Artalk.cz

Výzva vystavujícím a kurátorům Nového zlínského salonu 2017

Zveřejňujeme výzvu umělců a umělkyň, teoretiků a teoretiček, kritiků a kritiček, kteří se ohrazují vůči 8. ročníku Nového zlínského salonu. Jak upozornila již ve svém komentáři Sláva Sobotovičová, letošní přehlídka prezentuje nevyvážený poměr zastoupených umělců a umělkyň (34 mužů vůči 1 ženě). Signatáři výzvy žádají po organizátorech ukončení výstavy a po participujících umělcích (a umělkyni) odstranění svého prezentovaného díla.

thumbnail-1024768-salon-banner

Vážení představitelé Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, vážení kurátoři osmého ročníku Nového zlínského salonu 2017, Petře Vaňousi, Jáne Kraloviči, Terezie Petišková, Beato Jablonská, Zdeňku Freislebene, Marku Pokorný, Ivane Bergmanne, Václave Mílku, vyzýváme vás, abyste ukončili výstavu osmého ročníku Nového zlínského salonu 2017 pod názvem Co je současný obraz, na níž je zastoupena jediná (!) žena oproti třiceti čtyřem (!) mužům. Tak radikální nepoměr je nutně pokřiveným obrazem o současném českém umění a vypovídá o nepochopitelné zaslepenosti odborné veřejnosti, která přehlíží tvorbu českých umělkyň. Krajská galerie Zlín je veřejnou institucí, kterou si všichni platíme ze svých daní, aby podporovala současné umění. „Současné umění“ (současný obraz) ale neznamená současné umění produkované pouze muži, ale umění tvořené jak muži, tak ženami.

Milí umělci prezentovaní na výstavě, Ondřeji Basjuku, Jane Merto, Jiří Petrboku, Zbyňku Sedlecký, Adame Štechu, Jakube Tomáši, Lubomíre Typlte, Vladimíre Vélo, Františku Demetere, Juraji Gábore, Jaromíre Novotný, Danieli Balabáne, Milane Housere, Jakube Roztočile, Michaelo Thelenová, Petře Veselý, Romane Bicku, Rastislave Podobo, Rastislave Sedláčku, Martine Špirci, Jiří Černický, Patriku Háble, Petře Písaříku, Jakube Špaňheli, Karle Štědrý, Ondřeji Buddeusi, Martine Kohoute, Jaromíre Novotný, Jiří Valochu, Tomáši Vaňku, Martine Čado, Petře Horáku, Jiří Kudělo, Vojtěchu Skáceli, Dušane Tománku, vyzýváme vás, abyste pozastavili svou účast na osmém ročníku Nového zlínského salonu 2017 pod názvem Co je současný obraz. Vyzýváme vás, abyste jeli do Zlína či pověřili někoho známého, svůj umělecký projekt z výstavy odstranili, a vyjádřili tak nesouhlas s absurdní nevyvážeností celého projektu. Jakkoliv je primární zodpovědnost za skladbu výstavy na kurátorech a zástupcích Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně, svou účastí celý projekt legitimizujete. Stáhnutím svého díla z výstavy na problém upozorníte.

Domníváme se, že pouze budou-li muži solidární s ženami, umělci s umělkyněmi, a budou společně proti podobným situacím vystupovat, je možné něco změnit.

 

Darina Alster
Alžběta Bačíková
Zbyněk Baladrán
Anežka Bartlová
Milena Bartlová
Zuzana Blochová
Vjera Borozan
Nikola Brabcová
Anna Daučíková
Lucie Davidová Patáková
Isabela Grosseová
Jakub Hošek
Tereza Hrušková
Edith Jeřábková
Eva Jiřička
Markéta Kinterová
Barbora Kleinhamplová
Katarína Klusová
Alexey Klyuykov
Kateřina Konvalinová
Karina Kottová
Eva Koťátková
Dita Lamačová
Marie Lukáčová
Václav Magid
Markéta Magidová
Matěj Pavlík
Marianna Placáková
Jiří Ptáček
Veronika Přikrylová
Anna Remešová
Lucie Rosenfeldová
Martina Růžičková
Lucia Sceranková
Pavla Sceranková
Mariana Serranová
Peter Sit
Jiří Skála
Sláva Sobotovičová
Adéla Součková
Martina Smutná
Tereza Stejskalová
Pavel Sterec
Zuzana Štefková
Blanka Švédová
Barbora Švehláková
Nik Timková
Jiří Thýn
Marie Tučková
Lenka Vítková

Komentáře

  1. V komisi byly ženy zastoupeny. Osobně jsem přesvědčena o tom že ví, co dělají (stejně jako jejich mužští protějšci). Takže, váš požadavek na ukončení výstavy mi přijde značně zcestný a vlastně nechápu, proč by počet žen měl vypovídat o ne/kvalitě výstavy, kterou bych posuzovala primárně. S pozdravy Jana Písaříková

  2. Přehlídka je problematická, čehož dílčím projevem je i gender zastoupení. Nabízí se ale otázka: Kolik ze signatářů výzvy výstavu navštívilo? A posuzuje ji jinak, než na základě dat, které lze přečíst a spočítat odkudkoli? Snadná revoluce „od stolu“.

  3. Dobrý deň,
    keďže som bol , ako jeden z kurátorov / kurátoriek siedmych výstav, ktoré tvoria koncepciu NZS 2017 s názvom: „Co je to současný obraz?“ vyzvaný, aby som ukončil výstavu, zdá sa mi adekvátne zareagovať.
    Koncepcia Zlínskeho salónu bola nasledovná: Vedením sme boli oslovení, aby sme každá z kurátoriek / každý z kurátorov vytvorili v rámci vybranej miestnosti výstavu v pozadí s otázkou „Ako vnímame súčasný obraz “ (V mojom ponímaní: aké sú hranice a možnosti maľovaného závesného obrazu, akým spôsobom obraz reflektuje skutočnosť, čo považujeme za aktuálne témy v súčasnom umení…ai). Oslovení boli 4 kurátori a 2 kurátorky, pričom jedna z výstav bola koncipovaná riaditeľom krajskej galérie Václavom Mílkom a kurátorom zbierky intermédií Ivanom Bergmannom.
    Vzhľadom k výberu najmenšej z miestností som oslovil troch autorov (mužov): Františka Demetera, Jaromíra Novotného a Juraja Gábora. Oslovených autorov považujem za výrazných, zaujímavých, premýšľajúcich umelcov v rámci česko-slovenskej scény. V rámci svojej výstavy som mal zámer tematizovať formát, obraz ako (tenkú) hranicu medzi zobrazovaným a skutočnosťou a zaoberať sa motívom rámu. (názov: „Obraz rámu“ – ku koncepcií a zdôvodneniu výberu píšem v katalógu. Téma a spôsob spracovania však nie je predmetom tejto diskusie, je, ako sa zdá, irelevantná). Predpokladám, že podobným spôsobom postupovali ak kolegyne a kolegovia. Keďže sled výstav nemal generálneho kurátora, ktorý by okrem príliš obecného a priznajme aj trúfalého „Co je současný obraz“ sledoval aj jasnejšiu tématickú líniu, dramaturgiu radenia výstav v priestore a pod. a rovnako aj, pomer medzi mužskými autormi a ženskými autorkami. Aký bol finálny výber ostatných oslovených kurátoriek a kurátorov som mal možnosť sa dozvedieť až z finálnych korekcií na katalógu tesne pred zahájením a potom až na samotnej výstave. Nik z vedenia nám v rámci našich koncepcií výstavy nedával žiadne kvóty či usmernenia. Samozrejme si uvedomujem, že vo výsledku – súčte všetkých výstav a vystavujúcich – pôsobí vyššie uvedený pomer alarmujúco. Vznikol však vyššie uvedeným spôsobom.
    Výzva je však adresná a personalizujúca. Ostatne preto, k zdôrazneniu zodpovednosti sú vo výzve menované kurátorky a kurátori, všetci umelci a umelkyňa. Koncepcia mnou kurátorovanej výstavy je z hľadiska obsahu výzvy chybná. Je výberom 3 mužov – výtvarníkov, ktorý ma vzhľadom k téme zaujímali. Tým som ale (nevedome) „particioval na pokrivenom obraze súčasného českého“ (a ja by som dodal aj: slovenského) umenia.
    Keďže výzva je vedená nie smerom k myšlienke / koncepcií výstavy, ale k zastúpeniu mužov a žien – vyvstáva dôležitá otázka: čo som urobil v rámci svojich možností, svojho výberu kurátorskej koncepcie zle? Aký nástroj, metódu som mal použiť? Keďže je výzva osobná, každému zo zúčastnených, vzťahujem ju k sebe. ( Bol by som vďačný za reakciu na otázky, nemyslím ich ako rečnícke)
    Ak je systém výstavy (7 rôznych , samostatných výstav) parcializovaný a ruší tradičnú koncepciu Salónu ( po čom volali aj niektorí podpísaní autori / autorky) potom je nutné počítať s tým, že výber nebude reprezentatívny (v zmysle: vekového rozvrstvenia, pomeru mužov a žien a pod.). Ak by bol formát riadený centrálne (jednou kurátorkou / kurátorom alebo užšou skupinou) nazdávam sa, že by vnikli ďalšie polemické „výzvy“. ( Ostatne, toho som bol svedkom počas diskusií o koncepcií NZS pred 2 rokmi)
    I keď výzva argumentuje verejnou inštitúciou, myslím si že v pozadí je ešte iná otázka: Ako je možné , že v súčasnej dobe nemá každý z nás akýsi sebakorekčný, scitlivujúci mechanizmus, ktorý by pri výbere a rozhodovaní zohľadňoval proporčnosť, vyváženosť výberu aj v zohľadnení rodovej (a inej) korektnosti?
    Z môjho hľadiska som asi príliš zaujatí témou a snahou sprostredkovať, cez diela, motív obrazu ako možnosti koncentrácie pozornosti na určitý výsek, rám skutočnosti. Uvažoval som nad iným, nad témou, inštaláciou, prepojením diel umelcov medzi sebou.
    Výzvu vnímam vážne. Ako gesto poukazujúce na nepomer, ktorý mal byť vyvážený nejakým (inštrumentálnym) spôsobom. Sláva Sobotovičová vo svojom texte 34 krát více dobrých mužu: http://artalk.cz/2017/05/11/34krat-vic-dobrych-muzu/ píše, že nevolá po kvótach. Ale nie je mi jasné aká metóda mala byť uplatnená? Rovnako v texte výzvy nie je navrhnuté riešenie koncepcie NZS. Aké inštrumentálne nástroje použiť?
    Názov NZS 2017 možno nemusel byť tak ambiciózny a viacej pracovať s „mozaikovým“ charakterom tohtoročného formátu. S fragmentarizáciou. Som však rád, že mi vedenie NZS dalo slobodnú ruku vo výbere i stanovení si témy, nezasahovala do môjho rozhodnutia a plne ho rešpektovala.
    Keďže som mal slobodu v koncepcií musím za ňu niesť aj zodpovednosť. Ak je diskusia o výstave či výstavách podmienená tým, že som v rámci výberu nezahrnul ženskú autorku, dôležitým spôsobom to mení moje premýšľanie o umení. Ostatne, táto zmena je cieľom každej dobrej diskusie.

  4. Navrhuji zorganizovat nadcházející ZLÍNSKÝ NOVÝ SALON ve striktně ženském složení (I kurátorském)… snad se tak napraví aktuální nevyváženost, potom můžeme začít od nuly a pro obě strany lépe.
    Při vší úctě k umělkyním a ženám obecně, zrušení výstavy považuji v tuto chvíli za absurdní krok a apel na vystavující, aby stáhli svá díla (jako vyjádření solidarity s nezastoupenými umělkyněmi) téměř jako formu citového vydírání. Osobně se k tomuto kroku nechystám, ale pokud se k odstranění obrazu rozhodne kurátor výstavy, ředitel galerie, nebo sběratel, jež obraz zapůjčil, nemám s tím problém.
    Ze vzniklého konfliktu pro mne plyne několik ponaučení: více se zajímat o složení vystavujících při skupinových výstavách a dbát při tom na genderovou vyváženost, případně se pokusit do procesu výběru zasáhnout, nebo za sebe navrhnout adekvátní umělkyni. Jako vyjádření solidarity budiž to, že budu propagovat a podporovat ženy v umění více než doposud.

  5. Keďže som bola priamo oslovená neautorizovanou výzvou „Ukončete Nový zlínsky salón 2017“ – REAGUJEM. Žiadam len o pozorné čítanie, aj keď viem že FB je skôr zrkadlom narcisov ako načúvaním toho druhého. Nového zlínskeho salóna som sa zúčastnila ako jedna zo siedmich kurátorov. Krajská galéria výtvarného umenia v Zlíne udržuje už neviem koľké desaťročie tradíciu salónnej prehliadky. Pred časom organizátori narazili na vyčerpanosť tohto výstavného žánru a hľadali riešenie. Zvolili formu viacčlenného individuálneho kurátorstva (nie kolektívneho), čo považovali za zmysluplné pokračovanie tradície. Zo slovenskej stranu oslovili mňa a Jana Kráľoviča. Myslím, že nie z dôvodov rodovej vyváženosti ale, že sa dlhodobo venujem maľbe a Jano Kráľovič je skôr teoretikom venujúcim sa konceptuálnejším polohám. Nastolená téma, teda aký je súčasný obraz, tak mohol byť z našej strany nazeraný vyvážene, zo strany tej tradičnejšej i tej konceptuálnejšej. Po priradení výstavného priestoru sme ani jeden z kurátorov nepracovali na celkovej koncepcii výstavy, ale len na svojom výbere, bez komunikácie s ostatnými. O výbere kolegov – kurátorov som nemala potuchy a priznám sa ani ma to nezaujímalo. A prečo by malo? Princíp výstavného salónu je veľakrát o tom, že vystavujete v kontexte bez súvislostí. Ktoré samozrejme prináša svoje riziká. Ale o tom je salón, kde funguje každý sám seba. Až pri korekciách katalógu, asi týždeň pred výstavou som zbežne prebehla výbery ostatných kolegov, ale mená som nekontrolovala. Ponúka sa hypotetická otázka. Ak by ma riaditeľ galérie predsa len upozornil na nevyváženosť môjho výberu ako by som postupovala? Vylúčila by som už vybratého umelca nahradila umelkyňou? Alebo mali sme byť dopredu upozornený, že náš výber má byť rodovo vyvážený? Priznávam, že ani po hypotetickom upozornení, by som asi nič nemenila. Pretože pri tvorbe mojej koncepcie som neuvažovala v polaritách ženy a muži , ale rozmýšľala som nad obrazom, ktorý by fungoval v danej téme. Je pravdou, že do mojej zostavy boli na začiatku zahrnuté aj mladé vynikajúce výtvarníčky Alexandra Barth a Martina Mäsiarová , ale žiaľ boli pod vekovou hranicou 30 rokov. Na túto vekovú prekážku som bola organizátormi upozornená. Inak žiadne iné ďalšie obmedzenia, alebo upozornenia (na šťastie) z ich strany neprišli. Svoju koncepciu som postavila na rozmýšľaní „ o súčasnom“ v maľbe bez toho aby som vyšla z jej rámu. Uvažovala som nad celkom, aby zafungoval jasne a zrozumiteľne v neznámom výstavnom kontexte a aby mal výpovednú hodnotu, aj napriek malému výstavnému priestoru (Viac v katalógu výstavy). Asi mi nikto neuprie, že tvorba Rasťa Sedlačíka, Rasťa Podobu, Roman Biceka a Martina Špirca patrí k tomu najlepšiemu čo na slovenskej (maliarskej) výtvarnej scéne dnes existuje Alebo nie? Môžeme diskutovať. Sledujem ich tvorbu vyše desaťročia a som rada, že som s nimi mohla teraz spolupracovať. A navyše mám pocit, že napriek tomu, že patria k tomu najlepšiemu čo máme, veľa pozornosti sa im až tak nedostáva. Ani jeden napriek niekoľkonásobnej účasti nebol finalistom ceny Maľba VUB a ich tvorba nie je zastúpená v zbierkach SNG na rozdiel od iných ich rovesníkov. Tieto skutočnosti uvádzam len ako poznámku, že aj umelci môžu byť marginalizovaní. Napriek medializovanej rodovej nerovnosti , vidím problém zlínskeho salónu skôr niekde inde. A to v koncepte samotného salónu ako už prežitého výstavného žánru. Možno tu je problém v neujasnenej koncepcii, ktorá zastrešuje sedem fragmentárnych pohľadov na súčasný obraz akurát tak spoločným priestorom. Ale o tom aktuálna FB diskusia nie je a vlastne ani nemôže byť, lebo jej účastníci by výstavu najprv museli vidieť a nie stádovite sa podpisovať, len aby boli na tej „správnej“ strane.

  6. Aka FB diskusia? Spill the tea honey, I’m hungry for the drama.

  7. Vážené dámy, vážení pánové,
    reaguji na Vaši výzvu jménem organizátora a také jako kurátor jedné části výstavy. Problém, na který poukazujete a který nemarginalizuji, s sebou nese množství otázek a nemá z hlediska kurátorské praxe jediné a jednoduché řešení.
    Když jsem na počátku příprav Nového zlínského salonu (NZS) oslovil šestici kurátorů a kurátorek s pozváním ke spolupráci, tvořily ji přesně z poloviny ženy (díky pozdější omluvě jedné z nich a přidáním jedné kurátorské sekce se tako rovnováha nakonec trochu vychýlila). Pro dvě tradiční samostatné výstavy v rámci NZS byla vybrána dvojice Marián Mudroch a Jitka Svobodová (její výstavu doplnila intervence Markéty Othové). Protože ambici původní salonní přehlídky představit vyvážený přehled současného českého a slovenského umění se nepodařilo nikdy naplnit (nejen v poměru mužů a žen), rozhodli jsme se nahradit ji výstavou, v níž měli kurátoři vizuálně zpřítomnit možnou odpověď na otázku „Co je současný obraz?“. (Ponechme nyní stranou volbu tématu, a co jsme tím sledovali.) Způsob závisel na volbě každého z kurátorů. Nešlo při tom o vytvoření nějaké komplexní odpovědi, ale o obecnější zamyšlení a vyjádření subjektivního pohledu. Prakticky jediná podmínka, kterou jsme převzali z předchozích ročníků, byla, že vystavená díla musela pocházet od umělců starších třiceti let (tím se NZS odlišuje od Zlínského salonu mladých). Zatímco v dřívějších ročnících jury vybírala umělce, v tomto případě vybírali kurátoři díla. Jako kurátor mohu mluvit samozřejmě jen za sebe, ale podobně jako ostatní jsem se se svým kolegou Ivanem Bergmannem soustředil na formulaci určité výpovědi. Pokud bychom své sdělení vyjádřili prostřednictvím jiných děl (třeba takových, jejichž autorkami jsou ženy – i ty jsme měli v širším výběru, stejně i někteří další kurátoři), bezpochyby by se jednalo o jiné sdělení. Má podle Vás kurátor svobodu formulovat a precizovat svá sdělení, když se vyjadřuje v prostoru financovaném z veřejných prostředků?
    Na závěr ještě jednu korekci. Na výstavě „Co je současný obraz?“ je zastoupeno celkem 34 vystavujících, nikoliv 35. Autoři této výzvy patrně pouze sečetli jména v grafice pozvánky, kde je záměrně uveden Jaromír Novotný dvakrát, protože grafika kopíruje seznamy autorů v částech výstavy jednotlivých kurátorů. Ne, že by se tím významně změnil poměr ženy k mužům, ale bohužel to vypovídá o tom, jak malou pozornost jste věnovali výstavě, než jste ji odsoudili.

  8. Ja protestujem proti tomu, že na Zlínskom salóne je málo homosexuálov. Je to do očí bijúci nepomer, táto sexuálne orientovaná nevyváženosť. V Zlíne nie je takmer žiaden blonďavý človek, čo pigmentová nevyváženosť. Zároveň protestujem, že je v salóne príliš veľa kresťanov – to je sekulárna nevyrovnanosť. Taktiež protestujem proti tomu, že je v salóne príliš veľa vyberaných artkamarátov od vybraných kunstkamarátov, čo je odborná nevyrovnanosť. Úplne nepochopiteľná je tiež nevyrovnanosť kráv. A to, že v umení subjektivita paroduje objektivitu, to je už úplná idiotizácia umeleckej mikrominority.

  9. Ahoj podepsaní pod výzvu, 30 z vás jsou mými kamarády, tak si dovolím být osobní, ostatní nechť prominou: princip výběru byl dle všeho naprosto svobodný co do uměleckých preferencí kurátorů a kurátorek. Vyzvat umělce, aby stáhli svá díla, a organizátory, aby výstavu ukončili, je jen a pouze útokem na tuto svobodu. Místo diskuze, která by mohla být k něčemu, zakazujete výstavu, pouštíte hrůzu. Jirka David sepsal obsazení ve veřejných institucích – kdyby nepoměrně zastoupené ženy vyzval, aby uvolnily svá místa mužům, analogicky to musíte podepsat také. Asi ste úplně zblbli.

  10. Co je to číslo? Vnímáme různým způsobem matematické formulace, když jsou zapsány arabskými číslicemi, římskými číslicemi, vrypy na dřevěných hůlkách apod.? Jaké obsahové výpovědi nám čísla, číslice, počty, rovnice ad. přinášejí? Když se matematický jazyk proplétá s jazykem textu (jako třeba na barokních skulpturách), prožíváme pak více třeba „magii“ či „transcendenci“ čísel? Když si přečteme v novinách, kolik respondentů respektive procent respondentů je „pro“ cosi, kolik „proti“ čemusi, co se dozvíme? Jdeme pak cestou sebe-potvrzení typu: „já to věděl“? Může nás tento typ početní operace něčím překvapit?
    Číslo a současnost patří k sobě nejen s ohledem k digitálnímu teritoriu rozšířené i zúžené reality – soustředěné do bodu, přesně definovaného čísla, přičemž právě nezpochybnitelná povaha matematických definicí fascinuje již od starověku: co prý mohu vědět s naprostou jistotou?; snad jen to, že trojúhelník vždy musí odpovídat své definici, že určité číslo je vždy právě jen toto číslo – nedůvěřuji smyslům, nedůvěřuji „rozostřeným“ míněním; computo ergo sum. Číslo a sou-čas-nost. Snaha vyčíslit čas – sháním se po tom, kolik je „teď“ hodin, ne po tom, kolik kdy bylo nebo bude. Strašlivý důraz na „teď“ – tj. na ztrátu paměti i přání. Tzv. objektivní číslo a jeho dnešní děsivá obliba mimořádně přispívá k destrukci časového proudu lidské existence.
    Čísly predestinujeme, trestáme, vylučujeme, slučujeme. Dokonce je musíme často paradoxně falzifikovat, abychom se vešli do statistických předpokladů. Toto zneužívání čísel se rozšířilo a vešlo ve známost – tzn. číslům nevěříme, používáme je jako zbraň, základní nástroj „kvantifikační ideologie“. Opět paradoxně se v rámci úsilí o jistou dávku objektivity oháníme metrem, o němž vesměs dobře víme, že má jednou padesát a jednou sto třicet centimetrů.
    Představme si číslo jako balónek, rostlinu, řeku… STEJNOST konečně mizí a můžeme se věnovat smysluplnější matematice.
    Václav Hájek, mystik.

Napsat komentář: Marika Kupková Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *