TZ: HaDivadlo – 42. sezona MY a ONI / Sebereflexe!

HaDivadlo – 42. sezona MY a ONI / Sebereflexe!

V sezoně s názvem MY a ONI (2016/2017) prochází HaDivadlo dobrodružnou cestou do nitra dnes už skoro zapomenuté krajiny sebereflexe. Ve společnosti jasných a neprostupných názorů – které často slouží jako ochrana před nejistotou a strachem –  spolu s nejvýraznějšími tvůrci české divadelní a výtvarné scény zkoumáme neprostupnost hranic a bariér v naší společnosti. Ať už jsou to naše vlastní, každodenně zakoušené hranice – mezi tvůrci a diváky, autorem a postavami, umělcem a společností, anebo hrany a rámce naší střežené (středo)evropské geopolitické situace, které napíná výzva setkání s potlačovaným děním a tradicemi světa „těch druchých“, i genderové kontrasty reflektované aktuálními aktivistickými tendecemi. Vyzývat k obecné sebereflexi je totiž nejvíce platné skrze vlastní sebereflexi pozice intelektuála – dnes často zúženého mainstreamem do obrysu mlčící, nebo nesmyslně tlachající postavy v kavárně. MY A ONI! Kolik vás je?

Studio HaDivadla – Premiérareprízareprízaderniérapremiéra
autor konceptu: Roman Štětina

premiéra: 28. února 2017

Jeden z nejaktivnějších univerzálů české výtvarné scény Roman Štětina se po loňském instalačním projektu na pomezí rozhlasové koláže a střihového dokumentárního filmu Návod k použití Jiřího Koláře nyní vydává zpříma do sféry divadla, jehož hranice a specifika prověří v autorském konceptu tematizujícím především materiál „herecké paměti“. Inscenace, připravovaná pro scénu Studia v HaDivadle, nese název Premiérareprízareprízaderniérapremiéra a při performerské účasti samotného autora-režiséra v ní vystupuje trojice herců spjatých s tímto souborem. V rámci sezonního cyklu MY a ONI – Sebereflexe! program HaDivadla uvádí první ze série projektů, v nichž inspiruje přední české výtvarníky k revizi divadelní matérie skrze prověření jejich vlastních tvůrčích metod a postupů. Premiéru Štětinova konceptu bude v dubnu na hlavní scéně následovat inscenace hry Síla zvyku rakouského spisovatele Thomase Bernharda v režijně-scénografické spolupráci Michala Pěchoučka a Jana Horáka – tvůrců dosud výhradně spjatých se scénou Studia Hrdinů ve Veletržním paláci Národní galerie v Praze. A do konce sezony představí HaDivadlo i sérii video-variací čtyř chystaných premiér, jíž v autorském pojetí realizuje Mark Ther.


ROZHOVOR S ROMANEM ŠTĚTINOU

Tvé video-koncepty Povídání o umění (2012) a Vrah skrývá tvar (2010) – s hlavní hvězdnou tváří Rudolfa Hrušinského – stejně jako hodinový Ztracený případ (2014), v němž v obraze doslova stárne Peter Falk jako detektiv Columbo, tematizovaly materiál herectví a non/fikční reality, kterou nový re-edit vsadí do zcela jiných souvislostí. Proto tě v debutovém divadelnímprojektu zajímá právě herec (a jeho paměť) a práce s ním?

Roman Štětina: Před pár lety jsem si uvědomil, že mě zajímá ohmatávání tenké hranice mezi hercem a postavou, kterou ztvárňuje. Pravděpodobně kvůli mému ostychu jsem si jako materiál svého zkoumání bral herce, kteří proti mému záměru nemohli protestovat. Proto ona volba padala vždy na nějaký audio-vizuální materiál zafixovaný v čase, který téměř naplňuje parametry nějakého podvědomě sdíleného mýtu. Ten posun souvislostí se tudíž děl jaksi sám od sebe. Pouhou prací s tímto materiálem. Možnost pracovat poprvé s živými herci a repertoárem jejich postav je pro mě pochopitelně velká výzva a přistupuji k tomu velmi podobně jako dříve k re-editům. Nepřináším tedy nějaký nový materiál, ale pracuji už s fragmenty her, které jsou nastřádány v jejich pamětech. Repliky, které jsou jinak uvězněny v jiných hrách mohou najednou zaznít v jiném kontextu, oproštěny od svých původních významů. Nikoliv náhodou zněl pracovní název projektu „Herecké paměti“.

Koncept koláže z již existujícího materiálu umožňuje, aby se nový tvar stal jakýmsi (živě) řízeným ready-madem. Co bude tvým nástrojem, který ve scénickém tvaru v HaDivadle použiješ?

RŠ: Nástrojem, podobně jako v jiných divadelních hrách, budou herci samotní. S tím rozdílem, že je pro mě v této chvíli důležitější herec spíš než postava a to, jak věty, slova a hlásky znějí, spíš než to, co znamenají. Způsoby, jak budeme tyto nástroje rozeznívat, budou různé. Některé z nich zavrhneme, některé teprve nalezneme. Už z toho je zřejmé, že se výsledný tvar od divadla, jak ho známe, může relativně vzdálit a mít charakter např. hudební skladby, rozhlasové hry nebo mixtapu. Uvidíme.

Zajímá tě spíše (herecká) improvizace nebo matematický řád? Jinými slovy, bude projekt stát na přesném scénáři, anebo jde o strukturu s proměnlivým, vždy odlišným naplněním?

RŠ: Zajímá mě obojí. Moje takzvaná režijní metoda bude postavena na improvizaci resp. práci s přítomným okamžikem. Na co právě nyní vynakládám největší úsilí je to, abych se zbavil očekávání a představ o výsledku. Proto by i výsledek měl být vždy jiný, překvapivý a neopakovatelný pro všechny zúčastněné. Abychom se ale mohli skutečně svobodně a bezstarostně pohybovat v daném formátu, je nutné určit jistá pravidla nebo lépe řečeno záchytné body, ke kterým je možné se vracet v případě, že se herec či hráč zapomene. Dalo by se říct, že tyto body mají jistou matematickou strukturu a zkoušky s herci by měly být o tom procvičit toto odpoutávání se a připoutávání se k oné struktuře. Nic víc.

Čím je ti obecně divadlo, jako forma umění, inspirací a jaká jeho specifika naopak bytostně nesnášíš?

RŠ: Divadlo mě fascinuje zřejmě tím, že existuje nějaký dům, ve kterém se schází lidé, kteří se dobrovolně učí to, co napsal někdo jiný, a chovají a oblékají se jako kdyby byli jinými lidmi. Nejdřív se to učí a někdo jim u toho říká, co je dobře a co je špatně, a dělají to za zavřenými dveřmi. Potom ty dveře otevřou a chodí se na ně dívat další lidé. A ti potom také přemýšlejí, mluví nebo píšou o tom, co bylo dobře a co špatně. Takhle to dělají pořád dokola až se jednou dohodnou na tom, že už to stačilo a že je na čase se naučit zase něco jiného, a začnou přemýšlet nad tím, jak to udělat co nejlépe. Nad otázkou, co na divadle bytostně nesnáším, jsem přemýšlel až příliš dlouho na to, aby byla moje odpověď dobrá. Možná nic nebo to zatím pouze nevím. Ale třeba to během zkoušení a hraní v HaDivadle zjistím a pak už budu vědět.