Artalk.cz

Červená karta pro NZS 2017: zoufalý akt, nebo cesta k diskusi?

Jiří Ptáček se v komentáři vrací k Výzvě vystavujícím a kurátorům Nového zlínského salonu 201(na webu komentářového deníku A2larm publikované pod názvem Ukončete Nový zlínský salon 2017), v níž zaznívá ostrá kritika nevyváženého zastoupení žen a mužů v rámci přehlídky Co je současný obraz? na aktuálním zlínském trienále současného umění. Autor v textu rozkrývá souvislosti, shrnuje dosavadní debatu a táže se, zda nekompromisní požadavek na uzavření Nového zlínského salonu 2017 může být ve výsledku produktivní.

18489788_10155257318455040_7429030965307142923_o

Červená karta pro NZS 2017: zoufalý akt, nebo cesta k diskusi?

V den zahájení Nové zlínského salonu jsem v přednáškovém sále budově 15 bývalého baťovského areálu moderoval kolokvium Krajské galerie výtvarných umění ve Zlíně pod názvem Jak prezentovat umění v regionech?. Jedním hostů byla historička umění Milena Bartlová, pozvaná především kvůli její aktivní roli ve vytváření kulturní politiky českých Zelených. Coby osoba spoluzodpovědná za výběr hostů jsem od ní na úvod jejího vstupu musel vyslechnout oprávněnou kritiku, že na kolokvium byla pozvána patrně jako „modelový příklad ženy“. Mezi hosty byl jediná. Přibližně ve stejnou dobu Artalk.cz uveřejnil komentář Slávy Sobotovičové zaobírající se hrozivým nepoměrem mezi umělci a umělkyněmi na přehlídce Nového zlínského salonu nazvané Co je současný obraz?. A čtyři dny na to portály A2larm a Artalk.cz publikovaly otevřený dopis Ukončete Nový zlínský salon, jehož signatáři vyzvali pořadatele a kurátory k ukončení přehlídky a vystavující k demonstrativnímu odstranění vlastního díla jako výrazu nesouhlasu „s absurdní nevyvážeností celého projektu“.

Coby signatář tohoto dopisu mohu být podezříván z jednostrannosti. Kvůli spolupráci na doprovodném programu Nového zlínského salonu zase z dvojí hry. Jako jeden z mála signatářů, který shodou okolností výstavu navštívil, ale také jako kritik umění a kurátor, se ovšem chci zamýšlet nad tím, co může způsobit, že vznikne přehlídka s ambicí poskytnout aktuální vhled do  českého a slovenského umění, ve kterém se nevyskytují umělkyně. Zároveň považuji za vhodné zamyslet se i nad tím, čím je a čím není onen ostře kritický otevřený dopis.

Salon, který neexistuje

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně se letos poprvé odhodlala nevybírat účastníky za pomoci pozvané jury. Namísto toho oslovila sedm kurátorů a kurátorek, aby koncipovali autonomní výstavní oddíly, kterými se pokusí zodpovědět otázku z názvu přehlídky. Že se nejednalo o správné rozhodnutí doloží již situování všech výstav do aditivně řazených sálů jedné poloviny (!) patra zlínské zámku. Řetězec osmi expozic se zde musel vměstnat do malého a pro prezentaci současného umění zcela nevhodného prostoru, který kurátorům a kurátorkám bránil v jakémkoliv rozletu směrem ke strukturované výpovědi. V tomto ohledu bychom mohli zadání galerie kurátorům zjednodušit na „odpověz, ale tak, aby se to vešlo mezi okna“. Pouze na okraj lze poznamenat, že hranici mezi výstavami návštěvník pozná pouze podle poměrně rozsáhlých kurátorských textů na poměrně malých formátech (A3?) a že čas věnovaný jejich čtení s velkou pravděpodobností přesáhne čas strávený mezi několika málo exponáty na každé z výstavních miniatur. Je proto namístě ptát se, proč KGVU ve Zlíně pro přehlídku takového rozsahu nehledala alternativní prostory, kterými by kritický nedostatek místa řešila.

Prohlídka přehlídky nám neposkytne vodítka pro bližší seznámení s mírou vzájemné spolupráce mezi kurátory, ani mezi kurátory a pořadatelem. Manifestace dialogu však zřetelně nebyla nosným požadavkem pro vytváření obsahu výstav. Přitom právě nedostatečný dialog mezi zúčastněnými stranami je i jednou z nejvíce pravděpodobných příčin onoho klabzubáckého skóre 33:1  ve prospěch mužů [1]

[1] V předchozích komentářích a reakcích na letošní Nový zlínský salon byl udáván poměr 34:1. Jak nicméně ve svém komentáři k otevřenému dopisu objasnil ředitel galerie Václav Mílek, Jaromír Novotný je ve výčtu vystavujících umělců uveden dvakrát, neboť je zařazen do dvou samostatných oddílů expozice. (pozn. red.)

. Již jen pro to, co o přípravě přehlídky napsala v reakci na otevřený dopis slovenská kurátorka Beata Jablonská: „O výbere kolegov – kurátorov som nemala potuchy a priznám sa ani ma to nezaujímalo. A prečo by malo? Princíp výstavného salónu je veľakrát o tom, že vystavujete v kontexte bez súvislostí. Ktoré samozrejme prináša svoje riziká. Ale o tom je salón, kde funguje každý sám seba.“

18527188_10155257316160040_5327574460392018178_o

Dosavadní profesní činnost kurátorů a kurátorek v podstatě vylučuje, že by galerie vědomě či nezáměrně pozvala výkvět české a slovenské misogynie. Ba co víc, rovněž u pořadatelské galerie by toto podezření měla zpochybňovat přinejmenším druhá polovina Nového zlínského salonu, dvojvýstava etablovaných osobností z Česka a Slovenska. Hlavní hvězdou letošního NZS se totiž stala kreslířka Jitka Svobodová, k níž kurátorka Monika Čejková za účelem drobné intervence vybrala fotografku Markétu Othovou. Vedení galerie obhajuje také několik příkladů z nedávné minulosti, například úspěšné obhájení výstavy feministicky orientované polské umělkyně Natalie LL, již coby „obscénní“ chtěli uzavřít někteří místní politici, nebo standardně zvládnuté předchozí ročníky salonů.

Jak si tedy vysvětlit letošní karambol? Možná tím, že Nový zlínský salon už / zatím neexistuje. Rozhodnutí přenést kompetenci za jeho náplň na externí kurátory, zamýšlené jako cesta z překonaného žánru salonní všehochuti, totiž zjevně nedoprovázelo vytvoření adekvátních rámců spolupráce a produkčních mechanismů. Kurátoři a kurátorky sice byli zpraveni o věkové hranici 30 let pro účastníky a limitech výstavního prostoru, soudíc podle sdělení Beaty Jablonské však byli ponecháni „napospas“ vlastní svobodě volby, pro kterou se pořadatel vzdal své koordinační úlohy. Dodejme, že to i přesto, že patrně pouze galerie měla k dispozici kompletní data o skladbě celé mozaiky.

Oproti minulým ročníkům, kdy Nový zlínský salon a jeho pendant Zlínský salon mladých vznikal prostřednictvím nominací, hlasování a debaty mezi členy jury, se tedy tentokrát každý z kurátorů a kurátorek ocitl se svým úkolem sám. A galerie nevyužila nástroje, jež má k dispozici, ke korekci celku. Ať již tím myslíme vyvolání debaty s kurátory a kurátorkami, nebo opravný prostředek nejzazšího rázu – zařazení umělkyň do výstavy režírované ředitelem galerie Václavem Mílkem.

Týmu KGVU ve Zlíně tak lze určitě vyčítat nečinnost. Přinejmenším kvůli „hvězdné úloze“ Jitky Svobodové je ale vhodné znovu zvážit, jestli nehledíme do tváře pouhé neschopnosti vidět daný problém v jeho závažnosti a vnímat rodovou rovnováhu jako součást „rozmanitosti“, k níž se galerie hlásí na svých webových stránkách: „Nové zlínské salony si kladou za cíl srovnat pražský výtvarný život, který zaujímá více než dominantní postavení, s uměním v regionech, i s českými umělci v zahraničí, a ukázat rozmanitost v českém výtvarném umění.“ Rozmanitosti podobně důležité jako je například různorodost původu nebo věková diferenciace vystavujících.   

Všimli si tedy v KGVU problému, ale ctili svobodu externistů nade vše ostatní, anebo opravdu neviděli, jaké monstrum se jim rodí v líhni, kterou sami vytvořili? Na tuto otázku prozatím neznáme odpověď. Hypoteticky se ale nabízí ke zvážení, že v okamžiku přechodu od jednoho koncepčního modelu k jinému nebyla pozornost upřena tímto směrem.

18423128_10155257319045040_5657776940040014680_o

Zaslepenost: Co je možné nevidět a co je snadné uvidět

Otevřený dopis Ukončete Nový zlínský salon může být snadno bagatelizován jako „pražskokavárenská bojůvka ve jménu svaté hyperkorektnosti“. Nelibost vyvolává výzvou k „ukončení kulturní akce“, která mnohým splývá s oprávněním učinit to. Nesouhlas vyvolává kvůli výzvě externím kurátorům, kteří reálně svoji výstavu ukončit nemohou, ale stejně tak kvůli vyhrocování vztahů na umělecké scéně, viktimizaci kurátorů a vystavujících a jejich citovému vydírání. Požadavek „ukončete – odstraňte“ je označován za nešťastný extremismus a samotný důvod pro jeho vznesení za důsledek pozornosti k jedinému kritériu . V předchozích odstavcích jsem naznačoval, že celá situace se velmi pravděpodobně „pouze seběhla“ a že v ní těžko shledávat záměr. Také proto se nekompromisní požadavek jeví jako přílišná krutost k těm, kteří si pouze ničeho nevšimli, nebo neudělali dost, aby situaci změnili. Neschopnosti „uvidět“ je vystavována červená karta, aniž by se hlouběji a citlivěji řešily příčiny, jak je vlastně možné „nevidět“. Je ale možné tuto problematiku nevidět krátce nato, co se tolik mluvilo a psalo o maskulinně-testosteronovém vystupování posledního laureáta Ceny Jindřicha Chalupeckého, anebo o iniciativě Čtvrtá vlna, která upozornila na systémově nepodchycené ponižování studentek vysokých uměleckých škol? Za takových okolností je snadné vidět schválnost i tam, kde jí není.

Signatáři dopisu jsou každopádně v pozici, kdy jsou a chtějí být pouze vyzyvateli. Nemají právo výstavu ukončit a jejich moc spočívá výhradně v respektu, kteří někteří ze jmenovitě oslovovaných (možná) mají vůči jejich názorům či osobnostem. Dopisem rovněž nenaznačují, že by neměly být organizovány výstavy s výhradním zastoupením mužů nebo žen, vymezují se pouze proti tomu, aby se tak dělo i u výstav, jež jsou představovány jako jakási reprezentativní zpráva o „stavu unie“. Upozorňují, že jim nejde o kvalitu vystavovaného umění či promyšlenost kurátorských koncepcí, protože přehlídka takového typu je svého druhu politikum, utvářením onoho „současného obrazu“ a jeho zprostředkováním veřejnosti, a tak jako politikum má být zkritizována, dává-li navenek tak pochybné signály. Nepíší přitom o kvótách a nežádají soucit se ženami. A v neposlední řadě přicházejí sice s extrémními, pro mnoho z nás nepřijatelnými a zčásti nerealizovatelnými požadavky, zároveň ale ve zřídkakdy vídané míře demonstrují nesouhlas se situací, která nemá být odbyta jedním či dvěma komentáři na Artalk.cz.

IMG_4740

Zjevná podrážděnost a konfrontační styl dopisu jsou odpovědí na ignoranci. Otevřený dopis vznikl relativně rychle a bohužel má své slabiny. Citujeme-li z vyjádření jednoho z vystavujících, Martina Kohouta, jedná se „o zoufalý akt, který toho moc nedosáhne. Místo toho, aby situaci proměnil v platformu, která by se posilnila aktuální diskuzí (a tím, že výstava stále ještě probíhá), za problémem pedantsky zabouchne dveře a diskuzi poté pravděpodobně zkrátí — ‘vyřeší’ ji podpisem. Takovéto zabouchnutí mluví o neschopnosti daný problém produktivně překonat a ponechá mu tak jeho ‘sílu’ téměř beze změny.“

Ale skutečně je tomu tak? Otevřený dopis pochopitelně není diskuzní platformou. Nevyzývá k pouhému „objasnění situace“ a nezve k jednacímu stolu. Přesto však pořadateli, kurátorům, kurátorkám, vystavujícím i nevystavujícím umělcům a umělkyním nabízí příležitost veřejně promluvit o kriteriích vhodných pro události podobného typu, anebo o budoucnosti tímto ročníkem nastartovaného přerodu koncepce Nového zlínského salonu. V těchto dnech probíhající diskuze – spontánní, vášnivá, nicméně příliš rozptýlená na sociálních sítích – ale paradoxně k produktivnímu dialogu vést může. Bude však potřeba, aby se do ní zapojili i ti, kteří se v tuto chvíli možná cítí napadeni či dotčeni. Umělce, kteří již nastoupili do vlaku, aby z výstavy odvezli svá díla, bych proto na závěr rád vyzval, aby vystoupili v Otrokovicích a sečkali v hostinci naproti nádraží, jestli pořadatelé NZS navrhnou jiné řešení než ukončení přehlídky. Jsou v nelehké situaci, prostor pro diplomatické vyjednávání mají zúžený. Po nevydařeném obsazení kolokvia, o kterém jsem referoval na začátku, je však přednáškový sál budovy 15 volný. Pozvání na otevřenou debatu by ukázalo, pro koho věc opravdu nekončí pouze podepsáním dopisu či digitálním lajkem. A také by prokázalo vnitřní sílu organizátora čelit důsledkům vlastního nezdaru.



Nový zlínský salon 2017 / vystavující umělci: Ondřej Basjuk, Jan Merta, Jiří Petrbok, Zbyněk Sedlecký, Adam Štech, Jakub Tomáš, Lubomír Typlt, Vladimír Véla, František Demeter, Juraj Gábor, Jaromír Novotný, Daniel Balabán, Milan Houser, Jakub Roztočil, Michaela Thelenová, Petr Veselý, Roman Bicek, Rastislav Podoba, Rastislav Sedláček, Martin Špirec, Jiří Černický, Patrik Hábl, Petr Písařík, Jakub Špaňhel, Karel Štědrý, Ondřej Buddeus, Martin Kohout, Jaromír Novotný, Jiří Valoch, Tomáš Vaněk, Martin Čada, Petr Horák, Jiří Kuděla, Vojtěch Skácel, Dušan Tománek / kurátoři: Petr Vaňous, Ján Kralovič, Terezie Petišková, Beata Jablonská, Zdeněk Freisleben, Marek Pokorný, Ivan Bergmann, Václav Mílek / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně / Zlín / 12. 5. – 10. 9. 2017

Foto: vernisáž Nového zlínského salonu 2017, archiv KGVUZ, Dalibor Novotný

Komentáře

  1. S ledasčím v tomto komentáři bych mohl polemizovat, ledacos uvést na pravou míru, ale nakonec, koho výstava bude zajímat, udělá si názor sám. Určitě vítám, když zdvižené pěsti střídá výzva k diskuzi. Na rozdíl od počtu žen na výstavě „Co je současný obraz?“, otazník v jejím názvu je zcela záměrný. Než opět připravíme židle a stoly v přednáškovém sále, je třeba si nejprve ujasnit, kdo se takové diskuze chce účastnit a co od takového setkání očekáváme. Jinak by mohlo dojít k tomu, že budeme pouze opakovat svá stanoviska, aniž bychom jim byli navzájem schopni naslouchat. Jako instituce se problému nezříkáme. Rádi bychom jej představili také těm, o nichž se zatím moc nemluvilo: návštěvníkům výstavy.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *