Artalk.cz

Monografie s otevřeným koncem

Recenzi publikace věnované dílu architektky a designérky Růženy Žertové spojila Jana Kořínková s širším kontextem aktuálních diskusí o architektonickém dědictví druhé poloviny 20. století, ať už jde o problematiku památkové ochrany či stav vědeckého bádání. Kniha, kterou autorka považuje za mimořádně zdařilou, mimo jiné vybízí ke studiu tvorby dalších architektek, jež dosud nebyla adekvátně zhodnocena.

RZ_007
Petr Klíma (ed.), Růžena Žertová: Architektka domů a věcí, Praha 2016, foto: Barbora Mráčková

Monografie s otevřeným koncem

V minulém týdnu se Ministerstvo kultury negativně vyjádřilo k návrhu na prohlášení karlovarského hotelu Thermal kulturní památkou, veřejnost s nedůvěrou a obavami očekává definitivní verdikt v otázce zpamátnění pražského komplexu Transgas, který by mohl na poslední chvíli zvrátit rozhodnutí o jeho chystané demolici. V případě urbanisticky unikátního řešení panelového sídliště v Brně na Lesné, jež se mělo stát precedentem v ochraně hromadné bytové výstavby 60. let, MKČR loni v červenci doporučilo vypracování regulačního plánu, které má dle vyjádření ředitele odboru památkové péče Jiřího Vajčnera z právního hlediska stejnou váhu jako vyhlášení památkové zóny (v obou přípdech se jedná o tzv. opatření obecné povahy). Již v roce 2014 MKČR navzdory protestu NPÚ zrušilo na žádost majitele památkovou ochranu brněnského hotelu International, který v té době patřil k vynikajícím a unikátně zachovalým příkladům bruselského stylu přelomu 50. a 60. let. V mnohých z nás stále zůstává hořká pachuť vyvolaná okolnostmi demolice Hotelu Praha. Podobných případů nechtěného dědictví [1]

[1] Pojem „nechtěné dědictví“ použila Šárka Svobodová v názvu výstavního projektu věnovaného tvorbě brněnského architekta Jana Dvořáka, srov. Nechtěné dědictví. Architekt Jan Dvořák (1925–1998), 20. 4. – 2. 7. 2017, Muzeum města Brna, více zde.

by se jistě našlo více, ne všem se však dostalo adekvátní medializace.

Ministerstvo kultury těmito kroky dává jasně najevo, že otázku památkové ochrany architektonického dědictví poválečného období nepovažuje za aktuální problém a nehodlá se jí vážně zabývat. Opačného názoru jsou přitom dnes nejen historikové architektury, ale i řada nezávislých občanských iniciativ, které „památky“ tohoto období monitorují a zasazují se o jejich zachování. Navzdory negativnímu postoji ministerstva, respektive díky němu (protože každá akce zpravidla vyvolává adekvátní reakci), dnes přibývá jak výzkumných projektů, tak publikačních výstupů a v neposlední řadě také výstav zaměřených na zhodnocení kulturního dědictví období socialismu. K výjimečným počinům spadajícím do této kategorie patří monografie architektky Růženy Žertové, která vznikla pod editorským dohledem historika architektury Petra Klímy a jejíž komplexnost nastavila vysokou laťku všem budoucím projektům zabývajícím se poválečnou architekturou.

DSCF6251
Obchodní dům Prior Pardubice, východní fasáda a navazující veřejné prostranství, nedatováno. Archiv Tesco, OD Pardubice

Publikaci věnovanou jedné z nejvýraznějších osobností československé poválečné architektury – Růženě Žertové – vydalo v závěru Loňského roku nakladatelství UMPRUM. Editor Petr Klíma se specifickou a pro autorku příznačnou oblastí její tvorby – návrhy velkokapacitních obchodních domů – zabýval již ve výstavním projektu Kotvy – Máje, jež putovala v letech 2011 a 2012 českými městy a byla shrnuta také formou doprovodného katalogu. Záběr monografie se tentokrát neomezuje na působení Žertové v brněnském ateliéru Jaromíra Sirotka fungujícího pod Státním projektovým ústavem obchodu v Brně, kde projekty „priorů“ vznikaly, ale představuje ji také jako architektu rodinných domů, designérku interiérů a autorku pozoruhodné kolekce svítidel a oděvních doplňků, jejichž návrhům se věnovala v období, kdy jí rodinná situace, zejména těžká nemoc manžela, nedovolovala vykonávat stálý zaměstnanecký poměr.

Všechny tyto aspekty tvorby Růženy Žertové byly prezentovány ve výstavní retrospektivě, která proběhla v roce 2013 v Muzeu umění města Brna na Špilberku pod kurátorským vedením Petry Gajdové; v této době také architektka předala svůj osobní archiv do sbírek muzea. Publikaci lze tedy v mnoha ohledech chápat jako se zpožděním vydaný výstavní katalog, časový odstup však autorům umožnil rozšířit zaměření knihy také na tvorbu blízkých členů rodiny, kteří práci Růženy Žertové průběžně ovlivňovali: manžela Igora Svobodu (příspěvek Jaroslava Sedláka a Šárky Svobodové) a bratra Petra Žerta (příspěvek Martiny Mertové). Představení tvůrčího dialogu, k němuž během vzájemné interakce docházelo, přitom patří k silným momentům publikace, stejně jako její otevřený konec – poslední kapitola obsahuje soupis příspěvků otištěných v časopise Architektura ČS(S)R, jež byly věnovány tvorbě dalších architektek, jejichž činnost spadá do období po roce 1945, a představuje tak pomyslnou hozenou rukavici dalším badatelům.

005_121_Brno_130517_15
Rodinný dům v Sokolnicích, severní a západní fasáda, foto: Petr Jehlík, 2013

Autorky soupisu – Michaela Janečková a Barbora Šimonová – spolu s Petrem Klímou správně upozorňují na skutečnost, že práce Žertové jako ženy-architekty je nutné v budoucnu zasadit do širších souvislostí, a to nejen s ohledem na vzdělávání architektek a na jejich působení ve státních projektových ústavech, ale také v kontextu tvorby dalších kolegyň, z nichž se zatím pouze Alena Šrámková a Věra Machoninová dočkaly samostatných výstav a doprovodných publikací. Když jsem si soupis se zájmem pročítala, rozhodla jsem se na výzvu reagovat a vybrala si z nabídky jmen spolupracovnici brněnského architekta nemocničních komplexů Miroslava Spurného, Libuši Kopřivíkovou, jejíž tvorba dosud nebyla zpracována, zatímco jí navržené stavby začínají s nenávratnou platností metamorfovat pod vlivem necitlivých zásahů. Pokud si autorky přehledu vedou rezervační systém, prosím o předběžnou rezervaci.

Skutečnost, že jméno Růženy Žertové neupadlo v zapomnění, podobně jako se to stalo několika stovkám jejích kolegyň, není dána pouze megalomanskou povahou jí svěřených projektových úkolů (návrhy obchodních domů), ale také zájmem brněnské výtvarnice Barbory Klímové, která její méně známou tvorbu postupně vynášela na světlo. Během přehlídky Prague Biennial 4 v roce 2009 představila kolekci autorských šperků z titanového plechu, které Žertová vyráběla s velkým zaujetím pro materiál od 90. let do roku 2007 a jež původně nebyly určeny k prodeji ani k veřejné prezentaci, a v publikaci My jsme tím projektem žili. Stavba rodinného domu v období normalizace vydané v roce 2011 byl formou rozhovoru odvyprávěn příběh spojený s výstavbou vlastní vily architektky. Klímová se během několikaleté práce na projektu ukázala být dvojitým prorokem, a to jak z hlediska včasného zachycení orální historie výrazných osobností, tak s ohledem na otevření otázky individuální bytové výstavby, která dnes nabývá na aktuálnosti. Ve zkratce řečeno, formulovala témata, na něž lze dále navazovat, což se povedlo i autorům soupisu uvedeného v závěru publikace o Růženě Žertové.

007_021_svitidla_stojanova
Růžena Žertová, stojanová svítidla pro galerijní obchody Dílo, nedatováno, Muzeum města Brna

Autorský tým na sebe může být po právu hrdý, monografie Růženy Žertové je komplexním dílem, které nejen že bilancuje její široce rozkročenou tvorbu (mimo jiné prostřednictvím předmluvy Ivana Rullera), uvádí ji do souvislostí s prací blízkých členů rodiny a nechává architektku navázat přímý kontakt s čtenářem během rozhovoru, který vede s Petrem Pelčákem, ale nabízí mu také možnost ve výzkumu dále pokračovat. Kdo zná Růženu Žertovou osobně a konfrontoval se s jejími pevně danými představami, nekompromisními a přesnými jako její architektura, dokáže ještě více ocenit výslednou podobu knihy, na jejímž obsahu se architektka podílela, protože s Růženou opravdu nejsou žádné žerty.


Náhledové foto: Barbora Mráčková

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *