Artalk.cz

Galerie jako válečná zóna

Jiří Černický a Pavel Kopřiva proměnili výstavní prostor Galerie moderního umění v Roudnici ve válečnou zónu. Barbora Belzová hodnotí ve své recenzi jejich projekt následovně: „Přijít, zabrat, vyplenit se mi nezdá být správným východiskem pro současnou politicko-společenskou situaci. Má-li nás umění vytrhovat z letargie, kultivovat a činit respektujícími, má-li nás spojovat (a tak chránit), pak bych čekala, že umělci přijdou s návrhem možného konstruktivního přístupu nebo nás přesvědčí o tom, že i na poli umění lze vést smysluplnou debatu o aktuálních problémech.“

IMG_3639-1060x706

Galerie jako válečná zóna

Uběhlo dvacet let od první společné výstavy Jiřího Černického
a Pavla Kopřivy v Klatovech. Nyní dostali příležitost spolu opět vystavovat, a to v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. Nečekejte však sentimentální vyprávění o jejich dlouholetém přátelství. Černický s Kopřivou si nenechali ujít příležitost si klukovsky vyhrát.

Kurátorka výstavy a zároveň ředitelka galerie Alena Potůčková tentokrát zcela netradičně nevyhradila krátkodobé výstavě pouze zadní část galerie, ale dovolila umělcům využít celý její prostor. Na internetových stránkách pak divákům omluvně vysvětluje, že výstava má „specifický charakter […] evokující atmosféru záboru do vojenské zóny.“ Velkoryse tak začíná nový výstavní cyklus Téma, jenž se má zabývat „problematikou, která ‚hýbe světem‘ i zdánlivě neaktuálními, avšak neotřelými tématy“. V roce 2017 stihne Galerie Moderního umění v Roudnici nad Labem představit ještě jednu výstavu z téže série, a to Vdovy S Zdeňka Sýkory, Otakara Slavíka a Zbyňka Sekala.

Černického a Kopřivovo Téma otevírá otázku války na evropském kontinentu. „Po desetiletích nenásilného soužití v druhé polovině 20. století, kdy se války našemu kontinentu vyhýbaly a mocenské střety se řešily „studenými“ formami, vstoupil v devadesátých letech na půdu Evropy otevřený, krvavý konflikt v bývalé Jugoslávii
a čerstvě též na Ukrajině. Zároveň jsme svědky rozvratu v zemích na Blízkém východě, v Asii i na severu Afriky, na němž se Evropa významně podílela. Na pořad dne přicházejí otázky viny, svědomí a strachu.“ (z tiskové zprávy k výstavě)

IMG_3651-1060x706

Jiří Černický s Pavlem Kopřivou přímo pro galerii připravili instalaci s názvem War Zone (válečná zóna), k níž využili především materiál, který v galerii našli. Do instalace zapojili mimo jiné také obrazy ze stálé sbírky, sokly a panely. Decentně je doplnili o vojenské artefakty, jako jsou lehátka, dřevěné bedny nebo celty. Nicméně, ačkoliv se jedná o válečnou zónu, zbraně v instalaci nenajdeme. Podle Pavla Kopřivy by šlo o prvoplánovou asociaci. „Chtěli jsme, aby to vypadalo, jako kdyby do galerie přišla armáda a z toho místa si chtěla udělat velící středisko, takovou polní kancelář. Nějaká díla nechali, s jinými nevěděli, co si počít a některé využili podle nich lépe. Třeba na podpal.“ Dále Kopřiva dodává, že „vyráběli atmosféru provizoria a mizérie.“ (z rozhovoru autorky s umělcem)

První dojem při vstupu do galerie je působivý, zvláště pak pro pravidelného diváka. Galerie se totiž nachází v neobvykle bezútěšném stavu: přes sochu Karla Nepraše je hozená deka, přes obraz Mikuláše Medka karton, krajinomalby Antonína Slavíčka jsou schované za provizorní zástěnou. Úvodní instalace evokuje opuštěný táborák – opodál leží umělecké dílo, které posloužilo místo polena. Galerie také oproti běžnému stavu působí prázdně, až vybydleně. Obrazy jsou svěšené, na zdech zůstaly pouze popisky.

IMG_3790-1060x706

Setrvá-li však divák v instalaci déle a pozorně si ji prohlédne, bezútěšnost a pocit zmaru nakonec vyprchá a zůstane pouze chaos, který by mohl nastat při instalaci či deinstalaci kterékoliv výstavy. Simulované válečné prostředí na nás ve výsledku působí podobně  jakodětský bunkr. Jde o provizorní kulisy, které s notnou dávkou představivosti mohou vytvářet funkční iluzi. Pro „znuděné dospělé“ jsou to však jen obrazy překryté kartonem a sochy schované pod dekou. Nestačí přitom ani neutuchající nadšení Kopřivy s Černickým. Své klukovské duše sice zřejmě potěšili, mne jako diváka ale nadchnout a přesvědčit nedokázali.

Možná by mohli návštěvníci ve výstavě figurovat v nějaké roli, například jako váleční zajatci, nebo naopak odhodlaní vojáci – výstava tohoto typu přímo vybízí k větší míře interaktivity. Z celé výstavy je však „interaktivní“ pouze vstupní formulář, který dostane každý návštěvník na pokladně s instrukcemi, že jej má vyplnit a odevzdat v galerii. Jedná se o součást výstavy, intervenci umělců překračující hranice výstavního prostoru, kteří tak chtějí posílit dojem vojenského záboru. Nikdo ze zaměstnanců galerie záměrně nemá jasné informace, jak má divák s formulářem naložit. Na vernisáži se za vyplněný formulář fasoval lístek na přidělené občerstvení, v průběhu výstavy však funguje pouze jako memento nesčetných situací, kdy vyplňujeme citlivé údaje a netušíme, jak s nimi bude naloženo. Naneštěstí je tato interaktivita spíše na škodu a újmu diváka, který je atakován umělci dychtícími po odplatě systému. Zloba se obrací na jedince, kteří jsou v zajetí formulářů zrovna tak, Kopřiva s Černickým však diváky pasují do role viníků a ne souputníků.

IMG_4128-1060x706

Naopak příjemný aspekt výstavy shledávám v tom, že potlačila dvě výrazná ega a neprezentuje jejich samostatnou dosavadní tvorbu, dokonce ani v lákavé formě konfrontace. Autorství se zde neřeší. Všechny instalace vznikly na základě vzájemné shody. Na otázku, jak se umělcům spolupracovalo, odpověděl Kopřiva: „Jsme jak manželé. Chvíli se milujeme, pak zas nesnášíme, chvíli spolu mluvíme, nemluvíme, pak se hádáme a pak se usmiřujeme.“ (z rozhovoru autorky s umělcem)

Opustíme-li rozměr osobních vztahů a vrátíme se k úvodní otázce celospolečenské reflexe z tiskové zprávy, tedy „jak na tuto závažnou skutečnost [válečná nálada v Evropě] reaguje umění?“, musíme si odpovědět: v případě výstavy War Zone nijak. Na „otázky viny, svědomí a strachu“ umělci nenabídli zřetelnou odpověď. Přijít, zabrat, vyplenit se mi nezdá být správným východiskem pro současnou politicko-společenskou situaci. Má-li nás umění vytrhovat z letargie, kultivovat a činit respektujícími, má-li nás spojovat (a tak chránit), pak bych čekala, že umělci přijdou s návrhem možného konstruktivního přístupu nebo nás přesvědčí o tom, že i na poli umění lze vést smysluplnou debatu o aktuálních problémech. V případě War Zone jako by šlo skutečně o pouhou klukovinu či prezentaci dlouhodobého koníčku obou autorů, spíše než o relevantní příspěvek do diskuze o angažovaném umění.


Jiří Černický, Pavel Kopřiva / War Zone / kurátorka výstavy: Alena Potůčková/ Galerie Moderního umění v Roudnici nad Labem/ Roudnice nad Labem / 23. 2. – 16.4. 2017

Foto: Zdeněk Porcal STUDIO FLUSSER

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *