Znovunalezení zapomenutého média

Kromě nafukovacího člunu naloženého uprchlíky či "prádelny" jsou v Národní galerii v Praze aktuálně k vidění i další díla Aj Wej-weje, a to v rámci výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky, kde jsou jeho práce v tomto materiálu postaveny vedle na první pohled méně nápadných děl Edmunda de Waal a dalších autorů. Že i keramika, většinou vnímaná pouze v souvislosti s užitým uměním, může být médiem komplexních uměleckých vyjádření, ukazuje ve své recenzi této výstavy Martin Vaněk.

Pohled do instalace výstavy Otisky vědění. Řeč keramiky, Veletržní palác, Národní galerie v Praze, foto: Národní galerie v Praze

Znovunalezení zapomenutého média

Protiklady se přitahují

Svět rozmáchlých gest, apodiktických tvrzení a provokativních proklamací, svět, který měří úspěch zájmem médií a dosahem tweetů, se ve Veletržním paláci v Praze potkává se světem pomalosti a přemýšlivosti, hledačským přístupem k tvorbě a ke svému okolí, s mentalitou, pro níž je charakteristická pokora, vědomí historie a udržování kontinuity. Tyto dvě polohy, dva odlišné způsoby prožívání světa, jsou reprezentovány dílem umělců zcela odlišného habitu a kulturně politického zázemí, Aj Wej-weje a Edmunda de Waal. Na výstavě s názvem Otisky vědění a podtitulem Řeč keramiky je prezentována jejich autorská tvorba společně s díly ostatních umělců či jiných epoch, která lze označit za partnery v dialogu nad otázkami, co pro asijskou i evropskou kulturu znamená či znamenalo médium keramiky a s ním spojené pojmy tradice, řemeslo a umění.

Výstava, jejímž kurátorem je Peter Pakesch, rakouský teoretik a bývalý ředitel muzeí ve Štýrském Hradci, měla svou premiéru na konci minulého roku v tamním Domě umění. Ačkoliv jde o počin ve všech směrech unikátní, je v kontextu výstavní dramaturgie ve Veletržním paláci zcela zastíněn mediálně vděčnější a údernější agitkou v podobě Ajova Zákonu cesty a po dlouhé době v Čechách se prezentující umělkyní Magdalenou Jetelovou. Společná výstava dvou zahraničních autorů navíc naráží na předsudky, které dělají z keramiky dodnes opomíjený umělecký obor, a to mimo jiné i díky masivnímu rozšíření upomínkových předmětů, jejichž produkce se rozmohla v devadesátých letech v souvislosti s přílivem zahraničních turistů. V tomto kontextu by se mohlo zdát, že se jedná o výstavu, která se snaží rehabilitovat zastíněné médium. Ve skutečnosti je keramika pro oba umělce naprosto samozřejmým prostředkem uměleckého vyjadřování, jehož pomocí promýšlejí otázky, které jsem zde předestřel. O rehabilitaci tudíž lze hovořit pouze v domácím kontextu, jelikož v očích těchto umělců je kontinuita keramické tvorby nepřetržitá, což dokládá i fakt, že Edmund de Waal teoreticky reflektuje svou práci, je autorem pojednání o keramice a také populárních přehledů současné světové keramické tvorby.

Výstava Otisky vědění. Řeč keramiky je umístěna v průchozím prostoru prvního patra Veletržního paláce, za nímž se nachází další Ajova instalace Laundromat. Expozice, která vyžaduje pomalé a detailní zkoumání je tedy zdánlivě spíše překážkou v cestě za mediálně propagovanější výstavou. Nešikovná pozice je však to jediné, co lze výstavě vytknout. Pokud se návštěvník se zájmem ponoří do dialogu s objekty, které v sobě mnohdy skrývají velmi jemné a lehce přehlédnutelné významy a jež kolem sebe vyvářejí mentální prostor plný citlivě vystavěných vazeb a souvislostí, dostane se mu skutečně hlubokého prožitku ze setkání s kvalitními uměleckými díly, navíc precizně nainstalovanými. Výstava má navzdory složitým obsahům poměrně lapidární strukturu. Na začátku a na konci je uvozená díly Aj Wej-weje a Edmunda de Wall, přičemž v samotné hlavní části je věnován oběma umělcům stejný prostor, včetně jejich reprezentativního výběru děl modernistické a staré asijské keramiky.

Edmund de Waal, Úkol pro kritika, 2016, foto: Národní galerie v Praze

Edmund de Waal – přemýšlivost a hledačství

Edmund de Waal v sobě nezapře hledačského ducha, neustále přemítajícího o smyslu věcí, které nás obklopují, o smyslu dění, jehož jsme účastníky, a o duchovním přesahu hmoty. Je to nejen umělec, ale též sběratel a poměrně úspěšný spisovatel. Jeho duchovní rodokmen sahá k Marcelu Proustovi a Walteru Benjaminovi, ale také k asijské kultuře, kterou je ve své práci významně ovlivněn. Výstavu zahajuje dvěma monumentálními díly instalovanými v divadelně inscenovaném prostoru, jenž je obehnán šedými závěsy. Nacházíme se na scéně, nebo v zákulisí?

Dvě na první pohled téměř totožná díla s názvy Úkol pro kritika a Za noci (obě 2016) lze číst jako předmluvu výstavy, nebo jakýsi umělcův manifest. V pořadí druhé jmenované dílo vzniklo v souvislosti se stejnojmennou výstavou pro Kunsthistorisches museum ve Vídni (During the night, KHM Wien, 11. 10. 2016 – 29. 1. 2017), které Edmunda de Waal oslovilo, aby sestavil svůj vlastní výběr ze sbírek a doplnil ho svou prací. Reagoval dílem, jež je syntézou jeho způsobu práce, v níž klade důraz na materiál a jeho vlastnosti, taktilnost, symboliku barev a užití vitríny. Vitríny jsou integrálními součástmi děl a fungují na jedné straně jako jejich formální rámec a na straně druhé jako významotvorný prvek determinující prostor, v němž existují jednotlivé objekty – nádoby a jejich úlomky, popřípadě jiné artefakty. Jeho díla vytvářejí drobné mikrokosmy, v nichž umělec simuluje systém vazeb, které se vyskytují v reálném světě. Edmund de Waal velmi pečlivě utváří kompozici těchto prosklených boxů a intuitivně řeší tyto konfliktní nebo naopak harmonické vztahy.

Obě jmenovaná díla výrazně určuje lineární prvek v podobě jednotlivých polic připomínajících notový záznam nebo dílo vizuální poezie. V katalogu k výstavě During the night, jenž má formu osobního atlasu umění a kuriozit, Edmund de Waal připojuje komentář: „Ne všechny věci poskytují útěchu. Mění se v průběhu noci, jsou plné úzkostí. V této vitríně se nachází porcelánové střepy, stříbřito-hliníkové krabičky, olověné broky, kousky olověných plátků a černé nádoby s oxidovanou glazurou. Toto je má vlastní kunstkomora, mé místo zázraků, krásy a nebezpečí.“ Edmund de Waal je autor reflektující problematiku muzeí a budování sbírky stejně jako uměleckou teorii. Ve své knize Zajíc s jantarovýma očima (první vydání 2010, česky 2012), která popisuje příběh rodiny Ephrussiů, se sběratelstvím zabýval i literárně. Na tomto pozadí lze také interpretovat dílo Úkol pro kritika, které sám chápu jako sympatický projev pověstného britského humoru.

Edmund de Waal, O ničem jiném nemluvím, 2015, reprodukováno s laskavým svolením umělce a Galerie Max Hetzler, Berlín | Paříž, foto: Mike Bruce

Dále se divákovi otevírá výstavní prostor, který je věnován dílu obou vystavujících umělců a inspirativním příkladům z evropské a asijské tvorby, s nimiž vedou diskuzi nebo polemiku. Edmund de Waal zde vedle děl nesoucích mnohdy příznačné názvy jako O ničem jiném nemluvím (2015) nebo Předměty a zjevení, III (2012, v rámci výstavy je výjimečné, neboť jako jediné v sobě ukrývá porcelán viditelný pouze jako rozmazaný obraz prostupující skrz matné sklo) prezentuje díla Petera Voulkose, Lucia Fontany, Isamu Nogučiho, Asgera Jorna, Pabla Picassa, Joana Miróa a v neposlední řadě i Kazimira Maleviče. Právě jeho Suprematistický čajník z roku 1923 zapůjčil de Waal ze své vlastní sbírky, stejně jako míšeňský porcelán z počátku 18. století. Všechny zastoupené příklady z tvorby evropských a amerických umělců jsou chápány jako plnohodnotná sochařská umělecká díla, k nimž de Waal přistupuje s pocitem úcty a respektu, jsou to díla, která zcela v rámci sběratelské tradice hýčká svou pozorností, ať už se nalézají v jeho kolekci, nebo ne. Ne náhodou výběr začíná míšeňským porcelánem. Porcelán byl, jak uvádí jeden z citátů v expozici, dlouhou dobu pro Evropany tajemným materiálem, k němuž se přistupovalo stejně jako k drahým kamenům. Ačkoliv vznikal jako produkt lidské činnosti, jeho vlastnosti a kvalita byly obdivovány již od středověku a přistupovalo se k němu jako k přírodnině. Obliba čínské a japonské kultury, která byla Evropě distribuována právě prostřednictvím porcelánových předmětů, díky tomu stále rostla. Tajemství výroby porcelánu jako první v Evropě objevili právě v Míšni. De Waalova přehlídka je tudíž také krátkým kurzem dějin porcelánu mimo asijské země, přičemž zde zdůrazňuje vedle utilitární funkce především jeho ušlechtilost a krásu.

Aj Wej-wej – slon v porcelánu

Peter Pakesch velmi zkušeně vybral Edmundu de Wall generačního a uměleckého souputníka, jenž zdánlivě nemůže být, co se týče pohledu na svět a úcty k historii, více odlišný. Podstatnou roli v porovnávání obou umělců hraje pochopitelně také kultura, z níž pocházejí. Specifickým rysem obou zároveň zůstává skutečnost, že se učili a inspirovali v kultuře zcela odlišné: Aj v Americe a Evropě a de Waal v Japonsku. V porovnání s jemným aristokratem hrnčířství se zdá být Aj Wej-wej pověstným slonem v porcelánu, jenž tvrdí, že nesnáší keramiku, přesto ji ale dělá, protože je potřeba se zabývat tím, co nemáme v lásce. Keramika je jeden z mnoha výrazových prostředků jednoho z tematicky i formálně nejvíce rozkročeného umělce-aktivisty, jenž ji užívá jako prostředek vyjádření, pokud se mu zrovna hodí.

Pomocí keramiky doslova zápasí se svou minulostí a s historií Číny. Příznačný je v této souvislosti jeho ikonoklastický umělecký akt Upustím zásobnici z dynastie Chan (1995). Aj Wej-wej je zachycen na fotografiích, z nichž jedna je též součástí výstavy, jak rozbíjí hliněnou nádobu téměř dva tisíce let starou. V knize Wejwej-ismy, kterou Národní galerie u příležitosti spolupráce s umělcem přejala od Princeton university Press, se dočteme: „ Myslím, že rozbitím předmětu lze vytvořit novou formu, nový úhel pohledu na to, co je hodnotné – jakým způsobem rozhodujeme o tom, co je hodnotné a co ne.“ (s. 37). Aj Wej-wejovy výroky týkající se umění odhalují jeho jediný kategorický imperativ, a tím je svoboda projevu. V této souvislosti je nutné jeho tvorbu vnímat. Ikonoklasmus tedy není pouhou destrukcí, nýbrž zároveň tvůrčím aktem. O tom, co je hodnotnější, nepřemýšlí.

Aj Wej-wej, Barevné vázy, 2006, z instalace výstavy v Kunsthaus Graz, 2016, reprodukováno s laskavým svolením Thyssen Bornemisza Art Contemporary, foto: J. J. Kucek

Na výstavě Otisky vědění je možné zhlédnout dílo vycházející ze stejných východisek. Barevné vázy (2006) jsou soubor autentických zásobnic z kultury Pan-šan starých téměř tři tisíce let, které Aj polil zářivými syntetickými barvami. Podobným způsobem pojednal i jednu nádobu z dynastie Chan, na niž namaloval logo Coca Coly (1994). Ve všech případech si dovolil nevratně zasáhnout do staré památky – jde o akt, jenž našinci doslova vyrazí dech. Autorův záměr je ale v daných souvislostech ospravedlnitelný, i když může být pro nás těžko pochopitelný. Zde totiž není možné uvažovat v pojmech západní památkové péče. Zmíněná ikonoklastická díla jsou svým charakterem asi nejvíce vzdálená našemu pojetí světa, můžeme je tak vnímat i jako nastavené zrcadlo naší kultuře, která příliš lpí na materii.

Aj Wej-wej je však mnohdy naopak okouzlen prastarou kulturou své vlastní země a jako syn věhlasného básníka Aje Čchinga je s ní těsně spjat. To dokládají další jeho díla, která vycházejí z tradiční čínské keramiky, jako jsou dvě vázy Duch Ku (2006), jež mají bohatě malovaný vnitřek a monochromní vnějšek, tedy přesně naopak než původní vysoce ceněný čínský porcelán. Aj Wej-wejova díla lze číst také jako pozůstatky dávno proběhlých událostí, z nichž je nám předkládán pouhý zlomek, drobný záznam nebo upomínka. Archeologický rozměr je důležitý pro pochopení jeho děl Ostatky (2015) nebo Hubičky (2015). Aj Wej-wej se na výstavě Otisky vědění ukazuje být umělcem citlivým a uvědomujícím si společenskou zodpovědnost v rámci vlastní kultury.

Výstava Otisky vědění. Řeč keramiky svedla dohromady mimořádně inspirativní umělce. Jednoho lze charakterizovat jako citlivého estéta, druhého jako člověka rozmáchlých gest. Pravdou však je, že oba dva pouze zvolili různé cesty k vyjádření téhož, sice že umění je tady proto, aby dráždilo, provokovalo, ale také těšilo a poskytovalo inspiraci. Otisky vědění lze v našem kontextu chápat jako výstavu vracející do hry zapomenutou uměleckou disciplínu. Zcela funkčním a úspěšným modelem prezentace děl, která jsou v běžném režimu pouze doplňkem k velkým dějinám umění, je také velkorysý způsob jejich prezentace. Ke každému kusu bylo přistupováno se vší péčí, a přestože je mnoho děl vystavených ve vitrínách, neubírá to na divákově prožitku. Architektonická koncepce je výsledkem spolupráce obou institucí: Dům umění ve Štýrském Hradci zapůjčil veškerý výstavní fundus včetně vitrín a soklů. I přesto však Národní galerie povolala Jiřího Příhodu, aby výstavu naistaloval a bděl nad jejím prostorovým uspořádáním. Tento krok se jeví jako velice šťastný. Příhoda použil poděděné vitríny, které instaloval jednoduše do shluků a podle logických celků. Sem tam nechal citlivě přistavět sádrokartonovou příčku a výsledek je velice překvapivý – ukazuje se, že i ve Veletržním paláci lze udělat výstavu, která prostorově funguje.

Aj Wej-wej, Zásobnice z dynastie Chan s logem Coca Coly, 1994, foto: Martin Vaněk

Výstavě a artefaktům též velice pomáhá to, že není přeplněná textem. Vše podstatné je možné se dočíst v katalogu, který je přeložen z němčiny a doplněn úvodním slovem Adama Budaka, jenž mimochodem pracoval v partnerské instituci v letech 2003 – 2011. Ukazuje se, že záměr generálního ředitele Jiřího Fajta osvěžit Národní galerii pomocí mezinárodního osazenstva, se osvědčil. Je pouze škoda, že výstavě, kterou Dům umění ve Štýrském Hradci prezentoval jako jednu z nejdůležitějších, a která je výsledkem opravdu poctivé kurátorské a umělecké práce, Národní galerie sama nepřikládá takovou důležitost, jakou by si zasloužila a přehlušila ji množstvím exponovanějších událostí.


Otisky vědění. Řeč keramiky / vystavující umělci: Aj Wej-wej, Edmund de Waal, Lynda Benglis, Alison Britton, Hans Coper, Lucio Fontana, Asger Jorn, Kazimir Malevič, Fausto Melotti, Joan Miró, Isamu Noguči, Pablo Picasso, Lucie Rie, Marit Tingleff, Peter Voulkos a další / kurátor: Peter Pakesch / Veletržní palác / Národní galerie v Praze / Praha / 17. 3. – 27. 8. 2017

Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.