Artalk.cz

Knihovnička: Temný Zásobník a sebe-počítání přírody

Další příspěvek do Knihovničky sepsal filozof a environmentalista Lukáš Likavčan, který sáhl po knize Benjamina Brattona The Stack. On Software and Sovereignty (Zásobník. O softwaru a suverenitě). V rámci miniseriálu Knihovničky, který zkoumá konstrukci současné subjektivity, se po textech Beatriz Preciado a Nicoly Masciandara tentokrát obrátíme směrem ke žhavě diskutované publikaci, která se pokouší analyzovat propletený vztah jedince a infrastruktury informačních technologií, jež definují naše kažodenní jednání.

1a

Temný Zásobník a sebe-počítání přírody

„Silikon je příroda! Silikon je sebe-přepočítávající se příroda! Odmyslete si všechny ty inženýry vypalující maličké struktury na silikonové čipy a zbyde vám jeden blok hmoty přepočítávající veškerou ostatní hmotu.“

Friedrich Kittler (1943–2011)

 

Když Friedrich Kittler v rozhovoru pro žurnál Theory, Culture & Society pronesl tato slova, možná ani netušil, jak přesně v nich zachytil intuici, že výpočetní technologie nejsou novým vynálezem, ale jednou z nejstarších přírodních disciplín. Podílí se na ní kolektivně vše od elementárních částic po planetární ekosystémy. Pojmenoval tak (geo)politickou podstatu každé výpočetní operace jako materiální procedury na tkáni reality. Otázka „Jak počítáme?“ (a tudíž i „Jak myslíme?“) je tedy politickým problémem, protože naše metody a techniky abstrakce ovlivňují, v jakém světě žijeme. Ozývá se nám tu pro mnohé skandalózní naturfilosofie Friedricha Schellinga: Filosofie je „přírodní historií mysli“, je doslova (spolu s veškerým myšlením vůbec) „produkcí přírody“.

Politická teologie platforem

Hluboká historie výpočetních procesů tvoří i metafyzické pozadí výjimečné knihy amerického filozofa a teoretika designu Benjamina Brattona, jež na přelomu loňského a předloňského roku vyšla v MIT Press pod názvem The Stack. On Software and Sovereignty (Zásobník. O softwaru a suverenitě).[1]

[1] Český překlad anglického termínu „stack“ provází nemalé komplikace. V české IT terminologii je zaužívaný překlad různých výskytů tohoto termínu slovem „zásobník“. Bratton nepochybně těží ze žargonu informačně-technologických věd, což potvrzuje jeho chápání Zásobníku jako otevřené, modulární struktury, která ovšem disponuje jistou „děravou“ úplností neboli totalitou či univerzalitou. Na druhé straně však Bratton překračuje asociace spojené s poměrně technickým pojmem „zásobníku“ směrem k druhému, alternativnímu českému překladu diskutovaného termínu – totiž „stoh“. Z hlediska principu své kompozice je „the Stack“ zásobníkem, ale esteticky vzato nám celkový pohled na totalitu „zásobníku“ podsouvá jistý dojem „stohovitosti“ této entity jako ne-tak-úplně-propustné struktury, jakési černé díry nebo sféry, ovšem s jasně narýsovanými body zlomu a ohybu na svém vrásčitém povrchu. Útroby tohoto Leviathana jsou ohromným stohem ne slámy, ale optických kabelů (a přesně tyto asociace se snaží vyvolat Bratton svou diskuzí „temného / černého zásobníku“). Zdá se proto, že do jisté míry je v češtině ponechána možnost aktivně oscilovat mezi překladem termínu „stack“ jako buďto „zásobník“, nebo „stoh“. Po diskuzích s dalšími čtenáři a čtenářkami Brattona jsem se přiklonil ke konzistentnímu překladu „the Stack“ jako „zásobníku“, ale bylo by chybou chápat překlad „stoh“ jako nepřesný nebo zavádějící.

V ní Bratton vynalézá zcela nový slovník, pomocí něhož mluví o exotické geopolitické situaci dneška, ve které – v důsledku invaze digitálních platforem do každodenního života i do přediva ekonomických infrastruktur – přestává být zřejmé, kdo, kdy, kde, jak a za co přesně zodpovídá. Vezměte si jeden příklad. Japonský občan nahraje v průběhu svého pobytu v Pekingu blíže neurčená data na server nacházející se v mezinárodních vodách kdesi u Vladivostoku. Tyto data jsou po nějaké době použita americkým dítětem, které pomocí nich spáchá z internetové kavárny v Las Vegas trestný čin v Brazílii (třeba prolomí nějaké bankovní účty místní pobočky HSBC). Připadá vám to absurdní? Samozřejmě. Jenomže takové bizarnosti se stávají pravidlem dnešního světa vnořeného do reality planetárních výpočetních procesů, ve které narážejí národní a mezinárodní jurisdikce do pohyblivých tektonických desek cloudových platforem, produkujíce tak navzájem zcela nevypočitatelné konfigurace, aliance a nepřátelství. Řekli byste dvacet let dozadu, že jedním z největších nepřátel Číny bude digitální platforma? A přece tak tomu dnes je – jak Bratton zevrubně popisuje, Google a Čína spolu s přestávkami vedou přes hrubou vrstvu firewallů zákopovou kybernetickou válku nevídaných rozměrů.

Technologie jako životní prostředí

Co vlastně Zásobník je? Na první pohled je platformou, nebo přesněji řečeno platformou platforem. Když se řekne platforma, napadnou nás hned digitální korporace dneška – Google, Aribnb, Amazon, Alibaba, Uber, Facebook, WeChat a podobně. Obecně je Bratton definuje jako technicko-ekonomické systémy, které simultánně distribuují po čase a prostoru rozhraní, přes které s nimi možno komunikovat (smartphony, bankomaty, internet věcí, čipy a senzory atd.), a zároveň dálkově kontrolují a centralizují aktivity, které uživatelé na jejich rozhraních provádějí (umožňují zadávat nebo nezadávat nějaké dotazy či poptávky / nabídky, vykonávat výpočetní operace, komunikovat mezi uživateli, optimalizovat své uživatelské zkušenosti, získávat nebo blokovat přístup k informacím či mediálnímu obsahu apod.). Jsou to generativní mechanismy, které na základě svého vnitřního standardního protokolu nebo programu určují podmínky, za kterých je uživatelé mohou používat, a tudíž participovat ve společné komunitě uživatelů.

Google spolu s Facebookem, Amazonem a Applem představují čtyři emblematické modely platforem, které Bratton pracně a trpělivě popisuje, kategorizuje, porovnává a hodnotí. Po státech a trzích tak platformy představují třetí institucionální formu, která integruje distribuované výpočetní procesy tržních systémů s centrálním řízením státních aparátů (proto třeba Bratton přirovnává Google k sovětskému kybernetickému experimentu Gosplan). Tím se platformy také stávají nositeli svérázného druhu suverenity. Jestliže budeme spolu se Schmittem považovat suveréna za entitu oprávněnou vyhlásit výjimečný stav, pak pro platformy platí, že jádrem jejich suverenity je právě automatizace a centralizace výpočetních operací a následná redistribuce výsledků těchto procesů do periferních rozhraní, kde jsou tyto výsledky nanovo přepočteny v uživatelské aktivitě každé entity, jež má status člena/ky příslušné cloudové polis. Tím se dostáváme k figuře uživatele/ky jako specifické politické subjektivity generované Zásobníkem. Uživatelem je totiž (na rozdíl například od občana státu) obecně každá entita, jež může být v Zásobníku adresována – od botů přes inteligentní spotřebiče až po lidi se smartphony v kapsách a kyberneticky augmentované organizmy nebo klidně samostatné protetické orgány zesíťované v bionickém internetu věcí budoucnosti.

2

Zásobník je tak konečně více než jen platformou – je slitinou platforem a dalších infrastruktur, jež jsou do sebe zaklestěny v obrovské planetární asambláži. Bratton postupně identifikuje jeho šest vrstev: Země, Cloud, Město, Adresa, Rozhraní, Uživatel/ka. Zdůrazňuje jejich dvousměrnou vertikální architekturu usměrňující na jedné straně prokapávání bitů od uživatelek k minerální a energetické báze výpočetních procesů jako biofyzikálních operací, a na druhé straně probublávání materiálně-digitálních toků z tektonických podloží a fotosyntetických procesů pozemského ekosystému ke koncovým příjemcům informace – ať už jde o webové pavouky, samořídící se auta nebo lidské bytosti. Takto navržený (hyper)objekt je vskutku netransparentní, chtonickou entitou, jejíž vnitřní digitální tekutiny se pumpují a prolévají přes zaoceánské optické kabely a temné místnosti protiatomových bunkrů proměněných v serverovny korporátních titánů virtuálního světa. A co více, s úsvitem internetu věcí a příchodem robotických armád donáškových dronů se tenhle objekt stává nepolapitelným a všudypřítomným zároveň. Povrch světa se stává univerzálním rozhraním Zásobníku a z technologie se stává (životní) prostředí (co završuje rozmach augmentované a virtuální reality). V této obecné nerozlišitelnosti se péče o duši stává péčí o své aplikace, chytré digitální protézy a uživatelské identity.

Vstříc planetární komparatistice

Výsledkem takové architektury je jistá tekutost a reverzibilnost vztahu výjimky a pravidla, která se pojí s dvojí asymetrií vztahu platformy k uživatelce a uživatelky k platformě – platforma programuje uživatele a ti následně re-programují platformu. Hranice mezi subjektem a aparátem je tak vratká a dualismus základny a nadstavby kolabuje do neredukovatelné jednoty ideologie-jako-infrastruktury (a v tomhle ohledu Bratton cituje španělského architekta Alejandra Zaera-Polu). Rozřešení této dvojí asymetrie je však v každé její konkrétní manifestaci politickým problémem. Našim cílem má být nejen žádat, ale i budovat platformy, ve kterých je mocenská nerovnováha vychýlena na stranu uživatelek programujících platformy, ne na stranu platforem disciplinujících uživatele. Vnitřně dvouznačná architektura Zásobníku nás tedy zve k aktivnímu angažmá v jeho ohýbání a modulování směrem k post-kapitalistickým budoucnostem. To znamená zprostředkovávaní otevřené adresní architektury, participativní plánování měst nebo možnost nastavovat a zásadně měnit rozhraní, přes které s námi cloudové platformy komunikují – a v konečném důsledku mít rovné právo na přístup nejen k výdobytkům, ale i k samotné podstatě procedur kolektivní inteligence povstávající z planetárních výpočetních operací, daleko za horizonty snů znamenitých kolektivních plánovačů a plánovaček socialistických platforem, jako byly sovětský Gosplan či čilský Cybersyn (a o kterých se Bratton vyjadřuje jako o pravých – i když neúspěšných – předchůdcích kolektivistických platforem budoucnosti).

Na závěr nám tak Bratton ponouká obrázek víceméně realistického konce kapitalismu, který však neznamená jeho okamžité vymizení z povrchu planety. Právě naopak – ať už bude po kapitalismu následovat socialistická akcelerace nebo neofeudální secese (kterou Bratton výstižně pojmenovává jako cloudový feudalismus), rozkládající se korpus starých pořádků nás bude strašit ještě klidně i několik století. Setrvačnost současných změn klimatu směrem do daleké budoucnosti nám v tom může být dobrým příkladem. Aby nemrtvé tělo kapitalismu nezaclonilo naše politické horizonty a nerozdrtilo svou váhou samotnou možnost planetární pospolitosti věcí (včetně lidí), potřebujeme v první řadě vynalézt jinou formu politického provozu, která spíše připomíná kolektivní projekt angažovaného geodesignu v pravém slova smyslu – méně přihlouplé geotechnologie, více citlivé geopoetiky. Takový projekt si ale vyžaduje globální perspektivu; tedy to, co Kim Stanley Robinson nazývá planetární komparatistikou. Jak upozorňuje i Bratton, porovnávat dvě planety nemusí nutně znamenat létat třeba na Mars – možná jde o to, abychom si představili rozdíl mezi Zemí, kterou žijeme, a Zemí, kterou chceme. Kolosální velikost Zásobníku, jenž v sebe pojímá pluralitu historických rozštěpů na každém kroku, nám umožňuje dokončit gesto politické ekologie – udělat ze Země centrální politický problém 21. století. Jestliže heslem environmentálního hnutí je dnes slavný slogan „We are nature defending itself“, pak mu musíme nadšeně přitakávat, ovšem u toho musíme vždy jedním dechem dodat: „We are nature calculating itself!“


Ilustrace: Dana Balážová a Šimon Kadlčák

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *