Chůze po vychýlených obrazech

Martin Drábek se ve svém komentáři ohlíží za nedávno skončeným projektem Přípravný portrét Mladé dívky, kterým galerie PLATO Ostrava zahájila své působení jako městské příspěvkové organizace v nových (provizorních) prostorách Kanceláře pro umění. "Kurátoři se v Ostravě při inspiraci myšlenkami skupiny Tiqqun, která ve svých teoriích vycházela například ze situacionismu, marxismu či poststrukturalismu, vyhnuli lákavé cestě za zobecňujícím obrazem paranoidní vize globálně kapitalistického matrixu. Upřednostněna byla spíše „horizontální“ perspektiva intimně existenciálního prostředí, které tím, že bylo designováno ve své rozporuplnosti, působilo autenticky."

Chůze po vychýlených obrazech

Projektem Přípravný portrét Mladé dívky odstartovalo Plato novou etapu své existence, nyní již jako příspěvková organizace města Ostravy. Z důvodu nezbytných stavebních úprav budovy bývalého hobby-marketu Bauhaus, ve kterém bude tato instituce několik příštích let působit, je její současné sídlo v tzv. Kanceláři pro umění, jež vznikla zabydlením bývalé prodejny textilu na ulici Českobratrská. Právě sem kurátoři Daniela Dostálková, Linda Dostálková a Michal Novotný umístili výchozí část projektu, který pracoval se symbolickým konceptem mladé dívky jako s významovým a vizuálním polem, skrze nějž je možno interpretovat kurátory zvýrazněné kontury přítomnosti. Pojem mladá dívka má svůj původ v 18. století, kde symbolizoval čistotu a nevinnost předmanželského panenství, od té doby však prošel hned několika významovými proměnami. Kurátoři se inspirovali interpretací teoretiků z francouzské skupiny Tiqqun, kteří v roce 1999 publikovali knihu Hrubý materiál k budoucí teorii Mladé dívky, v níž mladá dívka přestává být součástí genderové teorie a stává se spíše symbolem (modelovým občanem) našeho pohybu po současném spektakulárním světě konzumního kapitalismu.

Přípravný portrét Mladé dívky nebyl klasicky komponovanou výstavou a to navzdory skutečnosti, že v prostorách Kanceláře pro umění to tak díky nainstalovaným objektům, videím a malbám mohlo vypadat. Kurátoři však v Ostravě vytvořili koncepci, jejíž forma se ze všeho nejvíce podobala síti hypertextu, kde bylo téma mladé dívky rozvíjeno prostřednictvím různorodých akcí rozprostřených nejen v čase, ale i v prostoru. Jednotlivé akce pak mohly být vnímány jako hypertextové odkazy proto, že zde nebyla žádná hlavní událost: pohyb po síti projektu divákům přinášel překvapivé subverzivní zvraty a jeho části měly tendenci se vzájemně významově transformovat. Konkrétně šlo o dvě přednášky, nejprve Václava Janoščíka a poté Michala Novotného, jednodenní sérii performancí v prostorách bývalého Bauhausu, a konečně veřejné čtení románu Věci francouzského spisovatele Georgese Pereca.

Kurátoři se v Ostravě při inspiraci myšlenkami skupiny Tiqqun, která ve svých teoriích vycházela například ze situacionismu, marxismu či poststrukturalismu, vyhnuli lákavé cestě za zobecňujícím obrazem paranoidní vize globálně kapitalistického matrixu. Upřednostněna byla spíše „horizontální“ perspektiva intimně existenciálního prostředí, které tím, že bylo designováno ve své rozporuplnosti, působilo autenticky. Platformou, na níž se tento přístup odvíjel, se stal prostor Kanceláře pro umění, který byl kurátory upraven pouze tak, aby nezmizela přítomná historická stopa obchodu s textilem. Instalační část projektu pak na daný kontext organicky navázala, přičemž dominantním aspektem se v ní stala fyzičnost, která většinu vystavených děl (věcí) spojovala a fungovala jako klíčový zprostředkovatel vizuální a významové hry. Povrchy věcí tady odrážely, jak si je vybíráme, jak jejich prostřednictvím konstruujeme svoji osobnost, jak se věcmi stávají také naše digitalizované reprezentace, nebo jak rafinovaní jsme při tvorbě únikových strategií, které našemu vztahu k věcem mají dodat nový smysl. Elisa van Joolen zde například vystavila boty, jejichž brand, zaručující konzumentům možnost identifikace, zmizel, protože jsou ušity obráceně, Bianca Bondi latexové košile, které ze všeho nejvíce připomínají staženou lidskou kůži a třeba Melissa S. Armstrong kapesník pro lidi s úzkostnými stavy, který byl navržen pro obchod s dárkovými předměty newyorského New Museum.

Přednášky, které v rámci projektu realizovali Václav Janoščík a Michal Novotný, sehrály vzhledem k poměrně složité struktuře Přípravného portrétu mladé dívky důležitou roli teoretického rámce. Ten byl podle Novotného spolu-definován trendem, pozorovatelným v současném vizuálním umění minimálně posledních deset let. Zjednodušeně řečeno se projevuje odklonem od asepticky neutrálních k místně specifickým výstavním prostorám a také odklonem od „přísných“ konceptuálních instalací, jejichž pochopení je podmíněno návodem, k vizualitě reagující na prostředí sociálních sítí a digitální fotografie expanzí fyzičnosti. Jak se však ukázalo i v Ostravě, bez jisté formy návodu to minimálně u projektů, jako je tento, kde klíčovou „formotvornou“ roli sehrává kurátorský koncept, prostě nepůjde. Určitým literárně-performativním návodem bylo také veřejné čtení románu Věci Georgese Pereca, kde spolu s Markem Pokorným účinkovali dva vybraní mladí „krásní lidé“. Čtený text byl reproduktory zprostředkováván kolemjdoucím lidem na ulici, kteří mohli zaslechnout povědomý současný příběh – mrazivou studii života v konzumní společnosti. Vydanou ovšem v roce 1965.

Chronologie jednotlivých událostí Přípravného portrétu Mladé dívky měla svoji logiku a zařazení performance až po přednáškách, bylo jednoduše řečeno funkční. Až do této chvíle měli totiž diváci možnost se s konceptem mladé dívky seznamovat, nebo přímo identifikovat, z bezpečného odstupu. Vstupem do „postkonzumního“ prostoru Bauhausu jsme byli všichni vystaveni nesnadno kontrolovatelné konfrontaci s agresivní intimitou cizího. Večer byl naplněn sérií hned několika performancí od Aditye Mandayama, Alexandry Ska a Natalie LL, pro mne se ale nejsilnějším zážitkem stala ta, kterou se svými kolegy předvedl Lukáš Hofmann/Saliva. Šlo o hodinu a půl trvající sérii událostí, v nichž vystupovalo devět performerů. Devět těl, která díky svému obalu – polonazí v šatech s designem rozpadu, vlasy mastné a přilepené k lebce, fleky na kůži, pot – naplňovala obraz děsu z cizího, rozkládajícího se a tím také smrtelného. Diváci byli v průběhu celé akce konfrontováni buď fyzicky – přijetí masti na tvář, lehké doteky, intenzivní objetí, nebo verbálně – neartikulovaným chrčením v bezprostřední intimní zóně. Trvalo mi dlouho, než jsem se začal v událostech orientovat, navíc se stále stupňoval odpor a strach z toho, že na mě některá z těch cizích bytostí sáhne. Vzduchem se ale šířil pach kadidla, performeři se jeden druhého snažili zvedat a marně si tak pomáhat, ničili něco jako útulnou domácnost uprostřed prostoru Bauhausu, jehlou si probodávali kůži a nití, která najednou spojovala jejich těla, omotávali shluk vyděšených, ale fascinovaných diváků, a mě z ničeho nic pevně tisknul a táhnul někam pryč Lukáš Hofmann. Přesně v tu chvíli jsem zřetelně uviděl svoji ochrannou vrstvu strachu, přecitlivělosti a osamělosti a vzápětí také pozoroval, jak ta bublina praskla.

Nepochybně i díky této sociální katarzi jsem si v ten stejný večer uvědomil, jakýže to obraz mladé dívky Michal Novotný se sestrami Dostálkovými v Ostravě stvořili. Byl to obraz, který odmítl být pedantsky mentorský, nezastrašoval a rozhodně nenabízel přesný návod. Pracoval s věcmi, jimž nebral povrch jenom proto, že by náhodou mohl být svůdný nebo zatížený destruktivním procesem času, zároveň je ale vkládal do kontextu, který produkoval iritující rozporuplnost. Byl reflexivní, intelektuálně precizní a zároveň hravě rozmarný. Byl to svět, kde vám balancování na subverzí vychýlených obrazech (událostech) umožní uvidět v jednu a tu samou chvíli své vnitřní prostředí jako komplikovaný chaotický organismus, a zároveň zahlédnout sama sebe při nespolehlivě tekutých pokusech pochopit, jakého systému to jste vlastně momentálně součástí.

Přípravný portrét Mladé dívky / autoři projektu: Daniela Dostálková, Linda Dostálková, Michal Novotný / zúčastnění umělci: Melissa S Armstrong, Bianca Bondi, Zuzanna Czebatul, Roderick Hietbrink, Lukáš Hofmann / Saliva, Elisa van Joolen, Martin Kohout, Aditya Mandayam, Justin Morin, Jaakko Pallasvuo & Anni Puolakka, Scheltens & Abbenes, Ania Shestakova, Adéla Součková, Aleksandra Ska / PLATO Ostrava / Ostrava / 16. 3. – 7. 5. 2016

Foto: Daniela Dostálková, Johana Pošová, Radek Dětinský