Aristokracie kurátorství a vkusu

Martin Vaněk hodnotí aktuální výstavu Aristokracie vkusu. Obrazárna zámku Rájec nad Svitavou a sběratelství knížat ze Salm-Reifferscheidtu v Moravské galerii v Brně jako velmi kvalitní jak po stránce odborné, tak po stránce zprostředkování umění veřejnosti (a to nejen té dospělé). Výstava probíhá v Místodržitelském paláci, kde bývají podle Vaňka prezentovány projekty z oblasti starého umění, jež obecně drží vysoký standard. Z hlediska údržby je však budova ve špatném stavu a následující recenze je tak zároveň apelem na Ministerstvo kultury, aby rekonstrukci objektu v brzké době podpořilo.

Arnold Böcklin, Karel starohrabě ze Salm-Reifferscheidtu, 1879

Aristokracie kurátorství a vkusu

Jednou z hlavních tváří brněnské zimní výstavní sezóny se stal osmiletý Karel starohrabě ze Salm-Reifferscheidtu. Jedná se o onu genderově matoucí tvář, která zve na výstavu Aristokracie vkusu. Obrazárna zámku Rájec nad Svitavou a sběratelství knížat ze Salm-Reifferscheidtu, jež nyní probíhá v Místodržitelském paláci Moravské galerie v Brně. Výstava je další z řady přehlídek tzv. „starého umění“, které se v dramaturgii galerie objevují již od časů Kaliopi Chamonikoly. Od té doby instituce v pravidelných intervalech dvou až tří let nabízí výstavy zaměřené na umělecké dění před rokem 1900, jejichž těžištěm je především uměleckohistorické bádání a seriózní vědecké výsledky. Petr Tomášek, autor výstavy, a Eva Jandová, lektorka oddělení práce s veřejností, dokázali i v tomto případě připravit sofistikovanou výstavu, která jednoduchou a přístupnou formou zprostředkovává poznatky uměleckohistorického bádání. Dokazuje, že podobné výstavy má stále smysl dělat, i když na nich návštěvníci nemají šanci spatřit ikony evropského barokního malířství.

Výstava je časově ohraničena získáním panství Rájec a počátky budování umělecké sbírky v roce 1763 a přelomem 19. a 20. století, kdy z finančních důvodů nastal útlum sběratelských aktivit rodu Salmů. Každá umělecká sbírka je zrcadlem svého majitele či majitelů. Výstava tak mapuje všední život a mentalitu tehdejší rakousko-uherské šlechty, včetně uměleckého vkusu. Salmovská sbírka nepatří k těm nejkvalitnějším, mnohé jiné ji předčí co do množství obrazů, nebo významu umělců, kteří jsou v nich zastoupení. Návštěvník se tak na výstavě v Moravské galerii setká se jmény, jejichž díla pravděpodobně spatří poprvé ve svém životě. Přesto jde o umělce jako například Adáma Mányokiho, Johanna Baptistu Lampiho st., Josepha Hickela nebo Franze von Lenbach, kteří se svého času těšili přízni rakousko-uherských panovníků stejně jako dvorské šlechty. Dále je možné na výstavě zhlédnout obrazy umělců, v jejichž díle se projevují aktuální moderní umělecké směry. V tomto ohledu překvapí vynikající portrét Augusty Josephy Felizitas, starohraběnky ze Salm-Reifferscheidtu-Bedburu, od malíře Ferdinanda von Rayského, jenž byl přímo ovlivněn tehdejším francouzským uměleckým děním, především malbou Eugèna Delacroixe nebo Théodora Géricaulta. Překvapivým objevem výstavy je též soubor děl spolupracovníka Hanse Mackarta, Rudolfa Carla Hubera, jenž byl častým návštěvníkem na panství Salm-Reifferscheidtů a v prostředí vídeňské šlechty se pohyboval jako ryba ve vodě. Jeho jezdecké portréty nebo portréty mladých Salmů jsou skvostnými ukázkami sice klasičtější a konvenčnější malby, avšak v kontextu vídeňského dvora se jeho práce dají hodnotit jako moderní, vymykající se pravidlům přísného akademismu. Ve výčtu významných jmen a objevů výstavy nelze nezmínit také příklady českých umělců z prostředí vídeňské akademie, Josefa Führicha a Josefa Vojtěcha Hellicha.

Mezi obrazy z rájecké obrazárny zaujímá zvláštní místo podobizna Karla starohraběte ze Salm-Reifferscheidtu ve věku osmi let, jenž se stal ikonickým dílem výstavy. Obraz, jehož autorem je Arnold Böcklin, vznikl ve Florencii roku 1879. Jelikož se s tímto portrétem rodina příliš nesžila, dostal se postupem času do majetku spřátelené rodiny Ledererů, odkud se oklikou přes Chorvatsko dostal zpět do majetku portrétovaného chlapce, tentokrát již dospělého muže. Obraz se nacházel v období první republiky na zámku Budkov a po konfiskaci rodového panství Salmů v roce 1945 se stal státním majetkem. Nyní je součástí sbírek Muzea Vysočiny v Třebíči, kde jej Petr Tomášek po dlouhých letech, kdy byl považován za nezvěstný, objevil.

Na pozadí vědeckého výzkumu

Za vysokou vědeckou úrovní výstavy stojí mnoho různých faktorů. Jednak je rájecká obrazárna tématem disertační práce Petra Tomáška, souběžně však kurátor zapojil do výzkumu další zainteresované instituce a odborníky a podal grantový projekt do Grantové agentury České republiky. Projekt s názvem Vědecký katalog obrazárny v Rájci nad Svitavou a sběratelství rodu ze Salm-Reifferscheidtu v 18.–20. století, jenž byl započat roku 2012, tak vrcholí touto výstavou, která je jeho vedlejším produktem. Do výzkumu byl zapojen kromě Moravské galerie také Národní památkový ústav a Seminář dějin umění Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně. Jako finální výsledek grantového projektu byl vydán v roce 2015 souhrnný katalog rájecké obrazárny s názvem Aristokracie ducha a vkusu, jenž čítá téměř šest set stran a obsahuje více než čtyři sta hesel věnovaných jednotlivým obrazům sbírky od autorů Kaliopi Chamonikoly, Ondřeje Jakubce, Lenky Kalábové, Zdeňka Kazlepky, Michala Konečného, Lubomíra Slavíčka, Petra Tomáška a Tomáše Valeše. Úvodní statě vyšly z pera Petra Tomáška, Lubomíra Slavíčka a Michala Konečného. Na půdorysu tohoto objemného katalogu vznikala i aktuální výstava. Tomášek, jenž má bohaté zkušenosti s přípravou rozsáhlých výstav (viz mimo jiné Moravská národní galerie, Moravská galerie v Brně 2011, recenze: Milena Bartlová, Moravská střízlivost, Art & Antiques 9/2011), se vyhnul recyklaci textů z katalogu a kopírování struktury vědecké publikace. Výstavu pojal jako svébytný tvar a rozdělil ji do osmi sekcí. Rozšířené popisky a texty v úvodech jednotlivých sekcí jsou srozumitelné pro širší publikum a dávají základní přehled o tom, co vlastně znamenalo být šlechticem, mít panství a sbírat umění.

Osm zastavení

Celkem osm tematických oddílů nás ve výstavě provedou danou problematikou uměleckého sběratelství rodu Salmů. Na počátku se tak dozvídáme základní informace o rodu Salm-Reifferscheidtů a o rájeckém sídle, jehož stavbu inicioval Antonín Karel Josef starohrabě ze Salm-Reifferscheidtu. Zámeček v Rájci typu „court d´honneur“ projektoval francouzský architekt Isidor Canevale. Další oddíl pojednává o barokní obrazárně v Rájci, jež byla dobově ovlivněna legendární obrazárnou prince Evžena Savojského a na konci 18. století čítala na 144 uměleckých děl. Následující sekce Umělecká výuka a diletantismus v aristokratickém prostředí pojednává o ušlechtilé zábavě šlechtických ratolestí. Mnohé vystavené kresby a malby diletujících aristokratů z řad Salmů prokazují skutečné výtvarné nadání a snad i zde je možné hledat počátky sběratelského ducha hned několika generací rodu.

V sekci věnované blanenské litině má návštěvník možnost pochopit, co generovalo zdroj bohatství a z čeho mohly být realizovány mecenášské aktivity rájecké větve rodu. V dalších oddílech jsou prezentovány rodinné portréty, na jejichž pozadí jsou vylíčeny osudy význačných rodinných příslušníků. V jednom sále je pak pomyslně rekonstruován salon starohraběnky Marie Josefy ze Salm-Reifferscheidtu, která si oblíbila historickou a romantickou malbu. Na obrazech Karla Russa, Petera Fendiho nebo Ludwiga Ferdinanda Schnorra von Carolsfeld, jež všechny oslovil politik, historik a publicista Joseph von Hormayr zu Hortenburg, toho času nacházející útočiště na Rájci jako protinapoleonský buřič, ožívají mnohé romantické německé legendy, včetně legendy o Jenovéfě, kterou se proslavil již zmíněný Josef Führich, nebo Goethova díla, ať už Faust, či Král duchů. Následuje pokoj věnovaný sběratelským aktivitám Huga II. ze Salm-Reifferscheidtu, jednoho z podporovatelů Společnosti vlasteneckých přátel umění nebo Krasoumné jednoty. Poslední sekce výstavy nás seznamuje s osobností Alžběty ze Salm-Reifferscheidtu, jež podporovala několik umělců, včetně Rudolfa Carla Hubera, a do svého salonu v Blansku zvala významné hosty z prostředí vídeňského dvora. V posledním sále se můžeme setkat s Böcklinovým portrétem mladého Karla, jenž byl Alžbětiným synem. Výstava tak zcela vyčerpávajícím, ale ne unavujícím způsobem referuje o významných aktivitách členů rodu a důležitých momentech v průběhu budování umělecké sbírky.

120 cm od země

Pouhým výčtem sekcí výstavy však nelze postihnout celkový dojem. Výstava má, jak vyplývá z předchozích řádků, edukativní charakter, čehož se v druhém plánu chopila Eva Jandová, lektorka oddělení práce s veřejností, a ve spolupráci s kurátorem výstavy připravila paralelní čtení výstavy ve výšce sto dvaceti centimetrů od země. Popisky pro děti vyprávějí život hlavního hrdiny výstavy, kterým není pochopitelně nikdo jiný než malý Karel z Böcklinova portrétu.  Od začátku do konce je tak malý návštěvník oslovován spřízněným vrstevníkem, jenž postupně odhaluje podivnosti života na šlechtických sídlech a výchovy malého šlechtice. Domnívám se, že podobný způsob práce s těmi nejmenšími je v případě takto koncipovaných výstav více než nutný a Moravské galerii se podařilo vykročit správným směrem k dětskému divákovi, jenž je i v rámci jiných výstav hojně oslovován, a to včetně pořádání dětských vernisáží, které se stávají v této instituci pomalu tradicí. Dětským popiskům Evy Jandové nechybí vřelost, vtip a jistá důvěrnost, kterou dětský návštěvník v jinak cizím prostředí jistě ocení. Otázkou však do budoucna zůstává jejich rozsah a míra výskytu cizích jmen, jejichž četba bude pro děti obtížná.

Nedokonalost jako estetický princip

V neposlední řadě je nutné se zmínit o celkové vizualitě výstavy, která je místy překvapivě silná, odvážná a na některé konzervativní diváky může působit až nuceně a agresivně. Architektem výstavy je Jan Nedvěd, který pro Moravskou galerii navrhl architektonické řešení výstav Milada Marešová (2008), Vlasta Vostřebalová-Fišerová. Mezi sociálním uměním a magickým realismem (2013) nebo Kupezky. Mistr a jeho okruh (2014–2015). Nedvěd měl tudíž předchozí zkušenost s výstavním prostorem Místodržitelského paláce, jenž svůj barokní charakter nezapře, je ovšem silně poznamenán pozdějšími úpravami, zejména těmi z druhé poloviny 20. století. Materiálově tento prostor není příliš čistý a autentický. Vstoupit do něj novými architektonickými formami je velice obtížné a je vždy zapotřebí maximálního úsilí pro vytvoření minimálního účinku. V případě aktuální výstavy se zdá, že celá koncepce prostoru jde záměrně proti vyznění samotných obrazů, které jsou dokladem luxusu a pohodlí šlechtických sídel. Stěny galerie jsou seškrabané a odhalují několik předchozích vrstev najednou, jakoby tematizovaly plynutí času. Nedvěd navrhl pouze nejnutnější minimum paneláže, jež je společně s informačními plochami nesoucími úvodní texty jednotlivých sekcí vyrobena z okázale laciného materiálu, a sice z veskrze silného papírového kartonu. Obrazy visí na režných dřevěných latích, aby byl získán potřebný odstup od stěn. Z tohoto momentu, jenž byl jistě původně konzervátorským požadavkem, Nedvěd udělal estetický princip, který uplatňuje v celé výstavě. Režné latě přiznává, nechává je v pravidelných intervalech promluvit, vybíhají zpoza obrazů, přečnívají a vystavují obrazy zatěžkávací zkoušce. Nedvěd tak vytváří silné napětí mezi vysokým a nízkým, čímž upozaďuje ostatní problematická místa prostoru. Zdařilé architektonické řešení může, byť to možná nebylo zcela v intencích tvůrců výstavy, upozornit i na skutečnost, že tyto obrazy jsou v Místodržitelském paláci pouze na návštěvě a zase budou vráceny na své původní místo, tedy na nedaleký zámek v Rájci nad Svitavou.

Režnou architekturu pak doplňuje grafika, kterou navrhl Štěpán Malovec. Inovativní a příznakové je v jeho pojetí zavěšení drobných cedulek na šňůrkách a užití rozměrných citací z korespondence a jiných pramenů vyvedených přímo na stěně psacím písmem a rudkou. Cedulky silně evokují způsob označení zboží v obchodech. Pro návštěvníky z řad muzejních a galerijních pracovníků pak může tento způsob znamenat jistou aluzi uložení a označení sbírkových předmětů v depozitářích. Každopádně stejně jako zavěšení na latě i tyto cedulky jsou jakýmsi škodolibým úšklebkem současnosti, který poukazuje na charakter každého uměleckého díla jako na zboží svého druhu podléhající zákonitostem obchodu. Dle mého názoru tyto prvky, ačkoliv mohou působit nepatřičně, pouze osvěžují přílišnou vážnost, jež se zračí ve tvářích některých mužských potomků na salmovských rodinných portrétech.

Výstava Aristokracie vkusu patří beze sporu k tomu nejlepšímu, co je v současnosti možné v českých muzeích a galeriích zhlédnout. Jak jsem se snažil na omezeném prostoru jedné recenze nastínit, její odborná úroveň převyšuje běžný standard, což je dáno dlouhodobým odborným zájmem všech zúčastněných, finanční podporou Grantové agentury České republiky, bez jejíž dotace by podobný projekt nemohl nikdy vzniknout, a také promyšlenou dramaturgií Moravské galerie, co se týče výstavního programu starého umění. Petr Tomášek se touto výstavou zcela jednoznačně vyprofiloval jako soustředěný a systematicky pracující odborník na danou problematiku. Výsledky jeho práce vykazují dlouhodobě vysokou odbornou úroveň. Výstava tak svým didaktickým a odborným zaměřením tvoří jistý protipól výstavním show, které Moravská galerie pořádá v jiných svých budovách. Místodržitelský palác si prozatím zachovává punc jisté konzervativnosti a tiše vyčkává na svou příležitost. Kvalitou výstavního programu se rovná zahraničním galeriím, zvláště těm rakouským, úrovní údržby prostor je bohužel na úrovni velice nízké. Věřím, že podobně koncipované výstavy, jako je ta právě probíhající, budou jednoho dne dostatečně silným argumentem pro to, aby se rekonstrukce Místodržitelského paláce stala jednou z priorit Ministerstva kultury. Věřím také, že typ výstavy, jako je Aristokracie vkusu, může postupně budovat bázi pro širší uvažování o nové stálé expozici starého umění Moravské galerie.


Aristokracie vkusu. Obrazárna zámku Rájec nad Svitavou a sběratelství knížat ze Salm-Reifferscheidtu / kurátor výstavy: Petr Tomášek / Moravská galerie v Brně / Místodržitelský palác / Brno / 16. 12. 2016 – 16. 4. 2017

Foto: Moravská galerie v Brně, Kamil Till

Martin Vaněk | Narozen 1982, je historik umění, kurátor a výtvarný kritik. Vystudoval dějiny umění a český jazyk a literaturu na FF MU v Brně. Od roku 2017 je doktorandem Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Pracoval jako kurátor v Muzeu Jindřichohradecka, Alšově jihočeské galerii a také v metodickém centru při Moravské galerii. Je spoluautorem stálé expozice AJG s názvem Meziprůzkumy. Sbírka AJG 1300–2016 (2017, 2018, 2019, 2020). Působí jako externí kurátor AJG, externí kurátor Muzea fotografie a moderních obrazových médií v Jindřichově Hradci. Je členem iniciativy Je to i tvoje město.