Artalk.cz

Data art: umění digitální doby

Aktuální výstavu Big Bang Data v DOXu, která zkoumá vliv tzv. velkých dat a současné formy distribuce informací, zhodnotil pro Artalk Lukáš Pilka. Ve svém textu se pozastavuje především nad nekritickým technooptimismem, „který nepřímo cituje názory technologických firem, v jejichž očích se svět stává tím lepším, čím víc na něm přibývá miniaturních procesorů a velkých dat.“ Autor textu dále připomíná výstavy s podobnou tématikou a z aktuální přehlídky v DOXu vybírá díla, která upozorňují na fakt, že data nepředstavují neutrální materiál pro uměleckou tvorbu, ale naopak jsou významným znakem současných politických strategií.

BBD_vystava_1_1

Data art: umění digitální doby

Na začátku roku 2014 se v hamburské čtvrti Eppendorf otevřel nový supermarket. Podobná událost bývá zpravidla doprovázena hlasitou marketingovou kampaní a lákáním okolních obyvatel na dosud “nevídané” ceny. Tentokrát však ceny byly opravdu nevídané: toastový chleba, 500 gramů – 8 facebookových lajků, nakládané ovoce, 820 gramů – 5 osobních fotografií, polotučné mléko, 1 litr – 10 soukromých příspěvků… U pokladny poté zákazník zadal přihlašovací údaje ke svému facebookovému profilu a platební aplikace stáhla jeho osobní data odpovídající celkové ceně nákupu.

Datenmarkt, projekt umělecké skupiny YQP, zahájil svůj provoz v době, kdy řada evropských galerií připravovala rozsáhlé výstavy na téma velkých dat a digitálních technologií. Během následujících dvou let byly uvedeny projekty jako Electronic Superhighway v londýnské Whitechapel gallery představující vliv počítačů a komunikačních sítí na současné i nedávné umění, Big Data Goes Art v německém Walldorfu produkovaný technologickým gigantem SAP nebo Under the Clouds v portugalském Serralves muzeu, jehož autoři si všímali dvou různých oblačných metafor rámujících většinu dění ve svých obdobích – mračna jaderného výbuchu a mračna datového cloudu.

U všech zmiňovaných výstav stojí v centru pozornosti obraz vytvářený skrze digitální nástroje či postavený na souvisejících principech. Podobné metody přitom nejsou ve výstavních sálech ničím novým. Přehlídky jako Arte Programmata (1962), Cybernetic Serendipity (1968) nebo Software (1970) již před více než půl stoletím reagovaly na postupnou digitalizaci každodenního světa, umění nevyjímaje. Co tedy přimělo současné galerie, aby se tímto tématem začaly znovu intenzivně zabývat? Orit Gat v článku Between Delight and Discomfort tvrdí, že se jedná o reakci na současné intelektuální klima i na širší společenskou diskuzi, jež je často plná předsudků ohledně nových technologií. Tato motivace se pak podle ní promítá také do zpracování výstav a výběru zařazených exponátů, které často mají silně edukativní charakter.

BBD_vystava_20_1

Technologicko-didaktická rovina je rozhodně dominantní i na výstavě Big Bang Data (Centre de Cultura Contemporània de Barcelona, 2014), jejíž česká repríza nyní probíhá v pražském DOXu. Návštěvník je zde postupně seznamován s evolucí datových nosičů, s architekturou serverových center, se strukturou komunikační sítě či historií a typologií vizualizace dat. Často se tak děje pomocí artefaktů, jejichž prezentace trochu připomíná jakýsi novodobý kabinet kuriozit. V jedné vitríně se nachází pětipalcová disketa, v druhé jsou různé typy podmořských datových kabelů a ve třetí knihy zastupující důležité milníky z oblasti grafů a statistiky. Sbírku těchto technických exponátů doplňuje několik současných uměleckých děl demonstrujících zábavné a neškodné využití dnešní technologie a všudypřítomných dat. Na jednom místě se tak pohupuje prostorová síť znázorňující aktuální intenzitu a pohyb mořských vln u západního pobřeží Havaje, v druhém sále se zas generuje mapa Prahy na základě dat ze sociálních médií. Hlavní město je zde složeno z legračních ikonek, které mají návštěvníkovi prozradit, v jaké části města jsou jeho obyvatelé nejveselejší.

Celá digitální přehlídka přitom vyzařuje silný technooptimismus, který nepřímo cituje názory technologických firem, v jejichž očích se svět stává tím lepším, čím víc na něm přibývá miniaturních procesorů a velkých dat. Tyto myšlenky, všeobecně přijímané v 90. letech, však jen těžko mohou být relevantní v době Juliana Assange, Edwarda Snowdena či Bradleyho Manninga. V době, kdy společenskou diskuzi plní témata kolem WikiLeaks, Panama Papers, sdílení informací mezi internetovými giganty a zpravodajskými službami, ochrany osobních údajů, autorských práv, volební analytiky či “chytrých” korporací, které o nás vědí více, než o sobě víme my sami. Tato intenzivní politická témata výstava téměř ignoruje a vtěsnává je pouze do krátkého videa s komentáři, do jakési poznámky pod čarou. Je škoda, že se edukativní snaha kurátorů nesoustředila také tímto směrem. Třeba by pak stálo o něco méně lidí ve frontě, až se bude v Čechách otevírat první Datenmarkt.

BBD_vystava_45_1

I když kurátorské koncepty jmenovaných přehlídek trpí určitými nedostatky, uváděné umění přeci jenom přichází s něčím novým. Je sice pravda, že využívání počítačů v umělecké tvorbě, generování obrazů na základě algoritmů či navrhování parametrického designu jsou principy uplatňované již od 60. let, průkopníci a pionýři digitálního umění v minulém století však neměli k dispozici zásadní surovinu, kterou představují již několikrát zmiňovaná velká data.

Velká data jsou totiž nově dostupný umělecký materiál, k němuž se dnes obrací stále větší počet autorů. Tito umělci, kteří disponují dovednostmi, které odpovídají dnešnímu digitálně-informačnímu věku, jsou schopni tvořit z látky udávající význam bezpočtu věcí a dějů v našem aktuálním prostředí. Na datech přitom není lákavý jen jejich obrovský vliv, ale také řada dalších vlastností. Předně jsou levná a často se dají sehnat úplně zdarma. (Zejména díky myšlenkám hnutí Open data bylo v posledních letech zpřístupněno velké množství dosud uzavřených databází, jež se nyní dají bezúplatně využívat.) Údaje a informace je možné také snadno rozšiřovat – ať už propojováním a kombinováním různých zdrojů, vlastním sběrem či automatickým generováním. Data se také mohou bez obtíží upravovat, dají se z nich vybírat pouze zajímavé části a ty pak dále měnit tak, jak je v případě  konkrétního díla potřeba.

BBD_vystava_34_1

Nakonec, ale v neposlední řadě: Na rozdíl od infrastruktury, která je pohání, jsou data sama o sobě nehmotná a nevnímatelná lidskými smysly, a tedy přímo vyzývají k vizualizaci či jinému estetickému ztvárnění. Na jejich základě je možné generovat tvary, určovat pohyb, vytvářet zvuky, sdělovat zprávy či navrhovat prostorové objekty. Například práce německé umělkyně Chrisi Keller dataMorphose má prostorovou formu složenou z ukotvených trojúhelníkových plachet. Vzájemná pozice a vypnutí jednotlivých dílů se následně mění na základě aktuálních informací o online aktivitách. Naopak dvojrozměrnou podstatu má animace Life of your words vystavená nyní v DOXu. Její autor, Michal Šimonfy, vytvořil simluaci jednoduchého organizmu, jehož počet buněk se mění podle frekvence slov “život” a “smrt” sdílených na sociální síti Twitter.

I když obě tato díla dávají formu neviditelnému, a tím nabízejí atraktivní podívanou, trpí podobným problémem jako celá výstava Big Bang Data – prakticky se omezují na demonstraci technologických možností a ignorují sociální význam informací, které jsou v databázích obsaženy. Jako úspěšnější práce proto lze vnímat ty, jež s tímto rozměrem počítají. Například dílo A Conversation Between Trees vytvořené mezinárodním tvůrčím týmem dlouhodobě zaznamenává hladinu CO2 získanou pomocí senzorů v lesích Jižní Ameriky a Britských ostrovů. Znepokojující data se následně automaticky vypalují do kruhových archů připomínajících řez pokácených stromů a zařazují se do prostorového grafu signalizujícího blížící se ekologickou katastrofu. Jiné katastrofy – stále probíhající Afghánské války, se týká práce skupiny YoHa nazvaná Endless War. Její datový základ představuje bezmála sto tisíc vojenských a zpravodajských hlášení uniklých z amerického ministerstva obrany a posléze publikovaných serverem WikiLeaks. Obrovské množství zpráv, které žádný jedinec není sám o sobě schopný nastudovat, motivovalo umělce k vytvoření skriptu a multikanálové projektce, jež různými způsoby vizualizuje a transformuje obsah těchto sdělení. Dalším odvětvím poskytujícím spoustu využitelného materiálu je ekonomika a s ní související statistiky a reporty. Zde může jako příklad posloužit Ellie Harrison, která se obrátila k RSS kanálu poskytovaného zpravodajstvím BBC a napojila jej na prodejní automat s křupkami. Pokaždé, když se ve zprávách objevila zmínka o finanční krizi či ekonomické recesi, stroj obdaroval kolemjdoucí sáčkem brambůrek zdarma.

BBD_vystava_12_1

Jak je z příkladů dobře vidět, data využívaná při umělecké práci zdaleka nemají neutrální povahu, ale naopak se vyznačují řadou vlastností předem ovlivňujících charakter výsledného díla. Směřování pozornosti k těmto určujícím rysům, jejich pojmenování a hodnocení však není ve výtvarném světě dosud běžné. To motivovalo tým Julie Freeman k sestavení A Concise Taxonomy for Describing Data as an Art Material, v níž autoři navrhují základní kategorizaci dat jako cestu k jejich lepšímu pochopení. Snaží se rozlišovat, zda sada informací vypovídá o živých bytostech, neživých objektech či celém prostředí. Zaměřují se na původce databáze (komerční organizace, veřejné instituce, jednotlivé osoby…) podobným způsobem, jako tradiční dějiny umění zkoumají kontext vzniku díla. Zajímá je, zda jsou použitá data volně šiřitelná, či omezená určitou licencí, zda obsahují anonymizované informace, nebo se dají navázat na konkrétní subjekty. Zda se zdroje získávají v reálném čase a neustále se proměňují, nebo jde jen o časově vymezený snímek…

Ať už se jedná o chápání podstaty databází nebo o technologické dovednosti, současní tvůrci musí disponovat velmi odlišnými schopnostmi než jejich předchůdci. Romantická představa umělce, který s paletou a štětcem v ruce maluje obraz svého vnitřního “já”, se s data artem ještě více rozpadá. Dnešnímu autorovi pomohou mnohem více kurzy v rámci fakult informačních technologií než hodiny figurální kresby či lekce litografie. Jen tak bude schopný vytvořit dílo nabízející kritický komentář digitálního věku a dnešního stále racionálnějšího a pragmatičtějšího světa.


Horst Ademeit, Timo Arnall, Christopher Baker, David Bowen, James Bridle, Paolo Cirio, Brendan Dawes, FabLab BCN, Gemma Galdón, Ingo Günther, Jonathan Harris, Erik Kessels, Aaron Koblin, Manuel Lima, Giorgia Lupi & Stefanie Posavec, Mapa kriminality, Jonathan Minard, Na ovoce, Near Future Laboratory, Florence Ninghtingale, Safecast, Max Schrems, John Snow, Michal Šimonfy, Tam venku, Tekja, TeleGeography, The Public Laboratory, Umbrellium / Big Bang Data / Kurátoři: Olga Subirós, José Luis de Vicente / Centrum současného umění DOX / 7. 4. – 14. 8. 2017


Foto: Jan Slavík, © DOX.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *