Artalk.cz

Jak vystavovat zvuk

Zvuková galerie IGLOO v rekonstruovaných historických sklepích Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě zahájila svůj provoz v létě loňského roku. „Zvukové umění je ze své podstaty interdisciplinární a hybridní umělecká forma a její součástí mohou být zvukové instalace a sochy, zvuková poezie, terénní nahrávky, zvukové mapy, rozhlasové hry či audiovizuální díla,“ uvádí galerie na svých webových stránkách. O programu výstavního prostoru zaměřeném momentálně na umělce ze střední Evropy mluvila s kurátorkou Lenkou Dolanovou Pavlína Míčová.

IMG_5754

Jak vystavovat zvuk

Vím, že se dlouhodobě zabýváte klasickým obdobím videoartu. Spolupracovala jste úzce s Woody a Steinou Vasulkovými, napsala jste o této tvůrčí dvojici knihu Dialog s démony nástrojů, podílela jste se na vydání DVD Virtuální houbaření, jste autorkou studie Vstup „pohyblivých obrazů“ do galerie. Proč jste vlastně teď zredukovala svoji oblast zájmu na prezentaci zvukového umění?

Založení zvukové galerie pro mě neznamená, že se teď kurátorsky zabývám čistě prezentací zvukového umění. V rámci své práce pro galerii (i jinde) se věnuji širším oblastem, připravuji výstavy nevymezené disciplínou či médiem. Zajímá mě grafika i třeba digitální umění ve spojení s ekologií. V rámci galerie se jedná pouze o jeden z několika výstavních prostorů. Spíš to vnímám jako celkem logické rozšíření své oblasti zájmu. Zvukové umění prošlo ostatně podobným vývojem jako videoart, nejprve tak trochu výlučné médium pro pár zasvěcených, v posledních desetiletích součást světa galerií, také díky tomu, že došlo ke zpřístupnění nahrávacích zařízení a programů pro editaci. Podobně jako videoart také zvukové umění galerijnímu prostředí vzdoruje svým vztahem k času, navíc jde proti tradiční představě galerie jako místa, kam se chodí na něco dívat. Možná ale „zredukovala“ ve vaší otázce znamená, že se již nezabývám videem, které spojuje zvuk a obraz, ale pouze zvukem. V tom případě odpovídám, že zvukové umění je svou podstatou intermediální uměleckou formou, která sahá od neupravených terénních nahrávek až k precizně synchronizovaným vícekanálovým instalacím, spojujícím zvuk s obrazem, světlem či pohybem.

IMG_5762

Nabízí se v této souvislosti také otázka, zda za vznikem první zvukové galerie u nás nestojí rovněž programové vymezení se ke stávající galerijní nabídce. Na pomyslné artmapě České republiky je IGLOO v Jihlavě ojedinělou množností, jak se seznámit se současnými evropskými trendy v soundartu.

Po pravdě nevím, jestli se jedná o první zvukovou galerii u nás. Určitě existují minimálně galerie, které zvukové umění vystavují často. Ano, samozřejmě chceme v Jihlavě nabízet něco jiného než ostatní galerie, ale cílem není být originální za každou cenu. Ve sklepě původně sídlila sbírka haptického umění, nyní hmat vystřídal sluch. Sestup do podzemí nám připadal jako dobrý vstup do jiné než zrakové oblasti vnímání. Díky grantu od Mezinárodního visegradského fondu jsme měli možnost nyní představit terénní nahrávky z Polska, místně specifickou instalaci pro radiátory slovenského umělce Jonáše Grusky a audiovizuální výstavu připravenou maďarskými kurátorkami. Další výstavní cyklus budou tvořit víceméně spíše místní umělci a téma Slova k věci. K založení zvukové galerie nás inspiroval prostor samotný a touha prezentovat zde umění, které nebude primárně orientované na zrak, nýbrž i na jiné smysly, především samozřejmě na sluch, ale nejenom.

Váš aktuální kurátorský projekt nazvaný Kde začíná ticho, který měl v IGLOO vernisáž na začátku března a potrvá do 23. dubna, zkoumá odlišné způsoby komunikace a jejich neustálou proměnu. Mýlím se, když v těchto třech instalacích umělců z Maďarska a Francie shledávám vizuální složku stejně podstatnou jako tu audio?

Připomínám, že tentokrát se jedná o výstavu maďarského týmu kurátorek Eszter Őze a Flóry Gadó, které měly ve výběru „svých“ umělců volnou ruku. Výstava je to opravdu audiovizuální. Kromě zvukové instalace Bartókova sbírka hmyzu Pétera Tornyaie a Krisztiána Kertésze, která pracuje se sbírkou nahrávek Bély Bartóka, nainstalovanou ve skříňce připomínající entomologické výstavy, jsou zde dvě videoinstalace. Ábris Grylus v díle POST_ pracuje s nahrávkou taneční performance, pro niž vytvořil zvukovou stopu reagující na pohyby a gesta tanečnice. Francouzská umělkyně Lauren Tortil pracuje v díle En libre suspense stejně hypnoticky s natočeným obrazem a částečně nalézaným zvukem, které jsou neoddělitelné.

IMG_5761

Očekávala jsem původně spíše vstup do nějakého experimentálního zvukového bludiště. Asi vám teď položím triviální otázku, ale jak vlastně lze instalovat zvuk, hluk, ticho… Jaká specifika tvoří instalace zvuku v prostorách podzemních chodeb renesanční budovy, kde jsou tyto projekty prezentovány?

Každá z dosavadních výstav byla jiná, testujeme jimi také možnosti našeho prostoru. První nabídla až (možná na první poslech trochu nepříjemné) zvukové zahlcení z nahrávek linoucích se zároveň z několika různých zdrojů. Druhá využila objektu radiátoru jako reproduktoru a představila tak koncept prostoru coby nástroje. Třetí instalace Ladislava a Adama Železných již měla výrazný vizuální aspekt v podobě zavěšených a působivě nasvětlených keramických desek vrhajících stíny v prostoru, které fungovaly zároveň jako rezonátory modelující zvuk a reagující na akustiku prostoru. A nyní máme prozatím instalačně nejklasičtější výstavu videoinstalací a částečně interaktivního zvukového objektu.

Jak instalovat zvuk je zajímavá otázka, na kterou jsou různé odpovědi. Zvukové umění je široký pojem a spadají sem jak zvukové sochy či objekty, tak zmíněné terénní nahrávky nebo třeba rozhlasové hry. Každá věc vyžaduje jinou instalaci a přístup. Chceme být otevřeni všem formám práce se zvukem, v případě našeho klenutého sklepního prostoru se nabízí využít jeho specifické akustické vlastnosti a celý ho rozeznít, anebo je naopak zcela potlačit a vytvořit zde útulné hnízdo s poslechem do sluchátek či v akusticky „bezpečně“ ohrazeném prostoru pro nerušené poslouchání třeba rozhlasové hry.

IMG_5759

Jeden z hlavních představitelů české meziválečné avantgardy Karel Teige přišel na počátku kinematografie s myšlenkou zvukového kina. Tedy formy zprostředkování mluveného slova bez filmu, bez obrázků. Umožníte do budoucna poznat tyto koncepty „nevšedního vidění“, které jsou také součástí dějin audiovizuality, nyní třeba prezentované na výstavě Na Film! 2, i návštěvníkům IGLOO?

Zvukové kino je myšlenka, se kterou se již různě experimentuje. Například také v rámci jihlavského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů se již několikrát konaly veřejné poslechy rozhlasových her. Zmínění Vasulkovi zase jednou mluvili o rozhlasovém přenosu videoumění, kdy komentátor popisoval, co se děje na plátně. Jak jsem již zmínila, mluvené slovo v různých variacích je tématem našeho dalšího výstavního cyklu, tak uvidíme, co přinese.


Lenka Dolanová je zakládající členka spolku KRA – Kravín Rural Arts, který provozuje umělecké rezidenční centrum v Železných horách na Vysočině. Je také spoluiniciátorkou mapy venkovských aktivit RurArtMap. Zabývá se propojením umění nových médií, ekologie a zemědělství, zejména ve venkovském prostředí. Působí jako kurátorka v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě, kde mj. vytváří program zvukové galerie IGLOO.

Foto: Lenka Dolanová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *