, jež tento fenomén silně poznamenal, patří také věda, v níž se stupňující tlak na výsledek odráží i ve způsobu hodnocení, které kvantitu nadřazuje kvalitě. Pavel Sterec tento stav symbolicky glosuje instalací v podobě gyroskopického simulátoru přetížení. Namísto člověka ale na jeho sedadlo umísťuje schránku s větším objemem tzv. predátorských časopisů, tedy periodik, která za účelem snadného finančního zisku rezignují na obvyklý proces recenzního řízení, v důsledku čehož se mezi vědeckou komunitu dostává velké množství neověřených, ne-li přímo zkreslených či falešných informací.

Ačkoli je dnes gyroskop hojně využíván především v různých „science parcích“ jako účinný prostředek popularizace vědy, ten Stercův logicky mnoho adrenalinových zážitků nenabízí (divák může být jen tím, kdo uvede stroj do pohybu). Oč je ale skoupější coby atrakce poskytující prvoplánové potěšení, o to účinněji představuje metaforu všeobecného zrychlení, odcizení hodnot, komercionalizace vědy, jakož i celkové ztráty orientace

Philip Topolovac

               *1979 Würzburg, žije a pracuje v Berlíně

Wunderkammer

Místo bude upřesněno

Současná obchodní centra představují prostory, které nevyžadují žádnou z obvyklých forem společenského styku a redukují naši pozornost na pouhé „okukování“ zboží. Cílem je vždy spotřeba, a ta je výhradně individuální zábavou. Do tohoto prostředí vstupuje Philip Topolovac s instalací formálně odkazující na muzeální expozici minerálů. Každý exponát vybavuje detailním popisem jeho fyzikálních vlastností. Vědomě ovšem zamlčuje jejich původ, čímž – stejně jako v případě obhlížení zboží – dochází k redukci pohledu. Divák nemá téměř žádnou možnost zjistit, že exponáty ve skutečnosti představují autorovy nálezy válkou poznamenaných předmětů z Berlína (nejčastěji roztavené sklo), a je proto ochuzen o podstatné souvislosti. Vidí předměty pečlivě zanalyzované a dovedně aranžované, leč jakoby bez historie. Na jedné straně tak Topolovacova instalace napodobuje ducha spotřeby svojí povrchností, paralelně k tomu ale reflektuje i současný problém s uzavřeností vědeckého výzkumu, s jeho až příliš úzkým vymezováním do segmentů specializací a z toho plynoucí mírou „fachidiocie”, která komplikuje možnost vidět skutečnosti v širších vztazích.

Christof Zwiener

*1972 Osnabrück, žije a pracuje v Berlíně

Z čista jasna

Vchody do krytu civilní obrany Denis, Husova a Nádražní ulice (49.19009, 16.60818 a 49.19025, 16.60908)

Zwienerův projekt testuje křehkou hranici mezi nenápadným a nepovšimnutým. Pod brněnským Petrovem se nachází rozsáhlá síť chodeb vybudovaná v prvních deseti letech po skončení druhé světové války jako kryt civilní obrany. Jeho styk s vnějším světem zajišťují tři vstupní portály situované u paty ostrohu. Zwiener si dva z nich vybírá a umisťuje sem instalaci sestávající ze zvukové stopy a ventilátorů, jejichž charakter a cyklus aktivity odkazují na pravidelný rytmus dýchání. Zprvu se zdá být jeho akt téměř nepozorovatelný. S každým nádechem a výdechem však nabývá na naléhavosti a postupně do divákovy mysli zasévá metaforickou představu, v níž se chodby krytu proměňují v dýchací trakt a celý Petrov v jeden velký živý organismus.

Pro celkové vyznění instalace je ale podstatné, že Zwiener zakládá frekvenci dýchání na nedokončené skladbě Ritornel op. 25 (Deux Ritournelles pour violoncelle et piano) brněnské rodačky a významné hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové (1915–1940), přičemž je příznačné a současně paradoxní, že to jsou – v přeneseném slova smyslu – právě její souchotinářské plíce, které dávají tomuto oživení průchod.

Doprovodný program

7. 6. 17 h - Anti-Fascist Art - Přednáška Pavla Karouse zaměřená na umění aktivně vystupující proti fašismu, neonacismu, rasismu a xenofobii.

FaVU, Údolní 53, budova U2, místnost 324

14. 6. 17 h - Komentovaná prohlídka s kurátory Tomášem Knoflíčkem a Liborem Novotným. Setkáme se před Domem umění.

15–19 h Barbora Zentková, Julia Gryboś: Zvuková performance

Dům na Kobližné ulici 461/22

15. 6. 17 h - Vetřelci a volavky v Brně - Komentovaná prohlídka vybraných výtvarných objektů z 60., 70. a 80. let dvacátého století ve veřejném prostoru centra Brna s Pavlem Karousem.

24. 6. 10.30–19 h - Tarnovski, Zahálková: PŘESLECHY - zvukový workshop

25. 6. 15–17 h a 27. 8. 14–16 h- Na šipkovanou – Je to jenom jako – městská hra pro rodiče s dětmi i pro hravé dospělé bez dětí, reagující na díla instalovaná ve městě.

26. 7. 9–16 h - Na šipkovanou – Je to jenom jako - celodenní akce pro děti ve věku 8-12 let, reagující na díla instalovaná ve městě.

27. 7. 17 h - Komentovaná prohlídka s lektorkou Domu umění

23. 8. 17 h - Komentovaná prohlídka s kurátory

19. 30 h  - Jiří Žák: Rozštěpený epistemolog – filmová projekce

Říjen - přesný termín bude potvrzen

Sochy v ulicích – Brno Art Open vaším pohledem

Veřejná diskuse nad přehlídkou Sochy v ulicích – Brno Art Open s náměstkem primátora statutárního města Brna Matějem Hollanem, s jejími letošními i minulými kurátory, s ředitelkou Domu umění Terezií Petiškovou a dalšími odborníky.

Není-li uvedeno jinak, místo konání je Dům umění, resp. sraz před Domem umění.

Více informací na www.dum-umeni.cz