Artalk.cz

Očima Adolfa Loose

V Západočeské galerii v Plzni probíhá výstava současného umění inspirovaného modernistickou architekturou a designem Adolfa Loose. Zuzana Krišková popisuje ve své recenzi různé přístupy, které vyzvaní autoři ve svých pracech uplatnili a hodnotí kurátorskou koncepci, jejíž slabinu vidí především v umělé vykonstruovanosti vztahu mezi Loosem a jednotivými zastoupenými tvůrci.

DSC_1476-1060x708

Očima Adolfa Loose

Pořádání výstav prací současných umělců, jež jsou inspirována díly z období modernismu nebo ještě starší historie, není ničím neobvyklým. V nedávné době to byly např. Vzpomínky na budoucnost (kurátor Karel Císař, Galerie Václava Špály, 2009), Obrazy a předobrazy (kurátor Karel Císař, Galerie hlavního města Prahy, 2013), Memento Tiziani/Příběh proměn v díle současných umělců (kurátoři Martina Šišková a Aleš Vrtal, Galerie Orlovna, Arcibiskupský zámek v Kroměříži, 2016) aj. Mění se jen přístupy kurátorů nebo umělců. V případě tohoto typu výstav je bezpodmínečně nutná důkladná, promyšlená a koordinovaná spolupráce obou těchto stran. To, co se zdá jako samozřejmost, je však u výstav, kdy je ve středu zájmu ohlížení se nebo vztahování se k minulosti, daleko potřebnější než u běžných kolektivních výstav, které mají zastřešující téma, ale nevztahují se ke konkrétním historickým formám, postavám či událostem. V Západočeské galerii v Plzni je v současné době možné navštívit výstavu Interiéry duše, založenou na hledání spojitostí, odkazů a aktualizaci myšlenek, které svou historií sahají do první poloviny 20. století. Koncept výstavy se točí kolem osobnosti architekta Adolfa Loose a jeho bytových realizací v Plzni. Současní umělci zde dostali prostor vyjádřit, co pro ně Loosův odkaz znamená, přičemž slovy kurátora Michala Kolečka: „vycházejí z průzkumu zachovaných Loosových realizací a ze studia jeho koncepce raumplanu…“ Nakolik je pro současné umělce Loos aktuální se můžeme přesvědčit v plzeňských Masných krámech.

Dílo Adolfa Loose v Čechách a na Moravě je od 90. let a především v letech nedávných systematicky objevováno a prezentováno na výstavách.[1]

[1] Např. Adolf Loos – dílo v českých zemích (kurátorka Maria Szadkowska, Muzeum hlavního města Prahy, 2008–2009), Brněnské stopy Adolfa Loose (kurátoři Jindrich Chatrný a Dagmar Černoušková, Muzeum města Brna, 2010), Adolf Loos – Učit se bydlet (kurátorka Maria Szadkowska, Muzeum hlavního města Prahy – Müllerova vila, 2013) ad.

 Brno a Praha jako centra Loosova působení byla známá díky realizacím vil, které v těchto místech nebo v jejich bezprostředním okolí navrhl. Plzeň a její spojení s Loosovým jménem začalo vyplouvat na povrch mnohem později, i když na něj bylo upozorňováno již v 60. letech 20. století. Skutečného „objevení“ se však tyto realizace dočkaly až na počátku 21. století a nejmarkantněji především v poslední dekádě, která vyvrcholila výstavou Loos–Plzeň–souvislosti (kurátoři Petr Domanický a Petr Jindra, Západočeská galerie v Plzni, 2011). Malé povědomí o plzeňské etapě Loosovy tvorby, která se datuje do let 1907–1932 bylo dáno tím, že v Plzni vytvořil luxusní bytové interiéry, které jsou logicky skryty před zraky veřejnosti. O této části tvorby tak do nedávna vědělo povětšinou jen několik odborníků z řad architektů a kunsthistoriků. Město Plzeň začalo zpřístupňovat Loosovy interiéry od roku 2014 a z celkových osmi je v současnosti možné navštívit čtyři.

DSC_1498-1060x602

Architekt Loos je fenomén, jehož odkaz působí do současnosti. Svědčí o tom nedávný zájem o návštěvu jím navržené Winternitzovy vily v Praze, na kterou se v týdnu, kdy byla zpřístupněna veřejnosti, stály několikahodinové fronty. Zájem o Loose je dán jeho životním osudem a odmítnutím zažitých pořádků a postupů formulovaném v kanonickém textu Ornament a zločin, bez jehož citace se nemůže obejít žádná publikace o moderní architektuře. Pozornost historiků a tvůrců však poutají především jeho stavby, které dodnes platí za symbol modernosti, progresivity a elegance. Loos byl ale zároveň pedant, který lpěl na detailu a nesnesl jakoukoliv změnu v interiéru oproti svému návrhu, byť by se měla týkat „nevhodné“ vázy na stole. Při přemýšlení o jeho díle a odkazu se tak můžeme dostat do několika rovin. Jednou je rovina estetická, která osciluje mezi odmítáním ornamentu, ale zároveň preferencí luxusních materiálů. Další je rovina historická a sociální, na níž lze sledovat vztah mezi Loosem a objednavateli, ale i jejich následné osudy. Specifickým tématem, k jehož reflexi vybízí Loosova plzeňská tvorba, jsou interiéry a jejich rekonstrukce, kterou všechny prošly, nebo na ni čekají.

Kurátor výstavy Interiéry duše Michal Koleček v úvodním textu k výstavě píše, že „autoři volně či zcela provázaně reagují na komplex otázek spojených s Loosovými bytovými realizacemi a jejich širším estetickým, historickým či společenským kontextem.“ Z výčtu třinácti vystavujících je zřejmé, že se jedná o silnou mezigenerační sestavu, která je z části podmíněna vztahem umělců k Plzni, kde mnozí studovali nebo pedagogicky působili. Vystavující se s Loosovým odkazem vypořádávali prostřednictvím několika médií či přístupů, z nichž je nejsilněji zastoupeno objektové sochařství a dokumentární analýza. Umělci, kteří na výstavě tematizují Loosovy myšlenky skrze objekty, se ve většině případů uchýlili k parafrázím základních tvůrčích principů trvale přítomných v Loosově díle. Někteří přímo citují hlavní znaky Loosovy tvorby a z části je imitují pomocí současných postupů.

DSC_1496-1060x697

Vizuální hru založenou na citaci můžeme sledovat např. v díle Jiřího Černického Odstředivý panel (2016–2017), které se stalo i leitmotivem většiny doprovodných textů k výstavě. Loosovské téma je na něm patrné na první pohled. Využívá totiž škálu primárních barev, kterou Loos do svých interiérů často zapojoval, v Plzni konkrétně v Brummelově domě, kde je stejně tak jako na Černického závěsném objektu použita kombinace modré a žluté. V Loosových interiérech hrají hlavní úlohu vestavěné části, které do velké míry eliminují potřebu dalšího mobiliáře. I v tomto objektu jsou zabudovány elementy, které přímo odkazují na tyto loosovské prvky. Objekt se tak stal nejen závěsným dílem, ale v podstatě funkční jednotkou, která nabízí hned několik využití a zároveň je jakýmsi zmenšeným modelem ztělesňujícím důležité formální znaky Loosovy tvorby.

Práci s objektem ve smyslu vizuální metafory nebo slovy kurátora „vizuálního přivlastnění“ zvolila Milena Dopitová, jejíž rozměrná práce Duše interiéru (2017) celou výstavu zahajuje. Hlavní myšlenkou tohoto variabilního objektu je možnost přizpůsobení nebo transformace v souladu s prostředím konkrétního interiéru. Díky svému povrchu potaženému brokátem a oblosti tvarů by se, kdyby zrovna nebyl složen do „nepoužitelné“ sestavy, mohl stát kusem nábytku, ke kterému odkazuje. Dopitová využívá multifunkčnosti objektu ve smyslu prostorového znaku, který je v galerijním prostředí přenesen do situace, jakou v současnosti prožívají samy plzeňské interiéry, proměňující se z funkčních prostor na muzeální expozice. Na bázi přivlastnění jsou založeny i objekty Luďka Míška, jehož Pohovka (2012) a Architektura II (2009) pracují se základními principy používanými i  Loosem, jakými jsou symetrie, průhledy a práce se základními geometrickými tvary. Míškovi objekty však hledají spojitost zpětně, nevycházejí z Loose primárně, a ona shoda je spíše náhodná, o čemž svědčí i starší data vzniku některých z vystavených děl a autorovo vyjádření, že pracuje s principy, které „našel i v práci Adolfa Loose“. Dominik Lang si ve své instalaci Ztraceni (2016–2017) vypůjčil konkrétní prvek Loosových interiérů, a to lustry, které můžeme vidět i v plzeňských bytech. Využívá je jako odraz křehkosti a zaniklé historie a zároveň jim v galerijním prostředí, kde osvětlují ostatní exponáty, přisuzuje funkci jakýchsi symbolických strážců loosovské tradice.

DSC_1481-1060x700

Dokumentární přístup zvolil Jan Krtička, jehož zvuková instalace Co si pamatuji z Loose (2016), je jedním z nejkomplexnějších děl na výstavě. Skrze třináct hlasů vystavujících, kterým je položena otázka z názvu instalace, se zde otevírají různá témata vztahující se k samotným plzeňským interiérům. Umělci vzpomínají, jaké dojmy v nich zanechala jejich návštěva, jak na ně působily zrekonstruované části, řeší rozpor mezi novým a původním, mezi současnou neživotností bytů a dřívějším využitím, a tím se dostávají k otázkám, které by měly být řešeny a analyzovány i mimo rámec tohoto výstavního prostoru. Jedním z vyřčených témat je ona současná prázdnota bytových interiérů, již ve své instalaci Nedělní odpoledne, Skladba, Příprava snídaně a Podvečer (2016) neguje Michaela Thelenová. Její dílo pomocí fotografií, zvuků a světelných záblesků nehybné prostory oživuje a upomíná tím na to, že zde kdysi žili lidé vykonávající své obyčejné denní rituály. Práce v sobě nese jistou kritiku současného stavu, kdy do bytů chodí davy návštěvníků, zatímco pomalu upadají v zapomnění původní obyvatelé, jejichž životy skončily vzhledem k jejich židovskému původu tragicky.

Výstava Interiéry duše je založena na zajímavém konceptu a participaci množství kvalitních umělců, kteří, slovy kurátora: „reagují na aktuální otázky spojené s vývojem interpretace historických souvislostí a jejich analýzou tváří v tvář dynamickým pohybům přítomným v rámci aktuální společenské situace.“ Toto silné tvrzení není podpořeno vystavenými díly, které jsou, spíše než reakcí na aktuální společenskou situaci, z větší části založeny na čistě formálních rysech podobnosti s Loosovou prací. Umělci byli v podstatě vyzváni k vytvoření díla s loosovskou tematikou, nemusí jim tedy být úplně vlastní, a proto se zachytili jejích hlavních znaků, které spíše citují, než rozvíjejí. Zde se nabízí srovnání s již zmíněnou výstavou Obrazy a předobrazy, která se snažila upozornit na „zájem současných umělců o zkoumání rozporného dědictví modernismu.“ Výstava byla založena na přímé konfrontaci děl modernistických a současných. Vystavující umělci tedy s tímto tématem pracovali kontinuálně již před výstavou, která tyto snahy zahrnula do jednoho celku. Naproti tomu kurátor výstavy Interiéry duše zájem o Loose „uměle“ vyvolal. Předtím nebyl v tvorbě vystavujících umělců buď přítomen vůbec, nebo jen skrze nepatrnou podobnost zakládající se na práci s všeobecně používanými výtvarnými prvky, tedy nejen těmi typicky loosovskými. I to je důvod, že výstava nepůsobí jako ukázka skutečně aktuálního dění. Nevýhodou výstavy je i to, že se vztahuje k něčemu, co je v rámci galerijního prostoru naprosto imaginární, tedy samotné Loosovy interiéry. Co tedy pro současné umělci znamená tvorba Adolfa Loose? Oslovuje je i mimo rámec této výstavy? Tyto otázky nejsou v rámci výstavy zcela zodpovězeny, i proto je výsledný dojem mírně rozpačitý a projekt celkově působí jako střelba do prázdna.

DSC_1483-1060x708


Interiéry duše. Umělecké bytování v prostoru Loosových plzeňských architektur / vystavující umělci: Matej Al-Ali, Jiří Černický, Milena Dopitová, Martin Kolář, Alena Kotzmannová, Jan Krtička, Dominik Lang, Luděk Míšek, Tomáš Moravec, Pavel Mrkus, Jan Stolín, Michaela Thelenová, Benedikt Tolar / autor výstavy: Michal Koleček / kurátorka výstavy: Marcela Štýbrová / Západočeská galerie v Plzni: Masné krámy / Plzeň / 1. 2. – 30. 4. 2017

Foto: archiv Západočeské galerie v Plzni