Artalk.cz

CJCH 2017 speciál. Romana Drdová: Ztraceni v pohledu

Podobně jako v loňském roce představíme v příštích několika měsících na Artalku pět finalisů Ceny Jindřicha Chalupeckého 2017. Oproti minulému ročníku, kdy jsme ke zpracování profilů formou „návštěv v ateliérech“ vyzvali kurátory/ky, kritiky/čky a teoretiky/čky výtvarného umění, letos jsme se rozhodli oslovit ke spolupráci autory a autorky specializované v jiných oborech – např. v literatuře, teorii vizuální kultury či nových médií, filozofii či kulturní antropologii. Dali jsme jim volnou ruku, pokud jde o formu textu, a vedle tradičnějších žánrů se tedy mezi publikovanými příspěvky mohou objevit i experimentální útvary.

Začínáme s textem Dity Malečkové o práci Romany Drdové.

Profoundly Human-92
Romana Drdová, Profoundly Human, 2016

Romana Drdová: Ztraceni v pohledu

Žijeme ve světě, který je mnohovrstevnatý, míjíme a setkáváme se s mnoha lidmi, styly, myšlenkami, věcmi a jejich konstelacemi. Procházíme městem, necháváme se okouzlovat odrazy a odlesky, povrchy, událostmi a setkáními. Obýváme fyzický a virtuální svět a sledujeme, jak se čím dál více prolínají. To vše ve svém díle reflektuje Romana Drdová.

V její tvorbě se opakují materiály či média s lesklým povrchem a schopností odrazu – nejčastěji a nejtypičtěji zrcadla – a toto zrcadlení zrcadlení, důraz na zmnožení obrazu sebe sama je skutečně reflexí v silném slova smyslu; reflexí světa, v němž žijeme, a také jeho obrazu, který posíláme dál – jako když v instalaci Profoundly Human (2016) představuje budoucí fosílie, relikty zářné budoucnosti, chladnoucí otisky těl a jejich prostetik s vyšší životností, ergo potenciálem pro budoucí archeologická bádání. Tato instalace vytvořená pro expozici Dům módy[1]

[1] Výstava Dům Módy se konala v Galerii Hraničář v Ústí nad Labem 2. 3. – 13. 7. 2016 a vztahovala se k fenoménu fast fashion, česky rychlé módy, a jejím dopadům na životní prostředí a souvisejícím sociálním problémům, ale i ke způsobu, jakým se rychlost levné módy, prostředí módního průmyslu, obchodních řetězců a marketingových kampaní vepisuje do naší každodennosti.

je součástí širšího volného cyklu, který je věnován módě a osobnímu stylu ve smyslu rukopisu, kterým sami sebe popisujeme pro ostatní, a jehož součástí je také projekt Water Self (2016), v němž se tělesnost rozplývá jiným způsobem, je odlehčena na úroveň selfie, narcistního objektu touhy, což je zdůrazněno živlem čiré vody, konkrétně stylovou lahví s vodou s minimalistickým designem a osobním mottem. V oné eleganci, střídmosti a eklektičnosti vyjadřující jak osobní styl, tak sociální status a kultivovaný vkus, zároveň vnímáme povrchnost všudypřítomného designu vysávajícího myšlenky a obrazy pro rychlou spotřebu uspěchaných privilegovaných obyvatel velkoměst. Ostatně pro Romanu Drdovou je typické a přirozené nerýsovat ostrou hranici mezi uměním a designem a nechat prolínat jejich kritické a spektakulární roviny. Projekt Water Self je v rámci jejího díla důležitý i proto, že naznačuje posun od skla a zrcadla k vodě, tedy živějšímu a dynamičtějšímu médiu, jenž stále nese onu kombinaci průhlednosti a odrazu, kterou Romana Drdová ve svých dílech vyhledává a uplatňuje.

Romana Drdová-7450
Romana Drdová, Water Self, 2016

Touha po průzračnosti se projevuje i ve způsobu, jakým pojímá prostor, který nezaplňuje předměty a slovy, naopak ho zbavuje vrstev objektů a významů a otevírá ho jako dimenzi, v níž se pohybujeme nejen jako tělesné bytosti, ale díky zrcadlení a hře odrazů jako bytosti existující vždy na hraně, na hranicích světů. Čím jsme, když se pozorujeme v zrcadle, které protíná prostor Veletržního paláce v instalaci Pohled (2015)? Pozorovatelem, součástí díla, někým nebo něčím, co stejně jako zrcadlová linie symetricky protínající prostor dělí a spojuje zároveň? Jako kdo procházíme mezi světy, když se pohybujeme mezi fyzickým a virtuálním prostorem?

Inspirována elegancí a úsporností asijských kultur vytváří Romana Drdová minimalistické zenové prostory, do nichž se lze uchýlit před chaosem vířícím venku a zároveň, jakkoli v jejích pracích nenajdeme žádný explicitní odkaz, jde o reflexi proměn prostoru, který ztrácí svou jedinečnost – v době, kdy se téma multiverza stává myšlenkově přijatelným a seriózní vědci se zabývají otázkou, zda náš vesmír není simulací, je oslabena role fyzického světa jako jediné skutečnosti, zároveň ale samozřejmě zůstává jako míra pro jakoukoliv jinou realitu. V oné čistotě a odtělesněnosti prostorů v díle Romany Drdové můžeme zahlédnout původní představu virtuálního prostoru. Když se Case, hlavní hrdina Neuromancera, románu proslulého prvním výskytem slova kyberprostor, které se poté lavinovitě rozšířilo po všech aktivních sítích, pohybuje ve virtuálním světě, je osvobozen od masy fyzického těla a jeho vědomí může cestovat neomezeným prostorem jako objevitel a dobyvatel nových světů. Maso a krev považuje za podřadné médium, za něco, k čemu jsou odsouzeni ti, kdo se nedostali na vyšší úroveň. Ne všichni sdílejí nadšení z osvobození od těla a všeho chátrání a obstarávání, které s sebou nese, a ne všichni si myslí, že vědomí lze nahrát a že je možné opustit tělo bez lítosti, ale pro mnohé je ta představa fetišem, jehož vliv sílí spolu s výpočetními technologiemi a možnostmi, které se aktualizují a vystupují z říše fantazie. Ať už je osvobození od tělesnosti chimérou, snem nebo noční můrou, virtuální reality se svou stále se zvyšující přesvědčivostí proměňují naše vnímání. Na takto přesvědčivou existenci netělesných věcí lze těžko reagovat ve světě, v němž byla skutečnost dána pevnou fyzickou identitou: procházíme do světa za zrcadlem.

overlook-3211
Romana Drdová, Pohled, Veletržní palác, Národní galerie v Praze, 2015

Kromě průhlednosti a hry s odrazy a odkazy na (odhmotněnou) tělesnost je dalším rozpoznávacím znamením tvorby Romany Drdové téma laboratoře – jak sama říká, je od dětství fascinována lékárnou a laboratoří, jejími vůněmi, laboratorním sklem, atmosférou přísné záhadnosti a experimentu prováděného za přesných podmínek: a tak její dílo odráží tuto fascinaci a stává se jistým druhem experimentu. Je to experiment s prostorem a modulací světla, které ovlivňují naši mysl, experiment se šťastným nesoustředěním, serendipitou, s intuicí a pocitovostí. Romana Drdová tak vytváří nejen prostor, který by chtěla obývat, ale – v souladu se svým stylem ladně a zdánlivě téměř mimoděk –  laboratoř nové doby.


Náhledové foto: Romana Drdová, z výstavy Intuitive Gradient, Karlin Studios, 2015

Foto: archiv umělkyně

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *