TZ: Radek Kratina

Radek Kratina / Konstanty a proměnné / Museum Kampa / Praha / 13. 5. – 6. 8. 2017

Radek Kratina: Konstanty a proměnné

13. 5. – 6. 8. 2017

Museum Kampa

Dílo sochaře a grafika Radka Kratiny (1928–1999) patří ke klíčovým jevům poválečného racionálně orientovaného umění, které se v Československu prosazovalo v průběhu šedesátých let zejména v souvislosti se vznikem skupiny Křižovatka (1963), výstavou Nová citlivost (1968) a založením mezinárodně působícího Klubu konkretistů (1967). Představitelé tohoto proudu, označovaného jako neokonstruktivistické tendence, navazovali na odkazy meziválečné avantgardy, především domácího Devětsilu, německého Bauhausu nebo holandského hnutí De Stijl. Ruku v ruce s novým přístupem ke světu a jeho pozitivnímu programu v oblasti výzkumu, techniky a vědy rozvíjeli neokonstruktivisticky zaměření umělci možnosti minimalismu, kinetismu a geometrie, vedeni vnitřní snahou po objektivizaci procesu tvorby.

Radek Kratina vstoupil na výtvarnou scénu v průběhu padesátých let návrhy na textil (např. Panneau pro československý pavilon na EXPO ’58), dřevěných hraček s pohyblivými částmi a papírových kostek z vystřihovánek. Tyto příklady užitého umění byly pro Kratinu důležitým předstupněm jeho volné tvorby, kterou rozvíjel od roku 1963 po zbytek života. Zde získal zkušenosti s principy serielního řazení prvku v ploše a tvaru v prostoru, pravidly řádu a jeho narušení i s možnostmi obměny výchozího systému, ovšem sledovanými stále v rámci figurálního jazyka.

Od roku 1963 vznikaly v Kratinově ateliéru materiálové struktury, které na rozdíl od tehdy aktuálního informelu nevyvěraly z existencionálních dramat, ale vyplývaly ze zájmu o uplatnění principu řádu, danosti a proměny, záměru a náhody, ze zaujetí možnostmi zvolené metody, kterou lze svobodně naplňovat. Tyto rané struktury vznikaly kapáním barvy či vkapáváním ředidla do barevné plochy, nebo naopak fixováním materiálů na podkladovou desku. Příkladem jsou jemné reliéfy z těstovinových písmenek utvářejících struktury od amorfních shluků až po systémové rastry pravidelných polí či řad (Písmenkový reliéf, 1965; Písmenková tabule s černým oválem, 1966). Monumentálnější charakter přinášejí reliéfy z korkových zátek (Zátky, 1964; Červené zátky, 1965), v nichž Kratina pracoval s výchozím tvarem kruhu, jeho serielním řazením v ploše, ale i plasticitou válcové formy různých délek utvářejících dialog odlišných prostorových plánů, představujících diferencovanou těkající soustavu.

Specifickou oblast Kratinových materiálových struktur zastupují realizace ze zápalek, které předjímají vznik dřevěných variabilů. Vedle plošných skladeb (Pocta van Goghovi, Stříbrná struktura, obé 1965) totiž přinesly řešení, kdy jsou zápalky vyskládány do volně stojícího dřevěného rámečku, takže jej zcela vyplňují (Zápalková struktura – nultý variabil, 1964). Divák může zápalkovou strukturu z „lícové“ či „rubové“ strany tlakem prstů modelovat a poprvé se ve vývoji Kratinovy tvorby aktivně zapojit do procesu reálné proměny uměleckého díla.

Od roku 1965 Radek Kratina vytvářel dřevěné reliéfy, jejichž ústředním tématem je princip variability. Pracoval zde s jednoduchým dřevěným elementem, tyčkou, válečkem, hranolem či kostkou, které organizoval do určité skladby ukotvením na otočné osy (Válečky na ose, 1967) nebo vložením do jednoduché konstrukce (Bílé tyčinky v rámečku, druhá polovina šedesátých let) či rámu (Kosočtverec s průčelně položenými hranoly, 1967). Své variabily vytvářel s vědomím následné proměny, ať posunem, pootočením, povytažením, či změnou sklonu. Míru zásahu umělec ponechával na divákově invenci, momentálním rozpoložení a intuici. Divák se tedy může omezit na změnu jediného prvku, nebo naopak proměnit celou skupinu elementů. V obou případech dojde k přeformulování celkové konstituce díla. Tento potenciál proměny vnitřních vztahových situací Kratina umocnil volbou barevnosti využívající jednoduché industriální barvy – červenou, modrou, žlutou, často v kontrastu s bílou (Vodorovné tyčinky, 1965; Deset polí čtyřbarevných hranolů, 1966). Barvu navíc uplatňoval velmi logicky, téměř konstruktérsky – například jí vymezil poloviny válečku či odlišil strany hranolu –, čímž podpořil vnitřní uspořádání díla a poskytl podprahové vodítko pro možné interakce.

Po roce 1970 začal Kratina ve svých variabilech místo dřeva využívat kov a místo vlastní rukodělné práce dílnu. Kovové variabily koncipoval jako sestavy elementů vložených do rámu (Vertikální rastr s otočnými disky, 1984) nebo nabídl možnost rozevírání či rozrůstání otočných částí do prostoru (Sklopné rámečky, 1979), případně vršení dílců do vertikálních prutů (Arsenál bílých a černých válečků, Tyčová formace, obé 1983). Materiálové vlastnosti kovu mu totiž umožnily preciznější opracování jednotlivých elementů a jejich napojování pomocí otočných čepů v různých úhlech, tím se divákům otevřelo mnohem širší pole možností manipulace a proměn.

Setkání s díly Radka Kratiny je vždy výzvou k citlivému dialogu, invenční hře, která nabízí neomezenou řadu možných strategií a zásahů. Je otevřeným a neustálým procesem, do něhož vstupujeme ne jako pasivní pozorovatelé, ale jako partneři, kteří pod taktovkou umělcova záměru mohou zakusit sílu tvořivé energie.

Výstava Konstanty a proměnné v Museu Kampa, která bude v rozšířené podobě reprízována v Muzeu města Brna, je nejen připomenutím umělcova blížícího se nedožitého 90. výročí narození, ale je zejména poděkováním této mimořádné osobnosti, jež československé poválečné umění obohatila o zcela originální a konzistentní dílo.

Ilona Víchová