Artalk.cz

Milena Kalinovská: Veletržní palác je nyní prioritou NG

Veletržní palác čekají v příštích letech velké změny. Po roce 2020 se začne s jeho architektonickou rekonstrukcí, proměnou projdou ale také stálé expozice a samotné sbírkové fondy. Ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze Milena Kalinovská v rozhovoru prozradila, jak budou nově otevřené expozice 19. a 20. století vypadat, jaká díla se do sbírek nakupují a s kým plánují spolupracovat. Prozatímní stav podle Kalinovské může posloužit jako období pro experimenty a pro hledání nové tváře Veletržního paláce. Ta by pak měla odpovídat instituci, jež je především vstřícná k divákovi a nabízí mu širší kontext jednotlivých uměleckých děl.

Milena Kalinovská
Milena Kalinovská, foto: Tereza Křenová

Ve Veletržním paláci jste již rok a půl. Jak prozatím hodnotíte své působení jako ředitelka Sbírky moderního a současného umění?

Vážím si velice kolegů, se kterými mám možnost pracovat. Jsem přesvědčena, že je zde velice silný tým kurátorů a asistentů, kteří mají zájem o Národní galerii a jsou skutečnými znalci svých oborů. Jedním z mých prvních cílů bylo získat doplňující zaměstnance, protože kurátorů a specifických znalců je zde méně, než je zapotřebí právě na projekty, které máme před sebou. Za dobu, co tu jsem, se nám podařilo získat dvě vynikající dokumentátorky pro sbírku 20. století. K tomu jsme přizvali dvě asistentky ke spolupráci na specifických projektech, z nichž jeden je věnován Gerhardu Richterovi a druhý Magdaleně Jetelové. Zároveň jsem měla zájem na tom, získat ještě jednoho kurátora, který by se zabýval jak 19., tak i 20. stoletím, na to jsme vypsali soutěž, přihlásilo se nám devět zájemců (i ze zahraničí) a nakonec jsme vybrali dr. Otto Urbana, který nastoupil 1. února. Jsme teď velice silný tým. Ještě budu časem hledat kurátora na soudobé umění, protože to vyžaduje trochu jiný talent a jiné tempo, a pak bych řekla, že už budeme funkční.

Největším problémem NG je velice byrokratické řízení, které se týká snad všech rozpočtových organizací v České republice, jež spadají pod Ministerstvo kultury a musí se podřídit určitým zákonům, směrnicím a nařízením. Toto řízení je ustanoveno lidmi, kteří nemají přímou zkušenost s tím, do jaké míry musí být neziskové organizace flexibilní a jakým způsobem zde probíhá přijímání rozhodnutí. To znamená, že právě byrokracie nás velmi zdržuje, a někdy bych řekla, že nás přivádí i do tíživých situací.

Samotný Veletržní palác čekají v příštích letech velké proměny. Co všechno se v příštích letech chystá?

Hlavní cíl, který si vytknul generální ředitel Jiří Fajt, je renovace Veletržního paláce a ta je teď prioritou. Veletržní palác je památková budova a je to jedna z úžasných ukázek funkcionalismu, a tudíž – po vhodných úpravách – ji vidím jako vhodnou budovu pro vystavování moderního a současného umění, čímž míním umění od 19. století do nynějška. Ovšem nic nebrání tomu, aby zde byly vystaveny i práce z jiných období. Co se ale rozhodně musí vytvořit, je nová tvář celého Veletržního paláce – to se týká nejen prostor, jejich rozměrů, celkové techniky, jak chlazení, tak i oteplování, kontrolování vlhkosti, ale také toho, aby byl Veletržní palác přístupný a laskavý k umění a k divákům. Bude proto docházet k velkým změnám v rámci celého paláce. Ovšem to neznamená, že naše plány, co se týče sbírkové aktivity nebo co se týče výstav, se mají zastavit, naopak. Teď máme období, kdy de facto můžeme provádět různé experimenty, především v orchestraci programu Veletržního paláce.

Od stavby nové budovy se úplně upustilo, předpokládám…

Prozatím ano.

A v jaké fázi je teď ta samotná architektonická proměna? Řeší se soutěž?

Ano, teď se řeší soutěž. Generální ředitel si vybral ve spolupráci s námi všemi určité architekty, které oslovil, a všem těm architektům – jak českým, tak zahraničním – byly přeposlány informace o Veletržním paláci, jež teď procházejí. Bude se připravovat také série přednášek a vstupů těchto architektů, aby sami vysvětlili svůj přístup k Veletržnímu paláci a co vidí jako hlavní styčné body jeho vylepšení. Do Veletržního paláce by se také měla přesunout veškerá administrace NG, aby všichni ředitelé sbírek, kurátoři a další administrační složky k sobě měli blízko a mohli jsme se tady jednoduše stýkat a spolupracovat. Tím pádem by se uvolnily ostatní paláce a mohly by v nich probíhat rekonstrukce a renovace tak, aby umělecké práce byly vystaveny tím nejlepším a nejpřitažlivějším způsobem.

Pohled do současné expozice Sbírky moderního umění ve Veletržním paláci, foto: archiv NG
Pohled do současné expozice Sbírky moderního umění ve Veletržním paláci, foto: archiv NG

Kromě architektonické proměny paláce se chystá i proměna stálé expozice Sbírky moderního a současného umění. Jakým způsobem tyto přípravy probíhají právě v souvislosti s architektonickou přestavbou?

K architektonickým změnám bude docházet pravděpodobně po roce 2020, to znamená, že máme před sebou ještě další plány, co uděláme s naší sbírkou teď, mezi rokem 2017 a 2020, a možná až 2021. Co se týče plánů, které budou realizovány později, ty budeme následně konzultovat s vybraným architektem. Do takové diskuze budou pochopitelně všichni kurátoři a další relevantní kolegové a kolegyně zapojeni. Prozatím se jedná o experimentální pojetí, jak by se jednotlivé sbírky daly prezentovat. Nezapomeňme taky na to, že se snažíme získávat práce do sbírek. My de facto nemáme žádný rozpočet, se kterým bychom mohli uskutečňovat nákupy. Generální ředitel požádal Ministerstvo kultury o určitou sumu, 10 000 000 korun, za které by se nakupovaly práce žijících autorů, a já bych speciálně chtěla podtrhnout žijících autorů, kteří pracují zde. Obrátilo se na nás už několik autorů, kteří si uvědomují, že je o jejich práce velký mezinárodní zájem, ale oni je chtějí uchovat pro NG. Já jsem takto byla například oslovená Kateřinou Šedou. Od ní jsme zakoupili jednu práci a zároveň nám věnuje další tři. Podobně jednáme s umělkyní Magdalenou Jetelovou, s umělcem Aj Wej-Wejem, Gerhardem Richterem, získali jsme také například fotografie a snapshoty od nadace Andy Warhola, fotografie Josefa Koudelky, skulptury od Emilie Brzezinské a díky výstavě Velkorysost dílo od Josepha Kosutha, Danha Vo a mohla bych pokračovat dále.

Jakým způsobem přemýšlíte o samotné strategii akviziční politiky? Pokud to porovnáme s tím, jakou akviziční politikou se NG řídila dříve – pokud vůbec nějakou. Podle jakého klíče autory vybíráte?

V muzeích na Západě je běžná strategie asi následující: Uvědomíte si, kde máte ve sbírkách nějaké zásadní nedostatky, a pak zjišťujete, zda tyto „díry“ můžete zaplnit nákupem nebo dary. Pakliže se jedná o, dejme tomu, rané 20. století – kde běžně nemáte finance na akvizice – tak se soustředíte na sběratele, kteří by mohli tato díla časem galerii věnovat. Co se týče soudobých děl, tak se začnete zabývat právě tím, která díla vystavujete, a z těchto výstav se snažíte získat díla pro sbírku. Jsme velmi limitovaní tím, o čem víme, že se nám podaří získat. Z žijících umělců vybíráme ty, kteří jsou skutečně zásadní a my je ve sbírce nemáme. Od té úplně nejmladší generace bychom pak neměli žádat dary, ale aktivně pracovat na získání jejich děl, abychom je tímto podpořili.

Existuje v tomto smyslu určitá představa o budování vlastní identity Veletržního paláce, jíž by pak odpovídaly nákupy?

NG zaujímá velice zajímavou pozici. Jsme uprostřed Evropy, existujeme přes 200 let a díky tomu, že jsme v Praze, jsou zde zastoupeni světově velice významní umělci – mám na mysli například Františka Kupku nebo Oskara Kokoschku. Proto se NG pochopitelně musí profilovat také mezinárodně. Hlavní oblast našeho zájmu je střední Evropa. A já osobně cítím největší zodpovědnost k umělcům, kteří pracují zde. Mě nezajímá, jestli jsou ti umělci Češi, Slováci, Poláci, Maďaři, ale když tady pracují, tak je naší zodpovědností jejich díla sbírat. Neboť v jejich pracích se odráží prostředí, ve kterém jsou aktivní. Střední Evropa je ten hlavní region, kterým bychom se měli zaobírat.

Koho máte konkrétně na mysli?

Například Viktora Pivovarova nebo již zmiňovanou Kateřinu Šedou, Magdalenu Jetelovou, která žije v Německu, nebo Vladimíra Kokoliu, Jiřího Petrboka, Daniela Pitína, Evu Koťátkovou, Pavlu Scerankovou a další. Je třeba se rozhodnout, která z jejich děl jsou skutečně zásadní a ty se pokusit získat. A pro mě to nikdy není jedno dílo. Jde vždy o větší soubor prací, abychom mohli autora vystavit v širším záběru jeho prací, který jej spíše umožní pochopit. NG by měla být tím hlavním místem, odkud se díla potom půjčují jinam. To znamená, že bychom měli vytvořit sbírky, které by nesly jména podle svých autorů: sbírka Kateřiny Šedé, Milana Kunce, Stanislava Kolíbala, Adrieny Šimotové, Karla Malicha. Jejich díla chceme sbírat včetně jejich archivu, aby budoucí generace historiků a kurátorů měly z čeho čerpat fakta a další znalosti o těchto umělcích.

Dar od Kateřiny Šedé, video Paniččino všecko (záběr), 2007-2010, 18:23
Dar od Kateřiny Šedé, video Paniččino všecko (záběr), 2007-2010, 18:23

Teď bych se ještě vrátila k samotné expozici Sbírky moderního a současného umění. Do roku 2020 ji plánujete přestavět. Jak bude vypadat nový příběh, v rámci kterého bude prezentována?

Když jsem nastoupila do NG, byla velkým přáním generálního ředitele, Jiřího Fajta, právě proměna této expozice. Bylo třeba sestavit nový tým, který by na tom pracoval a vytvořit nové prostředí, které by diváka k dílům přitáhlo. A teď se ptáme, jak můžeme diváka přitáhnout. Co je jeho hlavním zájmem? Mezi divákem a dílem by na jednu stranu mělo dojít k určitému vzrušení i pochopení toho, co daný autor chtěl říct, ale také k uvědomění si, proč je daný autor důležitý. Často říkáme, že František Kupka je velmi důležitý, ale proč tomu tak je? Proto je třeba představit tyto autory v kontextu.

Tým kurátorů 19. století je vedený Ottou Urbanem. Pro expozici 19. století společně vytvořili koncepci s názvem „Nejdelší století“. Rozhodli se odstoupit od klasických chronologických a národnostně orientovaných přehlídek a chtějí toto období představit nově, jako cestu k modernismu. Za sledované období pak vybrali léta 1790–1914. Ptají se, jaká témata jsou typická pro 19. století, a vybrali krajinu, historickou malbu, portrét, ale také otázky sociální a politické. Do těchto tematických okruhů budou vložena díla z majetku NG, která se v expozici v tomto kontextu třeba ani neobjevila. To znamená díla Caspara Davida Friedricha, Lovise Corintha, Maxe Klingera, Ivana Ajvazovského a dalších. Práce těchto umělců pak chtějí prohazovat a propojovat s díly Eugena Delacroixe, Paula Gauguina, Vincenta van Gogha… Na základě konkrétních vztahů a řazení děl začne vznikat určitý obraz toho, co probíhalo v 19. století.

A jak to vypadá s budoucností expozice Sbírky moderního umění?

V této expozici budeme mluvit o první republice. Příští rok, začátkem října, oslavíme sto let od vzniku Československa. Na základě toho je vytvořen koncept, který koncipovala a vede dr. Anna Pravdová s týmem kurátorů z NG. V rámci této koncepce si pokládáme otázku „Co se dělo v době první republiky?“. Na tato období se vždycky díváme jako na velice významné po všech stránkách, po umělecké stránce, po ekonomické stránce a rozhodně po stránce politické. Anna Pravdová se rozhodla, že toto období představí skrze expozice, které se budou dívat na umění této doby očima tehdejšího diváka. To znamená, že vytvoříme prostředí, ve kterém budou prezentovány stěžejní galerie uměleckých spolků, institucí a významných kulturních center, které v té době měly velký dopad. Nedíváme se jen na Prahu, ale také na Liberec, Brno, Zlín, Bratislavu, Košice, Mukačevo. Hledáme, jaké výstavy tam probíhaly. Mezi nimi jsou výstava Tvrdošíjných, výstava soudobé kultury v Brně, Poezie 32, první výstava surrealistů v ČR atd. Divák bude procházet určitou vizuální historií, která měla vliv na vývoj umění, ale také na vývoj sbírky NG.

Chystá se nová expozice také o poválečném a současném umění?

V tomto ohledu se zabýváme rokem 1968. Jedná se o experimentální podobu expozice – stejně tak je tomu i u těch předchozích, ale ty pak budou hrát roli při přestavbě stálé expozice v nově zrekonstruované budově. Co se týče roku 1968, jednu z věcí, kterou jsme se rozhodli, že představíme, je Deník 1968 Jiřího Koláře, toto zásadní dílo zde ještě nikdy vystaveno nebylo. Toto zapůjčené dílo pak doplníme dalšími Kolářovými pracemi, ve kterých vyniká jeho morální a politické angažmá. Chceme připomenout, že Jiří Kolář byl člověk obrovských zásad a nejen umělec experimentující, ale také umělec, který věděl, že umělecké dílo má obrovský dopad. Proč jinak by se ho politikové báli? Jeho Deník 1968 na to dobře upozorňuje, proto máme radost, že toto dílo můžeme vystavit a zároveň jej doprovodit dalšími díly z naší sbírky a zápůjčkami.

Jednotlivé expozice pak budou otevírány postupně. 19. století koncem jara 2018, práce Jiřího Koláře budou uvedeny 21. srpna a ostatní sbírky, které se týkají výročí roku 1918, budou otevřeny v říjnu 2018.

Jak budou nové expozice navázány na výstavy současného umění?

Ke konfrontacím by mělo docházet na ochozech, které jsou velmi specifickým prostorem k vizuálně zajímavému vystavování. Ráda bych zde vytvořila situaci, kde bychom realizovali například výstavy soudobých sochařů a hledali vztah mezi jejich jazykem a jazykem starších autorů. Chci uvést jeden malý příklad. Všichni známe dílo Stanislava Kolíbala, které je silně konceptuální, je to jeden z prvních umělců, který definoval celý pohled na umění tohoto typu v podmínkách, ve kterých jsme žili, i světově. Vedle něho pracuje jeho žena, Vlasta Prachatická. Je pravděpodobně jednou z nejdůležitějších portrétových sochařek, která se soustředí na portréty ze svého okolí i z kulturního světa. Je na nich vidět neuvěřitelná citlivost k portrétovaným i vliv konceptualismu, protože jsou zjednodušené, ale přesto je na nich patrná práce rukou. A mladí umělci teď tyto práce vyhledávají. Za všechny jmenuji například Annu Hulačovou, ale našli bychom i další autory. Jde nám o to pojmenovat právě tyto spojnice napříč generacemi.

Magdalena Jetelová, Stůl, 1986, rozměry 353 x 285 x 88 cm, dřevo, foto: Archiv NG
Magdalena Jetelová, Stůl, 1986, rozměry 353 x 285 x 88 cm, dřevo, foto: Archiv NG

Ráda bych se dotkla také otázky mezinárodní spolupráce. Zajímalo by mě, zda při přípravách těchto expozic vycházíte z nějakých zahraničních vzorů nebo jestli se chystáte spolupracovat s nějakou zahraniční institucí?

Tím se zaobírá náš generální ředitel, my jsme teď navázali spolupráci v Drážďanech se Staatliche Kunstsammlung, s nimiž chceme vytvořit řadu společných projektů, výstav a sbírkových expozic.

Za poslední dobu na mě nejvíce zapůsobilo otevření nové expozice ve Whitney Museum před několika lety. Kurátoři zde pracovali s různými tematickými okruhy, jež se pohybovaly od expresionismu nebo nové figurace až k otázkám, které jsou spíše politického rázu, ať už je to Vietnam nebo AIDS. Kurátoři si také stanovili cíl dokoupit do sbírky díla, která jim chyběla a jež by zastupovala určitá hnutí nebo skupiny, například práce afroamerických umělců. Já jsem se šla na tuto expozici podívat několikrát a nejvíc na mě zapůsobilo, jakým způsobem se jim podařilo vytvořit inkluzivní prostředí – každý zde měl pocit, že je součástí americké kultury a že se může zapojit do tvorby nejen politického, ale také uměleckého, společenského a kulturního systému. Byly tam také velice kvalitní a přístupné popisky, takže každý mohl pochopit daný kontext. To je tedy můj velký vzor z poslední doby.

Poslední otázku bych ráda směřovala ke spolupráci s nadací Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, kterou NG oznámila v polovině února. Některé z intervencí by měly probíhat také ve Veletržním paláci, proto bych se chtěla zeptat, o co konkrétně půjde. A nedochází zde také k určitému paradoxu, kdy státní instituce nemají dostatek peněz na akvizice současného a moderního umění, protože ceny těchto děl jsou astronomické, ale zároveň dochází k propůjčování určité kredibility soukromému subjektu ze strany státní galerie?

Pro každé – také západní – muzeum platí, že ceny uměleckých děl jsou astronomické. Také proto, že mnoho soudobých světových děl je naším divákům nedostupná, by tato spolupráce mohla být zajímavým krokem někam dál. Jejím hlavním výstavním místem bude Salmovský palác, ze kterého stěhujeme sbírku 19. století do Veletržního paláce. Co se týče jejich přítomnosti ve Veletržním paláci, o tom pochopitelně také budeme diskutovat. NG takto funguje dlouhodobě, často si půjčujeme díla od soukromých sběratelů, nevidím v tom žádný problém. Naopak si myslím, že spolupráce s privátním sektorem je jednou z nejlepších spoluprací, které musíme kultivovat. Víte, divák se vás nikdy neptá, zda je dílo vaše nebo někoho jiného. Divák se učí. Je okouzlen, pobaven a zamýšlí se nad jeho rolí v době, ve které žijeme. A na nás je, zda tento balanc udržíme. Navíc nadace Thyssen-Bornemisza bude mít také zájem o umělce z České republiky, takže doufám, že tato spolupráce bude oboustranná a umožní našim umělcům vytvořit taková díla, která by za jiných podmínek vzniknout nemohla.


Milena Kalinovská (*1948) působila před příchodem do Národní galerie v Praze ve washingtonském Hirshhornově muzeu. Během dosavadní kariéry se jako kurátorka podílela na desítkách výstavních projektů především ve Spojených státech a Velké Británii, kde byla nominovaná na nejprestižnější britskou uměleckou cenu Turner Prize. V roce 1970 emigrovala do Velké Británie, kde na začátku své kariéry působila jako kurátorka v Riverside Studios v Londýně. Funkci ředitelky Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze zastává od října 2015.

Komentáře

  1. Dobrý den, držím Vám paní Kalinovská palec. Nenechte se, prosím, otrávit a vydržte v nastoleném směru! JS

  2. Např. specializované české weby o designu nemají takovouto možnost diskusních komentářů. Vyšly snad z poznatku, že Češi se raději hádají a pomlouvají, než otevřeně užitečně diskutují? Nebo, že jediným bezpečným českým diskusním místem je hospoda u starého prognostika?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *