Artalk.cz

Limity guerrilí statistiky

Výstava Guerilla Girls v londýnské Whitechapel Gallery způsobila velký rozruch jak díky samotnému tématu, ve kterém umělecká skupina opět zkoumá diskriminující struktury uměleckých institucí, tak díky své prezentaci v galerijním prostoru. Markéta Jonášová ve své recenzi problematizuje právě formu dotazníku, kterou „gorilí dívky“ používají, a ptá se, co nového ve své současné výstavě opravdu přinášejí. Otevírá tak diskuzi, jaké guerrilové praktiky mohou být dnes ještě doopravdy podvratné.

Guerrilla Girls Is it even worse in Europe. Dan Weill 1 (11)

Limity guerillí statistiky

Ke třicátému výročí svého plakátu V Evropě je to ještě horší si Guerrilla Girls, ve spolupráci s londýnskou Whitechapel Gallery, znovu došláply na evropské instituce. Přes čtyři sta evropských ředitelů veřejných muzeí a galerií obdrželo formou dotazníku patnáct otázek, dotýkajících se některých palčivých aspektů současného institucionálního provozu, počínaje zastoupením žen ve sbírkách, výší uměleckých honorářů, nedoceněnými umělci a konče debatou nad největšími výzvami, jimž současné umělecké instituce čelí. Vyplněné formuláře, které nazpět odeslala zhruba čtvrtina oslovených galerií, tvoří spolu s popově-jízlivými plakáty umělkyň hlavní náplň výstavy. Zatímco na zdi se vyjímají stránky dotazníků a jejich více či méně šokující shrnutí, na zemi je vytištěn seznam všech 282 galerií, jež se průzkumu nezúčastnily – na ty si tak doslova mohou došlápnout návštěvníci výstavy.

Ústřední sdělení výstavy je veskrze jasné: umělkyně (s výjimkou polských institucí) a obecně umělci, kteří nepocházejí ze Spojených států nebo z Evropy, jsou stále výrazně opomíjení a muzea by měla vést statistiky o jejich zastoupení ve sbírkách a na výstavách. To se netýká kategorie “genderově nekonformních” umělců, neboť ta je problematická. Názory na škodlivý vliv americké muzejní praxe – blíže nespecifikované – se různí (částečně kvůli neurčitosti otázky), stejně jako hlavní výzvy, kterým ředitelé oslovených institucí čelí. Nejčastěji se jedná o nedostatek financí, privatizaci kulturního sektoru, politickou cenzuru, nutnost reflexe aktuálního dění ve společnosti a vyvarování se kulturního snobství. Zbylé odpovědi týkající se způsobu financování, dominujícího narativu či nejpopulárnějších výstav nejsou v komentářích umělkyň reflektovány a návštěvníci je mohou srovnávat leda při pročítání katalogu s vyplněnými dotazníky.

Guerrilla Girls Is it even worse in Europe. Dan Weill 1 (5)

Byť je celý projekt prezentován jako kritické zhodnocení narativů produkovaných evropskými muzei a galeriemi, výsledná instalace představuje spíše úsečnou a banální reflexi dílčích problémů. Hlavní úskalí spočívá ve volbě samotných otázek, jež pokrývají široké spektrum témat a ve výsledku vyznívají nahodile a nesourodě. Kvantitativní charakter většiny otázek sice poskytuje statisticky zarážející výsledky (například jen dvě evropská muzea ze sta mají více než 40 % umělkyň ve svých sbírkách), nevybízí však instituce k zamyšlení nad tím, proč jsou umělkyně stále upozaďovány a jakým způsobem by se k genderovým otázkám mělo přistupovat. Guerrilla Girls tento problém dodatečně reflektují plakátem s nadpisem „Oddělení stížností“, kde uvádějí několik kritických odpovědí vymezujících se vůči předpokladům samotného průzkumu. Francis McKee z CCA v Glasgow trefně shrnuje hlavní potíž větou o tom, že „nestačí adresovat statistiky a problémy genderu, identity či lokálnosti, pakliže nejsou zároveň zpochybňovány zavedené organizační struktury“. Jinými slovy, vyrovnávání statistik nakupováním děl umělkyň a pořádáním výhradně ženských výstav počítá s dosažením rovnosti v systému, který se přímo opírá o distinkci mezi mužským a ženským uměním.

Stereotypní, pokud ne naivní, idea rovnosti je rovněž implikována v otázce zabývající se počtem děl a výstav umělců z Afriky, Asie, jižní Asie a Jižní Ameriky. Nejenže je skupování děl umělců z globálního Jihu západními muzei kontroverzním tématem, pro větší část států převážně východní Evropy je to především kritérium neopodstatněné. Barbara Borčić z SCCA v Ljublani se ve své odpovědi přímo vyhrazuje vůči zaměření této otázky na západní systém umění a uvádí, že v rámci slovinského kontextu by bylo relevantnější ptát se po zastoupení umělců z Balkánu či bývalé Jugoslávie. Jednoduchá statistika plakátu Guerrilla Girls, jež konstatuje, že pouze 14 evropských muzeí umění má ve sbírkách více než 20 umělců nepocházejících z Evropy či USA (přičemž Austrálie je nejspíš ne-místem), přezíravě ignoruje politické a historické rozdíly mezi různými regiony Evropy. Kvantitativně a předpojatě formulované otázky tak odkrývají především nekritickou situovanost umělkyň v západním uměleckém provozu.

Guerrilla Girls Is it even worse in Europe. Dan Weill 1 (3)

Zatímco satirická sdělení, popová estetika a jednoduchá fakta nepochybně fungovaly na konci osmdesátých let jako efektivní prostředky pro upoutání pozornosti ve veřejném prostoru, jejich užívání v kontemplativním prostředí etablované galerie působí jako maskovaná hra na radikalitu. Původně subversivní zapojení bulvárních strategií v umělém světle krátkozrakých statistik jaksi ztrácí onu subversivní rovinu. Spíše než na konstruktivní kritiku evropských institucí tak výstava sází na léty ověřenou vizuální identitu se značkou Guerrilla Girls. Samotná idea (mezi)národního srovnání stanovisek institucí formou kritického dotazníku ovšem není zcela k zahození a výstava přinejmenším ukazuje, že je stále co diskutovat. Pokud by Guerrilla Girls využily svojí popularity k tomu, aby se galerií zeptaly, jakým způsobem chápou feminismus a integrují do své praxe jeho perspektivy, mohlo by dojít k podnětným konfrontacím různých způsobů (ne)začlenění feministické kritiky do kurátorského narativu i celkové agendy uměleckých institucí.

Aby však takové mezinárodní srovnání mohlo mít nějaký významnější dopad, musel by se zásadně proměnit způsob jeho distribuce. Forma papírového dotazníku, jenž je dostupný leda ve formě katalogu o velikosti cihly, značně zaspala dobu. Představení výsledků průzkumu výhradně v rámci soukromého prostoru galerie – podle tradičního modelu Uměleckého díla – limituje odezvu, kterou by odpovědi institucí mohly mít na jednotlivých uměleckých scénách, stejně jako jejich hlubší srovnání – například v případě odlišných přístupů k vyplácení uměleckých honorářů. Česká umělecká scéna by se však do širších debat ohledně stanovisek svých galerií zapojovala jen stěží, neboť všechny tři oslovené instituce – DOX, Moravská galerie a Národní galerie – se na výstavě konfrontovaly pouze s podrážkami bot návštěvníků.


Guerrila Girls / Is it even worse in Europe? / Spolupracující kurátorka: Nayia Yiakoumaki / Whitechapel Gallery / Londýn / 1. 10. 2016 – 5. 3. 2017

Foto: archiv Whitechapel Gallery (Autor náhledové fotografie: David Parry/Pa Wire)

Komentáře

  1. ano, kdybychom porovnali zastoupeni zen-umelkyn v zapadnich institucich umeni, se zastoupenim vsech umelcu(zen i muzu) z nasich uzemi, pak by se asi gorili devcata, trochu zastydela, nebot by to bylo evidentne nepomerne ve prospech zen – umelkyn…mimochodem kolik zen je ve vedeni nasich instituci, zabyvajicich se relevantne umenim (vcetne jejich spolupracovnic) ve vztahu k muzum a jak se to kvalitativne projevuje na samotnem umeni? Kdyz uz jsme u tech adorovanych statistik.JD

  2. snad jeste na doplneni: jiz nekolikalety trend zastoupeni zen – uchazecek, u prijimacich zkousek na vysoke umelecke skoly, letos pravdepodobne dostoupil jiz sveho „vrcholu“: 90 procent zen a 10 procent muzu…

  3. mám závěru recenze rozumět tak, že žádná z českých institucí na dotazník nereagovala? Díky za odpověď. Jana

    1. Milá Jano, závěr měl implikovat to, že zmíněné české instituce byly na výstavě uvedené na seznamu oslovených institucí, jež se průzkumu nezúčastnily.

Napsat komentář: Markéta Jonášová Zrušit odpověď na komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *