Artalk.cz

Líbivost předmětů doličných

V recenzi aktuální výstavy galerie Artwall se Karina Kottová zamýšlí nad uměleckými díly, které se zabývají kulturou nebo scénou znásilnění. Připomíná, nakolik se toto téma stalo součástí vizuální kultury a jak se společensky sdílené stereotypy propisují do interpretace konkrétních děl. S ohledem na výstavu umělkyně Almy Lily Rayner se pak Kottová ptá, co o kultuře znásilnění projekt vypovídá a svou pozornost věnuje autorka recenze především provokativní atraktivnosti samotných vystavených předmětů.

IMG_3078
Umělkyně Alma Lily Rayner a jeden z billboardů galerie Artwall, foto: Barbora Šimková

Líbivost předmětů doličných

Není lehké si přiznat, že pojem tzv. kultury znásilnění se netýká jen nějakého historicky nebo geograficky vzdáleného kontextu, ale značí systém, ve kterém sami žijeme a svým každodenním jednáním ho v menší či větší míře spoluutváříme. Přes všechen vývoj na poli lidských práv je i v současných „vyspělých“ zemích „prvního světa“ násilí obecně, a potažmo znásilnění, stále na mnoha úrovních normalizováno, nebo je přinejmenším tento problém zlehčován a mnohdy jednoduše zametán pod koberec. Pokud se ale pustíme do hlubší analýzy nebo jen pozorování vlastního okolí, velmi pravděpodobně si všimneme opakujících se genderových, sociálních, rasových a dalších stereotypů utvrzovaných výchovou, charakterem informací, které se k nám dostávají z médií, a především nastavením současných institucí, včetně všech stupňů vzdělávacího systému. Tyto stereotypy (kluci nepláčou, bezdomovci jsou alkoholici, Romové se flákají a vyzývavé dívky si koledují o průšvih) utužují hierarchické, mocenské vztahy napříč společností a jejich uplatňování je bohužel mnohdy spojeno se symbolickým i fyzickým násilím. A zde už je i po lingvistické stránce vyšlapaná cesta k pojmu znásilnění. Tento termín přitom nemusí nutně znamenat jen sexualizované násilí, se kterým je přirozeně nejčastěji spojován. Znásilnění je možné chápat v nejširším smyslu slova jako záměrné přivedení druhého člověka do situace, která pro něj není dobrovolná, příjemná, ani chtěná.

Pokud bychom znásilnění definovali takto široce, v současné společnosti se s ním setkal téměř každý. V rodině, ve škole, v práci, během volnočasových aktivit. Již samotný pojem znásilnění implikuje hierarchii mezi jednou či více stranami – musí tu být původce násilí a jeho oběť, pro níž je v současných psychologických a sociologických (ale zatím ne právních) termínech raději volen pojem přeživší. Ten na rozdíl od prvního pojmenování poukazuje na status někoho, kdo prošel těžkou situací a pokud se s ní přímo nevyrovnal, přinejmenším ji přežil. Protože se podobné vzorce opakují napříč rozličnými prostředími a společenskými vrstvami, je jasné, že se tento problém v posledku netýká jen konkrétních lidí, kteří se vlivem jakýchsi individuálních okolností dostali do nezáviděníhodné situace. Násilí a znásilnění je celospolečenské téma, a proto je také možné hovořit o kultuře znásilnění, která kromě vyhrocených titulků v bulvárních médiích poukazujících na „úchyly“ znásilňující ženy v parku, skýtá daleko širší spektrum často mnohem méně čitelných indicií – od znásilnění v partnerských vztazích, kde si mnohdy ani jedna strana plně nepřipustí, že k němu došlo, přes „nevinné“ osahávání spolužaček na střední škole a šéfovské plácání asistentek po zadku (ano, samozřejmě to může být také šéfová a asistent nebo jakákoli jiná kombinace), až po slovní násilí na sociálních sítích.

IMG_3032
Výstava Co mi otec strkal do vagíny na Artwall Gallery, foto: Barbora Šimková

Protože zadáním pro tento text bylo recenzovat výstavu Almy Lily Rainer nazvanou Co mi otec strkal do vagíny, která probíhá v pražské venkovní galerii Artwall, rozhodla jsem se věnovat jej především úvaze, jak natolik komplexní téma, jako je kultura znásilnění, zobrazit. Upozadím zde záměrně velkou otázku mediálního obrazu, který zpravidla ještě prohlubuje stereotypy ve vnímání této kultury veřejností. A nebudu se primárně věnovat ani analytickým reflexím, kterými akademická a obecně vzdělávací sféra nebo neziskový sektor významně přispívají k tomu, aby se o tomto tématu ve společnosti vůbec mluvilo a aby vznikaly smysluplné nástroje pro práci s těmi, kteří se z jakékoli strany se znásilněním setkali. Těchto oblastí se v souvislosti s výstavou Rainer dotýká intenzivní doprovodný program, který v podobě série diskusí ve spolupráci s prostorem Tranzitdisplay smysluplně otevírá tuto problematiku v širších souvislostech.

Staré čínské přísloví praví, že obraz vydá za tisíc slov a mě v této souvislosti zajímá, co o kultuře znásilnění říká tato konkrétní výstava, a potažmo co o ní může říct (nebo dokonce co na ní může změnit) umění vůbec. Jiří Přibáň ve svém krátkém článku pro letošní třetí číslo kulturního čtrnáctideníku A2, které bylo celé věnované právě této „kultuře“, popisuje hluboké zakořenění únosů a znásilnění, podobně jako dalších neetických činů, v dějinách (západní) civilizace. Umění podle něj „umožňuje tyto hrůzy esteticky vstřebat, aniž bychom je museli potlačit v kolektivní neuróze, ne-li přímo oslavovat v kolektivní hysterii genocidního chování. Dějiny umění jsou v tomto smyslu vždy anticivilizační, protože otevírají přesně to, co by zákony civilizace chtěly jednou provždy popřít a zamlčet.“ Jako ukázku estetizace aktu znásilnění, na němž byly v tomto případě dokonce vybudovány kořeny evropské civilizace, uvádí Přibáň Giambolognovo vrcholně manýristické sousoší nazvané Únos Sabinky. Téma sexualizovaného násilí se v různých nuancích objevuje v řadě dalších kanonických prací dějin umění od děl Nicolase Poussina přes Pabla Picassa až po práce Any Mendiety nebo Andrey Fraser, v současném českém prostředí ho najdeme například u Marka Thera. V kontextu aktuální výstavy Almy Lily Rainer mi ale právě příklad Únosu Sabinky připadá pozoruhodný. Giambologna se, jak zmiňuje také Přibáň, při práci na tomto díle nejprve věnoval čistě formálním vztahům propletené trojice postav vytesané do jednoho kusu mramoru, a teprve po dokončení byl dílu přiřknut tento symbolický obsah. Pokud se na fotografie bílých keramických sošek zpodobujících každodenní předměty, které Rainer představila na velkoformátových tiscích ve veřejném prostoru, díváme jako na umělecké dílo samo o sobě, můžeme tu najít jistou analogii s výsostnou estetizací až manýrou, která je vlastní Giambolognovu sousoší.

28920006634_c97c34656b_o
Giambologna, Únos Sabinek, 1581 – 83. Foto: Steven Zucker, flickr.com

Rainer v jednom z rozhovorů poskytnutých k výstavě uvedla, že její provokativní titul zvolila proto, že je dobré věci nazývat pravými jmény a ke společensky ožehavému tématu se postavit čelem. V těchto intencích autorka zůstává, když se rozhoduje zobrazit jednotlivé předměty, které byly skutečnými svědky a zároveň symboly incestního chování jejího otce. Nicméně nevolí zde přímočarou formu dokumentace, ale vytváří z věcí s posunutým původním účelem dokonalé keramické bílé objekty, které by v jiném kontextu připomínaly designový skvost. Paradoxně tak tyto předměty autorka sama do jisté míry fetišizuje. Vytváří napětí mezi názvem výstavy, který by sám o sobě evokoval pohoršení, zhnusení, popřípadě lítost nebo ideovou konfrontaci, a jejím vizuálním obsahem, který bez dalšího kontextu působí líbivě v takřka reklamním slova smyslu. Věřím, že s tímto pnutím ve svém uvažování o vyznění projektu Rainer počítala. Ale musím říct, že tato skutečnost výrazně komplikuje mou snahu odhadnout, jak může být sdělení výstavy interpretováno lidmi projíždějícími autem nebo tramvají přes nábřeží Kapitána Jaroše, kde je Artwall situována. Většina těchto „diváků“ pravděpodobně nenavštíví doprovodné diskuse, nebude si hledat další informace o kultuře znásilnění. Pokud alespoň za jízdy otočí hlavu od svého smartphonu směrem k vystaveným dílům, jsem si jistá, že je název výstavy ve spojitosti s tímto typem obrazů přinejmenším vyburcuje z letargie a přiměje uvažovat o nepohodlném tématu. Už to je podstatný výsledek. Esteticko-významová ambivalence celého projektu by ale mohla v extrémním případě přispět i k vykreslení kultury znásilnění jako něčeho v určitých ohledech přitažlivého, ne-li spektakulárního. Přestože se tady jedná o mnohem sofistikovanější formu, vyznění díla by někteří příjemci nemuseli vnímat jako zcela vzdálené bulvárním titulkům v novinách, které strategicky spoléhají na nebezpečný mix odpudivosti a zvrácené atraktivity, a záměrně tím podněcují zvědavost až lačnost potenciálních čtenářů.

Das Kind2
Mark Ther, Das wandernde Sternlein (záběr), 2011, video, 20:00. Publikováno s laskavým svolením autora.

Možná, že právě v této formálně-jazykové hře s významově těžkými obsahy a balancování na tenkém ledě spočívá síla projektu Rainer. Hodnocení její výstavy je ale o to citlivější, že se jedná o autobiografickou výpověď. Je jasné, že se zde bytostně prolíná umělecká, autoterapeutická a sociálně i politicky angažovaná složka. Nabízí se také otázka, co všechno je potom oním „dílem“, zda je to samotná výstava a její psychologický rozměr, rozvedení jejího tématu v rámci doprovodného programu, nebo až potenciální nový sociální tvar, který vznikne reflexí těchto obsahů širším spektrem diváků. Domnívám se, že ve všech třech ohledech toho bylo nakonec řečeno více gestem a slovem, než obrazem. Ale nebylo toho řečeno málo a doufejme, že tvary, které na základě účasti v diskusích nebo zhlédnutí výstavy vytanuly v myslích publika, přispějí ke komplexnějšímu obrazu kultury znásilnění, který nebude jen umožňovat kolektivní vyrovnání se s tabuizovaným tématem, ale především povede ke skutečným změnám zevnitř systému. Na konci takového procesu by na umění pak mohla zbýt mnohem příjemnější úloha zobrazovat sexualitu a její společenský nebo politický rozměr v pozitivních intencích.


Alma Lily Rayner / Co mi otec strkal do vagíny / Galerie ARTWALL / Praha / 2. 2. – 31. 3. 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *