Artalk.cz

Genderové kvóty nevyřeší jádro problému

Na pozvání organizace tranzit.cz přijel do Prahy kurátor Xabier Arakistain, aby zde představil svůj projekt proměny Kulturního centra Montehermoso ve feministickou instituci (2007 – 2011). Kromě přednášky se zúčastnil také semináře, v rámci něhož se diskutovala otázka instituce vedené podle feministické agendy. Následující den, když jsme si šli sednout k rozhovoru do Veletržního paláce, Xabier ukázal na tabuli před galerií se seznamem vystavených moderních umělců a zeptal se: „Je mezi nimi nějaká žena?“ Odpověděla jsem mu, že ano, jedna – Toyen. Zbylých přibližně dvacet umělců byli jen muži. Poukázal tak hned v samém počátku našeho setkání na to, jak jednoduše jsme si zvykli vnímat ženskou marginalizaci jako běžnou součást (nejen) kulturního provozu. Xabier ve své praxi hledal takové řešení situace, ve kterém by k dominanci mužů-umělců, kurátorů, teoretiků nedocházelo. Zavedl proto kvóty, které podle něj „možná nejsou perfektním řešením, ale v mezičase, než perfektní řešení najdeme, se jedná alespoň o nějaký nástroj zavedení rovnosti.“ Povídali jsme si ale také o samotném programu centra a o současné feministické teorii.

(Rozhovor jsme do češtiny přeložili v maskulinním rodě, pro snadnější orientaci. Na místo něj si je však možné stejně tak představit ženský rod. Proto je první otázka zacílena na Xabierovo přání, jak být v rozhovoru uváděn.)

Palacio_de_Montehermoso_Vitoria
Kulturní centrum Montehermoso, foto: Guyletsbuild, Wikipedia Commons

Jak definujete svůj gender?

Jsem lidská bytost, člověk. Nehledím na to, zda mě někdo nazývá mužem nebo ženou. Oba – muž i žena – jsou sociálně konstruované bytosti. Politicky se však sám definuji jako transvestita, což je pro mě někdo, kdo si je vědom sociální konstrukce pohlaví. A protože jsem feminista, vím, že tato konstrukce úzce souvisí s útiskem a diskriminací žen. Následuji v tomto takové autorky, jako je Simone de Beauvoir – která prohlásila, že „Žena se nerodí jako žena, ale stává se jí.“ –, ale také feministické antropoložky jako Gayle Rubin a Nicole-Claude Mathieu.

V roce 2007 jste nastoupil na pozici ředitele Kulturního centra Montehermoso s projektem feministické instituce. Vaším plánem bylo zavést genderové kvóty, program založený na feministických přednáškách a výstavách. Změnil jste také strukturu samotné instituce? A jak?

V podstatě jsme vytvořili novou instituci. Projekt sestával z proměny instituce na centrum, které přivítá do svého programu ženy. Cílem bylo ustanovit umělecký a současný program, který budou tvořit minimálně z padesáti procent ženy. Také předchozí náplň instituce nebyla příliš jasná a kvalitní, kdežto my o místo žádali s konkrétní ideou. Stěžejní pro nás byla definice organizace UNESCO z roku 1982, jež pohlíží na umění a kulturu jako na prostory pro kritickou reflexi v současných společnostech a jako hnací síly pro produkci vědění a procesy sociální a politické transformace. Kromě toho pro nás byl důležitý zákon o rovnosti, který platil pro Baskicko. Problém však byl, že tyto nároky nebyly nijak vymáhány. Měli jsme tedy za sebou určité politické „krytí“, ale nikdo jiný podobný program nerealizoval. Požadovali jsme tedy rovnoprávnost žen a mužů. A to bylo velmi jednoduché, protože studenti na uměleckých školách jsou z více jak 70% procent ženy. Naproti tomu pouze 20% procent umělců v programech a sbírkách galerií a muzeí jsou ženského pohlaví. A přitom je zde mnoho teoretiček, umělkyň, kurátorek a myslitelek, proto bylo velmi jednoduché začlenit je do programu.

Jak otázka feministické instituce proměnila strukturu centra samotného a způsob, jakým jste různá témata řešili a odhlasovávali?

Struktura naší galerie byla velmi klasická a odpovídala potřebám centra současného umění – měli jsme kurátorské, archivní, vzdělávací a komunikační oddělení. Co se týče rozdělení moci, já jsem řídil centrum a také jsme měli šéfkurátora. To jsou pozice, které nejlépe znají průběh celého projektu a my dva jsme byli ti, kdo o programu rozhodoval. Každé rozhodnutí však vycházelo z idey feministické instituce a projektu „Umění a výzkum“, v rámci něhož jsme produkovali každý rok 8 uměleckých projektů. K rozhodování o nich jsme pak přizvali mezinárodní porotu. Avšak program, každé oddělení a také mezinárodní porota musela splňovat naše pravidla ohledně genderových kvót.

IMG_5376
Xabier Arakistain (vpravo) na přednášce v galerii Tranzitdisplay. Zdroj: archiv tranzit.cz

Jakou kritiku jste ohledně zavedení genderových kvót zaznamenal?

To byla velká otázka také uvnitř samotného feministického hnutí. Sexisti samozřejmě kvóty nesnášejí, protože nechtějí přijít o mužskou dominanci. Na druhé straně jsme si také uvědomovali, že kvóty nevyřeší jádro problému. Zřejmě ne. Co však víme – a na to máme důkazy- je to, že pokud kvóty nemáme, počet žen v programu klesne. Možná nejsou kvóty perfektním řešením, ale v mezičase, než perfektní řešení najdeme, se jedná alespoň o nějaký nástroj zavedení rovnosti.

Pokud se však bavíme v kontextu výtvarně-uměleckého programu – neznemožňují genderové kvóty kritickou reflexi umění?

Montehermoso se stal výsledkem diskuzí uvnitř feminismu. Co však bylo diskutováno teoreticky, jsme se pokusili uvést do praxe. V zásadě jsou zde dvě důležité tradice – a budu velmi zjednodušovat – perspektiva Lindy Nochlin a Griseldy Pollock. První jmenovaná usiluje o změnu paradigmatu skrze začlenění žen do disciplíny a kánonu. Perspektiva Griseldy Pollock usiluje o proměnu umění jako instituce tak, aby bylo schopné přijmout ženy. V Montehermosu jsme se pokoušeli pracovat s oběma tradicemi zároveň. Aplikovali jsme genderové, ale zároveň také feministické kvóty. Bylo pro nás tedy důležité začlenit do programu také feministickou kritickou perspektivu, což pro nás neznamenalo něco definitivního. Ale naopak se jednalo o otevřený diskurz, který jsme stále kriticky reflektovali.

Jak toto začlenění feministické perspektivy do umění vypadalo?

Nemyslím si, že lze feministickou perspektivu jednoduše do umění začlenit. Pokud jste feministka, již způsob, jakým na umění hledíte, je rozdílný. Nejde o začlenění něčeho někam. Jde o celkovou proměnu, protože pak se na umění díváte skrze feministický pohled. Je to zcela jiná vize o umění.

Jakou roli v tom hraje otázka institucionální reflexivity, o které jste mluvil včera na přednášce? Jak byla tato strategie přítomná ve vaší galerijní praxi?

Naším programem a mezinárodními projekty[1]

[1] Program Montehermosa jsme začali v lednu 2008 výstavou s názvem Zuřivý pohled (Furious Gaze). K té jsem přizval Mauru Reilly, kurátorku feministického uměleckého oddělení v Brooklyn muzeu v New Yorku, jež založila mecenáška Elisabeth Sackler. Na základě podobných spoluprací jsem budoval síť. Jiným příkladem pak bylo pozvání tvůrců Monumentu transformace (Víta Havránka a Zbyňka Baladrána), kteří museli svou výstavu pozměnit, začlenit do ní více žen a feministickou perspektivu. Ve stejné době jsem také pozval srbské kurátory, kteří uspořádali výstavu o feministickém umění v Srbsku.

jsme záměrně unikali institucionální reflexivitě. Jedná se o koncept uvedený feministickou antropoložkou Lourdes Méndez, se kterou jsem také spolupracoval na mnoha projektech a organizujeme společně semináře, v nichž usilujeme o navázání dialogu mezi starší a mladší generací feministek. Naše feministické kurzy jsou proto mezigenerační, mezinárodní a interdisciplinární a propojujeme v nich Sever s Jihem, k čemuž dříve téměř nedocházelo. Je však třeba se zabývat politickou agendou radikálního feminismu 70. let. Ve skutečnosti dnes stále bojujeme o stejnou věc – co se týče agendy současného feminismu a toho ze 70. let, příliš se nezměnila. Naopak starší feministky byly mnohdy radikálnější ve smyslu kritiky trhu a kapitalismu.

Chtěl jsem takto krátce uvést Lourdes Méndez, protože v Montehermosu jsem často pracoval s jejími texty – důležitá byla pro mě její kritika genderové politiky, protože je odlišná od feministické agendy. Genderová politika je institucionalizací feminismu a podle Méndez tak vzniká rámec, který pojmenovala jako „institucionální reflexivitu“. Z perspektivy instituce však nelze změnit sexismus ve společnosti, protože samotné instituce jsou sexistické. Je proto třeba usilovat o „epistemickou reflexivitu“, která na instituce pohlíží z odstupu a dekonstruuje jejich moc. V Montehermosu jsme tento koncept velmi řešili, pro mě se v této otázce jednalo o kolektivní souboj. Je třeba vybudovat síť feministek a pracovat společně.

IMG_2264
Debata o feministické instituci oranizovaná tranzitem. Zdroj: archiv tranzit.cz

Jakou roli byste v tomto smyslu přiřadil státu (Španělsku)?

Montehermoso na institucionalizaci feminismu navázalo. V 70. letech jsme měli ve Španělsku silné feministické hnutí, které se později integrovalo do politiky. Tak vznikla španělská genderová agenda. Díky tomu bylo možné Montehermoso uskutečnit, ale státní politika epistemickou proměnu nezpůsobí. Pokouší se proměnit instituce, ale selhává v tom. Na druhou stranu je třeba si přiznat, že institucionalizovaný feminismus vytvořil sociální klima a otevřel malé trhliny, kterými mohla část z nás projít.

Během včerejší přednášky jste zdůraznil fakt, že Montehermoso bylo financováno z veřejných zdrojů. Proč?

Mám zkušenost ze tří rozličných společenských systémů, na střední školu jsem chodil v USA, mladistvá léta jsem strávil v postfrankovském Španělsku a pak jsem žil v Londýně. Nejdříve jsem si myslel, že nejlépe fungují instituce v Británii 80. let. Ale když jsem byla náctiletý, existovaly zde dvě strany, které fungovaly jako hrozba jedna pro druhou: Západ a Východ. Dnes zde již není nic, co by bránilo kapitalismu v jeho barbarské cestě. Nevěřím nikomu, kdo chce být bohatý a myslím, že kultura nepatří do rukou bohatým lidem. Důvěřuji v demokracii, dialog a koncensus. Kultura je podle mě záležitostí státu, což ve Španělsku umožňuje alespoň částečně vzdorovat americké kulturní imperializaci. Každý rok je to však horší a horší. Ve stejném smyslu jsem také proti privatizace, ke které v Evropské unii – podle amerického modelu – dochází. Kultura má patřit všem.

Projevila se v programu centra také agenda intersekcionálního feminismu, který hledí na formy útlaku založené nejen na pohlaví, ale také na rase a třídě?

Během studií mě silně ovlivnila materialistické feministická antropologie. Svůj doktorát jsem věnoval feministické perspektivě ve filmové teorii a téma dizertační práce znělo Transvestité a komerční film. Hledal jsem kvůli tomu mnoho různých feministických pohledů, ale nakonec jsem skončil u materialistického feminismu a u textů Christine Delphy, pro niž je nemožné myslet pohlaví odděleně od třídy. Vyrostl jsem tak v prostředí, ve kterém pohlaví, gender, sexualita, rasa a třída vzájemně interagují v procesu vytváření identit v současné společnosti. Takto pohlížím na konstrukci reality a proto nejsem queer teoretikem ale feministou.

Proč se vyhýbáte queer teorii?

Protože jsem zažil selhání queer politiky identity. Když jsem v 80. letech squatoval v Londýně a navštěvoval postpunkové kluby, bylo to těsně před tím, než queer teorie vznikla (společně s knihami Teresy de Lauretis a Judith Butler). Ještě před tím však existovaly feministické teorie a lesbické a gay studie. Také hnutí transvestitů již mělo za sebou svou vlastní historii bojů o svou identitu (např. Stonewallské nepokoje v New Yorku v roce 1969). Nejednalo se však o žádné proto-queer hnutí, ale o rozvinutí témat, se kterými přišel dříve feminismus a mnohem komplexněji. Problém queer teorie je ten, že zapomíná na kategorii pohlaví (angl. sex) jako konstrukce – pohlaví rozpoznané na základě fyzických znaků (genitálií) jedinců. Queer teorie si neuvědomuje, že to zakládá ženskou diskriminaci. Každý tíhne k myšlence, že gender je sociální konstrukcí, kdežto pohlaví je biologickou kategorií. Jediná disciplína, která si je vědoma pohlaví jako sociální konstrukce a tudíž toho, že se jedná o nástroj útlaku, je feminismus.

STEINER-PatriarchyPyramid
A. L. Steiner, Patriarchát je pyramidální schéma, pohled do výstavy Zuřivý pohled (Furious Gaze), 2008. Zdroj: archiv A.L. Steiner. Publikováno s laskavým svolením autorky.

Jak došlo k Vašemu odchodu z centra v roce 2011?

Nemáme bohužel ve Španělsku tzv. „princip dlouhých rukou“ (Arm’s length principle), jako tomu je v Británii. Jde o politiku, která znemožňuje nově nastolené vládě zasáhnout do programu stávající kulturní instituce. Když tedy přišla ve Španělsku nová vláda, měly v centru proběhnout nějaké změny, které jsem odmítl a proto jsem odešel.

Sedíme teď v budově Národní galerie. Jak by zněla Vaše rada, pokud bychom chtěli proměnit Národní galerii ve feministickou instituci? Je to možné bez politického pozadí, které jste měli ve Španělsku?

Je to velmi jednoduché. Národní galerie je veřejně dotovanou institucí, správně? To znamená, že ji platí občané České republiky ze svých daní. Více jak 50% procent obyvatel státu jsou ženy. Platíte tak tuto instituci, která vypráví jaký příběh? Je to příběh o umění vytvářeném muži. Není to příběh o umění vytvářeném v České republice umělci a umělkyněmi, tedy nevypráví příběh celé populace, ale pouze její části. To znamená, že neplní jejich požadavky. Proto by Národní galerie měla vyvinout velmi snadný krok – a zavést rovnoprávnost žen.



Xabier Arakistain (*1966) je feministický kurátor, v současnosti sídlící ve španělském Bilbau. V letech 2001 až 2003 zavedl ženskou rovnoprávnost do výstavního programu Fundación Bilbao Arte Fundaziona a v letech 2007 až 2011 byl ředitelem Centro Cultural Montehermoso. Byl kurátorem retrospektivních přehlídek Judy Chicago, spolupodílel se na výstavě skupiny Guerrilla Girls ve Whitechapel Gallery v Londýně (2016-2017). Pro Montehermoso připravil několik skupinových výstav, v nichž zohledňoval feministickou teorii a kritiku.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *