Supermédia ve věku rašeliny

Kam se během let posunula tvorba Federica Díaze? Jakým způsobem dnes přistupuje k technologiím, co dnes svými pracemi sděluje a jak se proměnil Dům umění města Brna ve scénografii globální iniciativy Big Light? O tom píše ve své recenzi aktuální výstavy Viktor Čech: "V českém prostředí se jistě jedná o velice ambiciózní projekt doplněný skvěle graficky řešenou publikací a propracovanou mytologií. Přesto si však nemohu pomoci a nezapochybovat o jeho přesvědčivosti a integritě jeho uměleckého výrazu. Výsledkem je spíše kompromis propojující aktuální problematiku a trendy s některými staršími autorovými tvůrčími pozicemi."

Supermédia ve věku rašeliny

"Devadesátá léta dvacátého století i období kolem přelomu tisíciletí patří v českém umění i skupině tvůrců, kteří ve své fascinaci novými možnostmi nastupujících technologií navázali na starší technooptimistikou tradici 60. let a v řadě svých realizací rozvinuli jejich aplikaci směrem k novým percepčním možnostem virtuální grafiky, rozšíření možností lidského těla nebo využití nových materiálů. V jejich práci se vyskytlo i téma virtuální entity a umělé inteligence, reagujících na podněty svého okolí. V aktivitách tvůrčích seskupení E-area či Silver (silver.avu.cz – stránka již není funkční) se spojilo aplikované využití nejnovějších technologií a tehdy stále mladého internetu s vizemi o transhumánním rozvoji budoucí společnosti. Federico Díaz, který byl vůdčí tvůrčí osobností zmíněného uskupení E-area, pokračoval v tomto směru ve své tvorbě i v dalších letech. Jeho futuristická estetika byla většinou spojená nejen s prezentací ideální vize, ale i s funkční realizací. Dalo by se říct, že konceptem i formálním řešením svého futuristického designu přímo onu budoucnost spoluvytvářel."

(Fragment textu zachráněný z datového úložiště z doby před Velkou válkou augmentované reality)

Globální iniciativa Big Light

V koncepci nejnovějšího projektu Federica Díaze se do jisté míry odráží jím už dříve využívaná strategie kolektivní identity. V brněnském Domě umění autorskou výstavu nahradilo ovládnutí celého objektu hostující globální iniciativou Big Light. Na rozdíl od výše zmíněných případů se ale nejedná o ve skutečném světě fungující uskupení. Federico Díaz tentokrát v rámci galerijního prostředí inscenuje jednu velkou mystifikaci. Střídmá elegance Fuchsovy funkcionalistické úpravy této budovy se stala součástí komplexně navržené korporátní image, zahrnující vše od vizuálního stylu přes představení filozofie dané instituce ve vstupní hale až po zapojení a pracovní řád kustodek.

Big Light ale není žádnou současnou korporací, návštěvník při vstupu do budovy vstupuje zároveň i do světa fiktivní budoucnosti, v níž je ona instituce nositelem nového civilizačního modelu, ve kterém se pojí archetypální s futuristickým, informace s hmotou a technologie s biologií. Úkolem iniciativy má být uchovávání lidského vědění, a to novým způsobem, stojícím mimo chápání informace jako analogové či digitální. Namísto počítačových dat i verbální zkušenosti nastupuje biochemický proces a rituál. Úložištěm se stávají veškeré organické materiály v přírodě kolem. Ty prozařuje ono modré světlo, jež se stalo i symbolem instituce. K přenosu informací dochází prostřednictvím každodenně opakovaného rituálu. Celá budova byla rozčleněna do jednotlivých funkčních zón, přičemž do nového uspořádání se promítlo úsilí smazat hranice mezi provozní a výstavní částí galerie. Divák tak může vstoupit i do odpočinkové zóny performerů a kustodek, označovaných prostě jako „Matky“.

Zásadní události ale probíhají v patře budovy, kde divák sleduje obřad spojený se zpracováním a ukládáním informace. Až na několik eventů v průběhu výstavy, kdy ony akce realizovali profesionální performeři, bylo jejich pravidelné provádění uloženo kustodkám. Každá z místností je stylizována do určitého symbolického prostředí, v němž probíhají různé fáze rituálu, počínaje přípravou materiálu až po destrukci a odstraňování toho „nepotřebného“. Ústředním bodem celého procesu je performance v hlavním sále budovy, kde mezi několika účinkujícími zastává hlavní roli robot ve formě mechanické paže, jejíž choreograficky promyšlený a naprogramovaný pohyb je každou hodinu synchronně opakován lidskými partnery. O tom, že se zde smývá hranice mezi technologií a mýtem, svědčí i robotův „oděv“ tvořený vlajícími kousky plátkového zlata. Jedná se stejně tak o stroj umožňující určitý technologický proces, jako o animistický totem, který nad ním drží svou ochranu.

Federico Díaz zde tedy změnil pravidla své hry: místo okouzlení návštěvníka esteticky působivou aplikací nejnovějších technologií zde spíš vytváří imerzní divadelní scénu, kde skutečné technologie nahrazuje jejich ritualizovaná reprezentace. Až na onoho robota jsou zde veškeré další rekvizity spíše zástupnými či symbolickými artefakty. Doprovodné texty zdůrazňují to, že bychom se přes veškerý pokrok technologií směřujících k virtuálnu a augmentovanému uchopení okolní reality neměli vzdát svého přímého vztahu k předmětné realitě a hmotě jako takové, ať již mluvíme o našem okolí, či přímo o našich tělech. To je zde poněkud ilustrativně podloženo fiktivní historií zahrnující Velkou válku augmentované reality, při níž byl právě onen intimní vztah k hmotě těžce narušen. Tato historická fabulace dala autorovi skvělou záminku k navázání na aktuálně stále módní trend spojující výtvarnou tvorbu s novým materialismem a objektovou ontologií. V jeho pojetí se tato filozofie dostává do specifické polohy, v níž je podstatná snaha o propojení informace a předmětného světa. Zatímco v jeho starších pracích se jedná především o zpředmětnění prvotně v digitálním prostředí definovaných vizí prostřednictvím inovativních technologií a materiálů, nyní se Díaz stává spíše komentátorem současné krize vztahu člověka k vnímané realitě. Ona hra s archetypálními motivy Matky, živlů, psychotropních látek či rituálů ostatně není v tradici nových médií ničím nevídaným. Transhumanistické vize technologií rozšiřujících vazby člověka s jeho okolím a přinášejících i sociální změny přímo svádějí k různým archaizujícím podobenstvím. Současně jakoby tím Díaz navazoval na další z uměleckých proudů kořenících v 60. letech, totiž na akční umění a především happeningy, spojené často právě s analogickými rituály. Tato podobnost není tak povrchní, jak by se mohlo zdát, spíš poukazuje na poněkud přehlížený diskurz vinoucí se tradicí umění nových médií, často zakrývaný jejich „vědeckou“ a technicistní orientací. Třetí podstatnou linkou, která nám může pomoci pochopit Díazovu strategii, je pak současná praxe inscenované performance, která více sází na divadelní produkci spočívající v precizní dramatizaci a oddělení rolí herců a diváků (byť jsou současně propojeni pohybem v rámci jednotné imerzní scény).

I když vizuální prezentace celého projektu Big Light může svou precizností svědčit o opaku, pro mne jako pro návštěvníka bohužel brzy došlo k prozření z onoho oparu okouzlení komplexním estetickým řádem prostředí výstavy. To, nakolik výsledný dojem závisí nejen na výkonech (či snaze o ně v případě kustodek), ale především na poněkud laciné scénografii, pro mne bylo zklamáním. Oproti autentickému prožitku, který jsem kdysi zažíval při pobytu v technologicky precizní Díazově instalaci v expozici v pražském Domě U Prstenu, jsem v tomto případě brzy odhalil pouhou divadelní scénu. Určitě zde lze najít několik silných momentů – především onen pro lidskou civilizaci tak zásadní artefakt keramické misky, který zastupuje primární technologii spojenou s lidským úchopem a propojuje ji s nejnovější technologií mechanické paže. Robot sám o sobě zůstal pak ve své ritualizované choreografii a zlatém hávu druhým nejsilnějším momentem výstavy. Doslovně aplikované akce performujících však naproti tomu působily jako příliš ilustrativní komentář. Autorova snaha o vytvoření realistického představení se zde poněkud nemotorně zkřížila se symbolickou hrou. Na rozdíl od současných vrcholů inscenované performance, například v podání Tina Sehgala či Anne Imhof, zde performativní složka zůstala pouhým mimetickým divadlem.

V českém prostředí se jistě jedná o velice ambiciózní projekt doplněný skvěle graficky řešenou publikací a propracovanou mytologií. Přesto si však nemohu pomoci a nezapochybovat o jeho přesvědčivosti a integritě jeho uměleckého výrazu. Výsledkem je spíše kompromis propojující aktuální problematiku a trendy s některými staršími autorovými tvůrčími pozicemi. Cestu, která k němu vedla, lze v lecčems pochopit i skrze tvorbu některých mladších autorů, například absolventa Díazova ateliéru na UMPRUM Jakuba Jansy, který analogicky spojuje archetypální reference s korporátní vizualitou a otázkou současných technologií. Přesvědčivost inscenované povídky z žánru science fiction, kterou nám zde Federico Díaz servíruje, však bohužel nepřekročila um Isaaca Asimova, jenž ve své Sérii o robotech a o Nadaci rovněž nakonec vyřešil další možnosti vývoje lidstva panteisticky, tedy prostřednictvím informace prostupující veškerou organickou i anorganickou hmotou, scelené do jednotné inteligence Gaii.


BIG LIGHT / Federico Díaz / Dům umění města Brna / Brno / 7. 12. 2016 – 12. 3. 2017

Foto: Michaela Dvořáková

Viktor Čech | Narozen 1980, působí v oblasti kritiky, kurátorství a teorie současného umění. Vedle publikování v řadě periodik (Flash Art, Ateliér aj.) se věnuje kurátorským projektům reflektujícím aktuální uměleckou problematiku. Jako kurátor se podílel na provozu několika galerií (mj. Karlin Studios či I.D.A.). Jako teoretik a historik umění se zaměřuje na problematiku umění posledních dvaceti let a na mezioborovou problematiku vztahu současného tance a současného vizuálního umění (projekt Mysl je sval aj.).